Rusko jako strategický partner

Lukáš Beer

V druhé polovině června se z Vídně do Moskvy vydala velká delegace FPÖ pod vedením předsedy strany H.C.Stracheho, do které se vedle řady parlamentních poslanců přidala i skupina rakouských podnikatelů. Jednalo se o dosavadní vyvrcholení linie, kterou strana v zahraničněpolitické oblasti aktivně prosazuje. První den návštěvy se Heinz-Christian Strache setkal s představiteli gruzínské opozice a poskytl řadu rozhovorů ruským printmédiím, druhý den pak následovaly rozhovory v kanceláři moskevského starosty. Hlavním tématem bylo zintenzivnění politicko-přátelských a hospodářsko-kulturních vztahů. Večer delegace zavítala na moskevský „Vídeňský ples“, v rámci završení návštěvy proběhlo setkání s hlavním moskevským starostou Juri Luškovem. FPÖ usiluje o prohloubení přátelských vztahů s Moskvou a Ruskem, protože „mírová budoucnost v Evropě může být zajištěna pouze s Ruskem a nikoliv bez něho.“

V rozhovoru pro týdeník Format v květnu Strache nahodil, že „by bylo dobrým vývojem, kdybychom teď prohlubovali partnerství s Ruskem. Musíme konečně akceptovat, že Rusko bylo historicky, kulturně a částečně také geograficky částí Evropy a vystupovat oproti této zemi mnohem přátelštěji.“ To se nelíbilo redaktoru Hansi Rauscherovi z listu Der Standard, protože mu Stracheho náklonnost k Rusku připadala kontrapunktní vzhledem k odmítavému postoji FPÖ vůči ambicím Turecka a Izraele na členství v EU, a dal volný průběh své zaujatostí posedlé fantazii: „Člověk smí jen spekulovat, co se Strachemu tak líbí na dnešním Rusku: to, že pravicově extremističtí „hooligans“ mohou pořádat hony na neruské národnosti, aniž by tomu státní moc činila překážky? To, že stalinovské masové zločiny Putinovým režimem sice nejsou popírány ale relativizovány (...) a že má nyní být veden boj proti „zkreslující“ kritice stalinistické doby? To, že kritičtí novináři jsou s pravidelností odpráskáváni? A že by pak trestné lágry na Sibiři byly také v EU?“. H.C. Strache na téma porušování lidských práv v Rusku reagoval v rakouském parlamentu na dotaz ohledně svého „proruského“ postoje souhlasem, že je zajisté třeba situaci v Rusku tematizovat stejně tak jako z demokraticko-politického hlediska pochybné tendence všude ve světě, USA, které mají v západoevropských médiích očividně lepší PR, nevyjímaje.

Ve skutečnosti se k problematice rusko-středoevropských vztahů H.C.Strache vyjádřil v minulosti už několikrát a jím uváděné důvody k zintenzivnění přátelských vztahů s Ruskem byly zcela jiného rázu. Evropa je podle jeho názoru nemyslitelná bez Ruska („Musí být tedy cílem dále budovat a prohlubovat naše přátelství a spolupráci s Ruskem“). Předseda FPÖ vyjádřil svého času absolutní pochopení pro Putinovy obavy z plánovaného rozmístění dalších amerických raket v Polsku a Česku a řekl, že novému míru v Evropě zbrojní závody popř. vývoj směrem k nové „studené válce“ rozhodně neprospívá: „My Svobodní se k vojenskému vyzbrojování NATO v Evropě stavíme proto velmi kriticky. Rusko po skončení Studené války stáhlo z východoevropských zemí všechny vojenské jednotky, zatímco USA dnes v Bulharsku a Rumunsku budují své vojenské opěrné body NATO.“ Tehdy také zpochybnil zdůvodnění plánovaného umístění raket v Česku a Polsku jako reakci na ohrožení ze strany Iránu, protože dosah íránských raket činí 1.700 km (a do roku 2012 se bude pohybovat nanejvýš kolem 2.500 km) a má tedy daleko od dosahu 5.000-8.000 km, který by Evropu mohl ohrozit. „Plánované rozmísťování raket ze strany USA a NATO v obou těchto zemích dává podnět k znepokojení, protože Rusko toto musí vnímat jako ofenzivní rozmístění a ne jako defenzivní.“ Ptal se také, na čí přání má k rozmístění dojít, jestli jej požaduje EU nebo jestli jde o vyhovění přáním USA.

V oficiálních stanoviskách FPÖ, rozebírajících zahraničněpolitické postoje strany, se praví, že „Rusko má na základě svých evropsky ražených dějin rozhodující váhu při vytváření světového mírového pořádku. Je třeba respektovat ruskou sféru zájmů do té míry, v jaké Rusko respektuje zájmovou sféru Evropy“, a také, že „FPÖ rozhodně odmítá hegemonní nároky USA. Evropa musí usilovat o to, aby byla hospodářsky, vojensky a politicky do značné míry autarkní… Americká politika válečných útočných aktů (mezi jinými proti Jugoslávii, Iráku atd.) stojí v rozporu s právem na sebeurčení národů.“

Spoluvydavatel týdeníku Zur Zeit a poslanec za FPÖ v evropském parlamentu, Andreas Mölzer, loni v souvislosti s oficiálními postoji EU ke konfliktu mezi Ruskem a Gruzií nabádal k vyváženosti: „Jednostranné stranění Evropské unie ve prospěch Gruzie je nejen aktem politické hlouposti, nýbrž se to také příčí evropským zájmům. Rusko má pro EU význam nejen v energeticko-politickém ohledu, ale také jako strategický partner k tomu, aby se dalo postavit US-americkým snahám o světovou moc. Pokud chce EU jednoho dne hrát ve světové politice roli nejen v rámci nedělních projevů svého politického establishmentu, nebude se moci vyhnout skutečnosti, že bude třeba se Moskvě přiblížit. A k tomu právě patří respektování historicky vzrostlé zájmové sféry Ruska, která sahá až do dob Petra Velikého. Samozřejmě by partnerství s Rusy nebylo vždy snadné. Ale udělat z EU posluhovače Washingtonu a obětovat evropské vojáky pro zájmy USA by bylo vším jiným než použitelnou alternativou.“

V Praze se počátkem května konalo vrcholné setkání při příležitosti zakládání tzv. „Východního partnerství“, kterého se vedle 27 členských států EU zúčastnily také Bělorusko, Ukrajina, Moldavsko, Arménie, Gruzínsko a Ázerbajdžán. „Těchto šest bývalých sovětských republik považuje Moskva za část své historické zájmové sféry, což by měl Brusel respektovat. Proto v žádném případě nesmí vzniknout dojem, že se EU pokouší těchto šest států Rusku odcizit a převést je do vod USA a NATO“, řekl při té příležitosti Mölzer a připomněl, že v minulosti se již několikrát ukázalo, že každé přiblížení Bruselu směrem k východní Evropě vedlo zároveň k rostoucímu vlivu NATO v této oblasti, což ruské výhrady oproti východnímu partnerství činí oprávněnými. „Je naprosto nejasné, co má být vlastním smyslem a účelem tohoto východního partnerství. … Každopádně budí Brusel touto politikou v Moskvě dojem, že EU není ničím jiným než instrumentem USA k oslabení Ruska. Mělo by se připomenout, jak politicky korektní bruselská nomenklatura náhle změnila svůj názor na Bělorusko. Ze dne na den se tato zem přeměnila z poslední diktatury v Evropě ve váženého partnera“, uzavřel Mölzer.

Hus a Žižka nebyli největší Češi

Petr Dejmal

Při čtení seznamu sta největších Čechů mě u některých jmen mrazí. Lepší to není ani v první desítce. Například dva velcí Janové, ale nejde jen o ně. Jan Hus a Jan Žižka, ať už na ně má kdokoliv jakýkoliv názor, se stali fenoménem, který poznamenal celé, nejen naše dějiny. Především se stali předmětem politického zneužívání a účelovým překrucováním dějin. Nemám teď na mysli jen A. Jiráska nebo komunisty. Připomenu i prvorepublikové takzvané pokrokáře, například T. G. Masaryka. A tak bychom mohli pokračovat daleko do minulosti. Aureola účelově vytvořená kolem těchto dvou postav již několik století rozděluje národ. Přitom nikdo nechce říci, co každý ví. Historických dokumentů se kupodivu zachovalo dost.

.

Humbuk kolem dvou Janů

.

Co vlastně obdivujeme na Janu Husovi? To, že přivedl pražskou univerzitu k hlubokému úpadku a mezinárodní izolaci? Jak komentoval to, že jeho přítel Václav IV. dal umučit Jana z Pomuku? Volně cituji: „Co do jednoho popa...“ To, že položil život za pravdu? Ale Hus pravdu neměl. I z dnešního poměrně liberálního pohledu je odpověď jednoznačná: Hus jako kněz, navíc kněz ve velmi vlivném postavení, kázal učení neslučitelné s vírou církve. Husovi stoupenci, kteří znají jeho dílo, říkají, že zemřel za svou subjektivní pravdu. Ani to však není pravda. Hus si byl prokazatelně vědom alespoň několika svých heretických (bludařských, kacířských) myšlenek, které kázal a publikoval. A ani ty před koncilem neodvolal. Co je hrdinského na tom, položit život za svůj omyl? Husovo učení je neslučitelné s učením církve, ale ani s jakýmkoli fungujícím světským řádem. Aplikace Husových myšlenek ve společnosti nutně vede k rozvratu, anarchii a násilí. Takzvané revoluční husitské hnutí to více než důkladně prokázalo.

.

Kam až lze zajít, lze ukázat na pokřivování i zcela bezvýznamných historických skutečností. Cituji z knihy Miloslava Švandrlíka Růžové sny pilného hňupa, otec Kefalín: „Jan Hus byl malej a tlustej, což je historicky prokázaný. Sám si stěžoval, že je tlust! A podívej, jak nám ho prezentuje Brožík nebo Šaloun! Ve filmu nebude hrát Franta Černý, ale Štěpánek! Každej hrdina musí u nás bejt dlouhej jako tejden.“ Otec Kefalín měl bezesporu správné informace.

.

Husovy myšlenky do praxe uvedl Jan Žižka, původním povoláním lapka. Uvedl je do praxe ohněm a mečem. Historikové často diskutují, zda šlo o války sociální, nebo náboženské. Ani jedno, ani druhé. Byly to jen války zcela nesmyslné. Husité bojovali za náboženskou svobodu a toleranci, ale sami byli nábožensky víc než nesnášenliví, a to nejen vůči katolíkům, ale i vůči chiliastům, adamitům... a vlastně jakémukoliv jinému názoru. Důrazně potírali i sami sebe navzájem. Padesát upálených „bludařů“ v Klokotech byl jen začátek. Kolik lidí nechal Žižka upálit, dnes už nikdo nespočítá. Za spravedlivý sociální řád husité bojovali tím, že zemi zpustošili a utopili v krvi. Zničená a vydrancovaná země, to je výsledek aplikace Husových myšlenek v režii Jana Žižky.

.

V Čechách najdeme několik set měst, které se pyšní Žižkovou ulicí. V mé rodné Přibyslavi má Žižka nejen ulici, ale i velkou bronzovou jezdeckou sochu. Zřejmě mu ji postavili za to, že husité Přibyslav srovnali se zemí. „A dobyvše hradu Přibyslavě, i upálili těch, ježto se na něm bránili.“ (F. Palacký: Dějiny národu českého.)

