Volání krve

Méně známý fakt o známé mučednici proizraelských kritiků islamizace Evropy, Elisabeth Sabaditsch-Wolffové
Lukáš Beer 

Elisabeth Sabaditsch-Wolffová a
Geert Wilders - podpora Izraele a
uctívání údajných evropských
"židovsko-křesťanských tradic"
patří neodmyslitelně k jejich poli-
tickým aktivitám a cílům.

Na jedné straně „naše“ svobodná, demokratická Evropa, kam zákonitě patří tradiční „západní hodnoty“ a kde jsou hluboce zakořeněny „naše židovsko-křesťanské“ tradice, a na straně druhé - v naprostém protikladu s naší kulturou - rozpínající se světový islám – skutečná největší hrozba 21. století, nebo také „islamofašismus“ a islámský terorismus, jehož nebezpečí potencionálně dřímá v podobě přistěhovalců islámského původu v Evropě, jejichž cílem, resp. cílem radikálního islámu je postupná islamizace a ovládnutí Evropy. A pak je tu Izrael, statečný židovský stát, ve skutečnosti bránící naše hodnoty a v neposlední řadě Evropu samotnou, „naše“ bašta demokracie a západních hodnot, „naší“ kultury. Stát, kterému proto náleží maximální podpora v obraně proti „islamofašistům“. Izrael chrání Evropu a proto musí Evropa bránit Izrael, proto milujeme Izrael, my jsme Izrael. Ten, kdo je proti Izraeli a kritizuje jej, je pokrytec (v „českém“ podání je to „Mnichovan“). My společně s Izraelem na straně jedné, světový islám na straně druhé. „Levičáci“ tradičně podporují příliv islámských přistěhovalců do Evropy a starají se o to, aby tu islám zdomácněl i včetně s jeho „netolerantními“ a „nedemokratickými“ rysy, a jsou to také „levičáci“, kteří tradičně nenávidí stát Izrael a nadržují islamofašistům. „Levičáci“ a socialisté jsou tedy zodpovědní za islamizaci Evropy a zákonitě jsou i proti „naší“, v podstatě vlastenecké podpoře státu Izrael. S „levičáky“ je si za jedno také „nacistická svoloč“ ve své nenávisti vůči Izraeli, ve svém antisemitismu. Islám je totalitární ideologií stejně jako komunismus a nacismus, jenom s náboženským obalem. Braňme se proti expanzi středověké islámské totality!..Tak lze několika slovy v kostce vystihnout smýšlení a způsob argumentace „kritiků politické korektnosti“ a „kritiků islámu“ v řadách demoliberální (nejen populistické) evropské „krajní pravice“.

Teunerovo zúčtování s první republikou a Masarykem

Český sebevědomý nacionalismus a český šovinismus nejsou dle Teunera totéž

MUDr. František Teuner (na fotografii vpravo) na shromáždění Vlajky v
pražské Lucerně, které proběhlo v prosinci 1940. Hovoří Jan Rys-Rozsévač.

Dr. František Teuner patřil ještě před svou érou působení v Mládeži Vlajky k ostrým kritikům první československé republiky a kultu prezidenta Masaryka. Teuner se ve svých výkladech nejraději obracel k mládeži. Své představy o novém uspořádání společnosti vyložil v letáku Národní mládež z roku 1934. V letáku navrhoval zrušit Senát a vytvořit stavovský parlament, v němž by byly zastoupeny jednotlivé profesní skupiny. Navíc chtěl ustavit stav duševních povolání, stav distribuční (obchod, peněžnictví, doprava) a stav vojenský. Škola za první republiky podle něj mládež jen kazila. Učitelé prý byli Masarykovi otrocky oddaní a ovlivňovali v jeho duchu vesnice a města. Pěstovali kult malosti a prostřednosti. Pouhé dvě hodiny němčiny neumožňovaly poznat německou kulturu. Žádal, aby děti byly už od školky vedeny k „sebevědomému nacionalismu“, aby byly ze školy vymýceny psychotechnické experimenty, také marxismus a protináboženské tendence. Teuner byl přesvědčen, že vznik Československa byl osudným omylem, byl prý provázen myšlenkovým chaosem a lží o třistaleté porobě Čechů v habsburské říši. „Masaryk, stal se téměř bohem, uzavřel české dějiny politické a kulturní, neboť jím bylo dosaženo nejvyšší mety a k jeho politické autoritě nebylo co dodat.“ Masaryk prý nechal vlastenectví rozplynout v kosmopolitním humanismu a v republice vládlo demokratické bahno a charakterové bezvětří. Bez stranické protekce nemohl mladý člověk ničeho dosáhnout, na schopnostech a snaze prý málo záleželo.

Ve vlastní věci: Aktualizace dosavadních dílů seriálu o Kuratoriu

Počínaje dneškem byla zahájena postupná aktualizace některých dosavadních dílů seriálu o Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Aktualizační úpravy se budou především týkat rozsáhlého doplnění a upřesnění textů a při té příležitosti také drobných korektur případných překlepů či grafických nesrovnalostí. Cílem je také postupné dosažení přehlednosti a tematické systematičnosti v rámci obsáhlého seriálu. Postupným doplňování údajů z nově získaných informačních a dokumentačních zdrojů bude pak čtenářovi poskytnuta co nejkonkrétnější informace, která by zároveň měla pro něho být i atraktivní. Tyto intenzivní úpravy budou probíhat přibližně během následujících 4 dnů a jejich zpřístupnění na stránkách bude jednorázové – při té příležitosti vyjde na NAŠEM SMĚRU přehledný článek, ve kterém bude uvedeno, kterých dílů se aktualizace týkala a co bylo jejím obsahem. Po aktualizaci dosavadních dílů bude pak následovat zveřejnění nového, dlouho očekávaného dílu seriálu. Redakce žádá čtenáře a především příznivce seriálu o pochopení, že vzhledem k  časové náročnosti úprav nemohou být na stránkách přibližně po následující 4 dny uveřejněny žádné jiné příspěvky – vyjma případů, kdy si aktuální dění vyžádá případnou reakci či v případě zveřejnění příspěvku z externího zdroje. (-lb-)

