 |
| Heinrich Brditschka a jeho otec vybudovali v Jablonci nad Nisou největší výrobnu klenotů v Sudetech. Třikrát podal u českých soudů bezúspěšně žalobu kvůli navrácení majetku, jehož hodnota se pohybuje mezi osmnácti a dvaceti pěti milióny eur. Foto: lorena.at |
Více než půl století po smrti otce jsou ale nyní dobré vyhlídky na navrácení majetku, o který rodina roku 1945 přišla. Neboť Srbsko se rozhodlo udělat pořádek. Zpracovává temnou kapitolu své poválečné historie nejen slovy politování, ale prostřednictvím lítosti vyjádřené skutky. Podunajští Švábové jsou rehabilitováni a dostávají nazpět svůj majetek.
Mnoho z nich tomu nechtělo uvěřit a vůbec si nepodalo žádost. Anebo nebyli informováni o nových možnostech, protože pouze málo sdělovacích prostředků je ochotno věnovat tomuto tématu pozornost a protože Pracovní souručenství podunajských Švábů nedokázalo svou brožurkou oslovit všechny krajany.
Ale k Josefu Springerovi se informace dostaly. A navzdory všem pochybám si podal žádost. Je jedním z 2200 podunajských Švábů, které zastupuje linecký právník Ralf Brditschka se svým srbským kolegou Nikolou Bozicem. Zatímco Springer musí mít ještě trochu trpělivosti, byla již uzavřena první restituční řízení: tři bratři z Katsdorfu v hornorakouském okresu Perg obdrží nazpět pozemek o rozloze 3000 metrů čtverečních v srbském maloměstě Kula – patřil totiž jejich vyhnaným prarodičům.
Ačkoliv je právní situace v Srbsku díky zákonu o rehabilitaci a restituci, přijatému roku 2011, jednoznačná a cizinci jsou naprosto zrovnoprávněni s vlastními občany země, není vždy snadné dostát svého práva. Brditschka poukazuje například na skutečnost, že nemovitost lze navrátit pouze ve stejném stavu, v jakém byla svého času vyvlastněna. Protože se hranice pozemků od té doby po sedmdesáti letech posouvaly a záznamy jsou často nepřesné, vznikají problémy. Východiskem by mohla být plánovaná změna zákona. „To by znamenalo turbo pro naše řízení“, řekl Brditschka hornorakouskému deníku Neues Volksblatt.
Brzdou je i rakouská byrokracie
Problémy jsou ale také v Rakousku. Protože ten, kdo si v Srbsku zažádá o restituci, musí zároveň potvrdit, že ještě ze strany Rakouska nebyl odškodněn. Odpovídající potvrzení musí vystavit ministerstvo financí. „To trvá věčnost“, stěžuje si Brditschka. Přitom ani není zapotřebí něco ověřovat, protože podunajští Švábové byli v době vyvlastnění jugoslávskými státními občany, a proto neměli v Rakousku vůbec žádný nárok na tzv. „Lastenausgleich“ ("vyrovnání břemen"). Brditschka má i případy, kde restituce závisí už jen na zprávě ministerstva financí.
O něco méně problematická je rehabilitace. Srbsko se vzdalo svého obrácení důkazního břemene. Z možnosti restituce jsou vyloučeny osoby prokazatelně zapletené do válečných zločinů. „Pokud neexistují žádné dokumenty, jež by mohly přitížit, je rehabilitace zajištěna“, uvedl právník Bozic pro Neues Volksblatt. Pokud není možná naturální restituce, protože například není k dispozici pozemek anebo daná budova už neexistuje, existuje vyhlídka na odškodnění. Srbsko pro tyto účely dalo k dispozici dvě miliardy eur, které budou od roku 2018 po uzavření všech případů rozděleny podle podílu mezi všemi oprávněnými osobami. Hovoří se o 10.000 eur v hotovosti, přičemž zbytek se má vyplácet do maximální výše 500.000 euro ve formě státních půjček. Obtížné je také nacenění podniků, jež už vůbec neexistují. Právník Bozic řekl listu Sudetenpost: „Máme mandanty, kterým patřila loděnice v Apatinu včetně sta lodí a šest jochů [1 joch = ca. 57,55 Ar] na pobřeží Dunaje. Majitel Jochen Kramer byl jedním z nejbohatších mužů v Apatinu. Otázkou je, jak něco takového lze dnes nacenit?“ Devět Kramerových potomků každopádně podalo žádost o restituci. Mohly by být restituovány pozemky, ale přirozeně už nejsou k dispozici lodě a tehdejší loděnice.
