Televise se nyní brání, tvrdíc, že “ustanovení § 32 odst. 1 písm. i) vysílacího zákona […] v evropském kontextu zcela unikátně zavádí tzv. politickou korektnost do právního řádu” a “jednoznačně odporuje ústavní garanci svobody projevu a práva veřejnosti na informace.”
To jsou poměrně silná slova, arci nikoli zcela bezdůvodná.
Předmětné ustanovení, včleněné do vysílacího zákona novelou účinnou od 31. 5. 2006, je dílem bývalé komunistické poslankyně Ivany Levé, a do zákona se dostalo výhradně díky hlasům levicových zákonodárců. Protože vysílací rada si patrně byla vědoma jeho sporné povahy, až dosud byla v jeho aplikaci uměřená, a i proto se jeho výklad – a ústavnost – dosud nikdy nestaly předmětem adjudikace.
Přesné znění tohoto ustanovení je: “[Provozovatel vysílání je povinen] nezařazovat do programů pořady, které mohou utvrzovat stereotypní předsudky týkající se ethnických, náboženských nebo rasových menšin.”
I když v oblasti rozhlasového a televisního vysílání je působení svobody slova a práva veřejnosti na informace do značné míry omezené (vysílání je z hlediska obsahu legitimně a ústavně konformním způsobem regulováno), lex Levá by mohl patřit k těm výjimečným případům, kdy by aplikace ustanovení vysílacího zákona mohla vést až k jeho derogaci Ústavním soudem.
Prvním důležitým aspektem je jeho inherentní neurčitost: neexistuje obecná shoda o tom, co je a co není “stereotypní předsudek” a už vůbec ne, co takový předsudek utvrzuje. Jestliže řeknu, že Romové kradou, zřejmě takový předsudek vyslovuji, ale co když své vyjádření přeformuluji tak, že zločinnost v romských komunitách, zejména v tzv. sociálně vyloučených lokalitách, mnohonásobně přesahuje průměr v celé populaci a policie není schopna tomuto stavu účinně čelit? To je samozřejmě pravda, přesto jsem tím, podle mínění jedněch, mohl utvrdit v příjemcích sdělení stereotypní předsudek týkající se romské menšiny: totiž že Romové kradou.
Dalším aspektem je legitimita státní regulace soukromých vysílatelů, která v tomto případě už může rovněž narážet na ústavní meze. Každý regulační zásah musí být poměřován svou účelností a potřebností, a omezit právo vysílatele poskytovat publiku relevantní a pravdivé informace, které navíc ani nejsou demagogické, jen proto, že se tak mohou posilovat negativní stereotypy týkající se romské menšiny, to je v právním státě věru na pováženou.
A konečně je tu otázka pragmatického náhledu: každý regulační zásah v takto citlivé otázce povede k tomu, že se v populaci změní referenční filtr, s jehož pomocí jsou informace týkající se Romů zpracovávány. Ilustrovat to můžeme na diskusích velkých zpravodajských serverů: jestliže v článku referujícím o trestném činu určitého druhu není výslovně uvedeno, že pachatelem nebyl Rom (a proč by mělo?), objeví se vždy desítky komentářů thematisujících právě tento aspekt věci. A protože se do obecného povědomí rozšířil mem, že romská ethnicita pachatele se nesmí uvádět, je “vymalováno”: nejen za všechny ukradené kovové předměty, ale bezmála i za všechny loupeže, znásilnění a kapesní krádeže mohou Romové, což novináři dobře vědí, a někteří z nich, ti slušnější a odvážnější, se nám to aspoň pokoušejí naznačit (např. zmínkou, že šlo o osoby tmavší pleti nebo o příslušníky – nespecifikované – ethnické menšiny). Horší výsledek si arci obtížno představit.
Nelze vyčítat huse, že kejhá, a komunistické exposlankyni Levé nemůžeme mít za zlé, že její legislativní návrhy byly – komunistické. Nic nám ale nebrání, abychom takto defektní ustanovení, třeba s odvoláním na jeho vagnost, prostě neaplikovali. Led, na který “velká” rada vstoupila, je tenký, a mohl by se probořit.
Tento článek vyšel na Παραγραφος a je zde přetištěn se souhlasem autora. Diskutovat lze pod příspěvkem na zdrojovém odkazu.
