Hitler o polském vyhánění Čechů ze Záolží

Lukáš Beer

Většina současné české populace je dodnes přesvědčena o údajném vyhánění Čechů sudetskými Němci po mnichovských událostech roku 1938, i když se záležitosti ve skutečnosti měly poněkud jinak, ale o skutečném vyhánění příslušníků českého národa z polského záboru a ze Slovenska již neví nic. Mezi říjnem 1938 a lednem 1939 probíhalo vyhánění českého obyvatelstva z polského záboru Těšínska, kde byly ihned zavřeny české školy, zakázány české bohoslužby, zrušeny české spolky a české obyvatelstvo bylo vyzváno, aby se do 1. 11. 1938 se z tohoto území vystěhovalo. Dne 2. 10. 1938 překročila polská vojska řeku Olži (Olza). Formy vyhnání byly různé - od prostého vyhrožování, propouštění z práce, přes různé formy násilí na majetku a osobách, pozatýkání a úřední vypovídání s lhůtou 6, 24 nebo 48 hodin. Poláci nemilosrdně pronásledovali český živel a terorizovali ho propouštěním z práce, vypovídáním z bytů a zabavováním majetku. Vše, co bylo české, bylo ničeno, české nápisy na náhrobcích bylyodstraňovány, pomník padlým v boji na Těšínsku byl v Orlové rozbit a zbytky pohozeny na veřejné smetiště. Existují protokoly zaslané z Ostravska na tehdejší ministerstvo zahraničí vypovídající o násilnostech vůči Čechům. Záminky ke tlučení byly všemožné: členství v Sokole, Matici školské, národně socialistické straně, sociálně demokratické straně či komunistické straně, vyhlašování mobilizačního rozkazu apod. Podle autora Jaroslava Šímy přišlo do zbytkového Česko-Slovenska z těchto území 19.560 přestěhovalců, z toho 18.266 Čechů. V resortu ministerstva veřejných prací bylo staženo 13 zaměstnanců, ministerstva financí 372, spravedlnosti 76 zaměstnanců. Autor Jan Rataj ovšem tvrdí, že z polského záboru se přestěhovalo na 30 tisíc Čechů.

Samozvaní „synové světla“ a etnogeneze Evropy

Britské listy přinášejí dnes článek politologa Oskara Krejčího. Text, který nese název Všichni jsme Cikáni, byl přednesen letos v únoru na bratislavské Katedře rómských štúdií při Vysoké škole zdravotnictví a sociální práce sv. Alžbety. Nekomentované výňatky hovoří v mnoha směrech za sebe.

Zásady nacionálněsocialistické politiky vůči cizím národům (2.)

Předchozí část: 1. díl
Lukáš Beer
Rozdíl mezi asimilací a přenárodněním

Adolf Hitler vítá ve svém hlavním stanu slovenskou delegaci (říjen 1941).
Podává ruku Hannsovi E. Ludinovi, reprezentantu Říše v Tisově vládě.

Pro správné pochopení další kategorizace jednotlivých evropských národů, o které bude řeč později, je nutné správně osvětlit skutečný cíl této kategorizace, tedy cíl politiky vůči cizím národům (Fremdvolkpolitik). A tento cíl definuje Leuschner takto: „Nacionálněsocialistickou politikou vůči cizím národům rozumíme všechna opatření a vytýčení cílů, která upravují státně právní, kulturní, sociální, hospodářský a osobní vztah příslušníků cizího národa žijících v Německu k německému národu… To, že se politika vůči cizím národům dnes dostává do popředí silněji než kdykoliv předtím, je zdůvodněno zaprvé tím, že už jenom státu, který dbá rasových zákonů, nemůže být lhostejné, které cizonárodovce (Fremdvölkische) přechovává ve svých hranicích, a zadruhé prostřednictvím skutečnosti na milióny nabobtnalého počtu cizonárodovců, kteří žijí uprostřed německého národa a jsou s ním v trvalém styku.“

Ahmadínedžád přivedl redaktora německé televize ZDF během rozhovoru dvakrát do rozpaků

Doslovný překlad některých pasáží rozhovoru, v němž byly dle redakce ZDF vysloveny výroky, které jsou v Německu "trestněprávně relevantní"

Veřejnoprávní německá televize ZDF pořídila v neděli exkluzivní rozhovor
s íránským oprezidentem Ahmadínežádem. Během interview se Ahmadínežá-
dovi podařilo dvakrát zaskočit redaktora Clause Klebera nepříjemnými
dotazy: v případě jednoho dotazu Kleber musel dát Ahmadínežádovi za
pravdu, v případě otázky německé "viny na věčné časy" ohledně holocaustu
ztratil Kleber nervy a odmítl se s íránským prezidentem dál bavit.

