Jak v britské Dolní sněmovně debatovali o Mnichovské dohodě: “ČSR je stát, který neměl být vůbec založen”

Z nově chystaného titulu "Nezapomenutelné Sudety"

Foto: archiv L. Beera

Letos uplyne rovných 75 let od podepsání Mnichovské dohody, jež v českém povědomí neustále přežívá jako představa osudové rány a aktu zrady západních “spojenců”, spáchaného na úkor jediné vzorové demokracie ve střední Evropě. Následné odstoupení pohraničí je běžně označováno za “důsledek Mnichovské dohody”, ačkoliv v bavorské metropoli se 30. září 1938 o těchto zásadních věcech nerozhodovalo. Dodnes se traduje či v českých hlavách přežívá názor, že Mnichovská dohoda byla jakýmsi šokujícím a ponižujícím ujednáním "o nás bez nás" – pro někoho překvapujícím faktem však je, že tato dohoda dala pouze organizační rámec k odstoupení území již odsouhlaseného československou vládou.

Není od věci ocitovat zde výklad české Wikipedie o Mnichovské dohodě, poněvadž nám může naprosto ideálně posloužit k tomu, budeme-li si chtít vytvořit reprezentativní obrázek o způsobu, jak tuto událost vnímá česká historiografie (ponechme nyní stranou, že hned v úvodu tohoto článku na Wikipedii je citován podvrh údajného Hitlerova výroku z roku 1932 o Češích): „Mnichovská dohoda byla završením činnosti Sudetoněmecké strany Konráda Henleina a vyvrcholením snah Adolfa Hitlera rozbít demokratické Československo, což bylo jedním z jeho postupných cílů k ovládnutí Evropy. Mnichovská dohoda je příkladem politiky ústupků, appeasementu.“ Jinými slovy: Mnichovská dohoda byla pouze prostředkem k rozbití demokratické ČSR a dosáhnutí cílů německého pangermanismu... Na její opodstatnění, které poukazovalo na chybnou národnostní politiku československého státu či poměry v této zemi, o několik let později „zapomněli“ někteří britští politikové, kteří se Chamberlainova podpisu nejprve zastávali. Bezprostředně po podpisu dohody debatovala totiž britská Dolní sněmovna po celé tři dny o tom, zda Londýn svým souhlasem postupoval správně či ne.

Diskuse ve Sněmovně lordů probíhala paralelně. Jakmile však diskutující z řad dělnické strany vyjádřili nevoli země z “ustoupení před Hitlerem”, odpovídali jim konzervativci všemi argumenty, které uváděli už labouristé v roce 1919 proti ujednáním ze St. Germain a ve prospěch německé menšiny, začleněné do nově vzniklé Československé republiky. Vyplatí se dnešním historikům a kritikům Mnichovské dohody připomenout některé jejich tehdejší výroky:

Chamberlain: „Nepřišli jsme do Mnichova rozhodnout o tom, zda převážně německé oblasti Sudet mají být postoupeny Německu. O tom bylo již rozhodnuto.”

Mr. Lansbury (Labour): „Když se podíváte na balkánské země, myslím, že všude najdete minority, které trpce láteří nad tím, co se jim přihodilo na konci světové války, stejně jako Češi, naprosto právem, láteří nad tím, co se jim děje teď. To ukazuje, jak oprávněné je tvrzení pacifistů ve světě, že to, co bylo dobyto násilím, bude dříve nebo později násilím odňato. Ze všech těch ujednání, která se realizovala po válce, dnes – 20 let po válce – není ani jedno jediné, které by existovalo. Ba co více, není ani jediné, jež by chtěl byť jen jediný člen sněmovny obhajovat. Všichni se shodují, že došlo k velkým přehmatům.”

Mr. Raikes: „Neměli bychom zapomínat, že Češi německá území zabrali ještě před Versailleskou smlouvou. Někteří ctihodní členové této sněmovny kritizují krátkou lhůtu předání území. Rád bych Vám zde připomenul, že Češi si ponechali dvacet let času, než Sudetoněmcům přiznali jejich práva.”

