Nechme pro tentokrát stranou dost ožehavou otázku kdo vlastně tvoří Českou filmovou akademii, tedy instituci, která si udělováním těchto jistě důležitých cen osobuje právo rozhodovat o národní kinematografii. Už vzhledem k tomu, že skutečných filmařů, anebo těch, kteří by byli s to o filmu říci něco kloudného, je u nás jako šafránu, autoritativní verdikty této „Akademie“ ostatně nasvědčují tomu, že žádná velká sláva to nebude. Zřejmě kamarád vedle kamaráda a pak už asi jen ti, kteří by měli mindrák nepatřit do toho spolku, anebo zrovna měli čas. Pokud však jde o celkovou ambaláž podniku, o němž hovořím, jinak „docela dobrý“!
„Český lev“, kterého jsme měli možnost sledovat včera večer sledovat v přímém přenosu, se odehrál už po dvaadvacáté a navíc (tuším) podruhé v Dvořákově síni pražského Rudolfina. Iniciátoři ceremoniálu tedy, zdá se, již definitivně opustili Lucernu a dobře udělali, protože se konstantní noblesa skvělého novorenesančního prostředí chtě nechtě očividně otiskla i na jejich podniku. Přinejmenším tím, že drtivá většina přítomných byla oděna jí odpovídajícím způsobem a zjevně se chovala v jejím duchu. Žádné excesy, ani exoty, tak běžné i v tomto směru v rámci předchozích „wachlerovských“ inscenací, jsem nezaznamenal, ale jestli se (přinejmenším v hledišti či na galeriích) přece jen vyskytli, záběry kamer se jim a jejich konání zdatně vyhýbaly.
Režiséru Michaelu Čechovi se velmi dobře povedlo skloubit vrcholnou klasickou estetiku interiéru s moderními scénickými prostředky, ceremoniál měl švih i svůj styl a obvyklé „palmy“ alespoň pro letošek odpadly. Donátory filmových cen tentokrát nebyly většinou padlé celebrity z pražského společenského světa, nýbrž špičkové a právem respekt i úctu budící skutečné osobnosti z oblasti medicíny – řekněme rovnou, že z té „vyšší“ a také mediálně interesantnější. Naproti tomu se laureáti až na drobné výjimky vzdali zbytečných osobních sermonů, zvládl přirozené emoce, byli co možná struční a vůbec se naprostá většina z nich chovala místu i příležitosti odpovídajícím způsobem.
Jakkoli to bude znít lacině, Lucie Výborná byla hodná svého příjmení. Po trapném prohazování se protagonistů druhořadých divadélek a s nimi i jiných kamarádíčků pana Wachlera byl její skvělý moderátorský výkon dokonce velmi příjemným osvěžením. Opravdu byla výborná!
Až sem tedy u mě dobrý, zásadní problém „Českého lva“ se však projevil i letos.
Můj již nežijící přítel pan režisér Miloš Makovec říkával, že film vznikl v pouťové boudě a měl bys v ní i zůstat. Já si tento jeho výrok překládám asi v tom smyslu, že film má být především podívaná.
Je sice pravda, že dokonce hodně snaživá a snad i cílená preference pokleslých žánrů patří k předním obyčejům českého umění, zejména v posledních pětadvaceti letech. To ale vůbec nic nemění na tom, že by alespoň film, tedy ono příslovečné nejmasovější umění, měl patřit především devadesáti osmi procentům ostatních, které jalové blábolení sebestředných solitérů (a už vůbec ne jejich výtvory) jednoduše nezajímají.
Tradicí je, že se také české publikum chodilo a stále chodí jak do dávných biografů, tak do současných multiplexů odreagovat a odpočinout si od stresů, jež na ty dvě hodiny v šeru kinosálu zanechalo venku před pokladnou, tedy opravdu se bavit. A není-li tomu tak, respektive nemají-li „lidi“ tu možnost, je někde něco špatně.
To, že umění (a tedy také film) je odrazem aktuálních kvalit společnosti, jistě je napohled otřepaná floskule, ale platí to stále. Jestliže však pohlédneme blíže na vítězné filmy z 21. února 1989, právě proto můžeme jen sprásknout ruce.
Vyhrály a dokonce byly zhusta oceněny i v dalších, řekněme vedlejších kategoriích, hned dva: „Cesta ven“ režiséra Václava a Krobotova „Díra u Hanušovic“.
Ten první je (cit.) příběhem romské matky, která se odmítá smířit s životem na dně a snaží se vybojovat lepší život pro sebe a svou dceru. V televizi běžel jen velmi nedávno – tak brzy po svém dokončení evidentně z komerčních důvodů, pro zjevný nezájem publika.
Druhý film sice natočila skutečná osobnost, navíc s celým ansámblem kvalitních herců, ale – už podle názvu – došlo k tomu až kdesi v nejchudším z českých krajů a podle ukázek v maštali, anebo na (hodně zanedbaném) hospodářském dvoře.
Detailního rozboru obou titulů se dopouštěn nebudu, od toho jsou jiní a jistě tak způsobem sobě vlastním také učiní jako obvykle a navíc hned při nejbližší možné příležitosti. Daleko horší je jejich smysl a fakt, že byly vůbec natočeny. Jakousi úsměvnou, i když jistě nechtěnou shodou okolností se tak totiž stalo přesně podle mimoděčného výroku jiného včera oceněného, který se v souvislosti se svým dokumentem o Olze Havlové nechal slyšet asi v tom smyslu, že natočil další diváky dopředu odmítnutý film.
Je tomu tak: možná, že publikum bude zvědavé na „Krobota“ a jeho excelentní herce. Ale, ačkoli bych se rád mýlil, pohorské, patrně sociální drama, odehrávající se zřejmě v jakési lidmi i bohem zapomenuté bouračce, je zajímat nebude. To ostatně ale docela stejně jako onen další pokus o neřešitelnou kvadraturu kruhu, tedy český cikánský problém.
Oba filmy jistě zaujmou tu věru drobnou část diváckého segmentu, která podobné vylomeniny naopak vítá – když už nic jiného, tak jako vítané téma pro mudrování o nich po kavárnách a (lacinějších) denních barech.
Jinak ale byly tyto filmové tituly jistě vytvořeny s pílí, patrnou zručností i vřelým zájmem a kromě toho se jim obdivuji už proto, že nakonec přece jen vznikly - a to i v současném, filmu rozhodně nepřejícím českém prostředí. Jenomže to je asi tak to poslední, čeho si na nich považuji, protože výše naznačená podívaná to rozhodně nebude.
Šli byste si sednout skoro na dvě hodiny a k tomu za nemalý peníz do kina na drama, které vám (naštěstí!) není vlastní a navíc k němu právem cítíte podvědomý odpor? Já tedy rozhodne ne, a určitě v tom nebudu ani zdaleka sám!
Česká filmová akademie rozhodla jak rozhodla, „Český lev 2015“ zase jednou zařval a dopadl jak dopadl. Názory s tím spojené mohou být různé a je to tak dobře. Obávám se však, že opomenutí jiných, divácky zjevně atraktivnějších nominovaných filmů, je zřetelným stigmatem neprozřetelnosti a faktických kvalit – jestli ne rovnou ignorance – jak „Akademie“, tak tohoto podniku vůbec.
Dokud ovšem bude ležet osud českého filmu ležet v těchto rukou, jinak tomu být nemůže a ani nebude. Především ke škodě nás, platících diváků, jejichž absolutní počet se prokazatelně tenčí také proto.
Bohužel!