Židé útočí na rakouského ministra obrany – a opět ubírají "svému" holocaustu na vážnosti

„Dnešní fašismus neříká: ,Já jsem fašismus.´Ale říká: ,Já jsem antifašismus.“ (Ignazio Silone)
Lukáš Beer

Rakouský ministr obrany Norbert Darabos
upadl v nemilost nejen rakouských Židů,
ale i známého Centra Simona Wiesenthala:
to požaduje jeho odstoupení z funkce.
(Foto: Rakouské spolk. ministerstvo sportu)

Zatímco oficiální představitelé Izraele doposud mlčeli k vyslovení kritického názoru na kontroverzního izraelského politika Avigdora Liebermana z úst rakouského ministra obrany Norberta Darabose, nepřestávají organizace (rakouských) Židů sociálnědemokratického rakouského politika atakovat a obviňovat z „antisemitismu“. Ve středu se přidalo dokonce i známé Centrum Simona Wiesenthala a vyzvalo ministra, aby odstoupil. Opakuje se už po nesčetněkráté známý scénář, kdy organizace Židů žijících v německy hovořících zemích vytvářejí nátlak na vnitropolitickou scénu daných zemí vytýkáním údajného antisemitismu a snaží se jí ovlivňovat dle svých představ.

Norbert Darabos se před několika dny vyjádřil v jednom novinovém interview negativně o Liebermanovi a nazval jej z hlediska jeho vlivu na izraelskou politiku „nesnesitelným“. Řekl také, že izraelští politikové se snaží odpoutávat pozornost od vlastních sociálních problémů v zemi poukazováním na vnější nepřátele – Írán a Palestince. Výhrůžky Izraele na adresu Íránu jsou navíc podle ministra „postradatelné“ a případný izraelský útok na Írán by podle něj rozpoutal velkoplošný požár z nedozírnými následky. Potud celé ministrovo "provinění".

Češi byli „odměněni“

Lukáš Beer
Za „odměnu“, za „symbolické gesto“ a za akt „mimořádné pozornosti“ označil ve svém komentáři na vlnách Českého rozhlasu česko-židovský publicista Jan Fingerland právě uplynulou návštěvu vrcholných izraelských představitelů v Praze. „Podobně velkými vládními návštěvami bývají odměňovány jen země jako je Německo“, uvádí Fingerland. Ponechme stranou, zda poskytnutí izraelské návštěvy může být z hlediska faktického a materiálního toku v rámci bilaterálních vztahů mezi Německem a Izraelem považováno za dostatečnou a atraktivní protihodnotu německých služeb či německé pomoci ve prospěch židovského státu. Fingerland tím každopádně naznačil, že hmatatelný přínos činění české vládní reprezentace pro izraelské zájmy rozhodně nebude zanedbatelný.

Otevřený dotaz České televizi

Vážení,

dovoluji si s určitým zpožděním reagovat na Váš zpravodajský pořad ze dne 2. 2. 2010 („Jeho otec zabíjel Židy. On se stal pastorem a podporuje Izrael“, odkaz: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/79787-jeho-otec-zabijel-zidy-on-se-stal-pastorem-a-podporuje-izrael/), které přineslo „Studio 6“ kanálu ČT24.

Aktualizace článku "Od Tater po Kavkaz"

Původní článek o znovuvydání obrázkové publikace Od Tater po Kavkaz byl nyní aktualizován fotografickým doplněním a dalším obsáhlejším popisem obsahu knihy. (-lb-)

Příčiny, důsledky a východiska z krize: Andreas Clauss bude přednášet v Praze

Související texty: Andreas Clauss: "Byl jsem neoliberálním systémovým idiotem" - Andreas Popp: Brot und Spiele

Andreas Clauss bude v Praze přednášet na téma „Banky a peníze“ s podtitulem „O čem se nemluví a co byste měli vědět“. Poutavým a zároveň faktickým způsobem upozorní na souvislosti kolem nás, které by nám neměly uniknout. Rozebere pozadí finanční a hospodářské krize a zdůrazní důvody, proč k ní muselo dojít. Popíše, jak se krize z Ameriky dostala do Evropy a nastíní, jaký vývoj lze čekat do budoucna. Ačkoliv se přednáška týká bezesporu vážných témat, Andreas Clauss je dokáže podat srozumitelně, zábavně a tak živě, že se zároveň pobavíte. „Andreas Clauss dokáže mnoha lidem zábavnou formou zpřístupnit jinak složitou problematiku finanční krize. Lidé tak mnoho pochopí a dostanou tak možnost konečně o svém majetku rozhodovat sami. To je asi nevýznamnější přínos jeho přednášek“, vysvětluje Pavel Ryba, ředitel společnosti Golden Gate CZ, která je hlavním partnerem akce. Andreas Clauss se pohybuje v oboru finančnictví již od roku 1990, píše knihy, je ředitelem firmy Novertis Invest GmbH a podporoval vznik a vývoj velkého množství firem. Clauss je hlavním představitelem fyzické ekonomie, může být označen také za kritika dosavadních finančních systémů a bankovního a ekonomického „heretika“. Momentálně se snaží cestou přednášek o makroekonomických a fyzioekonomických procesech předat některé z cenných zkušeností a názorů, které za celou dobu svého působení v oboru získal. Přednáška se bude konat ve Velkém sále paláce Lucerna, 27. května 2012 od 16 do 19:30 hod. Vstupenka stojí 500 Kč a jejich prodej zajišťuje portál Vstupenkov.cz. Celou akcí provází známý český herec Jaroslav Dušek. Překlad do českého jazyka je zajištěn.