České sdělovací prostředky přinesly včera krátkou zprávu o tom, že íránský prezident Ahmadínedžád poskytl v neděli rozhovor pro německou veřejnoprávní televizi ZDF. Co se týče samotného obsahu tohoto interview, tak se tyto zprávy omezily pouze na krátký citát, ve kterém íránský prezident tvrdí, že „jsme proti atomovým zbraním a žádnou bombu nevyrábíme“. Český rozhlas např. k obsahu exkluzivního rozhovoru pro ZDF, o který německá televize usilovala již dva roky, sdělil, že „Ahmadínedžád během 40minutového rozhovoru ale zopakoval tradiční útoky na Izrael, který je podle něj umělou zemí“.

Má babička a Kuratorium pro výchovu mládeže

Marie Hasnedlová (ročník 1925, na fotografii vpravo drží kabát) se svými 
kamarády z Kuratoria na soustředění v Praze ve dnech 7.-9.července 1944.

Jsem věrným čtenářem Vašeho serveru NÁŠ SMĚR. A proto jsem Vám chtěl poděkovat za Vaší práci na něm a za Vaše články“, píše čtenář Vlastimil Burian z Chomutova. „Jsem milovníkem historie a velice rád vidím, že ještě stále existují lidé, kteří zveřejňují historické události a nová fakta, tak jak skutečně jsou“, uvádí pan Burian dále. „Na závěr mého e-mailu vám zasílám příběh mé babičky, za protektorátu, která si prošla nedokončenou cestou Kuratoria“.

Druhé nejvýznamnější noviny nacionálněsocialistického Německa měly relativně vysokou intelektuální úroveň

Informační úvod k překladu článku Hanse Ermana („V Protektorátu“), který vyšel v lednu 1943 v týdeníku „Das Reich“

Po svém prvním vydání dne 26. května 1940 se týdeník Das Reich postupně stal druhým nejvýznamnějším tiskovým orgánem Německa, ihned po deníku Völkischer Beobachter. Už původně plánovaný náklad pro první vydání ve výši 100.000 exemplářů musel být hned dodatečně zdvojnásoben a do března roku 1944 stoupl náklad až na 1,4 miliónu exemplářů. Oblíbené a úspěšné noviny, které vycházely každý týden dokonce až do 22. dubna 1945, měly relativně vysokou intelektuální úroveň a zaměřovaly se v první řadě na elitu, inteligenci a střední vrstvy země. Určitým vzorem tvůrců listu byly noviny typu anglického The Observer a jejich záměrem bylo zajistit větší vliv na německou inteligenci. Každý týden pro ně psal úvodník říšský ministr pro národní osvětu a propagandu Joseph Goebbels.

Důvody pro útok na Írán

Gwynne Dyer
Naposledy, co se prezident Spojených států Barack Obama setkal s izraelským ministerským předsedou Binyaminem Netanyahu, bylo očividné, že si oba muži navzájem nedůvěřovali a pohrdali sebou. Tentokrát (5. března) byla jejich vzájemná averze lépe skrytá, ale propast mezi nimi byla stále stejně velká, obzvláště co se týče tématu údajného úsilování Íránu o atomové zbraně. Ale je zvláštní, když dvě nukleárně vyzbrojené země (USA vlastní přes 5000 atomových zbraní a Izrael kolem 200) prohlašují, že je životně důležité zabránit tomu, aby jedna třetí země taky získala pár těchto věciček. Obzvlášť, když tato třetí země, totiž Írán, podepsala Smlouvu o nešíření jaderných zbraní a nadále ji ještě dodržuje, zatímco Izrael se vždy zdráhal tuto smlouvu podepsat. Ale to přeci nevadí.