Převzato z www.cs-magazin.com

Otázka občanství na odstoupených územích po 10.10.1938 - MÝTY a FAKTA

aneb jak zkreslují fakta v bakalářské práci

Franz Chocholatý Gröger

Při svých toulkách po internetu jsem narazil webovou stránku Informačního systému Masarykovy university v Brně a tam na Archiv závěrečné práce František Emmert PrF B-PSP MEOB kombin. Zde se nacházela bakalářská práce Dvojí občanství jako důsledek průniku německého občanství do českých zemí v letech 1938-1945 Bc. Františka Emmerta, studenta Katedry mezinárodního a evropského práva Právnické fakulty Masarykové university.(1) Jinak také známého autora mnoha knih, mimo jiné knihy Češi ve Wehrmachtu, Zamlčené osudy.(2) Kvůli mnoha mystifikacím, zkreslování faktů, mlžení a podobných polopravd, kterých by se seriozní autor neměl dopouštěn, jsem napsal v roce 2007 článek Češi ze Sudet ve Wehrmachtu, kde jsem uvedl důkazy o mystifikacích záměrných nepravdách pana Emmerta, v roce 2008 pak článek Služba československých občanů v německých branných silách po 10. 10. 1938 – fakta a mýty, kde se zabývám také osudy těchto vojáku při zajetí a případném vstupu do zahraničních československých jednotek a jejich diskriminaci po 9. 5. 1945. (3) I tam jsem ukázal na záměrné nepravdy Františka Emmerta.

.

I začal jsem číst onu výše citovanou bakalářskou práci vysoce hodnocenou vedoucím práce JUDr. Zdenkem Kapitánem, Ph.D a hodnotitelem JUDr. Filipem Křepelkou, Ph.D. Již na str. 3 jsem narazil na první dezinformaci. Pan Emmert tam píše: "Nejedná se přitom pouze o obyvatele malého území Hlučínska na severní Moravě." Žasl jsem. Pokud je mi známo jako znalce genealogie opavských Přemyslovců a dějin Slezska, Hlučínsko je již od r. 1318 součásti vévodství Opavského, které v průběhu válek husitských, kdy vévoda Přemek Opavský je včele obrany Slezska proti husitům, je již součást Slezska. Tím pak bylo i po r. 1742, kdy připadlo jako součást větší části Slezska pruskému království a po té Německému císařství. V roce 1920 stává se součástí ČSR a tím Země Slezské? V Západním Slezsku žilo v r. 1921 229 360 Němců (65,6%), 118 568 (33,9%) Čechů. Toto také vedlo k zániku země Slezské a vytvoření Země Moravskoslezské, čímž došlo k rozředění převahy německého obyvatelstva, což vyhovovalo nacionalistickým tendencím českým.(4) Tedy Hlučínsko nikdy neleželo a neleží na severní Moravě.

.

Tím však mystifikace a desinformace či lépe řečeno nepravdy nekončí. Je zde kapitola 3. Průnik německého občanství do českých zemí v letech 1938 až 1945.

.

A tam na straně 13 čtu „Je třeba zdůraznit, že německé občanství bylo v letech 1938 a 1939 udělováno československým občanům německého původu (nebo členům smíšených rodin i rodilým Čechům na Hlučínsku a Těšínsku) „původem“ To je velmi důležitý moment.“

.

To snad ne!! Občanství je uděleno všem, o tom však níže. A o rodilých Češích na Hlučínsku nic nevím. Na Hlučínsku se obyvatelé sami označovali jako Moravci a to také při sčítání obyvatel 1. 12. 1900 - Mährisch v okresech Ratibor (Ratiboř) 33,9%, Leobschütz (Hlubčice) 10,7%, Češi byli ve Slezsku jen v okresech Kladsko (Glatz) 6,1% , Strzelin. 8.6 %. (5) Pro připojení k ČSR se vyslovilo několika jedinců, kteří, jak ukázaly další události, bohužel ani zdaleka nemluvili jménem všech obyvatel Hlučínska. Největší manifest proti připojení k Československé republice se uskutečnil v Ratiboři 14. 5. 1919. V neoficiálním referendu vyslovilo totiž celých 93,7% obyvatelstva Hlučínska přání zůstat v rámci Německa. Při sčítání v roce 1921 docházelo k ovlivňování – nebyla připuštěna možnost uvádět jako národnost Moravci, Němci byli přesvědčováni, aby psali národnost českou. V rámci zákona o opci se rozhodlo optovat pro říši německou a odešlo z Hlučínska asi 4 100 Němců. Nařízením zplnomocněného komisaře pro Opavsko byl určen od 1. září 1920 jako vyučovací jazyk čeština. Ukázalo se, že počešťovací snahy na Hlučínsku jsou vyloučeny. Mluvilo se moravsky, ale smýšlelo prusky – deutschgesinnt. Když byly školy v září 1920 počeštěny, chodily děti zaměstnanců, kteří optovali potom pro Německo do "Privatunterrichtu", v r. 1928 již bylo těchto dětí v Privatu napočteno 334. 21. října 1935 bylo podniknuto další sčítání, kde bylo napočteno, že do "Privatunterrichtu" chodí na Hlučínsku už 864 dětí. Taková byla atmosféra na Hlučínsku. Logickým vyústěním všech těchto problémů se staly parlamentní volby v roce 1935, kdy většina voličů (73,3 %) na tomto území dala svůj hlas německým nacionalistickým stranám.

A na straně 14 čtu: "22. listopadu 1938 byla podepsána mezistátní Smlouva mezi republikou Česko-Slovenskou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb. Do státoobčanského svazku s Velkoněmeckou říší podle ní vstupoval každý, kdo měl k 10. říjnu 1938 domovské právo na území připojeném na základě Mnichovské dohody k Německu, hlásil se k německé národnosti nebo žil ve smíšené rodině, a jehož předkové žili na tomto území před 1. lednem1910. Osoby českého původu, včetně všech osob přistěhovaných do pohraničí až po 1. lednu 1910, zůstávaly podle smlouvy občany Česko-Slovenska (a v březnu 1939 se z nich stali občané Protektorátu Čechy a Morava). Smíšeným rodinám a sporným případům byla navíc dána možnost opce.“ Celý tento odstavec je jedná velká nepravda, řečeno slušně.

.

Cituji onu Smlouvu mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb.z.a n.

.

§ 1

.

.............Českoslovenští státní občané, kteří měli 10. října 1938 své bydliště v některé obci připojené k Německé říši, nabývají s účinkem od 10. října 1938 německé státní příslušnosti, pozbývajíce zároveň československého státního občanství, jestliže
a) se narodili před 1. lednem 1910 na území připojeném k Německé říši nebo
b) pozbyli německé státní příslušnosti dnem 10. ledna 1920 nebo
c) jsou dětmi nebo vnuky osoby, u které jsou splněny podmínky písmena a) nebo b) nebo
d) jsou manželkami osob, u kterých jsou splněny podmínky písmena a), b) nebo c).
.............Českoslovenští státní občané německé národnosti, kteří měli 10. října 1938 své bydliště mimo bývalé československé státní území, nabývají s účinkem od 10. října 1938 německé státní příslušnosti, pozbývajíce zároveň československého státního občanství, jestliže měli 10. října 1938 domovské právo v některé obci připojené k Německé říši.

..............Manželka nenabývá německé státní příslušnosti, jestliže jí nenabývá její manžel. (6)

Tedy německými občany se stávají všichni bez rozdílu národnostního, kteří splňovali podmínky Smlouvy. Ministerstvo vnitra vydalo k tomu Věstník ministerstva vnitra republiky československé (Ročník XX, Praze 1938), kde je pod č. 121 uveden oběžník ministerstva vnitra z 12.12.1938 č. 97.326/1938-7 Smlouva mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce. Provedení. (7) Zde na s. 222 je výklad k § 1 a nikde není slova o tom, jak uvádí Emmert „hlásil se k německé národnosti nebo žil ve smíšené rodině, a jehož předkové žili na tomto území před 1. lednem1910. Osoby českého původu, včetně všech osob přistěhovaných do pohraničí až po 1. lednu 1910, zůstávaly podle smlouvy občany Česko-Slovenska“ Je zde však uvedeno:

.

v bodě 1) .. pojem „státní příslušník německý“ odpovídá pojmu „československý státní občan“, kdežto pojem státní občan německý má v právním řádu německém jiný význam. Kdo se podle ustanovení smlouvy nestane německým státním příslušníkem, zůstává československým státním občanem; není proto možné, aby někdo podle ustanovení smlouvy zůstal bez státního občanství, nebo aby měl současně československé státní občanství a německou státní příslušnost. (3a)

.

v bodě 2). Jako rozhodná okolnost při nabytí státní příslušností německé se určuje zásadně bydliště dotčení osoby dne 10. Října 1938 v některé obcí připojené k Německé říši;… I když někdo měl domovské právo v obci na území připojeném k Německu, nestane se německým státním příslušníkem, neměl-li 10.října bydliště na připojeném území; naopak osoba, která má domovské právo na nepřipojeném území, stane se německým státním příslušníkem, jestliže na připojeném území dne 10. října bydlela. Jest tedy bydliště dne 10.října 1938 prvním a zásadním požadavkem pro to, aby dotčená osoba se mohla státi německým státním příslušníkem.
..

V bodě 4) Provedeme-li základní zásadu o bydlišti dne 10. Října 1938 v souvislosti s podmínkami pod a) a d) uvedenými, obdržíme tyto případy:

.

a)Německým státním příslušníkem se stane československý státní občan, který měl dne 10.října 1938 bydliště na území připojeném k Německu a na tomto území se před 1. lednem 1910 narodil

.

b) Německým státním příslušníkem se stane československý státní občan, který měl dne 10.října 1938 bydliště na území připojeném k Německu, a který patří k osobám, jež byly do 10.ledna 1920 německými státními příslušníky a - ježto bydlely na území připadlém od Německa k česko-Slovensku (Hlučínsku)- staly se československými státními příslušníky podle § 1, č. 2 a 3 ústavního zákona č. 236/1920 Sb. z. a n.
.

c) Německým státním příslušníkem se stane československý státní občan bez ohledu na stáří, který měl dne 10.října 1938 bydliště na území připojeném k Německu, který se vůbec sice vůbec nenarodil, nebo se tam narodil po 1.lednu 1910, avšak jehož otec, matka, děd nebo bába patří k osobám uvedeným pod písm. b). Jiní předkové než otec, matka nebo děd a bába nepřicházejí v úvahu.

.

Není dále potřeba u těchto osob, aby se otec nebo , matka, resp. děd nebo bába sami se podle § 1 této smlouvy stali německými státními příslušníky a vůbec byli dne 10.října 1938 ještě na živu. Jíti může jen o pokrevní děti nebo vnuky, nespadají sem dětí adoptivní nebo schovanci.

.

d) Německou státní příslušníci stane se žena provdaná nebo vdova, která byla dosud československou státní občankou, bydlela dne 10.října 1938 na území připojeném k Německu, nenarodila se sice na tomto území, nebo se tam narodila po 1. Lednu 1910, avšak narodil se tam její (třeba i zemřelý) manžel před 1.lednem 1910, nebo patřili její manžel k osobám, uvedeným pod písm. b) nebo c). (7)

.

Také v otázce opce má pan Emmert plno nepravd, jak jsme již výše v citaci jeho odstavce četli. Smlouva jasně hovoří takto:

.

§ 3

Osoby neněmecké národnosti, které podle ustanovení § 1 nabývají německé státní příslušnosti, mohou do 29. března 1939 optovati pro československé státní občanství.

.

§ 5
Opce se prohlašuje

a) pro československé státní občanství v Československé republice u ministerstva vnitra v Praze, mimo Československou republiku u příslušného československého zastupitelského úřadu; (8)

.

Věstník to pak na s.223 upřesňuje:

.

K § 3) K opci pro česko-Slovensko jsou oprávněny jen osoby neněmecké národnosti, které se staly německými státními příslušníky podle § 1; je tedy opce u osob, které zůstaly československými státními občany bezpředmětná. Při opci pro Česko-Slovensko nutno předem zkoumati, resp. prokázati, zda podmínka opce je splněna. (9)

.