Homosexualistická propaganda si přisluhuje falšováním dějin Třetí říše

Lukáš Beer
Citát z říše bajek a výmyslů: „Po dlouhých přípravách a sporech byl v Berlíně odhalen památník homosexuálům, kteří se stali oběťmi holocaustu. Podle odhadů uvěznili nacisti přes padesát tisíc gayů a lesbiček a téměř deset tisíc jich zahynulo v koncentračních táborech. Okénkem ve stěně mohutného kamenného památníku (3,6 x 1,9 metru) mohou návštěvníci sledovat video zobrazující dva líbající se muže, které běží ve stále se opakující smyčce… Proti videu se ohradily lesbičky s tím, že je vyřazuje ze hry. Řešení se našlo poměrně snadno: jednou za dva roky bude film obměňován a líbající se muže budou střídat líbající se ženy…. Obecně nemám památníky příliš v lásce, ale tenhle mi připadá jako dobrý nápad. Ukazuje škálu postojů k homosexuálům: na jednom konci škály jsou vraždy v koncentračních táborech, na druhém přijetí homosexuality jako rovnoprávné s heterosexuální orientací. A někde mezi tím jsou zákony trestající homosexualitu ještě dnes, nebo třeba názory Václava Klause na registrované partnerství.“ Potud redaktor Reflexu Michal Komárek před několika lety v reakci na odhalení Památníku homosexuálů pronásledovaných za nacionálního socialismu v květnu roku 2008 v Berlíně. Jednalo se již o 16. objekt, který byl na území Německa od roku 1984 odhalen jako památník obětem stíhání homosexuálů v letech 1933-1945.

Od Tater po Kavkaz

V Německu vychází znovu slovenská obrázková publikace z roku 1943, která dokumentuje tažení slovenské armády na východní frontě. - Video: film "Od Tatier po Azovské more"
Lukáš Beer

Fotografie Jozefa Cincíka z let 1941-1942, dokumentující
působení slovenské armády na východní frontě, vyšly
původně roku 1943 v publikaci na Slovensku. Tato publi-
kace nyní nově po 70 letech vychází v Německu. 

Před třemi a půl lety (v listopadu 2008) probíhala ve Slovenském národním muzeu (mj. ve spolupráci se Slovenským národním archivem) výstava vojenského fotografa Jozefa Cincíka (1908-1982) pod názvem „Slovenská armáda na východní frontě“. Cincík byl od roku 1932 externím fotografem a později fotoreportérem pobočky ČTK v Bratislavě. Ve Slovenské tiskové kanceláři pak vytvořil první profesionální pracoviště zpravodajské fotografie a stal se prvním profesionálním fotografem a reportérem. Jmenovaná výstava v Bratislavě v roce 2008 odkrývala pro diváka doposud neznámý soubor fotografií dokumentujících válečné události v SSSR po vstupu slovenské armády na jeho území a její působení po boku německé armády. Jozef Cincík se v pozici fotoreportéra zúčastnil také tažení slovenské armády na Polsko v září roku 1939. Přímé fotografie z bojů zaznamenal Cincík později na východní frontě z oblastí Lvova, Lipovce, Kyjeva, z Marjupolu u Azovského moře a Dnětropetrovska. Soustředil se na zaznamenávání válkou zdevastovaných míst, fotografování válečných zajatců, toulajících se sovětských dětí, na ukrajinské ženy a obyvatelstvo a zaznamenával přesuny slovenské armády a každodenní život vojáků.

Německý nacionální socialismus v dějinách politických teorií

Předcházející texty: Friedrich II. Veliký a nacionální socialismus - Demokratické ideje a skutečnost - Italský fašismus a pojetí státu a národa
V posledním, dnes zveřejněném rozboru českého sociologa Jana Mertla přinášíme autorův pohled na přínos německého nacionálního socialismu z hlediska vývoje politických teorií. Zabývá se zde charakteristickými rysy nejen ve všeobecném povědomí dobře ukotvené ideje národní pospolitosti, ale také vztažnostmi svobody jedince v rámci pospolitosti, vývojem socialistické ideje nacionálního socialismu a také například i myšlenkou hospodářství na základě velkých hospodářských prostorů a jejími praktickými důsledky pro mocenské uspořádání světa. Článek je zde uveden čistě za účelem věcné kompletizace znalostního přehledu čtenářů, kteří se zajímají o danou tématiku. (Lukáš Beer)

Dobří a špatní mrtví?

8. května to v centru Vídně vřelo – NÁŠ SMĚR byl přímo u toho
Lukáš Beer

Vídeň, 8. května 2012: účastníci demonstrace proti pietnímu
aktu pořádanému buršáckými spolky přišli na náměstí Hrdinů
mávat s izraelskými vlajkami, ale často také také s prapory
"Antifašistické akce". (Foto: NÁŠ SMĚR, Lukáš Beer)

Udivení turisté se u jedné z bran vídeňského Volksgartenu vyptávají, proč je brána uzavřená a omotaná řetězy a oni nemůžou být vpuštěni do hlavního prostranství před Hofburgem: „8. května 1945 – den kapitulace Wehrmachtu“, dostalo se jim stručného vysvětlení od příslušníků policie. Jindy těmito místy proudí tisíce turistů. Dvě postarší dámy před uzamčenou branou, za kterou stálo asi deset policistů, samy pro sebe komentují aktuální dění na druhé straně: „Oni truchlí v den osvobození Rakouska, pro ně je 8. květen smuteční den…“ Kolem 19. hodiny bylo velké prostranství v centru Vídně ze všech stran obklopeno zástupy policistů a policejních vozů, všude zátarasy, aby nikdo nepronikl. Důvod: jako každý rok 8. května zde buršácké spolky pořádaly vzpomínání všech obětí druhé světové války, akce je chápána jako smuteční akt. Pietní program je ovšem každý rok trnem v oku několika organizacím – protiví se jim totiž skutečnost, že se v centru Vídně uctívají všechny lidské oběti války, nikoliv jen jejich část. Podle údajů policie se převážně hlasité a agresivní demonstrace proti pietnímu aktu zúčastnilo na 1200 lidí. K účasti na ní vyzvali rakouští Zelení, sociální demokraté, Socialistická mládež Rakouska, řada židovských organizací (Svaz Židů pronásledovaných nacistickým režimem a Ativisté proti antisemitismu, Svaz sociálnědemokratických Židů – Avodah, CHAJ – Židovský život, izraelitská obec, Lóže ZPC Bnai Brith, Rakousko-izraelská společnost, Koordinační výbor pro křesťansko-židovskou spolupráci), řada organizací podporujících přistěhovalce (Azyl v nouzi, SOS Mitmensch, Spolek na podporu mezikulturních styků), několik organizací a institucí sdružujících „antifašisty“, rakouské odpůrce nacionálně socialistického režimu a bývalé vězně koncentračních táborů, dále Antifa, Katolická akce Rakousko a Homosexuální iniciativa Vídeň aj. Organizátoři protidemonstrace každý rok požadují, aby se 8. května v žádném případě netruchlilo a aby nebyl buršáckým spolkům a pietnímu aktu poskytován žádný prostor.

