(Překlad: František Pilous)
2. Duchovní základy nacionálního socialismu (Předchozí část: ZDE)
Současný nacionální socialismus v Německu spadá do řady idealistických doktrín. Stojí na bázi univerzalistických a organických doktrín. Odmítaje individualistické doktríny liberalismu a marxismu usiluje o to, aby vybudoval německou národní pospolitost na základech svých idealistických pravidel.
V jednom bodě však univerzalistický princip, jak jsme ho vyložili, podstoupil v nacionálním socialismu důležité změny. Pro ortodoxní univerzalismus, jak ho vyznává například Othmar Spann, společenská pyramida nekončí národem, nýbrž se přes národ prodlužuje na lidstvo. Národ je sice v univerzalistickém schématu velmi důležitý činitel, jeden z nejvyšších celků, první po lidstvu. Ale nad ním existuje lidstvo jako nejvyšší celek, nejvyšší tvůrčí duch. Stejně tak i hospodářství jednoho národa je pouze částí vyššího celku, který tvoří světové hospodářství – stejně jako je národní hospodářství vyšší celek vůči hospodaření jednotlivých podniků, vůči hospodářství jednotlivců.
Nacionální socialismus se nezajímá o použití idealistického principu univerzalismu přes národ, politicky vyjádřený ve státě. Vůči pojmu lidstva je dosti indiferentní a ve svých konstrukcích s ním nepočítá. Pro něj se společenský život odehrává v rámci „národa, provázaného krví a osudem“. Lidstvo považuje nacionální socialismus za iracionální pojem a odpírá mu vlastnost samostatné tvůrčí duchovnosti. Při aplikaci svého univerzalistického názoru na celou řadu stále větších společenstev od jednotlivce k národu je ve svých pohledech na vztahy mezi jednotlivými národy individualistický. Lidstvo je pro něj souhrn jednotlivých národů, a ne duchovní celek, který by představoval vyšší, nadřazený pojem jednotlivým národům.
Odtud pramení rozhodný odpor nacionálního socialismu vůči každému internacionalismu. Domnívá se, že každý národ, jako nejvyšší duchovní celek, musí svoje problémy řešit ve svém rámci a že pouze jako národní celek, jako stát, může vstoupit do vztahu s ostatními národními celky, přičemž nedochází k vytvoření žádného nového organismu, nýbrž ke koordinaci organismů národních.
Stejně tak národní socialismus rozhodně odmítá pojem světového hospodářství tak, jak ho definuje Othmar Spann. Ten staví na vrch pyramidy hospodářského života lidstva světové hospodářství jako nejvyšší celek. Podřízeně se jako její orgány, jako její závislé celky, objevují národní ekonomiky jednotlivých národů. Toto schéma nacionální socialismus neuznává. Domnívá se, že základním znakem určitého celku je jeho politická organizace, tedy přesněji faktická možnost jeho organizace. Odtud dochází k závěru, že univerzalismus přešel k bezúčelnému snění, ke konstrukcím odtrženým od života, čímž se vzdálil od pojmu národa. Tak i pojem světového hospodářství naráží u většiny teoretiků nacionálního socialismu na opozici a dokonce i na výsměch. Pro nacionální socialismus světové hospodářství jako celek neexistuje. Existují pouze národní hospodářství toho nebo onoho národa, a tato národní hospodářství mohou vstupovat do vzájemných vztahů, přičemž nevytváří z těchto vztahů žádné světové hospodářství se samostatným tvůrčím duchem, jako ze vztahů mezi jednotlivými národy nevzniká žádné nadnárodní a mezinárodní tvůrčí lidstvo.