Tyto podmínky souvisely s otázkou domovského práva. Bylo proto vydáno Vládní nařízení č.301/1938 Sb. z. a n. ze dne 25. listopadu 1938, kterým se provádí smlouva ze dne 20. listopadu 1938 mezi Československou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce, které tuto otázku řešilo.

.

§ 2
(1) Jestliže osoba, která podle ustanovení smlouvy uvedené v § 1 zůstává nebo se stane státním občanem česko-slovenským, nemá v některé obci na nynějším území Česko-Slovenské republiky domovského práva, určí se její domovská příslušnost v obci v tomto pořadí:

.

a) kde měla naposledy domovské právo,
b) kde mají nebo měli naposledy domovské právo její rodiče, popřípadě její prarodiče,
c) kde má bydliště,
d) kde měla naposledy bydliště,
e) kde mají nebo měli poslední bydliště její rodiče, popřípadě prarodiče,
f) kde má nemovitý majetek.

.

(2) Nelze-li určiti domovskou příslušnost podle odstavce 1, určí ji ministerstvo vnitra podle volné úvahy. (10.)

.

Toto byl pro optanty zásadní problém. Cesta k opci byla složitá. K tomu je nutno ještě podotknout, že orgány Č-SR o optanty neměly zájem a záměrně mařily vyřizovaní. Viz článek Sudety 1938, Respekt č. 46/2008 a to příběh pana Janečka č. 1 Sedlák od Ještědu.

Pokračujme však v citaci z práce bakaláře Emmerta na straně 15. „Protože v otázkách státního občanství u části obyvatel Sudet panovaly v následujících měsících i nadále nejasnosti, - zejména ve smíšených rodinách, proběhlo v květnu 1939 v obsazeném pohraničí sčítání lidu organizované německými okupačními úřady. Prakticky se ale jednalo jen o soupis německého obyvatelstva. Dotazníky byly rozdány pouze německým a smíšeným rodinám, ve kterých již byli němečtí státní příslušníci. U Němců byly údaje získané ze sčítání lidu jednoznačné: hlásili se k německé národnosti i „říšskému občanství“. Takže zde je nutno upřesnit, tyto dotazníky dostali všichni. Při sčítání obyvatelstva v Německé říši dne 17. května 1939, musel každý vedle domovního listu vyplnit doplňující list s uvedením svých předků až po čtyři prarodiče. Rodnými a oddacími listy se dokládalo, zda předci jsou německé či příbuzné krve nebo zda jsou židy, popřípadě židovskými míšenci. Doplňující list se po kontrole sčítacím komisařem odevzdával v uzavřené obálce. V mém rodném okrese Bílovec (Wagstadt) bylo 54 755 ob., z toho bylo říšských příslušníků (darunter Reichsangehörige) 50164 obyvatel. Říšskými občany bylo 19 520 německé národnosti (Deutsche Volkszugehörigkeit) a 30592 české národnosti (tschechische Volkszugehörigkeit), dále zde bylo 2,2% evangelíků, 90,3% katolíků, 1,4%, věřících (Gottglaübig), 2,6% nevěřících a 3,5% věřících jiných vyznání 3,5%. Statistika sčítání dále pro okres Wagstadt vykazuje 14 Židů, 48 židovských míšenců prvního stupně a 23 židovských míšenců druhého stupně. O jiných smíšených rodinách se zde nehovoří. Proti roku 1930 je zde sice pokles obyvatel o 2422 osob. V roce 1930 zde žilo 12 216 Němců a 39286 Čechů.

.

Tedy znovu opakuji, ať se to líbí či nelíbí panu Emmertovi, německé občanství získali všichni český hovořící obyvatelé, kteří splňovali podmínky dané v § 1 Smlouvy, jestliže měli tady bydliště dne 10.října 1938, což byla první a zásadní podmínka, a občan, který se sice vůbec zde nenarodil, nebo se zde narodil po 1.lednu 1910, avšak jehož otec, matka, děd nebo bába patří k osobám zde k onomu datu bydlící.(11) Citují k tomu ze vzpomínek Ernsta Raima: „ No a proč? Kdo 10.října 1938 v téhle „krásné“ sudetské župě – doufám, že jsou ve vašem přístroji slyšet ty uvozovky-tedy , kdo měl v téhle „krásné“ sudetské župě bydliště, úplně jedno, jestli to byl Němec, Čech nebo Žid, se automaticky říšským Němcem. My jsme byli 10.října v pozdějším protektorátu, tedy ve vnitrozemí, neuprchli jsme sice, nebyli jsme ale přítomni, a tak jsme nebyli převzati. To mělo vliv. Svou německou státní příslušnost jsem dostal v roce 1990 díky Schilymu, ministru vnitra Schilymu.“ (12) Tedy co více dodat k Emmertovým mystifikacím a nepravdám.

.

Pan Emmert znovu vkládá své polopravdy do následující věty na s. 17. „V květnu 1942 vyplňovali všichni němečtí občané žijící na území českých zemí nové policejní přihlášky, tzv. Přihlašovací karty říšských občanů, které s definitivní platností vnesly jasno do otázky, kdo všechno je německým občanem a uzavřely jejich registr“. Jednalo se o to, aby všichni občané byli včleněni do národní kartotéky, zvané Volkskartei. Každý obyvatel německé říšské příslušnosti narozený v letech 1869 až 1936 (tedy Čech či Němec. ) musel z příkazu starosty vyplnit zvláštní kartu. Tato „Urkarte“ zůstala u místně příslušného policejního úřadu, avšak údaje o každé osobě putovaly přes okres a vládní kraj až do Berlína. Výsledek – Lochkarte čili děrný štítek zřízený každé osobě byl vlastně prvním nosičem s digitálním záznamem, zpracovaným mechanickými počítači pomocí tehdy nejmodernější technologie koncernu IBM. Tedy to co nyní každý stát, každá zdravotní, penzijní organizace vlastní.

.

Emmert však na téže straně vkládá další dezinformaci. „Zatímco i v Sudetách se Češi směli hlásit k české národnosti, na Těšínsku byla národnostní kategorie „Češi“ úředně zrušena. Obyvatelé se při policejní registraci v prosinci 1939 směli přihlásit pouze k německé, polské nebo „slezské“ národnosti. Většina Čechů se přihlásila ke „slezské“. Nacionální socialisté následně prohlásili všechny „Slezany“ za součást jednotného německého národa. Od ledna 1940 do března 1942 probíhal na Těšínsku soupis Slezanů na tzv. Volkliste, skrze kterou nabývali německé občanství. Existovaly tři kategorie tohoto dokumentu. Na Volksliste I byli zapsáni Němci, na Volksliste II Slezané a na Volksliste III Slezané, kteří přijetí německého občanství až do března 1942 odmítali.“

.

Na úvod nutno uvést, že německá statistika uvádí, že v tzv. Teschener Koridor bylo v roce 1938 200 000 ob. (20 000 Němců, 52 200 Šlonzáků, 67 000 Čechů a 56 000 Poláků). Při sčítání v prosinci 1939 se přihlásilo k národnosti české 21,5% obyvatel, k Polákům 23,9% a k slezské národnosti 34,3%. Češi na Těšínsku byli buď vedeni jako tzv. Schutzangehörige des Deutschen Reiches (přiznání k české národnosti bylo německou správou uznáno - tzv. Selbstbekenntnis zum Tschechentum) nebo jako Protektoratsangehörige (nezískali po polském záboru polskou státní příslušnost, ani neztratili domovskou příslušnost k protektorátní obci).

.

Úbytek české, polské a slezské národnosti v roce 1939 byl provázen vzrůstem německé národnosti. Z české národnosti přešlo k volkslistářům 3,9%, hlavní úbytek nastal přechodem k slezské národnosti a pak zde byl úbytek 30 000 Čechů v důsledku evakuace po polském záboru. Většina Čechů přešla k volkslistářům přes slezskou národnost.

.

Podle instrukce těšínského landrátu z 20.12.1941 se k české národnosti nemohl přihlásit ten, kdo pochází z území napravo od řeky Olše.

.

Podle německých představ “Hornoslezan“ stejně jako Šlonzák patří zásadně mezi německé volkslisty, Slezané i Šlonzaci byli zařazeni do skupiny jako Deutschstämmige. Deutsche Volksliste (Dále DVL) byly usneseními ze 4.3.1941 a 31. 1. 1942 zavedeny. V prosinci 1941 bylo obyvatelstvo vyzváno, aby podávalo žádosti o přijetí mezi DVL. Tyto DVL posuzovala na místě bydliště skupina složená ze starosty, příslušného vedoucího NSDAP, úředníka bezpečnostní služby a dvou osvědčených Němců. Při zápisu se přihlíželo k celkové osobnosti kandidáta, k jeho přihlášce k němectví, k původu a rasové způsobilosti. Podle stavu z října 1943 zůstalo na území bývalých politických okresů Těšín a Fryštát 11,8% Poláků a 17,6 % Čechů, kteří nebyli zapsáni na DVL.

.

DVL se dělily do čtyř oddělení (ne na III., jak uvádí Emmert):

Do 1. oddělení Volksdeutsche, (blauer Volksliste - Ausweis)se zapisovali Němci, kteří takto aktivně pracovali v meziválečném období v prospěch posílení němectví, ke 26.10.1939 nabyli říšské občanství (Reichsstaatsangehörige).
Do 2. oddělení Volksdeutsche, (blauer Volksliste – Ausweis) ti, kteří si zachovali němectví, to je udržovali svou kulturní a jazykovou odlišnost, ale aktivně se nepodíleli na činnosti německé menšiny. Ke 26.10.1939 nabyli říšské občanství (Reichsstaatsangehörige).
Do 3. oddělení Deutschstämmige, (grünerVolksliste – Ausweis) byly zařazené osoby německého původu, které byly částečně zpolonizované, neprotivící se němectví. Německou státní příslušnost získali „auf Widerruf“. Automaticky získali německé občanství, pokud se přihlásili k německé národnosti.
§5 odst. 2 Verordnung über die Deutsche Volksliste říká: Zisk německé státní příslušnosti lze odvolat jen do 10ti let. (…) V případě odvolání (Widerruf) se ztrácí německá státní příslušnost. (…) Při zřeknutí se 10ti leté lhůty na odvolání dochází ke konečnému získání (tritt der entgültige Erwerb.) německé státní příslušnosti. Na Těšínsku/ Zaolzí (patřící do Ostoberschlesien ) to byli Slezané/ Ślązaci.

Do 4. oddělení Deutschstämmige, (roter Volksliste – Ausweis) byli zapsáni osoby německé národnosti, které podlehly polonizaci a aktivně se hlásili k polství, dále a osoby neněmeckého původu uznané po stránce rasové sympatizující s němectvím a podporující politiku Třetí říše. Obdrželi „Anwartschaft auf die deutsche Staatsangehörigkeit auf Widerruf“. Povětšinou byli vyloučeni z branné povinnosti.

.

Jejich postavení bylo jen málo odlišné od původních Poláků, Češi měli příznivější postavení než Poláci. (13)
Ti, co byli zahrnuti do 1. a 2. oddělení DVL mají v současné době bezproblémový nárok na německý pas. Žádosti osob z 3. oddělení DVL je nutné podrobit zkoumání a nechat rozhodnout úředníky SRN podle jejich záznamů k dané rodině. Základním předpisem pro DVL byl Verordnung über die Deutsche Volksliste und die deutsche Staatsangehörigkeit in den eingegliederten Ostgebieten z 4. 3. 1941(Reichsgesetzblatt I, 1941, S. 118-120). Hlediska k posouzení DVL vyhlásil Reichsführer SS a Reichskommissar für die Festigung deutschen Volkstums Himmler 12. 9 1940. Další upřesnění přináší Zweite Verordnung über die Deutsche Volksliste und die deutsche Staatsangehörigkeit in den eingegliederten Ostgebieten z 31. 1. 1942 (Reichsgesetzblatt I, 1942, S. 51-52). DVL byly realizované na obsazených územích Polska, které příslušely do roku 1918 k Německé říši a nebo,v případě východního Slezska, Rakousku-Uhersku. Jednalo se Ostoberschlesien, tedy Regierungsbezirk Kattowitz (to je bývalé Województwo Śląskie, Těšínské Slezsko v četně tzv. Zaolzie), Reichsgau Wartheland (Poznaňsko), Danzing-Westpreussen (neboli Gdańsk , Pomoří a Toruňsko/ a oblast Východních Prus –Zichenau/Sudauen. V Regierungsbezirk Kattowitz bylo na DVL zapsáno 90% obyvatel a to do I.do 7%, do II 15%, do III 64% i do IV 4%. V III.odd. to byli všechno Šlonzaci. Do III. odd. patřili také Kašubové obyvající oblast Danzing-Westpreussen a Mazuři v Provinz Ostpreußen. .