Italský fašismus a pojetí státu a národa

Související texty: Friedrich II. Veliký a nacionální socialismus - Demokratické ideje a skutečnost

Následující pojednání je výňatkem z knihy českého sociologa Jana Mertla „Z dějin politického myšlení“ (Orbis Praha, 1943), ve kterém se autor z hlediska historie politických teorií snaží široké čtenářské veřejnosti narýsovat okolnosti, které vedly k formování italského fašismu, aby pak v dalším rozboru, který na tomto místě bude ještě zveřejněn, poukázal na rozdíly a na shody mezi pojetím státu a národa v podání italského fašismu a v podání německého nacionálního socialismu. Redakce upozorňuje, že účel doslovného přetisku těchto Mertlových textů (stylisticky a jazykově upravených dle dnešních norem) spatřuje v tom, že čtenář si tak může pomocí nich utvořit snad o něco jasnější obrázek o vztažnostech, odlišnostech a také o příbuznostech jmenovaných autoritativních řádů. Laické veřejnosti jsou dodnes předkládány určité stereotypní a – mírně řečeno – neúplné či nesprávné výklady (viz například česká Wikipedia), a proto je dle našeho názoru vhodné ji seznamovat i s takovýmito, byť dobově zabarvenými texty, tím spíše, že práce dodnes uznávaného sociologa Jana Mertla je koncipována přehledně a tak, že je skutečně srozumitelná každému. Přetisk rozhodně neslouží propagaci a šíření ideologií ve smyslu trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práva svobod občanů dle patřičného zákonného ustanovení. (Lukáš Beer)

Skočila česká média na špek podvrhu agenta křesťanských sionistů nebo mu sama ochotně poskytla prostor?

Lukáš Beer
Kdybychom měli před dvěma roky uvěřit zpravodajství České televize a Českého rozhlasu a některých dalších sdělovacích prostředků, tak by se v případě jistého esesmana Wilhelma Odera mělo jednat nejen pomalu o vůbec jednoho z nejvíce stíhaných válečných zločinců a o jeden z prioritních loveckých cílů na seznamu Simona Wiesenthala, ale i o vynálezce „druhé nejefektivnější metody zabíjení Židů“ hned po zplynování v komorách koncentračních táborů - totiž střelby do zátylku (Genickschuss) - a o nenávistného masového vraha, majícího na svědomí zřejmě stovky, ne-li tisíce zavražděných Židů. Do studia ČT zaválo tenkrát trochu lidského mrazu při rozhovoru s Wernerem Oderem, z něhož vyplynulo, že jeho tatík, rakouský člen SS již od roku 1938, hluboce nenávidějící Židy, vypracoval v rámci vražedných „Einsatzgruppen“ a jejich pobytu v polském městečku Rabka, školícím středisku pro SS mezi Krakovem a Zakopaným, za války vysoce efektivní metodu likvidace Židů. Pořad doplněný hrůzostrašnými fotografiemi (bohužel nemajícími nic společného s oním školícím střediskem) a pochodujícími svazy SS z filmových dokumentů, nenechával nikoho na pochybách, že tu máme co do činění s dokonalou lidskou bestií.

Informace o minulosti Wilhelma Odera

Historik Winfried R. Garscha odpovídá na dotaz redakce NAŠEHO SMĚRU - doslovné znění odpovědi

Wilhelm Rosenbaum byl nadřízeným
Wilhelma Odera a po válce byl odsouzen
k doživotní káznici, protože měl zavraž-
dit 148 polských Židů. (Foto:
 Holocaust education and Archive research team)

Rakouský historik Winfried R. Garscha zaslal dne 30. dubna 2012 redakci mail, jehož doslovný překlad následovně předkládáme. Znění předchozího dotazu redakce, adresovaného badatelně a Dokumentačnímu archivu rakouského odboje, naleznete zde.

*********************

Vážený pane Beere!
Omluvte prosím, že se v DÖW (Dokumentační archiv rakouského odboje – NÁŠ SMĚR před několika měsíci zažádal tuto instituci dvakrát o pomoc – pozn. redakce) zřejmě vyskytl komunikační problém ohledně Vašeho dotazu. V normálním případě odpovídáme my ze strany Badatelny poválečné justice při DÖW na takováto přání o informace.

Proti Wilhelmovi Oderovi, narozenému 18.3.1905, bylo v Rakousku vyšetřováno od roku 1947. Lidový soud v Linci odsoudil Wilhelma Odera dne 2.7.1952 na 6 měsíců žaláře kvůli § 3 KVG (Kriegsverbrechergesetz – rakouský Zákon o válečných zločincích, pozn. redakce) (týrání a zlé nakládání. K tomuto paragrafu viz: http://www.nachkriegsjustiz.at/service/gesetze/kvg2.php#kv3); v aktu je poznamenáno, že trest byl považován za odpykaný z důvodu vyšetřovací vazby. (V uvedeném paragrafu zmíněného zákona se uvádí: „(1) Kdo v období nacionálněsocialistické tyranie přivodil z politické nenávisti nebo za využití služební nebo i jiné moci člověku strastiplný stav nebo s ním citelně zle zacházel, bude potrestán kvůli zločinu těžkým žalářem od 5 do 10 let a, pokud měl čin za následek důležitou nevýhodu postiženého z hlediska zdraví, těžkým žalářem od 10 do 20 let. (2) Pokud bylo činem hrubě ublíženo lidské důstojnosti a byly porušeny zákony lidskosti, nebo měl-li za následek smrt postiženého, má být zločin potrestán smrtí.“ – pozn. redakce). Jednací číslo soudu zní: Zemský soud Linec Vg 10 Vr 1241/49. Informace ohledně šestiletého odnětí svobody (kterou poskytla například Česká televize – pozn. redakce), ke kterému ho měl údajně odsoudit rakouský soud, se evidentně zakládá na záměně.

