Manfred Maurer
Je to samozřejmě bez diskuse historická událost, když se český místopředseda vlády obtěžuje navštívit Sudetoněmecký dům v Mnichově, aby zde položil věnec k uctění památky obětí vyhnání. Křesťanský demokrat Pavel Bělobrádek se už o Svatodušních svátcích postaral o gesto budící pozornost, když formou pozdravného poselství na videu oslovil účastníky Sudetoněmeckého dne v Augsburgu slovem „krajané“. Bernd Posselt se hned pořádně chytl příležitosti a pozval Pavla Bělobrádka do Sudetoněmeckého domu.
Při vší kritice na adresu Posselta mu nelze upřít určitou obratnost ve věci politického marketingu. Neboť smířlivé gesto, jež učinil český vrcholný reprezentant navíc ještě přímo v centrále krajanského sdružení, je perfektním doplněním v Posseltově strategii, spočívající v tom, že vytváří hotové skutečnosti jaksi bez souhlasu nemalého počtu jinak smýšlejících lidí. Nyní může říct: Dívejte, toho všeho jsem dosáhl díky mému kurzu!
Protože se politika, zejména co se týče historického kontextu, ráda a často redukuje na symboliku, může si Posselt pravděpodobně být jistý potleskem od mnohých. Horst Seehofer bude mít pocit potvrzení správnosti svého jednání. Angela Merkelová bude nanejvýš spokojená. Opatrované distancování se, jež vzápětí po stopách svého zástupce vyslal český premiér Sobotka, bude patrně shovívavě přehlíženo.
A díky tomu si Posselt může vytvářet naděje, že krajanské sdružení bude smět hrát vedlejší roli v rámci „strategického dialogu“ mezi Německem a Českem, jenž byl nedávno dojednán mezi ministry zahraničí Lubomírem Zaorálkem a Frankem-Walterem Steinmeierem. Doby, kdy bylo na krajanské sdružení v Praze nahlíženo jako na nějakou provokaci, jsou pryč. Pouze komunisté si v tom zůstávají věrni a neúnavně pokračují v pěstování obrazu nepřítele.
Nikdo nebude zřejmě Posseltovi moci upírat, že k tomuto vývoji docela rozhodující měrou přispěl. Ústřední prvek této strategie tvoří změna stanov, která sice nadále není právoplatná, ale politicky byla už dávno dobře zpeněžena. Ta má uvádět do chodu určitý druh usmíření, jež se zakládá na povrchní symbolice. S přibývajícím množstvím gest vyjádření politování vůči obětem vyhnání bude jasné i stále většímu počtu Čechů, že tohle je nádherná cesta, jak se lze vyhnout mnohem hůře schůdným cestám ke smíření. Tu se udělá památník, tam se pronese nějaké to gesto politování – a hned je nazíráno na všechny, kteří by si přáli něco víc, jako na kazimíry.
Kdo ještě bude jevit zájem o právní pozice, které dříve určovaly motto mnoha Sudetoněmeckých dní, jako např. „Právo zůstane právem – navzdory vyhnání!“ (Stuttgart 1985), „50 let po vyhnání – Bezpráví je nepromlčitelné!“ (Mnichov 1995), „Pravda a právo – Základ pro Evropu!“ (Norimberk 1998), „Překonat vyhnání – Vytvořit vyrovnání“ (Augsburg 2005)? Když už i vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení tyto pozice buď už vůbec nechce zastávat, nebo je chce schovávat jako něco obscénního v mlhavých formulacích, nebude už také žádný politik pociťovat potřebu vyžadovat vůči Praze práva vyhnanců. Oni sami vděčně využijí příležitost, aby mohli toto kdysi tak obtížné téma zabalit do tlusté vaty z příjemně znějících projevů a symbolických gest. Tu se zřídí památník, tam se položí věneček, tu se pronese okázalý slovní obal bez obsahu, tam někoho vyznamenáme řádem za zásluhy o smíření – učedníci politického symbolismu se, co se týče zásobníku nápadů tohoto druhu, sotva dají překonat.
Ne všichni vyhnanci se ale chtějí takto nechat odbýt a zbavit Česko takto snadno historické zodpovědnosti. Ne všichni vyhnanci chtějí obětovat právo na oltáři nějakého pokryteckého usmíření. Ne všichni vyhnanci chtějí tyto vytvořené skutečnosti akceptovat jako definitivní. Ti všichni si ale musí být vědomi toho, že na druhé straně proti nim stojí mocná falanga, sestávající z politiků, sdělovacích prostředků a ducha doby. A také z lidí, kteří velmi dobře umí ovládat klaviaturu politického marketingu.
Tento text byl redakcí listu “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a ke zveřejnění na stránkách Náš směr.
Vyšlo dne 6. srpna 2015.