Jen malou poznámku k tomu, které osoby mohou získat německé občanství a to podle jednotlivých norem. K říšské příslušnosti a občanství platí tyto zákonné normy:

.

Reichs- und Staatsangehörigkeitsgesetz z 22.7.1913 - RGBl./ BGBl-I S. 583, platí dodnes, základ německého státoobčanského práva.

“§ 3: Die Staatsangehörigkeit in einem Bundesstaate wird erworben: durch Geburt, durch Legitimation, durch Eheschließung, für einen Deutschen durch Aufnahme, für einen Ausländer durch Einbürgerung.”

Zákon o říšském občanství-Gesetz zur Änderung des Reichs- und Staatsangehörigkeitsgesetzes z 17.05.1935 - (RGBl I, S. 593)

Nařízení k regulování státoobčanských otázek z 20.1.1942 - Verordnung zur Regelung von Staatsangehörigkeitsfragen, ,RGBl I, S. 40, Možnost udělení občanství cizincům s bydlištěm v zahraničí.

Nařízení k zákonu o říšské st. příslušnosti z 25.4.1943- Verordnung über die Staatsangehörigkeit auf Widerruf, RGBl I, S. 268, zavádí “Staatsangehörigkeit auf Widerruf” a “Schutzangehörigkeit”

Gesetz über die Wiedervereinigung Österreichs mit dem Deutschen Reich, 13.03.1938 ,RGBl I, S. 237

Verordnung über die deutsche Staatsangehörigkeit im Lande Österreich, 03.07.1938 . RGBl. I, S. 790

Dohoda mezi Německou Říší a Československem o otázkách státního občanství a opci z 20.11.1938 - Vertrag zwischen dem Deutschen Reich und der Tschechoslowakischen Republik über Staatsangehörigkeits- und Optionsfragen - RGBl./ BGBI-II S. 895 -Kolektivní udělení občanství Deutschstämmigen im Sudetenland

Zákon o znovusjednoceni sudetoněmeckých území s Německou Říši-Gesetz über die Wiedervereinigung der sudetendeutschen Gebiete mit dem Deutschen Reich, (RGBl I, S. 1641)

Erlaß des Führers und Reichskanzlers über das Protektorat Böhmen und Mähren (16.03.1939 RGBl I, S.485)

Nařízení o získání německé st. příslušníky pro bývalé čs. občany německého původu z 20.4.1939- Erlaß des Führers und Reichskanzlers über das Protektorat Böhmen und Mähren RGBl./ BGBI-I S. 815, Kolektivní udělení občanství Němcům v Protektorátu Böhmen und Mähren

Nařízení o německé Volksliste a německá st. příslušnost na začleněných Východních územích z 4.3.1941- Verordnung über die Deutsche Volksliste und die deutsche Staatsangehörigkeit in den eingegliederten Ostgebieten,,RGBl./ BGBI-I S. 118, Vznik "Deutsche Volksliste", Kolektivní udělení občanství osobám zapsaným na Volksliste

Zweite Verordnung über die Deutsche Volksliste und die deutsche Staatsangehörigkeit in den eingegliederten Ostgebieten z 31.01.1942, RGBl I, S. 51

Verordnung über den Erwerb der Staatsangehörigkeit in den befreiten Gebieten der Unter-Steiermark, Kärnten und Krain z 14.10.1941, Sammeleinbürgerung der Deutschen in der Unter-Steiermark, Kärnten und Krain , RGBl I, S. 648

Nařízení o udělení občanství dobrovolníkům války z 4.9.1939

Nařízení Vůdce o získání něm. st.občanství zapojením do německého Wehrmachtu, Waffen-SS, německé Polizei nebo Organisation Todt z Führererlaß, 19.5.1943, RGBl I, S. 315

Výnosy říšského ministra vnitra Runderlaß des RMI 23.05.1944,RMBliV, S.551(Einbürgerung “deutschstämmiger Ausländer” in der Wehrmacht,Waffen-SS, Polizei etc., z 12.101945 a 19.12.1944)

.

Zákony a nařízení k říšskému občanství z roku 1935 (Norimberské rasové zákony)

Zákon o říšském občanství – Reichsbürgergesetz, Reichsgesetzblatt 1935, Seite 1146.

Zákon o ochraně německé krve a německé cti - Gesetz zum Schutze des deutschen Blutes und der deutchen Ehre, Reichsgesetzblatt 1935, Seite 1146

Nařízení k zákonu o říšském občanstvím - Verordnung zum Reichsbürgergesetz, Reichsgesetzblatt I, Seite 1333; 1938, Seite 1751

A dalších třináct mezi 14.11.1935 a1.7.1943: Erste Verordnung zum Reichsbürgergesetz (RGBl I, S. 1333), Zweite Verordnung zum Reichsbürgergesetz (RGBl I, S. 1524), Dritte Verordnung zum Reichsbürgergesetz(RGBl I, S. 627), Vierte Verordnung zum Reichsbürgergesetz (RGBl I, S. 969), Fünfte Verordnung zum Reichsbürgergesetz (RGBl I, S. 1403), Sechste Verordnung zum Reichsbürgergesetz (RGBl I, S. 1545), Siebente Verordnung zum Reichsbürgergesetz (RGBl I, S. 1751), Achte Verordnung zum Reichsbürgergesetz (RGBl I, S. 47), Neunte Verordnung zum Reichsbürgergesetz (RGBl I, S. 891), Zehnte Verordnung zum Reichsbürgergesetz (RGBl I, S. 1097), Elfte Verordnung zum Reichsbürgergesetz (RGBl I, S. 722), Zwölfte Verordnung zum Reichsbürgergesetz (RGBl I, S. 268), Dreizehnte Verordnung zum Reichsbürgergesetz (RGBl I, S. 372

.

Končím malý exkurs o tom, jak lze psát bakalářskou práci založenou na mystifikacích, desinformacích a polopravdách. Velice mne mrzí, že vedoucí a hodnotitel práce tyto nesrovnalosti nezachytili. Bohužel jak aktér této podařené bakalářské práce a tak oba pracovníci Masarykovy university si nedali práci odpovědět na oba mé dopisy.
Jinak zákony Spolkové republiky ochraňuji příslušníky německé krve kdekoliv na světě a dávají jim možnost získat německé občanství. To se nedá říci o této zemi.

.

Franz Chocholatý Gröger

(napsáno pro NÁŠ SMĚR)

.

Poznámky:
(1)http://is.muni.cz/th/52227/pravf_b , http://is.muni.cz/th/52227/pravf_b/Bakalarska_prace.doc
(2)Emmert ,František“ Češi ve Wehrmachtu, Zamlčené dějin,Vyšehrad, Praha 2005
(3) Češi ze Sudet ve Wehrmachtu http://www.bruntal.net/2007071003-cesi-ze-sudet-ve-wehrmachtu, http://www.cs-magazin.com/2007-08/view.php?article=articles/cs070843.htm
Služba československých občanů v německých branných silách po 10.10.1938-fakta a mýty - http://www.bruntal.net/2008031001-sluzba-ceskoslovenskych-obcanu-v-nemeckych-brannych-silach-po-1-10-1938-fakta-a-myty
(4) Franz Chocholatý Gröger, Zánik Slezska 1,12,1928 http://www.bruntal.net/2008110006-zanik-slezska-1-12-1928,
František Chocholatý, Slezsko, in: Střední Evropa č. 17-20, Praha 1990 -91, s. 98-107, 63-73, 91-103, 76-97.
(5) http://www.verwaltungsgeschichte.de/fremdspr_krei.html dále
http://www.hultschiner-soldaten.de/__cz/hintergrund.php
Senát rejstřík Hlučín http://www.psp.cz/cgi-bin/eng/eknih/1920ns/ps/rejstrik/vecny/HA.HTM
Zápis z jednání v Senátu - http://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/4vo/stena/028schuz/S028002.htm
Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu (tisk 3804),kterým se předkládá ku schválení Národnímu shromáždění československo-německá úmluva o převodu zaopatřování válečných poškozenců na Hlučínsku a závěrečný protokol, podepsané v Ratiboři dne 12. dubna 1922 - http://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/1vo/tisky/T1511_00.htm
http://www.psp.cz/cgi-bin/eng/eknih/1935ns/se/stenprot/028schuz/s028002.htm
http://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/4vo/stena/028schuz/S028002.htm
(6) Smlouva mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce” podepsané v Berlíně dne 20.listopadu 1938 uveřejněná pod č. 300 Sb. z.a n., Komentované Dokumenty k ustavním dějinám Ćeskoslovenska I, Karolinum 2005, s.294
Vertrag zwischen dem Deutschen Reich und der Tschechoslowakischen Republik über Staatsangehörigkeits- und Optionsfragen vom 20.11.1938 RGBl 1938, 11; S. 896 násl.f; také s textem v českém jazyce. Slg. 1938; Nr. 300, S. 1032 násl..... http://www.mitteleuropa.de/dt-cz-opt01.htm
(7) Oběžník ministra vnitra ze dne 12.prosince 1938, č. 97.326/1938-7, č. 121 s. 221- 227 in Věstník ministerstva vnitra republiky československé roč. XX Praze 1938
(8) Smlouva mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce” podepsané v Berlíně dne 20.listopadu 1938 uveřejněná pod č. 300 Sb. z.a n., Komentované Dokumenty k ustavním dějinám Ćeskoslovenska I, Karolinum 2005, s.294-295
Vertrag zwischen dem Deutschen Reich und der Tschechoslowakischen Republik über Staatsangehörigkeits- und Optionsfragen vom 20.11.1938 RGBl 1938, 11; S. 896 násl.f; také s textem v českém jazyce. Slg. 1938; Nr. 300, S. 1032 násl..... http://www.mitteleuropa.de/dt-cz-opt01.htm
(9) Oběžník ministra vnitra ze dne 12.prosince 1938, č. 97.326/1938-7, č. 121 s. 221- 227 in Věstník ministerstva vnitra republiky československé roč. XX Praze 1938
(10) Nařízení vlády č.301/1938 Sb. Z. a n. ze dne 25. Listopadu 1938, kterým se provádí smlouva ze dne 20.listopadu 1938 mezi Československou republikou a německou říší o otázkách státního občanství a opce., Komentované Dokumenty k ustavním dějinám Ćeskoslovenska I, Karolinum 2005, s.298-299
(11) Bohmann, Alfred: Das Sudetedeutschen in Zahlen, München 1959, s.134 tab. Die tschechische Bevölkerung in den reichsangeschlossenen sudetendeutschen Gebieten 1939
(12)Československu věrni zůstali., Barbora Čermáková a David Weber (edd) USD AV ČR 2008, Ernst Raim s.213.
(13) Nařízení o německé Volksliste a německá st. příslušnost na začleněných Východních územích z 4.3.1941- Verordnung über die Deutsche Volksliste und die deutsche Staatsangehörigkeit in den eingegliederten Ostgebieten,, RGBl./ BGBI-I S. 118, Zweite Verordnung über die Deutsche Volksliste und die deutsche Staatsangehörigkeit in den eingegliederten Ostgebieten z 31.01.1942, RGBl I, S. 51
Chocholatý Gröger Franz, ŠLONZACI A VOLKSLISTA, z 17.06.2005 http://www.bruntal.net/2005061604-slonzaci-a-volkslista

Umírnění v konfrontaci mezi FPÖ a Arielem Muzicantem v nedohlednu

Lukáš Beer

Nestává se příliš často, že by se zdejší sdělovací prostředky zaměřovaly na rakouskou vnitropolitickou tématiku. Čeští občané měli však uplynulé týdny možnost zaslechnout něco o „skandálu“ kolem politické strany FPÖ a jejího představitele Martina Grafa, který vykonává funkci 2. místopředsedy Národní rady (rakouského parlamentu). Informace, které se dostávají o této záležitosti za rakouské hranice v podání evropských médií, mívají však tendenční a neúplný charakter.