Exkluzivní informace: PRAVDA O WILHELMU ODEROVI - JEHO SYN WERNER SI CELÝ PŘÍBĚH "PŘIKRÁŠLIL"!

Redakce obdržela podrobnou informaci a rešerše od vídeňské badatelny zabývající se poválečnými procesy s válečnými zločinci. Badatelna se distancovala od tvrzení ICEJ.
Lukáš Beer

Historik dr. Winfried R. Garscha podal
NAŠEMU SMĚRU obsáhlé informace
o minulosti Wilhelma Odera, uložené v
rakouských archivech. (Foto: Spolkový
svaz rakouských antifašistů, odbojářů a
obětí fašismu - zde pan Garscha zastává
funkci vedoucího vídeňské pobočky).

Rakouský historik dr. Winfried R. Garscha zaslal včera redakci NAŠEHO SMĚRU velmi podrobné údaje a informace k osobě Wilhelma Odera (nar. 18. března 1905), které vycházejí z jeho podložených rešerší. Garscha je dnes spolupracovníkem Dokumentačního archivu rakouského odboje ve Vídni, kde zastává funkci vedoucího batatelských projektů v archivu, přičemž předmětem jeho zájmu je v první řadě "zacházení poválečného rakouského soudnictví s nacionálněsocialistickými zločiny" a dále také jsou to "německo-rakouské vztahy před rokem 1938 a po roce 1945". Je také vědeckým spolupracovníkem vedení Ústřední rakouské badatelny poválečné justice, na kterou NÁŠ SMĚR adresoval svou žádost o pomoc při ověřování tvrzení šířených v České republice prostřednictvím médií Wernerem Oderem a Mezinárodním křesťanským velvyslanectvím Jeruzalém (ICEJ). Z uvedené zprávy vyplývá, že tvrzení Wernera Odera a ICEJ jsou nepravdivá a záměrně přehnaná. SS-Oberscharführer Wilhelm Oder byl ve skutečnosti podřízeným Wilhelma Rosenbauma, který byl v roce 1968 jako velitel odsouzen k doživotnímu žaláři za masové střílení u polské obce Rabka. Rosenbaum jako nadřízený velitel jednou požádal Odera, aby mu pouze obstaral pistoli. Soudu se nepodařilo ani ze svědeckých výpovědí nikterak získat informace, podle nichž by se byl Wilhelm Oder podílel nějakým způsobem na masovém vraždění. V 60. letech byl otevřen nový proces, kde Wilhelm Oder figuroval jako svědek ohledně událostí v Rabce. Z dalších údajů o Oderovi uložených v archivech vyplývá, že obžaloba proti němu směřovala nikoliv z důvodů páchání zločinů, nýbrž ze zastávání takových funkcí, jako bylo členství v NSDAP a v SS. Tvrzení, podle nichž měl být Wilhelm Oder masovým vrahem, jsou jednoduše vymyšlená. Toto tvrzení přitom ochotně převzala před dvěma lety i Česká televize, která navíc uvedla nepravdivé tvrzení, že Wilhelm Oder byl "odsouzen k šesti letům nucených prací". (Více k tomu v překladu zprávy.) Dr. Garscha také nepřímo označil informace ICEJ diplomatickým způsobem za nedůvěryhodné. Napsal doslova: "Nechtěl bych reagovat na kvalitu historických informací na internetových stránkách Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém, na které jste nám zaslal link, protože už jenom takové údaje jako např. že jeden poddůstojník SS umístěný v polském maloměstě měl vynalézt střílení do týlu, jsou určitě dobře míněné." (Pozn. "dobře míněné" znamená v německém jazyce významově záměrně míněné tak, aby vznikl lepší dojem ve smyslu požadovaného dojmu.)

Případ Werner Oder – podivné ticho

Čtenáři NAŠEHO SMĚRU se ptají, jak se vyvíjí pátrání po minulosti Wilhelma Odera
Lukáš Beer

Česká televize před dvěma lety natočila pro náboženské vy-
sílání dokument o Wernerovi Oderovi (vpravo). Na obrázku
je hlavní protagonista s dramaturgem pořadu
Petrem Rausem (vlevo). (Foto: Česká televize)

Případ anglického pastora Wernera Odera, který byl před dvěma roky českými sdělovacími prostředky v zakázce křesťansko-sionistické organizace ICEJ prezentován jako „Rakušan“, „syn nacistického válečného zločince, který vraždil Židy“ a který „nyní miluje Izrael“, zanechává za sebou celou řadu otazníků. (NÁŠ SMĚR o tom podrobně informoval). Česká televize dokonce před dvěma roky o Oderovi natočila dokument s názvem Proměna režiséra L. Hlavsy pro náboženský pořad „Cesty víry“. V souvislosti s pobytem Wernera Odera v České republice probíhala v roce 2010 široce pojatá kampaň, která nezahrnovala pouze referování prostřednictvím veřejnoprávní České televize a Českého rozhlasu, nýbrž také zveřejňování příspěvků v regionálních vydáních známých deníků a řadu „diskusních přednášek“, pořádanou organizací ICEJ ve spolupráci s židovskými obcemi.

