 |
| Rudolf Vinzenz Maria Lodgman von Auen Foto: Kohoutí kříž.org |
„Jako zvolení zástupci německého národa, utiskovaného v československém státě, slavnostně prohlašujeme při našem vstupu do československého parlamentu před obyvatelstvem tohoto státu, před celou Evropou a před celým světem: Mírovým diktátem ze Saint Germain en Laye vznikl uprostřed Evropy stát, který vedle asi šest a půl miliónu Čechů zahrnuje mezi jiným i téměř čtyři milióny Němců. Marné byly naše představy, které jsme vznášeli před začátkem a během mírových jednání, marná byla naše pokorná snaha, abychom si sami určovali osud našeho sídelního území. Marně jsme poukazovali na to, že takto uspořádaný stát neodpovídá čtrnácti bodům Wilsona a pojmu demokracie, že nikdy nemůže nalézt klidu a je už díky svému nemožnému složení ohrožením evropského míru. My, zástupci německého lidu v československém státě, konstatujeme, že podmínky a zásady, kterými se spojené mocnosti nechaly vést při vytváření mírových smluv, byly mylné také dle názorů Německé sociálnědemokratické dělnické strany (DSAP), že tento stát vznikl na úkor dějinné pravdy a že rozhodující velmoci byly uvedeny v omyl o opravdové podstatě věci.
Smlouva, kterou Československá republika – zastoupená výhradně příslušníky českého národa – uzavřela dne 10. září 1919 se spojenými a asociovanými hlavními mocnostmi, vychází z předpokladu, že se národy v Čechách, na Moravě, z části Slezska, jakož i národ na Slovensku z vlastní vůle rozhodly spojit a že se také skutečně spojily v trvalý svazek k vytvoření jednotného, suverenního a nezávislého státu, pod jménem Československá republika.
Naopak v německých sudetských zemích roku 1911 zvolení rakouští poslanci jako povolaní zástupci své vlasti prohlásili po shroucení se Rakouska ve vykonávání všeobecného přání svého národa, zřejmě projeveného v nesčetných schůzích a obecních usneseních: že chtějí se přičlenit k Německému Rakousku, a sice jako Německé Čechy, Sudetská země, severní Morava, jižní Morava a šumavská župa Šumavská.
Československá republika je tedy výsledkem jednostranného aktu české vůle a obsadila tato německá území proti všemu právu násilím zbraní. Sudetských zemí se ve skutečnosti nikdo nikdy netázal po jejich vůli. Výsledek mírových smluv není proto ničím jiným než sankcí násilnického, ale nikoliv právního stavu. Dokonce i mizivá ochrana, kterou spojené a asociované mocnosti vymyslely pro německý národ, byla zničena násilným způsobem československého revolučního shromáždění. Veškeré československé zákonodárství i s vnucenou ústavou znamená zřejmé porušení smlouvy o ochraně menšin.
Proto slavnostně prohlašujeme, že žádný z těchto zákonů neuznáváme jako pro nás závazný. Pro nás Němce, kteří jsme neměli vůbec účast na jakémkoli jednání o zřízení tohoto státu, jsou jeho státní i vládní forma, jeho poměr k nám a k národnostem mezi sebou, jeho základní státní práva a svobody, stejně jako jeho postavení k ostatním státům Evropy problémy dosud nerozřešené a proto žádáme, aby byly řešeny jedině a výhradně z hlediska pravé demokracie a nerušené národní svobody.
Zavrhujeme proto bajku o čistě českém státě, o ,československém národě‘ a o ,československém‘ jazyku, protože to stojí v přímém rozporu se skutečnostmi. Nikdy neuznáme Čechy za pány nad námi, jako se sami nepodáme co otroci v tomto státě. Bezpráví se nemůže tisíciletou praxí změnit v právo, dokud není uznáno samotnými dotčenými na základě svobodného rozhodnutí.
A proto slavnostně prohlašujeme, že se nikdy nepřestaneme dožadovat sebeurčení našeho národa a že to budeme pokládat za nejvyšší zásadu všech našich opatření a našeho poměru k tomuto státu; Současný stav však považujeme za nás nehodný a se zásadami moderního vývoje neslučitelný. Tento odkaz zanechat oněm, kteří po nás přijdou, pokládáme za svou nejsvětější povinnost.“
(Následuje 73 podpisů německých poslanců pražského parlamentu z roku 1920.)
Nejlepší hlavy a státníci tehdejší doby označili „mírové smlouvy“ z roku 1919 za zdroj zhouby a důvodu pro nové války. Bez Versailleského diktátu, rozkouskování Rakouska, bez masové bídy poválečných let a bez naprostého selhání Společnosti národů ohledně ochrany práv měnšin by nebylo žádného Hitlera, i když se tyto skutečnosti dnes s oblibou zamlčují.
Nebyl to opravdový mír, nýbrž pokračování války jinými prostředky. A český tisk prohlásil počeštění sudetských zemí za nejdůležitější úkol českého státu. Pouze v roce 1919 bylo uzavřeno okolo tří tisíc německých škol, bylo propuštěno deset tisíc německých státních úředníků a prostřednictvím „pozemkové reformy“ byly „čechizovány“ tisíce hektarů německé půdy. Obrovská bída a velká nezaměstnanost mezi sudetskými Němci byla následkem. Do čistě německých území přicházeli čeští úředníci (dráhy, pošty, policie), kteří neovládali německý jazyk, anebo pouze nedostatečně. Němci byli propouštěni, když neprošli českou jazykovou zkouškou na německém území.
K tomu se přidaly manipulované, nedemokratické volební zákony, které prospívaly Čechům. Zde jen několik příkladů:
V českém volebním okrsku Praha připadal na 22.000 hlasů jeden poslanec. V německém volebním okrsku Česká Lípa to bylo 26.438 hlasů, v německém volebním okrsku Karlovy Vary to bylo 24.272 hlasů.
Složení prvního pražského parlamentu v roce 1920: 204 (67,9 procent) Češi a Slováci, 73 (24,3 procent) Němci, 13 (4,3 procent) Maďaři, 8 (2,7 procent) Rusíni (Ukrajinci), 2 (0,7 procent) Poláci. Celkem 300 (100 procent) poslanců. Dvě třetiny Němců, kteří žili v uzavřených německých jazykových oblastech, neměly žádné jazykové znalosti češtiny. Polovina Čechů žijících ve venkovských oblastech Čech a Moravy neuměla německy.
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 3. července 2014.