Připomeňme si jen, že celá aféra vypukla novinovým komentářem Martina Grafa v jednom bezvýznamném stranickém listě FPÖ, ke kterému má běžný rakouský občan přístup pouze přes internet (musí si jej stáhnout v PDF formátu ze stranické domovské stránky). Nařknul v něm prezidenta Izraelitské obce („Israelitische Kultusgemeinde“, dále jen IKG) Ariela Muzicanta z podněcování levicového terorismu. Muzicant se s článkem okamžitě obrátil na vedoucí politiky země a parlamentní strany s doporučením o sesazení Martina Grafa z funkce místopředsedy parlamentu a zcela neobjektivně jej obvinil z antisemitismu, ačkoliv v Grafově kritice nelze ani při největší vůli najít vztažnost k Muzicantově náboženskému vyznání či k jeho židovskému původu. Představitelé SPÖ a Zelení okamžitě začali s ostrou a nekompromisní kampaní za odstranění Grafa z jeho politické funkce.

V této souvislosti je třeba zmínit, že napětí mezi Martinem Grafem a Arielem Muzicantem se táhne přinejmenším od zvolení politika FPÖ do této významné funkce. Už tehdy IKG včele z Muzicantem brojila proti Grafovi jak se jen dalo. Koncem minulého roku nabídl Martin Graf židovské obci osobní rozhovor, který by přispěl k odstranění vzájemného napětí. Izraelitská obec tuto nabídku pouze arogantně vzala na vědomí, ale nereagovala na ní. Verbální výpady Ariela Muzicanta oproti FPÖ hraničící s osobními urážkami („Mölzer a jeho přátelé patří do odpadkového koše dějin“ apod.) jak se zdá mediální krasoduchy v zemi nikoho nepohoršovaly, a věru, že těchto verbálních ataků z Muzicantovy strany bylo v posledních měsících mnoho.

http://nassmer.blogspot.com/2009/06/izrael-klepe-na-dvirka-eu.html

Následovala předvolební kampaň FPÖ do EU-voleb a velmi tematizované heslo „Abendland in Christenhand“, napadané z různých stran pro údajný rasismus, protože prý diskriminuje či vylučuje jiné skupiny obyvatelstva nebo dokonce prý i ateisty. Jistý vídeňský právník zamýšlel FPÖ kvůli tomu zažalovat. Je ale zcela zřejmé, že slogan měl na mysli udržení tradice evropské kultury, která má své kořeny v západní křesťanské kultuře. Ještě větší poprask způsobily inzeráty, ve kterých FPÖ varovala před členskými ambicemi Turecka a Izraele ve vztahu k EU. Volební kampaň FPÖ vyvolala vesměs negativní odezvu i mezi evropskými politiky, vrcholem byla hláška Martina Schulzeho, německého poslance evropského parlamentu za SPD, který vedoucího představitele rakouských Svobodných H.C.Stracheho označil v listu Financial Times Deutschland za nacistu.

Potud převážně všeobecně známé informace. Pro nerakouského čtenáře bude ale možná zajímavostí, jakým způsobem vede převážná část rakouských sdělovacích prostředků vyloženou kampaň, která je místy skutečně přitažená za vlasy. Tradičně v ní vedou deníky Der Standard a bulvární list Österreich, který hledá za každým Stracheho pohybem ruky nějaké skryté nacistické gesto či nějaký tajný pravicově extremistický pozdrav. (Předseda strany Strache si musí dnes proklatě dávat pozor i při objednávání piva v restauraci, aby si zvednutí jeho prstů nějaký senzacechtivý novinář nevysvětlil jako „kühnenovský nazi pozdrav“.) FPÖ je v těchto médiích prezentována jako „hanba Rakouska“ a rakouská veřejnost je těmito printmédii nepřímo více méně nabádána, aby tato strana byla vytlačena kamsi do izolace a byl kolem ní vytvořen „hygienický pás“ (© Ariel Muzicant). Nejvetší rakouský zpravodajský magazín, bulvární týdeník NEWS, se snažil mermomocí hledat mouchy na FPÖ už za starých časů pod vedením Jörga Haidera, po rozdělení strany ještě o pár grádů přitvrdil, ale to, co předvedl časopis pod vedením současného šéfredaktora Athy Athanasiadise naposledy 4. června 2009, tady ještě nebylo: na obálce magazínu se objevila fotomontáž se scenérií německého národně socialistického Reichstagu, na které je šéf FPÖ Strache vyobrazen jako řečník nahrazující Adolfa Hitlera a za ním na místě, kde obvykle sedával říšský maršál a předseda Říšského sněmu Göring, nesedí nikdo jiný než místopředseda rakouského parlamentu Martin Graf. Nechybí ani velký emblém německé říšské orlice, avšak bez neodmyslitelného hákového kříže, který byl vyretušován. Titulky na obálce také mluví za sebe: „Styďte se! Věčně včerejší – proč je H.C. Strache a Martin Graf hanbou Rakouska.“

Věcná diskuse a nezávislá novinářská informace se tedy v NEWS a jinde nekoná, namísto nezaujatého vypořádání se s tematikou nastupuje ostrá neúprosná agitace a triviální pokus o kriminalizaci FPÖ, který může přispět jen k polarizaci názorů uvnitř společnosti. Jestli lze FPÖ něco skutečně vytýkat, tak je to místy skutečně naivní populismus, ale skandalizující pokusy politických protivníků prezentovat kritiku Svobodných při každé příležitosti v „hnědém světle“, které pak ochotně přebírají zahraniční novináři, nemají ve většině případů reálné opodstatnění. Jakákoliv věcná kritika oproti IKG ze strany FPÖ je vnímána automaticky jako nějaký projev antisemitismu. Na jedné straně je tu Ariel Muzicant a jeho internetová stránka http://www.kellernazisderfpoe.at/, tedy „sklepní nácci z FPÖ“, která se prezentuje jako jakási databáze údajných Nazi mezi činiteli FPÖ (přičemž některé uvedené osoby v seznamu ani členy strany nejsou), a která díky své rétorice k uvolnění napětí mezi oběmi stranami rozhodně dvakrát nepřispívá, na druhé straně tu je i opětovná nabídka Martina Grafa na osobní „usmiřovací dialog“ s Arielem Muzicantem na „neutrální půdě“. Graf zdůraznil, že setkání má pro něho „termínovou prioritu“ a že by byl rád, kdyby se rozhovoru mohl zúčastnit i H.C. Strache. „Nemám zájem na tom, aby ze stranicky politických tahanic mezi panem Dr. Muzicantem, mnou a FPÖ vznikla roztržka, která bude trvale vrhat stín na parlamentní porady“, řekl Graf a vyjádřil přesvědčení, že v rámci tohoto rozhovoru by mohly být relativizovány a zmírněny vzájemné výčitky. Martin Graf očekával ale také Muzicantovu vstřícnost: „Je tu dobrá vůle z mé strany a ze strany FPÖ vyjmout z našich slov břitkost a signalizovat nad tím politování, ale ne na základě jednostrannosti. Očekávám, že pan Dr. Muzicant se bude distancovat od porovnávání domácích politiků z FPÖ a ÖVP s Goebbelsem a Eichmannem, ale také od své internetové iniciativy..“.
.
A Muzicantova odpověď? V dopise adresovaném Grafovi pozvání na rozhovor přijal, připojil ale celou řadu nekompromisních podmínek: aby se Graf zbavil svého členství v studentském spolku Olympia, aby si někteří poslanci a funkcionáři FPÖ k sobě nezvali „holocaust-revizionisty“ Davida Irvinga, „šejdíře a hochštaplera“ (© Ariel Muzicant) Moshe Arie Friedmana a Waltera Marinovice, ale také aby H.C.Strache „uvedl na pravou míru“ tvrzení, že Izrael údajně usiluje o členství v Evropské unii (v tomto případě by bylo však radno, aby se pan Muzicant obrátil přímo na izraelského ministra Liebermana, který se o ambicích Izraele rozpovídal v interview s renomovanými evropskými deníky). Muzicantovi se také příčí, že koncem dubna vyšel jistý článek v Mölzerově týdeníku Zur Zeit, ve kterém se v jednom souvětí tvrdilo, že to „byli převážně příslušníci židovského národa, kteří vyvolali současnou těžkou celosvětovou hospodářskou krizi.“ Teprve, až FPÖ uvede kritizované body do pořádku, chce Ariel Muzicant zvážit, zda z internetu stáhne svůj portál o „sklepních náccích“.
.

Za projev „čistého antisemitismu“ považuje Muzicant i interpelaci poslance FPÖ ze začátku června, adresovanou na ministryni spravedlnosti Bandion-Ortnerové (ÖVP). Šlo v ní o dotaz, jak blízko má v současné době soudně stíhaný podvodník v obchodě s realitami a člen IKG, 62letý rabi Ernest Strulovics, k vedoucím činitelům IKG (Ariel Muzicant je totiž povoláním realitní makléř.)

Strulovics – strůjce podvodu s realitami ve velkém formátu, který vyšel najevo v roce 1998 - se totiž 10 let ukrýval v zahraničí a mohl být teprve nyní postaven ve Vídni před soud. Jak informoval dobře rešeršující deník Kurier, uprchl tehdy Strulovics přes Izrael do USA. Loňské léto se rakouským a americkým pátračům podařilo Strulovicse najít v jedné židovské obci New Jersey a odtransportovat letadlem do Rakouska, kde na něj už kriminalisté čekali s hlavní otázkou, totiž: Kam se podělo více než 13 miliónů EUR, o které Strulovics připravil zájemce o koupi nemovitostí včetně několika involvovaných rakouských bank? Začátkem 90. let si vybudoval impérium z 12 realitních firem a zhruba počínaje rokem 1995 systematicky připravoval důvěřivé zájemce o koupi nemovitostí (převážně z řad cizinců, kteří neovládali dobře němčinu, ale také z řad důchodců) o peníze. Podařilo se mu do nekalých transakcí zapojit i vídeňské právníky, kteří o zločinném pozadí záležitosti neměli ani tušení. Tyto osoby svou seriózností u zájemců o koupi údajně cenově výhodných nemovitostí navenek vzbuzovaly důvěru.
.
Rabi však na veškeré dotazy kriminalistů tvrdošíjně mlčí a mlčení ke vzneseným obviněním odůvodňoval před soudem dle Kurieru následovně: „Na základě mé židovské víry je mi zakázáno vypovídat proti někomu jinému. U nás se to bere velmi, velmi přísně.“ A krom toho „je má paměť také už trochu slabší“…
.
Nad celým případem by se dalo z politického hlediska mávnout rukou, ale jak píše seriózní poloúřední list Wiener Zeitung (5.6.2009), „co dělá celou kauzu dodatečně pikantní, je údajná blízkost několika hlavních aktérů včetně samotného Strulovicse k IKG.“
.
Ať už se podezření potvrdí či nikoliv, na obzoru nejsou zatím žádné náznaky uvolnění napětí mezi oběmi znepřátelenými stranami. Na všeobecně pozorovatelné mediální snaze o ostrakizaci FPÖ se velkým dílem podílí i průhledná partajnická taktika SPÖ, jejíž politici navíc napadají lidovce (ÖVP) z přílišné laxnosti v kritickém postoji vůči Svobodným.
.
Pramen:
Die Presse (25.5.2009, 29.5.2009, 30.5.2009, 5.6.2009)
Kurier (5.6.2009)
Wiener Zeitung (5.6.2009)