Demokratické ideje a skutečnost

Myšlenkám českého sociologa Jana Mertla, významného kritika slabostí stranické demokracie a parlamentarismu, byl už na těchto stránkách poskytnut jednou prostor. Dnes přinášíme úryvek z jeho známé práce Z dějin politického myšlení, vydané v Praze roku 1943. Toto dílo bylo autorem ukončeno v listopadu 1942 a z podstatné části sestávalo ze studií z dějin politických teorií, které byly postupně publikovány v letech 1941 až 1942 v týdeníku Brázda. Pro knižní vydání Jan Mertl tyto dříve zveřejněné studie doplnil dvěmi závěrečnými studiemi, přičemž z jedné z nich čerpá naše dnešní ukázka.

Odstartován nový projekt - Debatní klub je online

Účastníci druhého kola "Debatního klubu": bývalý premiér Vladimír Špidla
a ekonom Vít Jedlička. (Foto: kolektif / NÁŠ SMĚR)

Debat a diskusí je v prostoru vytvářeném médii poměrně hodně. Drtivá většina těchto debat je řízena dvojím zájmem - sebeprezentací účinkujících a tvorbou programu nabízeného divácké obci. Tendence přizpůsobování debat divákům z důvodu zvyšování či udržování sledovanosti je dovedlo k formálním postupům, které postupně vytvořily dva proudy od sebe zásadně odlišné. První případem je veřejná debata, která je moderovaná a ve značné množině případů řízená osobou moderátora, který koná v souladu s interním požadavkem redakce a někdy také v souladu se zadáním jednoho z účinkujících - zde máme na mysli debaty prezentované hlavně v televizi a rozhlasu. Druhým případem je debata soukromá, kde žádná moderace a řízení, či zadání není. Tvůrci nového internetového projektu „Debatní klub“ se rozhodli soukromou debatu v jisté transformované podobě uvést před diváky a pokusit se tak debatě vrátit její rozměr a smysl. Součástí formálních postupů těchto debat je i neformální interview, které se debatou prolíná.

Opravdoví ekologové

Lukáš Beer
Ekologické hnutí má patriotské a konzervativní kořeny, cizí dnes všeobecně vnímané politice "Zelených"

Herbert Gruhl, jeden ze spoluzakla-
datelů "zeleného" hnutí ochrany
přírody, zastával z hlediska "politicky
korektně" smýšlejících pozorovate-
lů velice "antihumanistické názory".
(Foto: Herbert-Gruhl-Gesellschaft)

Pouze málokterý z nás dnes ještě ví, že na začátku ekologického hnutí resp. hnutí pro ochranu životního prostředí nestály „levicově“ extremistické kádry maoistických a stalinistických uskupení, nýbrž konzervativní a patriotští politikové jako například Herbert Gruhl, Baldur Springmann a August Haußleiter. Od dnešních fanatických původců kampaní proti „rasismu“ a zastánců multikulturní společnosti, příznivců přistěhovalectví a „feminismu“, propagátorů partnerství homosexuálů a legalizace lehkých drog (abychom jmenovali jen ty základní pilíře dnešní všeobecně nadnárodně vnímané „zelené“ politiky) měli tito průkopníci zeleného hnutí skutečně na míle daleko. A přesto byli tito lidé a jejich konzervativní přátelé a ideoví spolubojovníci, mezi nimi i antropologicky orientovaní ochránci přírody, postupně, ale jistě vytlačováni z vedoucích funkcí zezelenalými ex-komunisty a nakonec obvyklou metodou očerňování a obviňování z „ekofašismu“ a tím definitivně odstraněni mimo nově se formující seskupení „Zelených“. Ve skutečnosti tedy tito nově nastupující krajně „levicoví“ funkcionáři naskočili jaksi do rozjetého vlaku, ve kterém spatřovali slibnou příležitost k dosažení svých kulturně revolučních cílů. Mnoho příznivců a voličů však neprohlédlo jejich primární úmysly, jež měly sotva co do činění s ochranou přírody a životního prostředí. Pokusy konzervativních ochránců životního prostředí zakládat nové formace, které by se vyhnuly vlivu „levicových“ extremistů, většinou už hned ze začátku ztroskotaly anebo se omezily na několik málo regionálních úspěchů.

David Irving smí do Německa vcestovat až za 10 let

Německé bezpečnostní úřady trvání zákazu odůvodňují také nepřímo poukazem na aktivity „neonacistické buňky ze Zwickau“

Německý týdeník Junge Freiheit informoval v uplynulých dnech o zachování zákazu vcestování do Německa pro britského historika Davida Irvinga, tento však bude časově vymezen na dalších deset let. V září loňského roku požádal totiž Irving o zrušení časově neomezeného zákazu vcestování do země, který platí již od roku 1993. Příslušný cizinecký úřad v Mnichově žádosti nevyhověl, ale omezil zákaz časově do 1. března 2022. Protože britskému historikovi je již 74 let, rovná se toto rozhodnutí prakticky doživotnímu zákazu. Již v roce 2007 si přes německé velvyslanectví v Londýně David Irving zažádal o povolení k vycestování do SRN, aby tam mohl mít přístup do německých archivů, které mu mohly poskytnout potřebné dokumenty pro práci na své knize o Heinrichu Himmlerovi. Mnichovský úřad tehdy odůvodnil zamítnutí Irvingovy žádosti poukázáním na to, že jeho pobyt v Německu by „závažně omezoval“ veřejnou bezpečnost a veřejný pořádek.

