Chceme-li to tak formulovat, tak augsburské setkání v roce 2014 znamenalo výrazný historický předěl. Zajisté se neopomínalo poukazovat na stálou platnost rasistických Benešových dekretů („haraburdí“, které by se mělo odklidit, jak prohlásil mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernd Posselt na hlavním mítinku), ale tento požadavek byl přednesen spíše komorním tónem. Koho by udivovalo, že dokonce i českým sdělovacím prostředkům, při takovýchto příležitostech obzvláště pozorným a prozkoumávajícím, zda za každým prohlášením nestojí náhodou revanšismus, stál Sudetoněmecký den pouze za několik stručných řádků. Oficiální patron národnostní skupiny, bavorský ministerský předseda Horst Seehofer, se tomuto brizantnímu tématu vyhýbal. Raději filozofoval o nicneříkajícím mottu Sudetoněmeckého dne „Budoucnost potřebuje vlast“. Oceňoval sudetské Němce jako „kus srdce Bavorska“. Našel slova uznání pro mluvčího SL Bernda Posselta, který kvůli neúspěchu křesťanských sociálů (CSU) přišel při volbách do Evropského parlamentu ve Štrasburku po dvaceti letech o své křeslo. Slíbil, že se bude zasazovat o to, aby v nejbližší době jednoho dne zavítal na Sudetoněmecký den nějaký vysoce postavený zástupce české vlády a to celé postavil pod optimistický nadpis: „Jsme dnes na dobré cestě.“
Zároveň oficiální Praha oznámila, že německo-české vztahy jsou na tom tak dobře jako nikdy předtím. Metodou takovéhoto ujišťování se provádí neúprosná politika. Protože ve skutečnosti jsme od normality v bilaterálních vztazích ještě dalece vzdáleni. Vláda České republiky sice stáhla zpět ominósní Klausův dodatek, prostřednictvím kterého by Benešovy dekrety pronikly i do právního řádu Evropské unie, ale na pokračující existenci neblahého Benešova dědictví to ovšem nic nemění. Na výzvu ze „Švábské haly“ v Augsburgu (zde se koná každoročně Sudetoněmecký den, je to v areálu městského výstaviště – pozn. překl.), aby bylo odstraněno haraburdí, odpověděl ministerský předseda Sobotka chladně poznámkou, že nevidí žádný důvod k tomu, aby se dekrety zpochybňovaly. Ještě tvrději vyjádřil prezident Senátu Štěch, stejně jako Sobotka sociální demokrat, svou nelibost nad výrokem bavorské ministryně pro patronaci Emilie Müllerové, že Benešovy dekrety nepatří do evropského právního státu. „Omyl, pani ministryně, patří do tohoto evropského právního státu a budou do něj patřit.“
České zatvrzelé hlavy tedy přicházejí na evropském jevišti s „povzbuzujícícím signálem otevřenosti“ (Bernd Posselt), na národní úrovni však pokračují stejným stylem jako doposud. Je ještě možné něco více dvojsmyslného? Dokážou všichni politikové, kteří cestují k Vltavě z Německa nebo z Rakouska a vyhledávají rozhovory na úrovni očí, prohlédnout tuto hru?
Horst Seehofer v Augsburgu oznámil, že jeho vláda chce „trvale“ vést politický dialog, „samozřejmě ve zpětné vazbě s Berndem Posseltem a dalšími přáteli“. Na začátek července byla avizována další návštěva bavorského šéfa vlády v Praze. Svobodný stát tam otevírá své vlastní zastoupení. Pro Seehofera je to příležitost se ukázat. V Německu, ve Velké koalici v Berlíně, on a jeho CSU ztratila na vlivu, politicky nestálý bavorský premiér už není ve svých vlastních řadách nesporným. Musíme mít za to, že jeho návštěva Prahy poslouží primárně péči o vlastní image. Sudetoněmecká témata, pokud vůbec, budou hrát pouze okrajovou roli. Nebude možné se vyhnout otázce: Jak odolný je bílomodrý (bavorské zemské barvy – pozn. překl.) štít, který je napnutý nad „čtvrtým kmenem“ (čtvrtý kmen = sudetští Němci; pozn. překl.)? Neudělaly se v něm dokonce díry?
Ať je tomu jakkoli, vyhnanci z Čech, Moravy a Slezska očekávají od politické reprezentace v Berlíně a Mnichově více než ze zvyku zkoprněle odříkávané poukazování na uvolněné vztahy mezi Čechy a Němci. Nejsou zase docela tak uvolněné.
Vezměme si už jenom skutečnost, že nemohlo být dosaženo žádného souladu ani v poměrně nenáročné otázce bilaterální smlouvy o hrobech Němců, kteří byli po konci války usmrceni na československém území. Praha se doposud zdráhá zacházet stejně s mrtvými války a s mrtvými oběťmi vyhnání. Zde opětovně stojí takzvaná politická třída proti významné části zveřejněného mínění ve vlastní zemi.
Týdeník Respekt se ptal, proč reprezentanti vlády „vykazují nedostatek elementární mezilidské a mezistátní slušnosti“, a nalezl hned odpověď: Problém prý spočívá v „neschopnosti prokázat vstřícné gesto vůči sudetským Němcům“. Politikové prý mají panickou hrůzu z toho, že jakákoliv vstřícnost by byla použita proti nim. V otázce „sudeťáků“, jak jsou sudetští Němci hanlivě nazýváni, stojí bulvární sdělovací prostředky, komunisté a značná část sociálních demokratů stejně jako konzervativců z bývalé strany Václava Klause ODS „v široké frontě proti zdravému lidskému rozumu“. Existuje strach z toho, cituje list Die Welt z článku v Respektu, že by nakonec museli Češi prokazovat obětem vyhnání stejnou čest, jako to už dlouho činí němečtí politikové při návštěvách v Lidicích a v Terezíně. Tím ale vyhnání podle článku znemožňuje ještě v roce 2014 úplnou sounáležitost Česka k západnímu společenství.
Konzervativní deník Lidové noviny se obává toho, že se vzhledem k většinovým poměrům v pražském parlamentu na této věci nic jen tak rychle nezmění. Konkrétně nedojde k uskutečnění žádné bilaterální smlouvy. Přitom prý jde „v první řadě o morální závazek“. Dokonce Rusko a Polsko uzavřely dohodu s Německem o péči o hroby, ačkoliv si musely pod nacionálněsocialistickým terorem vytrpět víc než Češi v Protektorátu Čechy a Morava.
Tím komentátor precizně popsal realitu v Praze. Ta je překážkou pro důvěryplné, dobré sousedství. Právě tento aspekt hrál v projevech v Augsburgu velkou roli. Seehofer opětovně žádal o trpělivost, co se týče obtížné kapitoly dějin: „To je proces. Ale důležité je, že se tyhle věci nezametají pod stůl, ale že se o nich hovoří...“
Právě o to jde. Můžeme být napjatí, zda se patron bude svých vlastních slov držet.
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 3. července 2014.