Foto (3.): KURIER

Nenávistné vytí od východní strany Šumavy

Lukáš Beer

Některým lidem Postoloprty prostě nedají spát. Průměrný člověk ony dlouhá léta zamlčované a nyní postupně poodkrývané kostlivce našich dějin akceptuje jako potvrzení smutného životního poznání, že lidské zlo a utrpení, a to jak z　pohledu obětí i z　pohledu osob zlo páchajících, si při rozdávání rolí mezi jednotlivci nevybírá podle ukazatelů národnosti, politické příslušnosti, konfese či bůhvíjaké jiné vlastnosti dotyčného individua. Průměrně inteligentní jedinec české národnosti také nepovažuje seznamování s　fakty okolo vraždění německých občanů ve jménu poválečné národněosvobozenecké revoluce v　obnoveném Československu za součást nějakého cíleného štvaní a programového nepřátelství vůči našim poválečným generacím či vůči Čechům jako takovým. Naopak, vlastně tím svým způsobem opět o něco duchovně dospívá a popravdě řečeno se mu vlastně jen potvrzuje ono potlačované nepříjemné tušení v　hlubinách jakéhosi kolektivního národního svědomí. Toto svědomí se podvědomě odjakživa brání kategorizování na „hodné“ a „zlé“ a zcela soudně dedukuje, že černo-bílé vidění ve výkladu dějin je pouze nástrojem demagogů a rozsévačů nenávisti.

.

Postoloprty zcela očekávaně probudily k　životu programově zaujaté „němcobijce“ a populisty. Zatímco jedni se jednoznačně pokouší prezentovat výsledky šetření jako „obvinění českého národa“, druzí se snaží fakta různým způsobem skutečnosti kolem plánovaného masakrování zpochybňovat. Navíc nejsme poprvé ani naposledy svědky toho, že „nacionalisticko“(národní zájmy nejsou kolikrát ani české)-šovinistické kruhy v　Česku šíří národnostní zášť a nenávist pod pokličkou kritiky zločinů národního socialismu či „nacismu“. To je rafinovaně podlý a neakceptovatelný jev, který je nutno odhalovat. Protinacistický bič je velmi často oblíbenou záminkou ke　skutečnému šíření národnostní nenávisti, legitimizovanou údajně antinacistickým postojem, který je ve skutečnosti postojem antiněmeckým a nacionalistickým.

.

Červnové výročí vyhlazení obce Lidice se k　něčemu podobnému logicky náramně hodilo a to, co naposledy padlo v　lidickém projevu frustrovaného Klause, který z　hlediska své politické kariéry už nemá prakticky co ztratit a „jehož“ Strana svobodných občanů to v　EU-volbách nedotáhla zrovna daleko, upřímně řečeno také nikterak nepřekvapilo. Jeho výkon byl rétorikou a obsahem takřka totožný s　projevem Dr. Beneše, který byl v　londýnském rozhlasu přednesen bezprostředně po vyhlazení Lidic v　červnu 1942. (Beneš však v　 okamžiku svého projevu frustrovaný rozhodně nebyl – zcela naopak, Lidice v　něm probudily druhý život a Čechy po Mnichovu opovrhovaný samozvaný prezident vycítil největší šanci svého života.) Jestli se v　Česku dnes skutečně dá na něčem získat voličské hlasy a sympatie, tak je to rozdílnými politickými kruhy záměrně vytvářená „protisudeťácká“ nálada, a proto logicky nechce nikdo zůstat pozadu a nikdo se drát proti proudu. Jistými šovinisty na české straně záměrně vyvolávaný „sudeťácký problém“ proto musí nadále žít a musí být uměle vyvoláván – a proto je pravým požehnáním nejen pro komunistické populisty, ale i pro více či méně proamericky orientovanou pravici, která si na programově vytýčeném protiněmectví (skrývaném pod líbivými hesly EU-skepticismu) staví plány pro upevnění strategických pozic USA ve střední Evropě.

.

Je dokonce velmi pravděpodobné, že Klaus v　tomto směru v　budoucnu ještě přitvrdí a tím naši zem na mezinárodním pódiu ještě více zesměšní a poníží. Smutné je, že v　případě Klause náš národ nezesměšňuje a znevažuje kdejaký politik ale přímo nejvyšší oficiální představitel státu.

.

Jedním takovým určitě méně známým, zato ale rozhodně „radikálnějším“ programovým štváčem je klausofil Václav Vlk starší, který dostává možnost publicisticky se vyřádit zejména na portálech jako např. Neviditelný pes či na silně USraelofilním webu Euportal.cz. Ale i takový Klub českého pohraničí poněkud tvrdším, místy hygienicky závadným slovníkem pana Vlka, kde se to jen hemží nadávkami a verbálními výměšky pod úrovní záchodového prkénka na adresu „sudeťáků“, články „patriota“ Vlka i přes ideologické příkopy mezi komunistickými a liberálně-proamerickými kruhy rozhodne nepohrdne.

.

Bylo zajímavé pozorovat reakci „pronárodních“ hlasů na letošní Sudetoněmecké dny. Jakoby by bylo cítit velké zklamání nad tím, že v　projevech představitelů sdružení ani jejich hostů nevyznělo nic hodného kritiky a pohoršení, nic, z　čeho by se dala vycucat toužebně očekávaná příslovečná sudeťácká nenávist k　Čechům. Mnozí, skutečně mnozí na něco podobného čekali, ale nakonec musel i pan Vlk s　povzdechem konstatovat, že „nebýt poněkud panoptikálního zjevu Bernda Posselta, vyzněl jeho projev a i další projevy vcelku klidně.“

.

My si ale naštěstí nemusíme pomáhat fyzickými kvalitami pana Václava Vlka staršího, jak to činí on sám ve vztahu ke svým názorovým protivníkům, abychom si na několika případech mohli ukázat manipulativnost a úroveň jeho špatně skrývané snahy, učinit českému čtenáři „sudeťáka“ co možná nejnepřátelštějším. (Jiní to za něj přece jen činí kapánek inteligentněji a rafinovaněji.) Demonstrativně si to lze předvést na několika případech, vybraných z　jeho aktuální publicistické činnosti:

.

„Sudetský Němci to fakt nemají lehké. Nikdo je nemá rád.... Sudeťáci drážděni Velkoněmci a Velkorakušáky, jak to bude bezva, až se zbaví těch „šajze“ Čechů hned po záboru Sudet tzv. říšskými Němci, jak se česky říká, „narazili na tvrdou vodu“. Kdo nebyl nacističtější než sami říšští Němci, měl smůlu. Po odsunu s nimi místní jednali jak s verbeží z Východu. Nikdy nezapomenu na vyprávění původně bohaté sudetské selky, které „ubytovatelka“ v poraženém Německu sebrala vyšívané krajkové kapesníky, jedinou slušnou věc, kterou selka z domova zachránila, se slovy, že je stejně někde ukradla, protože taková žebrácká sudetská pakáž se nemohla na něco takového nikdy zmoct.

.„Vyhnanci“, jak si sami říkají, se těžko začleňovali do Německa, v kterém byli vlastně cizinci. Pocit křivdy je pak stmelil pod vlajkou, kterou držely až příliš často ruce bývalých aktivních nacistů. Politici potřebovali jejich hlasy, to tak bylo všecko. Moc se k nim raději, až na Stoibera, nikdo nikdy nehlásil. A myslím, že by se tenhle protřelý politický šíbr k sudetským Němcům nehlásil, kdyby – bez ohledu na tlak v Karlových Varech narozené a Čechy zuřivě nenavidějící manželky - kdyby se nezdálo, že po rozpadu SSSR bude Československo lehkou kořistí. A když ne jednotné Československo, tak rozdělené zbytkové státy. Však je také na Slovensku veřejným tajemstvím, že k samostatnosti Slovenské republiky přispělo silně nejen oslabené Rusko, ale hlavně rakouský landsmanšaft, tradičně napojený na pronacistické slovenské politiky.

.

Vedení landsmanšaftu to nemá lehké. Sudetoněmecká kancelář v Praze je bezvýznamná, karlovarští raději než aby měli své bývalé spoluobčany po zkušenostech s nima zase doma, jsou ochotní udělat z Varů ruskou pevnost .A až na pár prodejných duší a pomatenců nikdo nechce uznat, že Češi jsou bestie a sudetští Němci nevinné oběti …….“(Václav Vlk st.:Tonoucí Sudeťák se Uhla chytá, 10.6.2009)

.

Neměl jsem tu čest se s　panem Vlkem osobně setkat, ale přes jeho zálibu v　jazyce německém, projevující se tím, že do svých textů vkládá rád a často německá foneticky a gramaticky špatně psaná slovíčka („šajze“ Češi, „verfluchten“ Češi, „volksgennose“ či „volksgenosse“ atd.), ale troufám si napsat, že nebyl nikdy schopen se bavit s　nějakou sudetskou selkou, ale spíše si potřeboval ulevit formulací „taková žebrácká sudetská pakáž“. Jsme u bodu jedna, který charakterizuje všeobecnou snahu izolovat vztah sudetských Němců a Čechů od vztahu Čechů a Němců a přehlížet je. Pan Vlk to činí akorát vulgárním způsobem. Sudetští Němci jsou pro něj pakáž, která je všem na obtíž a se kterou se nehodláme bavit. Když už, tak pouze s „normálními“ Němci, kterým je ale nějaké „vyhnání“ takřka ukradené, samozřejmě až na drzé Bavoráky a „Velkorakušáky“...

.

Pan Vlk při šíření nenávisti očividně musí pomáhat vkládáním do vět českému uchu urážejících výrazů, když už se nemůže chytnout věcné kritiky.Za druhé tedy – vkládání „nadávkových“ německých přídavných jmen před podstatné jméno „Češi“ jen názorně ilustruje zásadní charakteristiku rozsévačů nenávisti, kteří sice na jedné straně donekonečna omílají něco o „sudeťáckém štvaní“ (popř. nenávisti), aniž by uváděli konkrétní citáty těchto údajně nenávistných projevů. (Jak už tu bylo řečeno, jiní skuteční štváči to činí poněkud inteligentnějším způsobem než Václav Vlk st.). A tak si nenávistná slovíčka do textů domýšlejí sami, aby textům dali patřičný sudeťácký šmrnc, aby se to ta „čechiše švajneraj“ mohla skloňovat ve všech pádech. Tento jev je i v　méně nápadných a více kultivovaných podobách všeobecně rozšířený v　mnoha českých médiích, je to podlá a ubohá metoda, vzbuzující u českého čtenáře dotčení a odpor, metoda využívající jazykové bariéry. Kdyby průměrný Čech rozuměl plynule německy a vyslechl si někdy nějaký ten sudeťácký sraz „live“, brzy by pochopil, že realita se od 　obrázku, který o sudetoněmeckých aktivitách podávají nacionalisticky manipulovaní autoři, zásadně liší. A drtivá většina zná sudetské Němce pouze ze zdejších médií a mluvit je nikdy neslyšela. Objektivní názor si na věc může vytvořit pouze někdo, kdo se s　tímto prostředím setká přímo, ale kolik takových Čechů u nás je? Řečeno slovy pana Vlka se jedná stejně jen o zaprodance, pomatence, „prodejné duše“, „trotly“ nebo „intoše, poňoukané od nacistických nostalgiků“, „hovňousky“ a „obdivovatele německé velikosti“ či německého pořádku. O jednom takovém „zaprodanci“ se Vlk vyjadřuje následovně:

.