Zásady nacionálněsocialistické politiky vůči cizím národům (1.)

Lukáš Beer

Adolf Hitler vítá bulharského cara Borise III. ve svém hlavním stanu.
(Foto: archiv autora)

Jednou ze stále nejdiskutovanějších otázek při snaze rozboru německého nacionálního socialismu zůstává problematika mezinárodních vztahů, konkrétně vztahů příslušníků německého národa k příslušníkům ostatních evropských národů. Často se přitom přehlíží či podceňuje skutečnost, že téměř všechna nařízení, téměř všechny posudky a „rasově hodnotící názory“ vyslovené ústy nacionálněsocialistických činitelů či institucí a směřované vůči národům jiným, pramenily nikoliv z potřeby posuzovat a kategorizovat ostatní evropské národy s cílem, aby pak tyto závěry byly uplatňovány v rámci mezinárodních styků a celoevropské německé politiky ve smyslu „německého ovládnutí celé Evropy“, jak se často mezi laickou veřejností mylně traduje. Středem zájmu byl vždy národ vlastní, tj. národ německý, a rasové ohodnocování příslušníků jiných národností zajímalo německé „rasové badatele“ pouze do té míry, jak tito příslušníci jiných národů mohli bezprostředním stykem geneticky ovlivnit substanci německého národa – tj. na prvním místě stálo hledisko, které si kladlo otázku, zda takovýto příslušník svým teoretickým přenárodněním v příslušníka německého národa bude předáním svého genetického materiálu přínosem pro celkový rasový a fyzický obraz německého národa.

„Od Baltu až po Jadran!“

Související texty: Československé snahy o územní zisky - Kuffnerův nenaplněný velkočeský sen - Memoranda československé vlády na mírové konferenci v Paříži 1919-1920
V horkých letních dnech roku 1945 požadovaly některé horké české hlavy rozsáhlé hraniční revize na úkor Rakouska
Lukáš Beer

Čeští revizionisté požadovali v roce 1945 při-
pojení rakouského města Gmünd k ČSR.

Revoluční nálada v prvních měsících po ukončení 2. světové války dodávala nebývalé sebevědomí a opovážlivost některým Čechům, kteří se celou duší vcítili do náhlé pokvětnové metamorfózy českého národa v „národ vítězný“. Je dnes málo známým faktem, že ihned po ukončení války se vyskytly revizionistické snahy o nové hraniční uspořádání nového státu, který měl od nynějška patřit už pouze Čechům a Slovákům – a pokud možno ještě ve větším územním rozsahu než tomu bylo za první mnohonárodnostní republiky. O revizionistických snahách svědčí dodnes dokumenty uložené v rakouském ministerstvu zahraničí. Tehdejší šéf rakouských spolkových drah (ÖBB), Ernst Kaan, psal 24. července 1945 ministerstvu zahraničí znepokojující správy: „Měla se vyskytnout vyjádření československých funkcionářů z Českých Velenic (dříve město Gmünd, městská část III), podle nichž si ČSR nevystačí s územím kolem gmündské továrny, nýbrž je také nárokováno město Gmünd (městská část I a II), které dosud zůstalo rakouské.“ Rakouské město Gmünd bylo ale pouze jakýmsi předkrmem na jídelníčku tehdejších českých revizionistů. Jak je známo, po první světové válce snili Masaryk a Beneš o jakési Velkočeské říši - k ní měl územně patřit i slovanský koridor mezi Československem a Jugoslávií. Tyto odvážné plány však po roce 1918 nebyly naplněny. V roce 1945 nastala nová příležitost – český národ byl prezentován jako vítězný národ druhé světové války a naskytla se tedy nová ideální příležitost na dožadování se hraničních korektur. Odgermanizování nového československého státu a vyhnání Němců ze země, jak si jej představoval Beneš, bylo někomu příliš málo.

