čtvrtek 19. srpna 2010

Smějeme se s Pepíčkem - Totální nasazení

Předcházející humor z EJHLE na téma: Zásobování
Lukáš Beer
Dnes se podívejme, jak se ilustrovaný humoristický čtrnáctideník „Ejhle“, který vycházel v Praze v letech 1944-1945, snažil své čtenáře držet při dobré náladě i přes zhoršující se životní podmínky, související s válečným vypětím a organizací každodenního života ve smyslu nasazení pro totální válku. V kreslených vtipech se pochopitelně neobjevují unavení pracovně nasazení čeští spoluobčané v Říši, neobjevuje se ani strádání civilního obyvatelstva v zázemí, smrt a spoušť, kterou po sobě zanechávaly bomby angloamerických letadel. Totálně nasazeni byli čeští pracující v rámci mobilizace veškerých sil samozřejmě i na území samotného Protektorátu. Koncem srpna 1944 byla zveřejněna „Opatření k totálnímu nasazení v Protektorátu“, kterými byla omezena popř. pozastavena veškerá činnost, která nesouvisela s válečným úsilím, omezila se „úředničina,“ fungování pojišťoven a bank, byla omezena kultura i sport apod.
 
Pokud je tématikou následujících kreslených vtipů „totální nasazení“, myslí se tím právě přidělování občanů na pracovní místa s "válečnou důležitostí" a ne vlastní pracovní nasazení v Říši, jenž je shrnuto do následujících několika řádků v textu a uvádí se tu doplňkově jen k dokreslení. „Ejhle“ si z propagandistických důvodů bralo na mušku domácí „povaleče“ a „simulanty“, kteří se nasazení vyhýbali z takových pohnutek, jako byl vlastní klid a pohodlí.

V počátečním období existence Protektorátu odcházela většina českých dělníků do Německa za prací z vlastního rozhodnutí nebo pod tlakem tíživé sociální situace ve vlasti. Systém nuceného nasazení, jak jej známe od roku 1942, se vyvíjel pozvolna. Patnáctý březen 1939 nebyl v tomto ohledu absolutním předělem. Nové státoprávní postavení Čech a Moravy spíše jen umocnilo některé dřívější hospodářské tendence. Hrozícímu nedostatku dělníků čelilo Německo od poloviny 30. let přísnější evidencí německých pracovních sil a omezováním svobodné volby zaměstnání. Pracovní knížky, které se měly stát předobrazem těch protektorátních, byly v Říši zavedeny v roce 1935. Celý soubor pracovních zákonů a nařízení vstoupil v platnost v roce 1938, kdy byla také mimo jiné zavedena všeobecná pracovní povinnost.

Na pozadí tohoto vývoje se v prosinci 1938 rozběhla jednání, jež 19. ledna vyvrcholila smlouvou mezi vládami Německé říše a Česko-Slovenské republiky. Druhý ze smluvních partnerů se v ní zavázal vyslat do Německa celkem 40.000 dělníků z českých zemí, Slovenska i Zakarpatské Ukrajiny. V březnových událostech nebyla spatřována překážka splnění smlouvy. Naopak, počítalo se, že dohodnutý kontingent bude mnohonásobně překročen. V Protektorátu bylo tehdy ještě 100.000 nezaměstnaných.

Přechod protektorátní ekonomiky na válečné hospodářství si v pozdější době (jako předtím v Německu) vynucoval důslednější regulaci pracovního trhu. V letech 1939 až 1941 vydala protektorátní vláda soubor nařízení a směrnic, jež omezovaly svobodnou volbu zaměstnání a samostatnou personální politiku protektorátních podniků. Vládními nařízeními z 25. července a 24. srpna 1939 došlo k zavedení všeobecné pracovní povinnosti pro práceschopné muže od 16 do 25 let. Na základě povolávacího či přikazovacího výměru mohli být na jeden rok, a v odůvodněných případech i o rok déle, přiděleni na určitou práci. Dne 25. listopadu 1939 vstoupily na protektorátním území v platnost říšské právní úpravy o nouzové službě. V praxi to znamenalo, že oberlandráty mohly „pro zajištění úkolů zvláštně státně politického významu“ povolat všechny obyvatele ve věku od 15 do 70 let. Evidenci a kontrolu pracovních sil zdokonalilo zavedení pracovních knížek v červnu 1941. A konečně nařízení z 23. ledna 1941 rozšiřovalo pracovní povinnost v podstatě na všechny protektorátní příslušníky ve věku od 18 do 50 let, s výjimkou těhotných žen a matek pečujících o nezletilé děti. Zatím se hovořilo pouze o práci na území Protektorátu, ale novelou lednového nařízení, jež byla přijata 18. prosince 1941, však do protektorátního zákonodárství poprvé vstoupila možnost přikázat svobodné „a jim na roveň postavené“, tedy ovdovělé či rozvedené občany Protektorátu, také na tzv. ostatní říšská území. Tím však právní normy jenom formálně reagovaly na již existující stav – na „ostatním říšském území“ v zdobě pracovalo okolo 140.000 Čechů.

V otázce právního postavení Čechů v Říši panovaly zpočátku nejasnosti. Protektorát Čechy a Morava byl součástí Německé říše a jeho státní příslušníci byli zpočátku považováni za „tuzemce zvláštního druhu“. Od konce roku 1939 začali být Češi vedeni ve statistikách mezi zahraničními dělníky. Rok 1941 s sebou přinesl změny, vyvolané situací na válečné frontě. V důsledku posilování početního stavu Wehrmachtu zvýšenými odvody německých dělníků postupně vzrůstal podíl Čechů zařazených na kvalifikovanější místa v kovodělném a elektrotechnickém průmyslu.