Odškodňováni jsou také vězni táborů a příbuzní
Odškodněni budou také ti, jež nebyli vyháněni, ale byli za Titova režimu internováni v koncentračních táborech. Zatímco minulý rok vypršela lhůta pro podání žádosti o restituce (a advokáti doufají, že rakouský ministr zahraničí Sebastian Kurz dosáhne ještě prodloužení lhůty), lze podat žádost na odškodnění za věznění v táborech do konce roku 2016. Odškodněni budou i pozůstalí po podunajských Švábech, kteří přišli v lágrech o život. Přesné sumy odškodnění sice ještě nejsou známy, protože je teprve musí určit soudy. Existují ale směrné hodnoty, které vyplývají z odškodnění pro srbské oběti Titova režimu. Nikola Bozic proto tedy počítá asi s obnosem 20 eur za jeden den věznění v táboře, přičemž suma nakonec závisí na okolnostech věznění. Také blízcí příbuzní podunajských Švábů, jež přišli v táborech o život, mají nárok na odškodnění. Za smrt dítěte očekává Bozic 7000 eur, za smrt rodičů 5000 eur, v případě sourozenců odhaduje asi 3000 eur.
Právě toto ohodnocení ztracených životů ukazuje, že odškodnění může mít docela hrůzný aspekt. Ale vlastně nejde v první řadě o peníze. Krajanské sdružení podunajských Švábů si zažádalo o restituci tehdejšího veřejného majetku v Srbsku. Majetek má přejít do nadace, jež má podporovat proces, který podle Josefa Springera „povede k definitivnímu urovnání, a tedy ke smíření“. O tom se jeho otec, který zemřel roku 1964, neodvažoval ani snít. A nyní se tento sen stal naprosto realistickým.
Sudetští Němci mohou o něčem takovém pouze snít
(Zatím) nerealistický je onen sen, že by Ralf Brditschka mohl být nápomocný k naplnění toho, o čem snil jeho vlastní dědeček. Heinrich Brditschka a jeho otec vybudovali v Jablonci nad Nisou největší výrobnu klenotů v Sudetech. Sám by už dávno mohl být vlastníkem. Ale pouze tehdy, kdyby podnik po převratu v devadesátých letech koupil. Byl mu tehdy nabízen za tři milióny dolarů. Ovšem tento majitel továrny, který dnes žije v hornorakouském Haidu u Ansfeldenu, jenž měl s jabloneckou bižuterií úspěch i zde, zmíněnou nabídku odmítl se slovy, že přeci nemůže kupovat svůj majetek. Zato se ale svého majetku dožadoval. Třikrát podal u českých soudů bezúspěšně žalobu kvůli navrácení majetku, jehož hodnota se pohybuje mezi osmnácti a dvaceti pěti milióny eur. Benešovy dekrety přeci jenom nadále platí, na rozdíl od provizorního českého státního občanství, jež měl Brditschka po válce. Kdyby toto občanství české úřady totiž uznaly, musely by se akceptovat i nároky na restituci. Také jeho vnuk Ralf, jenž je ohledně restitucí – ovšem v Srbsku – tak úspěšný, mu nemůže činit žádné naděje. V tomto ohledu se totiž v Česku nic neděje. A od vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení se Česko nemusí také obávat – alespoň momentálně – žádného politického tlaku.
Tento text byl redakcí listu “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a ke zveřejnění na stránkách Náš směr.
Vyšlo dne 5. listopadu 2015.
