 |
| Ilustrační obrázek: Náš směr. Fotografie autorky se svou matkou ZDE. Matka autorky zemřela 30. května 2015. Recenze na česky vydané básně autorky Jenny Schon v díle Česká polka ZDE. |
Z hodiny na hodinu se muselo nabalit do dětského kočárku to nejnutnější. Musela jsem naposledy projít kolem krvavých skvrn na schodišti, které byly před šesti týdny ještě čerstvé, protože na chodbě domu byly uloženy ostatky tří mužů, ubitých milicemi před domem na náměstí Adalberta Stiftera, jak se tehdy ulice ještě jmenovala. Má matka mne s hrůzou zatáhla do bytu a křičela, že to není nic pro děti a abych se raději dívala jinam.
Stejně tak křičela, když ve dveřích bytu stál jednoho dne ozbrojenec. Pohněte vy nacistické svině, ven! Jen co můžeš unést, víc si neber! Pohni ženská! Maminka chtěla vzít ze stěny orámovaný svatební portrét. Ne ne, ženská, to patří všechno mně!
Naskládala do dětského kočárku vůbec to nejnutnější, polštáře, deky a nočník, který nám nakonec měl prokázat velkou pomoc ve vlaku přeplněném lidmi, ve kterém nebylo žádné sanitární zařízení, a tak po celé tři dny chodili na můj nočník jiní lidé, kteří byli společně s námi vyhnaní. Děkovali za to. I když jsme se přitom všichni studem dívali jinam.
Už v táborové hale v horní části starého města, kam jsme byli před transportem nashromážděni, vykonával nočník své dobré služby, protože jsme se my dvě dostaly do úseku, ve kterém většinou spali staří muži, protože úsek pro ženy byl přeplněný. V noci ze z poschoďových postelí, které jsme společně sdíleli, spouštěly štěnice, jak mi vyprávěla až do konce má matka – to byl jeden z jejích nejhorších zážitků. Ať už vrzání drátěných rámů postelí nebo skřípání podpatků holínek venku na písku, každý zvuk znamenal ohrožení, a díky těsnosti a horku se v sálu dalo sotva spát.
Vlakem jsme dorazili do Teplic a až k saským hranicím jsme byli hnáni po svých. Na hraničním přechodu v Zinnwaldu, který byl rozdělen na českou a saskou vesnici, se na mou matku vrhl český voják. Její křik mne probudil a začala jsem křičet také. Teprve nyní, v pozdějších letech, vyprávěla, co s ní ten voják prováděl...
V Georgenthalu u Zinnwaldu jsme našly střechu nad hlavou v rekreační chatě Madausových, ačkoliv v té době byla oblast kolem Drážďan plná uprchlíků. Když jsem tam před patnácti lety byla, vypadaly ty domy nedotčeně, jako kdyby se nacházely ve spánku Šípkové Růženky.
Má matka se pokusila napsat našim příbuzným v Porýní, kde se nacházíme, v naději, že si pro nás tatínek přijede. Ten ale nepřijel. Jednoho dne v listopadu 1945 přišel maminčin mladší bratr, Rudolph Schwantner, který nás vyzvedl. Nechaly jsme po sobě ve sklepě dříví v naději, že se s ním budou moci ohřát ti, co přijdou po nás. Pytel brambor, nahromaděný ze zásob, jsme nechaly poslat železnicí, ale ten nikdy nedorazil – protože, jak to tehdy bylo obvyklé, když musel vlak zastavit, ukradli pytel z vagónu jiní lidé, co měli hlad.
Příbuzní z Porýní nebyli z toho nadšení, že jsme přežily. Dodateční jedlíčci byli u domácích proto krajně neoblíbení – tak tomu bylo téměř všude v Německu.
Dříve než má maminka nedávno zemřela, byla jsem každý večer u ní v nemocnici a držela ji za ruku. Vyprávěla o dřívějších dobách s jasným vědomím. První roky byly velmi, velmi těžké, neustále opakovala. Ale zvládla jsem to. Že jsem to dobře zvládla? Stala jsem se jednou z místních.
Usmívala jsem se na ni. Ano, odvětila sem. A sama jsem si pomyslela: Ty ano, ale já ne. Žiji více než padesát let v Berlíně, o kterém ale nemohu říct, že je to moje vlast. My děti a vnoučata nosíme v sobě pocit, že nemáme vlast a že jsme jen trpěny.
Tento text byl redakcí listu “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a ke zveřejnění na stránkách Náš směr.
Vyšlo dne 2. července 2015.