„Ač psanými slovy hlásá "spravedlnost a smíření", v praxi to není programem pana Doležala. Naopak! V jeho článcích se do nekonečna vyvolává mezi Čechy a Němci, zvláště těmi sudetskými, duch nenávisti, urážek, pomluv, záludností. Jen těch ran pod pás a jedovatostí, co rozdá ve svých článcích těm "verfluchten" Čechům. Výsledkem jejich činů není to, čeho by chtěli, jak veřejně deklarují, dosáhnout. Smíření a porozumění. Ani být nemůže. Už někdy někdo viděl, že by nadávky a pomluvy a pokřivená tvrzení vedly k něčemu kladnému? Ani náhodou! Takže i díky Doležalovi a jeho "volksgenossen" je výsledkem to, že ani Češi, ani Poláci se v podstatě, odhlédneme-li od "oficielních vztahů" nepřiblížili ke svým bývalým sousedům ani o krok. Naopak. Panuje stálá nedůvěra, podezírání a mnohdy i nenávist. Ze strany české i sudetoněmecké. Moc hezký výsledek práce. Ale není on to skutečný a pravý zájem těchto lidí?“(Václav Vlk st.: Vyvolávači nenávisti)

.

Pozornému čtenáři zajisté neujde, že nadávky a pomluvy, vkládání z　prstu vycucaných slov do úst jiným lidem, praktikuje pan Vlk sám. Za třetí tedy – předchozí odstavec opět názorně demonstruje snahu prezentovat kritiku chyb české nacionalistické politiky či zločiny a bezpráví spáchaných ze strany Čechů jako šíření nenávisti „proti Čechům“, zprávy o poválečných masakrech charakterizují tito lidé jako zcela nesmyslné a jimi vylhané „obvinění celého českého národa“ apod. Následujícími texty pan Vlk trochu poodkrývá jisté geopolitické souvislosti sudetoněmecko-české problematiky:

.

„V dalších a dalších generacích v České republice je neobjektivní a často otevřeně lživou a nenávistnou protičeskou a pro-sudetoněmeckou kampaní vytvářen a pěstován strach z Němců. Neomalené požadování změny výsledků druhé světové války, kterou ČSR a její česko-moravské obyvatelstvo přežilo jen s štěstím, nemůže než vyvolávat opět, z pocitu ohrožení, nenávist vůči všemu německému... . Problémem pro Českou republiku se stává i budoucí Německo. V Německu roste síla neonacistů, dostávají se do oficielní politiky, zasedají v zemských parlamentech.. Doležalova ostrá a oprávněná kritika agresivního Ruska nezní díky historickému povědomí národa Čechům upřímně. Ba naopak. V době, kdy technika "přiblížila" Rusko a Německo, dva státy které se snaží již po staletí ovládnout tento prostor, není možné jednu stranu trvale "odsuzovat". A druhou kreslit jen v jásavých barvách. Takový svět není a nikdy nebyl. Dnes je Německo demokratické. Jaké by bylo, kdyby se USA stáhly z Evropy? Toť vážná otázka. Počet voličů nacionalistů v Německu roste, počet útoků proti cizincům také, sociálně tržní ekonomika pravděpodobně narazila na své meze.“

.

Za čtvrté – charakteristickým rysem je opakování tvrzení o nenávistné protičeské kampani, aniž by byly uváděny konkrétní projevy této údajné kampaně. Ve skutečnosti tu probíhá kampaň úplně jiného druhu – neustále uměle živená kampaň protiněmecká, opírající se o reakci na fakticky nepodloženou a konstruovanou kampaň pro-sudetoněmeckou. Strach z　Němců je zde uměle vytvářen, protože se hodí do politického krámu různorodých taktiků. A poukazování na křivdy spáchané některými Čechy není žádnou protičeskou protinárodní kampaní, tu ale – za páté - ke svému životu potřebují lidé propagující proamerikanismus, čechoslovakismus a jakousi polsko-českou proamerickou, protiněmeckou a protiruskou (tedy protievropskou) spolupráci.

.

Zvláštní kapitolou jen pak způsob, kterým Vlk referuje o postoloprtském masakru. Jednoho z　vrahů obhajuje tvrzením, že „žádný z krasoduchů píšících o postoloprtském masakru ani nevzdychl, že jeden údajných hlavních strůjců se právě vrátil z nacistického koncentráku. Kdepak se asi naučil vraždit lidi?“. Toto tvrzení v　článku „Jak to bylo s masakrem v Postoloprtech aneb protičeská nenávist“ (euportal.cz, 8.6.2009) je nepravdivé, protože v　konkrétním článku portálu aktualne.cz byla zcela jasně řeč o tom, že pachatel nebyl žádným odbojářem, ale byl nějakou dobu vězněn pro delikty hospodářského resp. samoobohacujícího se charakteru, což pan Vlk starší zcela záměrně zamlčel. Vrcholem je pak už jen zcela spekulativně vykonstruované popírání lidských obětí hromadného masakru konstatováním: „Takže zcela určitě ověřené nesmyslné zavraždění pěti mladých německých kluků – ovšem tehdy údajně členů Hitlerjugend -, na druhé straně stovky mrtvých, u kterých se nepodařilo zjistit, zda šlo o Němce nebo naopak o vězně nacistů či pozůstatky tzv. “židovských míšenců„ z místního koncentračního tábora. Takže se tam pohybovali nejen nevinní spořádaní němečtí občané Postoloprt. Ale také fanatičtí nacisté, dozorci z místního koncentráku i nedalekého Terezína.“ Jinými slovy, z　vyšetřováním a výpovědí vrahů samotných (!!!) potvrzených masových poprav učinil Vlk „pouze“ 5 zabitých chlapců z　Hitlerjugend a z　ostatních obětí učinil více či méně dozorce koncentráku a zároveň jeho oběti včetně židovských míšenců!

.

Další odstavec z　jednoho Vlkova článku je také charakteristický: „Může nám být osobně líto mnoha českých Němců a jejich osudu po válce. Nepřiznají-li však sami sobě skutečně své chyby omyly a viny vůči jiným, není možno, abychom i my dali průchod svým pocitům. A zpytování svých vin. Pořádají-li se navíc v posledních letech za podivně objevivší se peníze například různé rádoby umělecké spektákly kolem vražd Němců v Postoloprtech v roce 1945 a zamlčují-li „aktivisté“ žádající jinak hlasitě objasnění „vin“ Čechoslováků na Němcích skutečnost, že na dohled od Postoloprt byl Terezín, kde se vraždilo německýma i sudetoněmeckýma rukama ve jménu „vyšší rasy“ od roku 1939 do 5. května 1945, není o čem mluvit. Není proč se omlouvat.“ Za šesté – je jednou z　největších lží tvrdit, že „sudeťáci“ nepřiznávají své „chyby a omyly vůči jiným“, bylo a je to činěno nesčetněkrát. Nadstranické vyhnanecké organizace, sdružující lidi rozličných politických názorů, zajisté nelze chápat homogenně, a proto v　nich určitě narazíme na jednotlivce, setrvávající v　zahořklých pozicích v　důsledku bezpráví na nich spáchaného (resp. spáchaného na jejich předcích). Tato skupina lidí, která by se překvapivě velmi rychle dala „obměkčit“ důstojným a férovým postojem reprezentantů českého státu, z　pochopitelných důvodů hovoří raději o chybách tehdejší české strany. Na stranu druhou by se mnoho českých občanů nestačilo divit, kdyby slyšeli hovořit druhý velmi početný protipól „sudeťáků“, kteří donekonečna a s　neuvěřitelnou pokorou prosí o odpuštění a podávají ruku ke smíření, pracují na každém možném zasedání na bůhvíkolikátém smířlivém prohlášení či manifestu. Zájmem našich domácích rozsévačů nenávisti je tyhle lidi ignorovat, obcházet a špinit vymyšlenými a jim do úst vloženými výroky. Povšimněme si jenom skutečnosti, že téměř žádná kritika na adresu „sudeťáků“ (včetně té poslední Klausovi letos v　Lidicích) se neopírá o KONKRÉTNÍ výroky (či údajné výpady), ale o blíže nespecifikované údajné štvaní z　sudetoněmeckých řad! Nakonec bychom totiž – jak se konkrétně ukazuje na dnešních příkladech – přišli na to, že skuteční štváči sedí na jiné straně Šumavy, než kde by je český našinec ve skutečnosti čekal.