Nacionální socialismus přiznává, že univerzalistická doktrína položila jeho duchovní základy. Podtrhává, že Spann nejlépe formuloval filosofické názory nacionálního socialismu na vztah jedince vůči národu a státu, když napsal, že národ a stát jsou nejen životní formy, které vznikly z racionálních důvodů, nýbrž že jsou živým duchovním spojem, ve kterém se jedinec, jako duchovní osoba, teprve rodí. Zdůrazňuje, že teprve univerzalismus může vysvětlit pojem národního státu, pojem stavů, zkrátka všechny základní zásady nacionálního socialismu. Ale stejně tak vyčítá Spannovi a všem jeho následovníkům, že se kvůli ideovému zaokrouhlení svojí nauky pustili do neplodného snění o celcích, o spojích, které přesahují národ a stát. Nacionální socialismus stojí na hledisku, že vedle duchovního elementu musí jít i element faktické vlády, která z tohoto celku vzniká. Odtud se důležitý společenský život odehrává v rámci národa, organizovaného ve státě. Mezinárodní sny jsou vždy pouze dobrá nebo špatná přání, ale nemají právo na existenci, ani jí nemohou mít, jelikož neexistuje moc, která je může uskutečnit.
Nacionální socialismus tak uplatňuje zásady univerzalistického světonázoru a zároveň je v opozici vůči ortodoxnímu univerzalismu.
Nacionální socialismus a romantická škola
Mezi předchůdce nacionálního socialismu v jeho hospodářských a sociálních názorech musejí být započítáni i autoři z romantické školy národní ekonomie, na které se často odvolává i Spann. Idealistické hnutí romantismu mělo mnohé univerzalistické elementy a orientovalo se, stejně jako teď nacionální socialismus, především na národní celek. Brzy zaplaven vlnou individualisticko-materialistického nadšení, důsledku industriálního rozmachu minulého století, je romantismus zapomenut v praktickém životě a je zmiňován pouze v učebnicích kulturní historie a historie ekonomických doktrín. Teprve Spann zdůraznil všechny jeho vlastnosti, díky kterým si zasloužil stanout ve stejné řadě s ostatními velikými školami v rozvoji ekonomických učení. Nacionální socialismus taktéž podtrhává jeho důležitost, ale stejně tak se ohrazuje od některých jeho postulátů. Adam Müller, hlavní představitel ideje romantismu v historii ekonomických učení, ačkoliv nedostatečně myšlenkově precizní v některých svých závěrech, je jasný a kategorický v odmítnutí kosmopolitního elementu a ve stavění národního státu na první místo. Jeho chápání hospodářského a sociálního života je výrazně anti-individualistické. Zdůrazňuje spojení mezi některými sociálními činiteli ve společnosti a objasňuje je historicky. Rozhodně odmítá liberalistické klasické chápání svobodného hospodářství, dokonalosti hospodářského života v důsledku přírodního atomismu hospodářských zákonů. Vlastnictví pro něj není absolutní právo, svobodnou konkurenci považuje za škodlivou. Pro Müllera je základ národního hospodářství dán v rámci národa v určitém druhu kooperativní provázanosti.
Určité jeho názory, ve kterých definuje obecný pojem národního bohatství, plně vyjadřují názory nacionálního socialismu. Müller tak ve svojí explikaci teorie o produktivitě říká: „Samotná existence národa v celém jejím objemu je pravé bohatství národa. Pokud stát přestane být produktivní, končí i všechny malé výroby samy od sebe.“ Podle něj je výrobkem všech výrobků jednota celé výroby, to co se nazývá národním hospodářstvím. Müller je výrazný protivník materialistického chápání práce. Pro něj je, jakož později i pro Spanna, duchovní obsah, duchovní účel práce vážnější než jeho materiální formy. Stejně tak nepřijímá ani teorii hodnoty klasické ekonomie, nýbrž k individuální obratové hodnotě staví jako antitezi „veřejnou“ nebo „společenskou“ hodnotu, což by zhruba odpovídalo užitné hodnotě podle vžité terminologie. Všechny tyto aspekty Müllerova učení našly velký ohlas v nacionálně socialistické doktríně.
Z druhé strany nacionální socialismus zcela sdílí myšlení romantické školy o primátu etického rozměru nad materiálním. Uváděje do pozorování hospodářského a sociálního života kulturní a etické činitele, je Müller předchůdcem Spanna a ten předchůdcem nacionálního socialismu. Společný je pro romantismus, Spanna a nacionální socialismus pohled na hospodářství z hlediska jeho podřízenosti národnímu celku v jeho etice. Společné jim je i odmítnutí klasické konstrukce „homo economicus“, který je oddělen od společenského života a od duchovního, etického vztahu k celku, ke kterému patří.