Úřady práce vznikly na základě vládního nařízení, které vstoupilo v platnost 1. září 1939. Nahradily hustou síť zprostředkovatelen práce, jejichž počátky sahaly v českých zemích až do roku 1903. Původně podléhaly ministerstvu sociální a zdravotní správy. V lednu 1942 bylo vytvořeno ministerstvo hospodářství a práce v čele s říšským Němcem dr. Walterem Bertschem.

Rok 1942 znamenal vrchol pracovní mobilizace Čechů pro potřeby říšského válečného hospodářství. V rámci tzv. Sauckelova programu, který probíhal až do jara 1943, bylo na práci v Německu posláno bezmála 70.000 mladých lidí z ročníků 1918-1922. V tomto období musel také protektorátní tisk vyvracet „šeptandu“, že česká mládež bude odvezena do Říše, aby se zde „odnárodnila“. Tisk protektorátní občany popravdě ubezpečoval, že jediným cílem je nasazení v říšském průmyslu, a pokoušel se některé příslušníky ročníků 1918-1922 stylizovat jako kavárenské povaleče vyhýbající se práci.

(Zvětšení obrázku nakliknutím)
Po vyhlášení totální války v únoru 1943 proběhla v Protektortátu nová vlna rušení živností a zavírání méně důležitých podniků. Touto cestou se sice podařilo získat několik desítek tisíc dělníků, ale už v létě 1943 úřady práce nebyly schopny dostatečně pokrývat ani potřeby protektorátního průmyslu. Za této situace se představitelé německé správy v Praze vytrvale stavěli proti požadavkům na odesílání dalších pracovních sil do říšských zbrojních podniků. Německý státní ministr K. H. Frank v srpnu 1943 upozorňoval, že vnitřní rezervy jsou již vyčerpány. Zatímco generální zmocněnec pro pracovní nasazení Fritz Sauckel postupně zcela rezignoval na pracovní síly z Protektorátu, nárokoval říšský ministr pro zbrojení a válečnou produkci Albert Speer zhruba 60.000 pracovních sil, které měly posílit leteckou výrobu. V září 1943 byla nakonec uzavřena kompromisní dohoda, která určovala, že mladí dělníci ročníku 1924 projdou zaškolením a desetiměsíční výrobní praxí v německých továrnách, a teprve po jejím absolvování budou nasazeni jako kvalifikovaná pracovní síla v protektorátním leteckém průmyslu. Celou akci se pak podařilo uzavřít teprve počátkem května 1944. Do Říše nakonec odjelo celkem 27.000 mladých lidí. Životní podmínky cicilního obyvatelstva v německém zázemí se v té době podstatně horšily a to se odráželo na nestandardních podmínkách pracující mládeže, která navíc žila v neustálém strachu ze stupňujících se angloamerických náletů, jimž tisíce Čechů padly za války za oběť.


Podle výnosu úřadu generálního zmocněnce pro pracovní nasazení z 21. července 1943 byli protektorátní příslušníci po stránce pracovně právní rovni Němcům, ale v zásobování byli zařazeni mezi cizince. Čeští dělníci pobírali mzdu podle platných německých tarifů a měli nárok na některé přídavky, zejména rodinné. Pracovně nasazení se v rámci volného času snažili o sportovní a kulturní vyžití a byla jim k tomu také ochotně dávána příležitost. Zakládaly se improvizované hudební skupiny, hrála se kopaná nebo šachy, navštěvovala se filmová a divadelní představení. Ve velkých táborech existovali kulturní a sportovní referenti, kteří se snažili tyto aktivity záměrně podchytit. Pořádali společenské večery a sportovní soutěže, pomáhali zakládat hudební skupiny různých žánrů. Ve velkých městech se konala kulturní představení pro zahraniční dělníky a zejména české kapely si získaly věhlas. V organizaci volného času českých dělníků se velmi angažovalo Ministerstvo lidové osvěty Emanuela Moravce, které od roku 1942 převzalo pořádání zájezdů českých umělců do Německa. Neděle byla obvykle vyhrazena sportu, neboť byla jediným volným dnem v týdnu. Zvláště český fotbalista se stal pojmem, fotbalové jedenáctky existovaly snad v každém táboře. V Berlíně se konaly v září 1943 velké sportovní dny za účasti říšského vedoucího DAF Roberta Leye, na nichž se v kopané Češi umístili druzí za Holanďany. Touhu po turistice si mnoho lidí z Čech a Moravy naplňovalo alespoň častými výlety do okolí německých měst. Také do těchto soukromých aktivit vstupovaly německé orgány, například zájmová složka DAF „Radostí k síle“, která pořádala výlety do přírody.

K datu 31. března 1944 dosáhl počet českých dělníků v Říši svého maxima. Od počátků náborů v březnu 1939 bylo do Německa odesláno celkem 420.224 českých dělníků, ale toto číslo není zcela směrodatné, protože někteří jedinci se ve statistice mohou vyskytovat vícekrát.

(Všeobecné informace o pracovním nasazení,zde uvedené pochází z publikace „Museli pracovat pro Říši“, vydané Státním ústředním archivem v Praze roku 2004.)

VOLNÉ POKRAČOVÁNÍ.