ČTK převzala starý text na politickou objednávku – Aneb jak udělat z asociálního vraha vyléčeného „neonacistu“

Sdělovací prostředky zamlčují, že mladík byl odsouzen za spoluúčast na vraždě, kterou soud vůbec nespojoval s „pravicově extremistickou činností“. V Německu z něj média udělala osvíceného bývalého neonacistu, který dnes bojuje proti předsudkům vůči přistěhovalcům. 
Lukáš Beer 

Foto: screenshot Youtube/DW

Deník Blesk, stejně jako portál Romea.cz převzal v úterý zprávu ČTK o „neonacistovi z Německa, který se stal kazatelem“: „Tento třiatřicetiletý urostlý muž se zrzavě blonďatými vlasy má totiž za sebou přerod. Kdysi byl neonacistou, před 16 lety jednoho člověka zbil tak, že zemřel. Kvůli tomu se pak ocitl ve vězení. Nyní chodí po školách, zabývá se prevencí extremismu a své zážitky sepsal v knize. Nabádá, aby lidé mladé pravicové extremisty neodepisovali a případně jim nechali otevřenou cestu zpět do společnosti.“ Johannes Kneifel, tak se tento mladý muž se zájmem o kulturistiku jmenuje, pochází z Dolního Saska. Sklouzl prý k „pravicovému radikalismu“ proto, že pochází ze sociálně a zdravotně handicapované rodiny – stal se kvůli tomu z něho pacient psychiatrie a asociál v podobě „pravicového radikála“. Zpráva ČTK vypráví, co se stalo potom – pro celou svou pikantnost ocitujeme i detaily: „V srpnu 1999, když mu bylo 17 let, s kamarádem zbil jednoho čtyřiačtyřicetiletého odpůrce neonacistů. Muž na následky zranění zemřel a Kneifel byl za smrtelné ublížení na zdraví odsouzen k pětiletému trestu ve věznici pro mladistvé. Třeba by bylo všechno jinak, kdyby se tenkrát vyskytl někdo – třeba učitel –, kdo dokáže nadchnout pro demokracii a hodnoty republiky‘, přemýšlí mladý muž. Ale nikdo takový pro něj nebyl. Když nyní stojí před školáky, snaží se jim dodat odvahu, aby využívali možností, jaké demokracie nabízí, a aby se angažovali.“ – Potom už jenom ve zprávě následuje popis jeho kariéry v církvi a básnění o tom, jak se z něho stal „jiný člověk“.

Každý, kdo pravidelně sleduje německé sdělovací prostředky, se musí nad touto zprávou ČTK zamyslet a položit si otázku: Proč proboha ČTK přichází s touto „story“, kterou spolkovoněmecká média přežvýkávala a odříkávala nazpaměť už před několika lety, právě teď, v srpnu 2015? Tento příběh se v německých mainstreamových médiích vyprávěl už v letech 2010-2012, poslední opakovací vlna proběhla někdy v roce 2014, Kneifel byl zván do různých televizních šou a byly s ním vedeny kratší nebo delší rozhovory, které však nikdy nepřinášely nic nového – stále ten stejný kolotoč jako ve zprávě ČTK. Že by snad lidé ČTK trpěli „okurkovou sezónou“ a vyhrabali zprávu v německém archivu, aby se něčím zaměstnali?

A nebo spíše přichází tento text to české kotliny ne náhodou v létě 2015, kdy celá Evropě nemluví o ničem jiném, než o „uprchlících“ a kdy dokonce už i některé české intelektuální kruhy varují před „nárůstem xenofobie“ v České republice a podepisují odpovídající srdceryvné výzvy? Takový dojemný příběh o napraveném vražedném „neonacistovi“, který kdysi nenáviděl na smrt cizince a nyní je s muslimy i velký kamarád a dožaduje se příslušné výchovy k demokratickému cítění mezi občany, přece přichází nyní jak na zavolanou, i když je už nějaký ten rok starý. Historka ale má bezesporu zajímavý emotivní a výchovný náboj, že?

Tento příběh mimochodem velmi nápadně připomíná hodně přibájenou story o „synovi rakouského nacisty a masového vraha, který je dnes pastorem a miluje Izrael“ – nepravdivý příběh, který do českých médií protlačili tehdy přátelé křesťansko-sionistické organizace ICEJ a média jim to spolkla včetně navijáku. Česká televize mi dodnes dluží dvakrát slibovanou odpověď na mé dopisy.

Ale vraťme se k údajnému vražednému „neonacistovi“. Existuje ještě vysvětlení druhé: lidé z ČTK pravidelně čtou německý magazín Stern, ze kterého celý článek až na malé geografické údaje opsali, přičemž jediná jejich práce spočívala v překladu. Skutečně, oba články se při porovnání od prvního až do předposledního odstavce naprosto shodují. Online vydání Sternu článek zveřejnilo také teprve 9. srpna 2015 (v den 16. výročí útoku) a pod německým článkem najdeme vedle zkratky redaktora dokonce označení Německé tiskové agentury DPA. Aha!

Pokud je v tom tedy ČTK „nevinně“, ptáme se, proč DPA recykluje článek, který levicově-liberální list Die Zeit publikoval už před 3 roky (v září 2012), stejně jako magazín Der Spiegel, nebo Die Welt aj.?