V jedné věci se však nacionální socialismus značně liší od romantismu i od Spannova neoromantismu. Romantismus ve svém kulturním, uměleckém i hospodářském projevu hledal dokonalost v institucích středověku, cechovním uspořádání zpracovatelské výroby a feudálním uspořádání zemědělské výroby. Středověk se svým uspořádáním připadal romantistům jako cíl, ke kterému je třeba směřovat, navzdory živelnému honu materialistického hospodářského vzletu. Romantismus se tolik nepokoušel postavit současný život na základy svého ducha, spíše se domníval, že na život svojí doby, ve které se již jasně projevily všechny tendence liberálního kapitalismu, je třeba naroubovat středověké patriarchální vztahy. Ne organické tvoření dneška, ale návrat do minulosti – to je základní tendence romantismu. Othmar Spann také vidí ve středověkých společenských formách mnohem dokonalejší životní řešení, nežli poskytují formy dneška. Výklad důležitých znaků středověkého systému a jeho ducha zakončuje elegickým povzdechem: „Bohužel se už nemůžeme vrátit do středověku.“
Nacionální socialismus se rozhodně protiví uvádění forem minulosti do života současnosti. Formální návrat minulosti je pro něj čistá reakce. Protiví se přebírání forem společenského života dřívějších historických období, ale za neobyčejně důležité považuje zkoumat duch, kterým byla inspirována minulost. Ne tvary, ne forma sociálního života, ale duch, ze kterého tyto formy vznikly, ten duch kolektivity, duch pocitu celku, to považuje nacionální socialismus za důležité. Zkoumat minulost německého národa, germánské rasy, od jejich počátků, on čerpá z tohoto zkoumání duchovní obsah. Ne životní formy minulosti, nýbrž rasový duch, ze kterého vznikly, to považuje nacionální socialismus za důležité. Tento rasový duch vidí ve formách společného životu Němců, předtím, než na ně začaly působit rané síly. Ze svého rasového světonázoru nacionální socialismus zkoumá minulost, aby z jejího ducha vybudoval svojí budoucnost. Rasový duch byl podle něj v nové době, a především v době materialismu, upozaděn různými internacionálními neněmeckými vlivy. Odstraňuje tyto vlivy, odstraňuje jejich vládu nad materiálním a duchovním životem Němců, nacionální socialismus chce vrátit život německého národa na cestu, která plyne z jeho rasového ducha. Nechce vrátit život dneška, současné podmínky života, mechanicky ke starým formám, do starých kolejí, ale chce do života a životního toku dneška vdechnout starý germánský rasový duch, který se projevoval ve formách minulosti. „Ve formách naší doby chceme jednat. My nacionální socialisté afirmujeme celým srdcem svojí epochu, protože se cítíme být elementy znovuzrození“, říká Rosenberg.
Nacionální socialismus a Friedrich List
Mnohé elementy, které činí základy učení nacionálního socialismu, nacházíme i u Friedricha Lista, tohoto „nejtragičtějšího teoretika všech dob“. List je taktéž protivníkem klasické liberální ekonomie a její doktríny. Proti teorii hodnoty Smitha a Ricarda staví svojí teorii produktivních sil. Proti klasickému chápání o skoro výhradním významu obratové hodnoty a tělesné práce staví svůj názor, že za hodnotou stojí výrobní síly, na kterých se hodnoty zakládají. Adam Smith, otec liberálního a materiálního chápání národního bohatství, staví tezi, že roční práce jednoho národa je fond, ze kterého se zásobuje všemi potřebami a statky, které ročně spotřebuje, podle toho kromě práce a tvoření bohatství nevidí žádný zdroj prosperity národa. List naopak doslova říká: „Prosperita jednoho národa není tím větší, čím více nahromadí bohatství, ale tím, nakolik rozvinul produktivní síly“. Pod touto teorií List rozumí zároveň rozvinutí všech možností, kterými národ disponuje, tedy současné rozvíjení všech, a ne jenom jednoho nebo druhého hospodářského odvětví. Není podle Lista lhostejné, odkud pochází národní bohatství, jak to tvrdí Smith. Pro něj je mimořádně důležité, aby pocházelo z vlastní výrobní síly národa. V tom leží i jeho požadavek „harmonické spolupráce zemědělství, průmyslu a obchodu v jednom národě“, jelikož teprve zlepšením, srovnatelným a systematickým, všech odvětví v jednom národě se vytvářejí podmínky pro vznik a stálou reprodukci národního bohatství.