Klaus v Lidicích

Bohumil Doležal
Období od počátku května do konce června bývá v Česku nesnesitelné. Každoročně se rozpoutá nacionalistická hysterie provázená chabou sebeobranou těch, kterým je takové vyvádění proti mysli. Připomíná mi to pěknou hororovou anglickou povídku o přímořském městečku, kde vždycky jednou za rok vystupují z moře nepohřbené mrtvoly utonulých, aby si s živými zatančily smrtí tanec.
.
Součástí rituálu bývá i výročí vyhlazení Lidic, tentokrát nikoli kulaté. O povaze vzpomínané události není pochyb: šlo o brutální masový zločin, důvody k němu si německá okupační správa vycucala z prstu. O projev německé hysterie, na níž stála Hitlerova politika a která nutně vedla ke strašnému krachu.
.
U příležitosti pietního aktu v Lidicích se tentokrát zviditelnil i prezident Klaus. Má problémy s ODS, jež se mu stala nevěrnou. Náhradní strany se zatím moc neujaly. Proto je třeba se profilovat před Národem, třeba pomocí mrtvých, kteří mají tu výhodu, že se nemohou bránit. Je na tom něco lehce nekrofilního. Základní myšlenka Klausova projevu zní: událost, již vzpomínáme, se stala „katalyzátorem česko-německých vztahů“. „Lidická tragédie v myšlenkách a srdcích tehdejších generací našeho národa ukončila ochotu uvažovat po skončení války o pokračování staletého soužití se sudetskými Němci.“
.
A zde je třeba se zastavit. Za prvé: jedna věc jsou česko-německé vztahy, a druhá vztahy mezi Čechy a jejich někdejšími německými spoluobčany. Česko-německé vztahy jsou dnes skoro ideální, opírají se o společnou politickou deklaraci, kterou si každá ze stran vykládá po svém a žádná to té druhé nevyčítá. Problém je se sudetskými Němci.
.
Nechme stranou, že vyhlazení Lidic nebyla věc sudetských Němců, ale německé okupační správy. Tyto množiny se nepřekrývají. Ale Klausův výklad „rozchodu“ je pozoruhodný bez ohledu na to, sám o sobě. Pokusme se ho aplikovat na nějakou podobnou záležitost všedního života, např. na rozvod. V zásadě jsou možná dvě řešení: buď se partneři, za spoluúčasti soudu či bez ní, shodnou na rozumné a pro obě strany přijatelné dělbě společných věcí. Nebo jeden z partnerů, třeba za spoluúčasti dalších silných chlapíků, druhého vyžene na ulici do plískanice, jen tak bez kabátu a v bačkorách. Aby člověk dokázal zvolit první, tedy civilizované řešení, nebo dokonce na rozchodu netrvat, musí být schopen si připustit, že ten druhý je schopen se za své hříchy stydět, uznat je a polepšit se. A musí být schopen se ptát, zda k tomu náhodou on sám svým sobeckým a nespravedlivým chováním v době, kdy se ještě dalo něco dělat (v našem případě jde o léta 1918-33), nepřispěl. S lítostí konstatuji, že ani jedno se nestalo.
.
„Řešení“, které čeští politici za podpory ze všech stran v roce 1945 zvolili, se bohužel inspirovalo ponejvíce na činech protivníka. Proběhla masová etnická čistka, jaká v dějinách českých zemí nemá obdoby. Počet obětí na životech je nespočitatelný, české a sudetoněmecké odhady se liší skoro o dva řády.
.
Letošní oslavy proběhly ve znamení intenzivního boje proti extremismu. V Lidicích se ho zúčastnili tentokrát i sami extremisté – s prapory bývalého SSSR, zakázaného Svazu komunistické mládeže i s portréty jihoamerického bandity Che Guevary. Nikdo ze zúčastněných papalášů si toho nevšiml. Klaus pak jaksi stranou řekl novinářům, že aktivity neonacistů (ne tedy všech extremistů) je třeba odsoudit, že by on sám byl v té věci daleko přísnější než někteří naši starostové, primátoři nebo ministři. Mají prý strach, nechtějí si dělat nepřátele. Přitom jde, dodávám, o zatím nepříliš početné skupinky, jejichž lídři tyjí z chyb a z bezradnosti oficiální české politiky. Je podivné, že jim má čelit hysterie, na níž se shodnou čeští politici odprava doleva, a jejímž výsledkem může být, podle toho, jak si zrovna „extremismus“ definujeme (někteří politici už projevili snahu sem počítat i házení vajíček po Paroubkovi), nikoli potlačení extremismu, nýbrž potlačení svobody projevu, shromažďování a sdružování všeobecně – těžko se zbavit pocitu, že zejména svoboda projevu je nepříjemná jak Klausovi, tak Paroubkovi.
.
(zkráceno) (www.bohumildolezal.cz)
Převzato z www.cs-magazin.com
Foto: ilustrační, archiv LB
.
Druhou světovou válku rozpoutalo Polsko
Prezident Dmitrij Medveděv vyhlásil boj "falšování dějin", které poškozuje zájmy Ruska. Zapojilo se do něj i ministerstvo obrany, které na své webové stránky umístilo stať, z níž vyplývá, že válku nerozpoutal Adolf Hitler, ale Polsko.
.
Historik ve stati tvrdí, že Polsko odstartovalo světový konflikt tím, že odmítlo podle německých požadavků začlenit město Gdaňsk do Německa a vybudovat exteritoriální dálnici a železnici jako koridor spojující Východní Prusko s Německem. Tyto Hitlerovy požadavky článek označuje za "naprosto umírněné". "Všichni, kteří nepředpojatě studovali dějiny druhé světové války, vědí, že začala kvůli odmítnutí Polska uspokojit německé požadavky," tvrdí v stati plukovník Sergej Kovaljov z ústavu vojenských dějin ministerstva.
.
Podle učebnic dějepisu válku rozpoutal Hitler přepadením Polska 1. září 1939. O sedmnáct dní později se k německým vojskům připojily sovětské jednotky, které v souladu s tajným paktem mezi Moskvou a Berlínem obsadily východní část Polska.
.
V Kovaljovově článku nazvaném "Výmysly a falzifikace v hodnocení role SSSR v předvečer a na počátku druhé světové války" se však lze dočíst, že poté, co Varšava, propadlá velmocenským ambicím a nepodloženým iluzím, odmítla opodstatněné německé nároky, Stalinovi nezbývalo nic jiného, než uzavřít s Hitlerem pakt o neútočení a posunout sovětské hranice na západ, aby tak zlepšil možnosti obrany země.
.
Pokusy obvinit Polsko z rozpoutání války jsou podle dnešního vydání listu Vremja novostěj dalším projevem cynického ruského vztahu k historii. Současně deník upozornil, že v samém Německu za podobné snahy zlehčovat německou vinu za rozpoutání války a ospravedlňovat Hitlerův režim hrozí přísné tresty. V Rusku však není jasné, zda nedávno prezidentem zřízená historická komise bude věnovat skandálnímu článku pozornost.
.
Moskva si podle komentátora na dějiny vzpomene, když potřebuje kritizovat sousední země, a tak článek o polské vině za válku ladí s hysterií okolo přemístění pomníku sovětským padlým na vojenský hřbitov v Tallinnu, zatímco mlčky se přechází rušení památníků v samém Rusku kvůli zisku stavbařů. Případným polským výhradám možná bude muset čelit ruský premiér Vladimir Putin, jehož Varšava pozvala, aby se letos v září v Gdaňsku zúčastnil vzpomínkových akcí k výročí vypuknutí války. Polsku se také nelíbí, že ruské úřady a soudy dosud odmítají rehabilitovat tisíce polských důstojníků, kteří upadli po vypuknutí války do sovětského zajetí a které Stalin nechal popravit.
.
(čtk) (MFDNES)
Převzato z www.cs-magazin.com

Poznámka k ilustračnímu fotu: jedná se o titulní stránku nejznámějšího polského zpravodajského magazínu "Wprost" ze září 2003. Titulek na obálce praví: "Němci dluží Polákům bilión dolarů za 2. světovou válku".
.
Největší poválečný masakr Němců vyřešen
Eliška Bártová

U zdi kasáren v Postoloprtech stojí pětice zbitých chlapců ve věku od 12 do 15 let. Po salvě ze samopalů se čtyři kácí mrtví k zemi, jeden přežívá a prosí o milost. Umírá ranou do týla.
.
Začínal červen 1945 a v Postoloprtech československá armáda soustředila tisíce Němců. 763 z nich bez soudu prokazatelně zastřelila. Šlo o největší poválečný masakr v tehdejším Československu. Nyní, po 64 letech, po mnohaletém policejním vyšetřování, jsou známi viníci.
.
Reportéři Aktuálně.cz měli možnost nahlédnout do několikatisícového policejního spisu, který je loni ze zločinů usvědčil. Rozkaz k vraždě pětice chlapců dal podle zjištění žateckých kriminalistů štábní kapitán Vojtěch Černý. Pachatelem dalších tří vražd byl vyučený švec a obecní policista z Postoloprt Bohuslav Marek. Podle vyšetřovatele byli s největší pravděpodobností zodpovědní i za ostatní vraždy. Před soudem ale ani jeden z nich nestanul. Oba zemřeli dříve, než jim mohlo být sděleno obvinění.
.
Ne vražda, ale genocida
.
Žatecká kriminálka pátrala po pachatelích masakru třikrát. Teprve při posledním vyšetřování se podařilo viníky označit. Kriminalista Pavel Karas se začal případem zabývat v roce 2006 s úkolem najít vraha pěti zastřelených chlapců. Tehdy ale ani nevěřil, že k této události vůbec došlo. "Nepřipouštěl jsem si, že by se Češi mohli chovat tak, jak to bylo popsáno v trestním oznámení. Bral jsem to jen jako povídání o něčem, co se možná stalo," říká kriminalista Karas. "Jenže během vyšetřování mi nezbývalo, než si připustit, že se to skutečně stalo... A navíc, že to spáchali Češi."
.
Pro vyšetřovatele Karase bylo těžké označit za vrahy německých chlapců, kteří pocházeli z jeho rodného Žatce, své krajany. Navíc ze sousedního městečka. "Bylo mi hodně nepříjemné tento případ řešit. Nejsem s tím ztotožněný," říká s chmurným výrazem v malé podkrovní kanceláři. "Byl jsem nějak vychován, žil jsem v nějaké atmosféře a najednou jsem zjistil, že to bylo jinak." Podle Karase je navíc "velmi pravděpodobné", že Marek s Černým nesli zodpovědnost i za smrt ostatních lidí při postoloprtském masakru. "Tehdejší trestní řád neznal trestný čin genocida," říká vyšetřovatel. "Kdyby ale existoval, neobvinil bych je z vraždy, ale z genocidy."
.
Hrobníkovo svědectví
.
Klíčové pro nalezení viníků byly výslechy svědků, kteří masakr přežili a byli odsunuti do Německa. Policie během dvouletého vyšetřování vyslechla celkem 37 lidí. Drtivá většina z nich byla dokonce přítomna popravě chlapců. Až na malé detaily se všichni svědci shodli v popisu událostí, stejně tak na fotografiích shodně identifikovali Marka.
.
Z výpovědí vyplývá, že chlapci se pokusili z internačního tábora utéci, či si natrhat ovoce ze stromů v zahradě. Jenže hlídka je chytila a na příkaz Marka brutálně zmlátila. Poté je na příkaz Černého demonstrativně před zraky ostatních popravila. "Chlapci byli postaveni vedle sebe, 2-3 metry od stěny. Ve vzdálenosti 5-7 metrů se postavila řada, ve které bylo asi pět až šest mužů se zbraněmi," popisuje události jeden ze svědků. "Zastřelili jednou salvou tyto děti, přičemž čtyři se okamžitě sesunuly k zemi. Pátý poloblonďák klesl s nářkem na kolena a byl zabit další salvou." Podle některých svědků přeživší chlapec byl následně zastřelen ranou do týla.
.
Stěžejní pak byla výpověď muže, kterého Marek ustanovil hrobníkem, a jenž byl zároveň svědkem i další vraždy vykonané Markem. Jistý W. Z. tak svým svědectvím stvrdil výpovědi všech ostatních, kteří vraždu viděli. "Protože jsem byl Markem přidělen jako hrobník, musel jsem těchto pět dětí pohřbít do jámy se střepy," vylíčil události svědek W.Z., jemuž bylo v té době 15 let. Pan Z. musel také pohřbít německého kapitána. "Šel k Markovi a žádal jej o ránu z milosti s tím, že se nemůže dívat na ty ukrutnosti a Marek ho usmrtil jedním výstřelem z pistole do týla."
.
Podle policie Marek prokazatelně zastřelil - kromě tohoto německého kapitána - ještě další dva muže.
.
Vyčistit rajón
.
Vzhledem k tomu, že v roce 1947 parlamentní vyšetřovací komise vyslechla hlavní aktéry masakru, zachovala se i unikátní svědectví Marka i Černého. Poté, na konci války, byl coby znalec místního poměrů povolán, aby v Postoloprtech zřídil obecní policii a pomohl armádě, která měla za úkol "vyčistit rajón od Němců." Nakonec se stal vedoucím kasáren, kde byly internovány tisíce Němců z Postoloprt a Žatce. Marek ve své výpovědi popisuje, co se tehdy v kasárnách dělo a jak byly prováděny hromadné popravy.
.
Uvedl například, že vydával internovaným Němcům lopaty, aby si sami vykopali hroby. Podle jeho slov jich bylo popraveno na tisíc. Přiznal také popravu pěti chlapců. "Prchli, avšak stráž je chytila. Přišel kapitán Černý, kterému jsem řekl, že by zasloužili každý 25, ale on řekl: Ne, zastřelit!," popisuje ve výpovědi Marek. "A také na místě se jeho rozkaz provedl. Tak byli v kasárnách pochováni. Přitom ostatní Němci byli shromážděni na nádvoří, aby se na to dívali."
.
Ačkoliv Marek provádění exekucí detailně vylíčil, svoji vinu na popravě tisíců Němců nikdy nepřiznal. Vrchní strážmistr Peterka Marka popsal jako muže, který je "nedůvěryhodný a nebezpečný. U českého obyvatelstva nepožíval dobrou pověst. Je ale houževnatý."
.
Ten rozkaz jsem dal já
.
Vojtěch Černý, jenž po roce 1939 působil v legiích v Polsku, se však k rozkazu střelby na pět chlapců přiznal. "K tomu zastřelení jsem dal rozkaz já," uvedl Černý při konfrontaci s Markovou výpovědí. Z výslechu je však patrné, že svého činu nelitoval. "Němci udělali tolik zla, že jim to nikdy nemůžeme odplatit, i kdybych prováděl exekuce každý den," řekl před vyšetřovací komisí v roce 1947. "Jestliže německý národ dovedl odpravit 25 milionů lidí, je těžké jednati jinak, chceme-li s nimi držet krok." Vojtěch Černý zemřel v roce 1991 v 74 letech, Bohuslav Marek zemřel v roce 1969 ve věku 71 let.

(Aktuálně.cz)
Převzato z www.cs-magazin.com