O vypracování dalšího posudku k publikovanému textu byl koncem loňského roku požádán soudní znalec Josef Zouhar, který figuroval i při soudním líčení se „samolepkovými zločinci“ a pokusil se ze svého pohledu osvětlovat některé aspekty nacionálněsocialistické ideologie. Zouhar byl rozhodnutím předsedy Krajského soudu v Ústí nad Labem jmenován soudním znalcem pro odvětví sociální vědy, obor sociologie, specializace extremismus. Ve znaleckém posudku, datovaném z 6. prosince 2012, odpovídá Zouhar na jedenáct položených otázek. Soudní znalec byl mimo jiné dotazován, zda se atentát na Heydricha uskutečnil proti vůli domácího odboje a jaká byla reakce protektorátního obyvatelstva na tento čin, jaká byla politika Reinharda Heydricha vůči českému národu a jak se v praxi projevovala, jaký byl historický význam atentátu, a „zda nacistická politika uplatňovaná i prostřednictvím R. Heydricha, směřovala ke genocidě obyvatel na území tehdejšího Protektorátu“.
„Historické prameny, o jejichž správnosti není pochyb“
Zouhar otevřeně přiznává, že není akademicky vzdělaným historikem, a doslovně napsal, že se nemůže přirovnávat k autoritám, z jejichž prací čerpal při zpracování posudku. Přesto se tohoto úkolu ujal a tvrdí, že porovnával údaje o postavě Heydricha a o životě v Protektorátu uvedených v článcích Šinágla s historickými prameny, „o jejichž správnosti není pochyb“.
Jaké "autority" měl Zouhar asi na mysli? Nejprve stojí za to uvést si zdroje, ze kterých Zouhar dle svých údajů čerpal. V použité literatuře uvádí již na těchto stránkách komentovaný pamflet vytvořený Ústavem pro studium totalitních režimů z února 2012, dále znalecký posudek Lenky Vrchlavské (soudní znalkyně v oboru historie a dějiny umění), pak český překlad projevu Heydricha z 2. října 1941, „fotokopii německy psaného protokolu“ z konference ve Wannsee, české vydání Mein Kampf, dílo historika Eduarda Stehlíka o Lidicích, publikaci polského historika Karola Grünberga z roku 1975 a knihu „Přehled hospodářského vývoje Československa“.
Znalecký posudek Lenky Vrchlavské (pokud se tento výtvor skutečně dá něčím takovým vůbec nazvat), překonává v mnoha směrech dobrozdání vytvořené Jaroslavem Čvančarou. Místo historických fakt se to v celém „posudku“ hemží patosem srovnatelným snad naposledy s chvalozpěvy vytvořenými v období komunistické totality a vše připomíná spíše beletristickou úvahu o kráse vlastenectví, vytvořený středoškolskou studentkou, než nějaký odborný text. A především se to tu hemží překrucováním a zamlčováním historických faktů. Vrchlavská o reakci protektorátní veřejnosti po atentátu na Heydricha zidealizovaně tvrdí, že „deset milionů Čechů se zachovalo mnohdy lépe než velké národy“. Dojemně vše ilustruje způsob, jakým Vrchlavská „celkově hodnotí dobu vlády Heydricha“. Citujme: „Reinhard Heydrich dostal přezdívku ,kat českého národa´. Vzpomínky pamětníků, válečná literatura a hlavně fakta, hovoří jasně. Uvádím literaturu, která byla napsána na základě skutečných událostí. (…) Zatím nejlepší, co se dělo o době po atentátu. Z literatury např. Vyšší princip, Jan Drda. Dva muži v jedné válce, Adolf Branald, Ostře sledované vlaky, Bohumil Hrabal… Jsou doslova zpovědí českého národa.“ Lenka Vrchlavská ve svém „znaleckém posudku“ píše o historickém významu atentátu na Heydricha mj.: „Psychicky posílil protiněmecký odboj v Evropě a bojujících protiněmeckých armád. Tyto skutečné hrdinské příběhy se staly eposy novověku. Vzpomeňte film Nepřítel před branami. Zde se odstřelovač svými úspěchy stává morální podporou a příkladem pro ostatní…“ Kochat se lze prakticky nad každou větou tohoto díky své naivitě úsměvného dílka. Samozřejmě, že v něm nesměl chybět ani oblíbený bluff s počtem „českých“ obětí. Vrchlavská uvádí přehlednou tabulku, nadepsanou slovy „celkové ztráty našeho státu“ dle Vojenského archivu Praha. Hovoří sice o „našem státu“, ale zapomíná, že Československo „naším státem“ již dávno není. Ono se to pak s těmi „našimi“ oběťmi jeví úplně jinak (Vrchlavská je zaokrouhluje na 400.000 !!!), v kolonce označené „Rasové, Židé a Romové“ uvádí počet 340.000. (Co autorka přesně míní pojmem "Rasové", těžko říci, patrně potřebovala zakamuflovat skutečnost, že žádný Čech v Protektorátu nikdy nebyl rasově perzekuován. Druhým vysvětlením může být jednoduchá nepozornost autorky, poněvadž i přes velkou částku, kterou za 4 stránky sepsaného posudku naúčtovala, nehleděla na opravu gramatických chyb v textu, kterých se tu nachází povícero.)