Mr. Culverwell (konzervativec): „Pokud jste, tak jako já, toho názoru, že první válka nebyla zlovolně vnucena světu, který ji nechtěl, nýbrž vznikla z různých důvodů … tak potom by byl po válce očividně správný kurs potřást nepříteli rukou, být si vzájemně přátelští jak to jen jde, sednout si na mírové konferenci k jednomu jednacímu stolu a pokusit se dosáhnout rozřešení všech těchto problémů a diferencí, které živí obavy národů Evropy a vedou k válce. Kdybychom bývali vstoupili do konference s napraveným a demokraticky vedeným Německem v tomto duchu, byli bychom bývali schopni dosáhnout trvalého míru … V mírové smlouvě však spojenci udělali vše, co mohli, pro to, aby zajistili trvalé podmanění Německa. Když však povstal Hitler a začal se znovunapřimováním Německa, tak jej zástupci nenávisti a nedůvěry nezpacifikovali … Místo toho nečinně přihlíželi, jak Německo mírovou smlouvu roztrhalo, zastavilo reparace a vybudovalo silnou brannou moc. Všechny ústupky přišly příliš pozdě a německým národem nebyly nikdy uznány. Chcete Vy, obhájci Československa, vážně tvrdit, že by se Sudetoněmci dočkali vyslyšení, kdyby se Hitler nedostal k moci? … Podnikla kdy Společnost národů něco v této věci?”

Richard Law: „Opravdu se můžeme domnívat, že 3,5 milionu sudetských Němců bylo celých bez sebe nebo kdy toužilo vydat se nacistické brutalitě? Víme, že velký počet z nich neměl nic takového v úmyslu…”

Sir Archibald Southby: „Všichni jsme toho názoru, že Sudetoněmci měli přání, avšak jejich stížnosti byly zohledněny až tehdy, když se Německo stalo dostatečně silným, aby se jich zastalo.”

Sir Thomas Moore: „Tak jak já chápu demokracii a jak ji chápal Abraham Lincoln, je to vláda většiny lidu v zájmu celého lidu. Je-li to tak, pak Československu nevládne demokracie.”

Sir Thomas Inskip: Jako řečník připomněl proroctví starého Arthura Hendersona: „Miliony Němců spadly pod vládu Československa. Tím vznikne iredentistické obyvatelstvo onoho významu, jaké rozdmýchalo srbskou agitaci před první světovou válkou.”

Sir John Simon: Jako řečník zmínil „Benešovy sliby ve Versailles, ve kterých přislíbil sudetským Němcům rovnoprávnost a liberální režim jako ve Švýcarsku”.

Sir H. Croft: „Dělnická strana a liberální strana byly v době mírových rozhovorů vášnivě proti celému tomu spletenci Československu.”

Debata ve Sněmovně lordů přinesla rovněž zajímavé výroky a pozoruhodné okamžiky. Mluvčí dělnické strany připomenul hospodářské argumenty při tvorbě Československa. Jiný vůbec odmítal jeho právo na existenci.

Lord Snell (oficiální mluvčí dělnické strany): „Nechť je mi dovoleno … připomenout to, že vůdci mé strany tehdy protestovali proti tomu, aby tři miliony Němců byly podřízeny vládě jiného národa. Avšak argument, jenž byl použit k odmítnutí tohoto protestu byl, že tyto hranice jsou hospodářskou nutností…”

Lord Noel Buxton (labourista): „Smlouvy z Versailles musely být revidovány. Je pravdou, že to muselo být učiněno skrze okolnosti, které by nikdy vevznikly, kdyby byla (v roce 1919) u moci dělnická strana. My bychom se do tohoto problému, který je teď nutné řešit, nezapletli, poté co dělnická strana silně podporovala požadavky sudetských Němců, že chtějí zůstat mimo Československo.”

Lord Maugham (lord kancléř): „Řeknu to jasně: My a Francie jsme se dostali na nejzazší okraj války, abychom zachránili před zničením stát, který vůbec neměl být založen.”

Lord Mottistone: „Moji lordové, povstávám na okamžik, protože mi říkají, že jsem jediným přeživším ministrem koruny, který byl přítomen podpisu mírových smluv. Možná jsem v pozici, abych oznámil skutečné důvody, proč byly hranice Československa, které nyní měníme, taženy tak jak byly taženy … V této periodě jsem mnohokrát radil s maršálem Fochem, který byl tehdy, jak známo, hlavním vojenským poradcem spojenců … Foch nás přesvědčil, že to pro Evropu jako celek bylo dobré (táhnout takto hranice – pozn. aut.), ačkoliv se zdálo být křivdou dát 3,5 milionu Sudetoněmců pod vládu jejich soků. Ještě dnes ho vidím, jak kreslil mapu. Řekl tehdy: ,Vidíte, zde je velká bašta. Oni mi nechtějí dovolit posunout hranice až Rýnu; tak mi nechte alespoň tuto baštu.’”

Podrobnější údaje naleznete v nově připravovaném titulu NEZAPOMENUTELNÉ SUDETY nakladatelství guidemedia etc