Vzájemnou závislost všech hospodářských odvětví a jejich vztah vůči národnímu celku, charakterizoval List těmito slovy: „Ten národ bude mít největší produktivní sílu, který rozpracuje produktivní síly ve všech jejich odvětvích v hranicích svého teritoria k nejvyšší dokonalosti a jehož území a výroba budou dostatečně veliké, aby jeho industriální obyvatelstvo mohlo být zásobováno potřebnými potravinami a surovinami“. Těmito slovy se List ukazuje jako rozhodný protivník ideje o světovém hospodářství a svým postojem zcela odpovídá doktríně, kterou přijal nacionální socialismus. Tímto svým názorem se List kromě toho deklaruje jako protivník hledání rentability v každé činnosti, nýbrž považuje hospodářství určitého národa za běh na dlouhou trať. Ne rentabilita pro jednu osobu nebo jednu generaci – produktivita pro celý národ na dlouhou dobu, to je podstata Listova učení. Na rozdíl od klasického učení o hospodářství jako soukromé oblasti činnosti jednotlivce, vidí List v hospodářství službu národnímu celku. Vznáší požadavek systematické hospodářské politiky na dlouhou dobu a autoritativního vedení hospodářské politiky ze strany státu, to vše s cílem vytvoření všeobecného národního blahobytu. Se svým názorem je List ve skutečnosti přívržencem plánované ekonomiky, organizovaného hospodářství, a tím je pro současnost velmi zajímavý. Zvláště zajímavý je pro nacionální socialismus, který přejímá velkou část jeho postulátů a staví je mezi svoje hospodářské požadavky.
Ovšem i u jiných ekonomických myslitelů můžeme narazit na tendence, se kterými se setkáváme v aktuální nacionálně socialistické doktríně. Ze starších autorů je potřeba zmínit především Heinricha von Thünena, z novějších Sombarta a dokonce i Oppenheimera.
Závěr
Z tohoto přehledu ideového původu nacionálního socialismu je vidět, že nacionální socialismus v žádném případě není výlučný výtvor každodenních politických potřeb, jak by se často chtěl prezentovat. Má svoje hluboké kořeny ve filosofii i v ekonomických doktrínách minulosti. Nelze přes něj přejít jako přes určitý přechodný, momentální úkaz, který je vyvolaný důsledky vnitřního politického boje v Německu nebo různými mezinárodními vlivy. Zásady nacionálního socialismu vyplnývají z pohledu na svět, z duchovní koncepce, která má svoje představitele v celém rozvoji lidské mysli. Ve svých ekonomických názorech, ve svém názoru na sociální problémy, je pokračováním učení ekonomických doktrín, ze kterých jsme uvedli pouze nejbližší, přizpůsobené současným podmínkám. Jeho filosofie se zakládá na klasickém myšlení, počínaje od Platóna, přes učení největších německých filosofů až do současnosti. V Hegelových pohledech, u Fichta a ostatních, můžeme nalézt mnohé ideje, které nacionální socialismus vnáší do svojí doktríny a chce je uskutečnit v současnosti. Dalece by přesáhlo objem tohoto díla, kdybychom chtěli toto téma podrobně vyčerpat. Ale i na základě těchto letmých pohledů na minulost idejí, ze kterých se zrodil nacionální socialismus, můžeme tvrdit jedno: nacionální socialismus je současným pokračováním, jednou z moderních forem idealistického světonázoru. Je pokračováním ideje o organické univerzalistické společnosti, která je stará jako lidská mysl. Mnohé podmínky měly vliv na formování nacionálního socialismu. Jeho fysiognomie je determinována mnohými momenty, které s tímto jeho duchovním původem nemají přímou souvislost. Ale jeho podstata leží ve věčné snaze člověka, aby na osudné otázky svého života dal odpověď, ve které bude mít duch prvenství před hmotou.
Zdroj:
Danilo Gregorić: Privreda nacionalnoga socijalizma, Štamparija Djura Jakšić, Beograd 1936