Trochu odbočme: Zrovna dnes proběhla sdělovacími prostředky v Německu a v Rakousku zpráva, že německá vláda oficiálně počítá v tomto roce s prudkým nárůstem příchozích uprchlíků a musela svou předpověď prudce navýšit na zhruba 750.000 lidí (slovy: tři čtvrtě miliónu lidí). – Hm, přihořívá?

Kdo by si po přečtení donekonečna recyklovaného textu mohl ještě naivně myslet, že tiskové agentury DPA respektive ČTK zde jenom vzorně plní svou informační povinnost?

Neplní ji – naopak, dokonce hrubým způsobem porušují novinářskou etiku a dokazují, že tato „zpráva“ není ničím jiným, než cíleně do oběhu puštěným propagandistickým textem, zamlčujícím jeden podstatný detail. Johannes Kneifel sice v roce 1999 násilně napadl muže, který na následky zranění zemřel. Johannes Kneifel si za to odseděl 5 let ve vězení. Johannes Kneifel se posléze stal pastorem. Johannes Kneifel se stal potom nesčetněkrát hostem televizních interview, psaly o něm tucty článků. Johannes Kneifel přednáší o nebezpečí extremismu. – O příjmech Johannese Kneifela média nic nepíší. Ale to není až zas tak podstatné.

Podstatné je ale to, že jeho zločin – spoluúčast na zabití člověka – nemá politický podtext. Ten z něho dělají spolkovoněmecká média (a posléze vláda této „berlínské republiky“).

Pozoruhodné je zejména toto: ačkoliv o dojemném Kneifelově příběhu psala média již nesčetněkrát, nepokládala nikdy za nutné vylíčit poněkud detailněji, jak se smrtelné napadení vlastně odehrálo. Zprávy se přitom ze dvou třetin skládají z moralizujícího textu a popisu Kneifelova osvícení a jeho církevní kariéry, další čtvrtina obsahu popisuje, jaký byl předtím Kneifel asociál, psychopat, zoufalec a „pravicový radikál“.

Naštěstí tu máme ale i zprávu deníku Hamburger Morgenpost, který osudovou událost v životě německého skinheada popsal před rokem takto:

„Dne 9. srpna 1999 se tehdy sedmnáctiletý mladý muž opil společně se svým kamarádem na jednom hřišti v Eschede. Pak oba skinheadi vyrazili k sociálnímu bytu Petera Deutschmanna. Tomuto 44-letému muži se v obci říkalo ,Hippie‘ a tento muž kritizoval předtím Kneifelova kamaráda kvůli jeho pravicovému smýšlení. Za to mu chtěli dát na pamětnou. Zazvonili a klepali na dveře Deutschmanna – ale nikdo neotvíral. A tak Johannes Kneifel vyrazil dveře. Vevnitř krátce diskutovali a pak Kneifel zaútočil. Když jeho oběť ležela na zemi, kopal do ní těžkými vysokými botami, zasáhl jí do krku. Dřív než neonacisté zmizeli, zničili ještě telefon. Nechali tam krvácejícího Deutschmanna, který zemřel pak v nemocnici.“

Tolik informace hamburských novin.

V lednu 2000 odsoudil zemský soud v Lüneburgu oba pachatele za „kolektivní ublížení na těle se smrtelným následkem“ a nepotvrdil, že by tento čin měl politické pozadí, jak už v roce 2010 napsal list Die Zeit. Teprve až o nějakou dobu později zařadila spolková vláda tento čin v rámci interpelace ze strany postkomunistické PDS do seznamu „pravicově extremistických skutků“. Německý soud ale návaznost na politickou aktivitu v tomto činu popřel.

Nikdo nemůže Johannesu Kneifelovi upírat, že by neprošel „duchovní změnou“. V rozhovorech bezpochyby působí jako inteligentní člověk, který o svém příběhu vydal knihu. Ale Kneifel není jediný – kolik vrahů a zločinců o sobě o několik let později už tvrdilo, že se napravilo a prošlo skutečnou duchovní změnou? Určitě se mezi nimi najdou i tací, co se opravdu změnili.

Ale vysvětlovat a v podstatě „bagatelizovat“ své tehdejší idiotské chování a duchovní selhání politickým pozadím a nechat se jako prostitutka tahat od jednoho interview s prodejnými a ideologicky proškolenými novináři ke druhému, je stejně tak morálně pokleslé.

Není žádné tajemství, že tzv. „pravicově extremistická scéna“ magicky přitahuje nejednoho asociála, psychopata, násilníka – nebo jednoduše idiota, a možná i nejeden potencionální kriminální případ. Ale s politickým smýšlením to v jejich případě nemá nic společného, i kdyby jejich tělo zdobilo 88 vytetovaných svastik.

No není jednoduší o sobě říci – pomohl jsem zabít nevinného člověka, protože jsem tehdy byl zlý a hloupý neonacista, a dnes jsem již příkladným demokratem a křesťanem, vítajícím u nás nové uprchlíky, než si otevřeně přiznat – „pomohl jsem zabít nevinného člověka, protože jsem tehdy byl násilnický asociál a idiot“? S takovou by ale mediální „svět“ o člověka sotva zavadil.

V tomto případě každopádně zvítězila u zemského soudu v Lüneburgu před 15 lety soudnost a objektivita. Třeba se nám i někdy podaří seznámit se s doslovným zněním rozsudku. Mediální propagandisté navzdory tomu vše tvrdohlavě celé roky vysvětlují po svém.