Otřesně hloupý a zkreslující je pak závěr, který Vrchlavská vyvodila ve svém posudku: „Větší ztráty než válčící USA. Srovnání s komunistickým režimem je opět mimo historické hodnocení. Doby nesrovnáváme. I kdyby byly ještě horší, Heydrichova vina je prokazatelná a nezpochybnitelná. Celkové válečné ztráty jsou 400 tisíc, více jak USA válčící stát.“ Vrchalvská pak o několik řádků dále argumentuje, že za Protektorátu resp. působení Heydricha nemohli být Češi přece tak spokojení, když "bylo tolik obětí"...
Dále je v posudku řeč o „odsunu Němců“ (Vrchlavská: „Nikoliv vyhnání, jak líčí některé německé kruhy.“) a o tom, že tento byl „odplatou za zabrání v roce 1938“ a že „Češi se chovali až na výjimky podle předpisů“. A o článcích, jejichž skutečným autorem je Tomáš Pecina, Lenka Vrchlavská soudí: „V autorových článcích je cítit obdiv k tomuto muži, R. Heydrichovi, jeho idealizování, obdiv k síle a násilí, který je tak typický pro neonacistická hnutí na celém světě. Měnit řád světa, aby byl jiný, příznivý pro ty, co nejsou spokojeni, vytváří prostor k návratům k řádům minulosti. Je třeba ale vzít na vědomí fakt, že tento režim skončil neúspěchem a neuvěřitelným masakrem. jaký neměl v dějinách lidstva obdoby. (…) Slova autora jsou pro mne zesměšněním doby, ve které nežil, nestudoval odborné dokumenty a ani neměl tu možnost jako já číst, vidět dobové dokumenty a pracovat v historickém oboru.“ Škoda jen, že se Vrchlavská dodnes neseznámila se skutečností, že Slovensko se v roce 1939 stalo samostatným státem nenáležejícím k Protektorátu, ač pracuje v historickém oboru a prohlíží si dobové dokumenty.
Za tento neuvěřitelný výtvor (4 stránky, na kterých podle svých údajů pracovala 12 hodin) si Mgr. Lenka Vrchlavská nechala zaplatit 4.200 Kč!
Je tedy dobré vědět, o jaké informační zdroje se soudní znalec pro oblast extremismu, Josef Zouhar, tedy opírá. A je dobré vědět, že soudní znalkyně v oblasti historie Lenka Vrchlavská se opírá o beletristická a filmová díla při tvorbě svých historických posudků o období Protektorátu. Škoda, že se ve svém výčtu zapomněla zmínit o „Reportáži psané na oprátce“ od komunistického odbojáře Julia Fučíka. Jenže časy se mění a s novou dobou je třeba odpapouškovat nové trendy, zatímco bývalé mýty už nejsou "in".
(K obsahu posudku Josefa Zouhara se vyjádří další pokračování tohoto článku.)
Jan Šinágl žádá o přizvání skutečného odborníka-historika
„Protože otázky položené oběma znalcům jsou odborného charakteru, navíc značně specialisovaného, je na místě, aby k jejich zodpovězení byl přibrán odborník-historik, který disponuje potřebnými informacemi a příslušnou materií se v rámci své badatelské činnosti zabývá, a to i v případě, že není zapsán v seznamu znalců“, píše obviněný aktivista Jan Šinágl v dopise zaslaném ve středu Okresnímu státnímu zastupitelství v Berouně. Za tímto účelem navrhl renomovaného historika Adriana von Arburga působícího v Historickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Šinágl zároveň předložil svůj návrh na podání odpovědi na otázky: "Jaký celkový počet osob přišel o život v důsledku působení zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera a generála policie Reinharda Heydricha ve funkci?“ a „Kolik osob přišlo celkem o život v důsledku vyhnání sudetoněmeckého obyvatelstva z Československa?“ Odborný posudek na toto téma každopádně nepřinese žádné překvapující výsledky: Je totiž jednoznačnou skutečností, že počet obětí tzv. heydrichiády byl několikanásobně menší než počet sudetoněmeckých obětí.
(-lb-)