Jom ha-Šo´a

Cikánské iniciativy uvádějí naprosto vymyšlené a nereálné údaje o počtu obětí "romského holocaustu"
Lukáš Beer

Přemysl Sobotka, 1. místopředseda Senátu Parlamentu ČR,
každoročně zneuživá připomínání si židovských obětí druhé
světové války k propagaci politiky vlády Izraele - i letos srovnal
aktivisty stavící se proti blokádě pásma Gazy k "nacistům" a
současný osud Izraele k situaci předmichovského Českoslo-
venska. (Ilustrační foto: Outsidermedia)

 Ve středu 18. dubna proběhne na pražském náměstí Míru již po sedmé veřejné předčítání jmen „nacisty zavražděných pražských Židů“ organizovaný Nadačním fondem obětem holocaustu. Akce proběhne v pamětní den Jom ha-šo'a, který je v Izraeli státním svátkem a má být „připomínkou šesti milionů Židů, kteří byli zabiti během holocaustu“ (Wikipedia). Datum je stanoveno na výroční den židovského povstání ve varšavském ghettu v roce 1943, jež bylo nakonec potlačeno německou brannou mocí, a nese oficiální český název Den vzpomínání na oběti holocaustu. Pro většinu českých občanů však je označení tohoto památného dne, stejně jako jeho historického pozadí, něčím neznámým a někteří si mlhavě vybavují, že tomu bylo teprve nedávno, co se i v České republice připomínalo obětí holocaustu – tedy selektivně pouze jedné menší části veškerých miliónových obětí druhé světové války – konkrétně 27. ledna, v Mezinárodní den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti.

Před 70 lety byl podstatně navýšen standard sociálního pojištění v Čechách a na Moravě

Lukáš Beer
Protektorát Čechy a Morava se ve válečném roce 1941, dva a půl roku po připojení k Říši, stal vedle Porúří důležitým centrem německého zbrojního průmyslu. Již krátkou dobu po uvedení Reinharda Heydricha v úřad docházelo k řadě opatření, týkajících se bezprostředně organizace hospodářského života v českomoravském prostoru. Jednou stránkou nově koncipovaného přístupu bylo i přísné pronásledování keťasů, podloudníků a rolníků porážejících načerno dobytek, kteří měli nést hlavní vinu na špatném zásobování obyvatelstva resp. těžili z celkově tíživé situace a přiživovali se na ní. V této době připadalo 42% veškerých rozsudků smrti vynesených stannými soudy v Protektorátu na osoby odsouzené pro závažné hospodářské delikty.

Na redakci Die Weltwoche byla podána trestní oznámení pouze kvůli titulnímu obrázku, nikoliv kvůli korektnímu obsahu textu o cikánské kriminalitě

ČTK a česká média překrucují fakta. Redakce Die Weltwoche brání svůj článek.
Lukáš Beer

Zastupující šéfredaktor švýcarského magazínu Die Weltwoche
Philipp Gut brání článek o kriminalitě cikánských band ve
Švýcarsku. Poukazuje na fakt, že článek je i podle znalců ob-
sahem vynikající a pečlivě zpracovaný. Veškerá kritika se
opírá pouze o titulní obrázek vydání.

Naprosto zkreslené údaje šíří od včerejška české zpravodajské portály – vlnu kritiky prý vyvolal svými články o kriminalitě východoevropských „Romů“ (korektně: Cikánů) švýcarský magazín Die Weltwoche. Zveřejněné zpravodajství vychází ze zprávy ČTK, kterou dané redakce jen mírně obměnily, a je z něj zřejmé, že čerpalo ze zprávy uveřejněné v online vydání německého Die Welt, listu koncernu Axel Springer Verlag. ČTK tak nekriticky přebrala tvrzení redakce Die Welt, že články zveřejněné ve švýcarském magazínu jsou sporné. A dále uvádí, že redakce magazínu „již čelí trestním oznámením nejen ve Švýcarsku, ale také v Rakousku a Německu“. Překroucenou zprávu automaticky přebral i portál českomoravských Cikánů Romea.cz. Co je na tom pravdy a jaká jsou fakta?

Dva géniové

Aktualizace: Arno Breker o dekadentním umění

Dnes před 285 lety bylo v Tomášově kostele v Lipsku po-
prvé uvedeno oratorium Matoušovy pašije od J. S. Bacha.
Před 70 lety probíhala v Paříži výstava německého sochaře
Arno Brekera.

Je tomu s největší pravděpodobností právě dnes rovných 285 let, co bylo v Tomášově kostele v Lipsku vůbec poprvé uvedeno oratorium J. S. Bacha Matoušovy pašije. Až do roku 1975 se sice předpokládalo, že za rok vzniku lze považovat rok 1729, ale dnes se vychází z toho, že poprvé byla skladba uvedena na Veliký pátek roku 1727, který tehdy připadl na 11. dubna. Za života J. S. Bacha byla skladba několikrát uvedena, ale nezachovaly se žádné doklady o tom, jak ji hodnotila církevní obec, město Lipsko či tehdejší milovníci hudby. Je dokonce pravděpodobné, že toto dílo bylo současníky Bacha v podstatě ignorováno. Ani v tehdejším lokálním tisku a ani od osob, které byly Bachovi blízké, se nezachovaly žádné náznaky o významu díla v tehdejší době a jeho ohlasu.

Pamětník Hugo Fritsch k pořadu „Co by kdyby“ vysílanému Českou televizí

Obal publikace "Brno 1939-1945"

V půli března vysílala Česká televize epizodu svého seriálu Co by kdyby věnovanou problematice vyhnání Němců. V podstatě by tato produkce nestála vůbec za zmínění, nebýt toho, že v této konkrétní epizodě vystoupil i brněnský pamětník Hugo Fritsch, s jehož životním osudem byli čtenáři NAŠEHO SMĚRU podrobně seznámeni a s nímž byl veden i rozhovor. Jak pan Fritsch potvrdil redakci, obdržel od České televize celkem 5 kusů DVD, na kterých jsou uloženy všechny epizody seriálu, a mohl se tak seznámit s jejich obsahem dopředu, ačkoliv Česká televize seriál ještě neodvysílala celý. „Celkově považuji všech 13 dílů za málo historicky vypovídající“, komentuje seriál ČT Hugo Fritsch. „U mě mnoho sestříhali a tím redukovali mojí vypovídající hodnotu na minimum. Dramaturgem byl Slovák ředitel Butula a ten moderátorce do toho velmi mluvil, ačkoliv připravila pořádný scénář“, míní k tomu brněnský pamětník, který jako jediný přežil útěk své rodiny z Brna roku 1945, kdy probíhala evakuace civilního obyvatelstva před příchodem Rudé armády.

