Manfred Maurer
Je přeci do jisté míry zahanbující, že se rakouská státní občanka musela obracet na německý soud, aby se tam dožadovala diplomatické ochrany prostřednictvím Spolkové republiky Německo, tedy země, kde má tato žena místo bydliště. Je možné, že to z právního hlediska bylo v pořádku, když tato dáma před dvěma a půl lety nepochodila na vídeňském ministerstvu vnitra se svou žádostí o podporu v boji o rehabilitaci v České republice. Protože rakouské státní občanství v období „škodné události“ – což je eufemismus, použitý úřední němčinou pro vyhnání – je předpokladem pro poskytnutí diplomatické ochrany, nemá většina sudetských Němců žádnou šanci, i když jsou celá desetiletí Rakušany. Takto jednoduše se tedy stát může vykroutit z aféry, která by – jak lze vyvodit z taktéž odmítavého rozhodnutí berlínského ministerstva zahraničí – mohla způsobit rozvíření diplomatických vod.
Je třeba se ovšem zabývat odůvodněním, formulovaným vídeňským ministerstvem zahraničí, proč vyhnance v jejich boji o rehabilitaci nelze podpořit – připomeňme pouze, že nejde o požadavky na materiální odškodnění. Diplomatické právo ochrany podle ministerstva nepřipouští žádné ovlivňování zákonodárství nějakého státu. To by ještě před deseti roky vyznělo docela přijatelně. Ale nejpozději po vstupu České republiky do EU je otázka, zda národní zákonodárství může být ovlivňováno zvenčí, jasně zodpovězena. Většina národních zákonů se mezitím zakládá na rozhodnutích, která byla učiněna na evropské úrovni. Existují i četné případy, ve kterých se jeden nebo více států pokoušelo vyvíjet vliv na zákonodárství jiného státu. Odstranění bankovního tajemství pro cizince v Rakousku lze odvodit mezi jiným od požadavku předneseného německou spolkovou vládou – a to ještě bez ohlížení se na nějaké rozvíření diplomatických vod. Vzpomeňme také na „jezdectvo“, které v roce 2009 mobilizoval tehdejší německý ministr financí Peter Steinbrück proti Švýcarsku. „Nesmíme používat pouze cukr, ale i bič“, vyjadřoval se tehdy tento sociálnědemokratický politik. Protože šlo o mnoho miliard, které si chtěla německá státní pokladna odvést domů, směly se diplomatické vody také projednou roznítit ve vlny tsunami.
Pokud tedy o něco jde, pak je v Evropě dnes vesměs zvykem, usilovat o to, aby určité zájmy byly zohledněny v národním zákonodárství jiných států.
Ale o co jde u sudetských Němců, kteří nepožadují dokonce ani odškodnění, ale pouze obnovení své "pověsti", poškozené kolektivně Benešovými dekrety? Materiálně vzato nejde o nic. Jde jednoduše pouze o důstojnost. A kvůli tomu by se měl rozhýbat celý diplomatický aparát? Aby našlo svůj klid několik málo lidí, kteří berou tlachání o „evropském hodnotovém společenství“ vážně?
Ano, existují určitě mezinárodně-právní argumenty, kterými lze odůvodnit odepírání diplomatické ochrany. Stejně, jako vždy lze nalézt právní odůvodnění pro to, když někdo nechce něco učinit nebo naopak chce s něčím skončit. Pokud ale člověk chce bezpodmínečně něčeho dosáhnout, pak se také najdou prostředky a cesty, jak se dostat k cíli. Pokud by byla rehabilitace nevinných obětí poválečných zločinů politickou prioritou, nemuseli by si ani v Berlíně a ani ve Vídni vysoce postavení úředníci vymýšlet malichernosti, aby mohli svou nečinnost formálně odůvodnit.
A proč by mělo dojít k diplomatickému rozvíření vod, kterého se Berlín tak obává, když dvě členské země EU vyžadují po další členské zemi přiměřené zacházení pro své státní občany, jedno zda pro Rakušany nebo pro Němce? Nebude zřejmě nepřiměřené, aby lidé, na kterých byl jako na dětech uplatňován princip kolektivní viny, byli dnes ve vší formě rehabilitováni. Jinde, jako například v Srbsku, je to mezitím samozřejmostí. Kdo a proč se tedy bojí toho, aby se po Česku vyžadovalo něco, co se v Evropě mezitím dávno stalo standardem? Možná se zde vůbec nejedná ani o strach, ale spíše o ignorování. Ale to by bylo ještě horší.
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 3. července 2014.