Německo-izraelské přátelství není a nikdy nebylo

Lukáš Beer

Bývalý spolkovoněmecký kancléř Kohl patřil mezi nej-
intenzivnější propagátory "německo-izraelského
přátelství". Jednou také pronesl slova: "CDU je strana
Izraele v Německu." (Foto: Der Honigmann)

Sympatie pro Izrael jsou jedna věc. Německý národ ale smýšlí jinak“ – tato slova nejsou přetištěna z žádného antisemitského serveru a ani jej nepronesla žádná kontroverzní osoba z „pravicově-extremistických“ kruhů. Jejich autorem je izraelský novinář Joav Sapir, který sporadicky přispívá z Berlína pro izraelský deník Maariw. Autor tím ve svém blogu (podle Die Presse) doznává jednoduše skutečnost, že Günter Grass není ohledně svého kritického postoje vůči politickému vedení izraelského státu zdaleka sám. Sapir, žijící v Německu, otevřeně přiznává, že oficiální pozice Spolkové republiky a bezpodmínečná "solidarita s Izraelem“, kterou kdysi formulovala spolkovorepublikánská kancléřka Angela Merkelová, naráží především mezi mladými Němci na stále rostoucí odmítnutí. Jak píše tento izraelský novinář, mnozí Němci tuto „solidaritu“ „pociťují jako určitý způsob kapitulace před ,Židy´“ a pocit „historické odpovědnosti“ začíná pomalu mizet. Na závěr své úvahy Sapir dokonce předpovídá, že z dlouhodobého hlediska nebude moci Izrael v Německu vidět už dobrého přítele.

Výchova národa a „třetí cesta“

Lukáš Beer

V rámci nacionálně konzervativního a nacionálně-identitárního spektra je často kladena otázka konkrétní podoby jakési „třetí cesty“, která by nabídla osvobození od určitých negativně vnímaných dopadů liberalistického pojetí státu a společnosti ve všech oblastech lidského života, přičemž na toto téma probíhají diskuse o ideální formě hospodářského uspořádání a rozsahu pravomocí státu v této oblasti. Už jenom představy o hospodářských modelech v táboře, který je podmíněně zahrnován pod politickou národní „pravici“ (řeč je zde o celoevropském politickém táboře, nikoliv pouze o českém), nemohou být vskutku rozmanitější, a sahají od liberálně akcentovaných modelů až po jednoznačně socialistický koncept, odpovídající myšlenkám „sociálního nacionalismu“.

Přední německý spisovatel Günter Grass požaduje: „Žádné ponorky pro Izrael!“

Ve své básni také požaduje permanentní kontrolu izraelského a íránského jaderného potenciálu

Günter Grass (Foto: Wikipedia)

Známý německý spisovatel Günter Grass (84), nositel Nobelovy ceny za literaturu (1999) a Ceny Karla Čapka (1994), požaduje ve své aktuální básni, která byla zveřejněna v deníku Süddeutsche Zeitung, aby Německo Izraeli nedodávalo žádné nové ponorky. Jak známo, platí tyto ponorky z velké části německý daňový poplatník ze své vlastní kapsy. Grass ve své básni, která nese titul „Co musí být řečeno“, varuje před válkou proti Íránu, a proto dle jeho názoru nesmí Izrael obdržet od Německa žádné ponorky, ze kterých podle určitých údajů mohou být odstřelovány jaderné rakety. V básni se mimo jiné říká: „Proč říkám teprve nyní, / zestárlý a s posledním inkoustem: / Atomová velmoc Izrael ohrožuje / už beztak křehký světový mír? / Protože musí být řečeno, / co by mohlo být už zítra příliš pozdě, / také protože my – jako Němci už dost zatíženi - / bychom se mohli stát dodavateli zločinu, / který se dá předvídat, pročež naše spoluvina / by se nedala smazat žádnou z obvyklých výmluv …“

V Protektorátu

Předmluva k textu: Noviny "Das Reich" - druhý nejvýznamnější list Hitlerova Německa
Dojmy z jedné cesty napříč Čechy a Moravou (Vyšlo v Das Reich, 31. ledna 1943)
Hans Erman

Čekárna malého nádraží má od pohodlí daleko a opuštěný bufet svou prázdnotou prozrazuje, že cestující se nachází (podle Baedekera) ve „středisku jihomoravského území pěstování vinné révy“. Když se otevřou dveře k nástupišti, vhází zuřivá vichřice dovnitř tolik sněhu a zimy, že to vypadá, jakoby se malá kamna v rohu namáhala zbytečně. Muž vedle mě, průmyslový dělník, se učí z nějaké knihy, přičemž polohlasitě bručí: „Kůže, das Lädder, des Lädders, dem Lädder, das Lädder.“ (Pozn. překladatele: tak vyznívá pro Němce, když např. slovo Leder je vyslovováno s typicky českým akcentem.) Zkouší to také s množným číslem a skloňuje „die Lädder“, aby pak obratem „naraziti na kopyto“ zpracoval kůži dál, „ich schlage auf den Leisten, du schlägst auf den Leisten …“ Když dělá přestávku anebo když učíc se nazpaměť tiskne svou malou učebnici na prsa, mohu z názvu knížečky vyčíst, že se jedná o jazykovou příručku pro odborníky v obuvnickém průmyslu. Právě když má tento učenlivý muž na rtech tak těžká slova jako „Zwickmaschine“ (štípačka) a „Staufferbüchse“ (Staufferova maznice) a „Umbugmaschine“ (stroj na překládání látky), objeví se v závanu větru otevřených dveří správce čekárny a za ním dvě neobyčejně tlustě ošacené ženy s obrovským košem. Před chvílí ještě ztuhlí hosté se začínají náhle hýbat, protože v okamžiku stojí na výčepním pultu horké konvice s kávou a kupí se na sobě obložené chlebíčky. A, což jsme už sotva doufali, na tucet baňatých láhví konečně dokazuje, že tenhle Moravský Bzenec (Mährisch Bisenz) opravdu leží ve vinařské oblasti…