Výstava „Sovětský ráj“ v Praze (1942)

Před 70 lety probíhala v Praze mimořádně dobře navštěvovaná protibolševická výstava
Lukáš Beer

Návštěvy chodily na výstavu jak organizovaně (školy) tak i dobrovolně.
Před vchodem na "Sovětský ráj" se vytvářely dlouhé fronty. Přišlo na ni
stejné množství lidí jako předtím ve Vídni.

Z podnětu zastupujícího říšského protektora Heydricha byla koncem února roku 1942 z Vídně do Prahy přenesena velkolepá výstava „Sovětský ráj“ (Das Sowjet-Paradies), která byla následně od 28. února 1942 po čtyři týdny přístupná veřejnosti. V prostranství rozsáhlé výstavy, jež byla projektem Říšského vedení propagandy NSDAP (v Berlíně, kam byly exponáty převezeny po prezentaci v Protektorátu, čítala výstavní plocha devět tisíc metrů čtverečních) byly prezentovány ukořistěné předměty a zbraně z východní fronty, ale také i četné grafiky a malby. Pro návštěvníky se jevila obzvlášť atraktivní ta část expozice, která měla údajně originálně dle předlohy kopírovat část městské výstavby dobytého města Minsk a jedné sovětské vesnice, jejíž obyvatelé žili v zemljankách. Umístěna byla výstava v budově Moderní galerie a ve vhodných přístavbách na veletržním výstavišti v Královské Oboře v Praze-Holešovicích. Novináři směli shlédnout konečné instalační práce ještě den před oficiálním zahájením expozice, tj. 27. 2. 1942. Název výstavy „Sovětský ráj“ měl ironizovat určité iluze o údajném blahobytu v Sovětském svazu. Výstava zachycovala v řadě otřásajícím způsobem působících dokumentů ukázky bídy, sociální zaostalosti a nelidské úrovně života městského a venkovského obyvatelstva Sovětského svazu, obydlí dělníků apod. V sálech Moderní galerie na prostoru starého výstaviště byly instalovány z údajně vesměs autentického materiálu, dopraveného z obsazených bolševických oblastí, celé ulice a obývací trakty. Vedle těchto depresivně působících obydlí si návštěvníci mohli prohlédnout i ukázky sovětské reprezentační architektury.

Co by kdyby nebyl holocaust?

Lukáš Beer

Izraelská proválečná propaganda nezná hranic a její mediální služebníci v Evropě postupují všude a vždy dle stejného myšlenkového a argumentačního konceptu. Povšimněme si, že ospravedlňování „preventivního útoku“ proti Íránu - a tím rozpoutání válečného konfliktu na Blízkém východě s nedozírnými následky pro bezpečnost na celé naší planetě - se nikdy, nikdy neobejde bez jednoho zásadního pilíře, který bezkonkurenčně a prakticky nenapadnutelně dokáže splnit úlohu morální záštity vojenského útoku ze strany židovského státu – a tím je dnes neexistující „jev“ a čistě historická a tudíž dnes již mrtvá záležitost, které se u nás téměř celá poslední dvě desetiletí říká holocaust. Bez tematizování holocaustu v souvislosti s Íránem by u Evropanů, co se týče operování na Blízkém východě a řinčení zbraněmi, Izrael narazil na ještě větší nepochopení a nedůvěru. „Holocaust“ tedy nesmí chybět v žádném válečném apelu izraelského politika. A povšimněme si také, že holocaustem se v této souvislosti neohání pouze izraelský ministerský předseda, ale že jej do svých úvah, „zpráv“ a esejí pokaždé nějakým způsobem zabudovávají určití komentátoři v českých ale i v  zahraničních médiích, a někteří z nich si ani nelámou příliš hlavu nad tím, že jejich jednostranné sympatie vůči zahraniční politice židovského státu jsou i pro laika až příliš průhledné.

Smějeme se s Pepíčkem - Evžen Löbl a UNRRA

Předcházející humor z EJHLE na téma: Zásobování - Totální nasazení - Alibisti - Osvobození - Rudý Joe, Čurča a spol. - Edvard Beneš - Honza Masaryk - Betonáři - Volá Londýn, govorít Moskvá!
Lukáš Beer

Protektorátní časopis EJHLE si 15. března 1945
vzal na mušku Evžena Löbla, hlavního úředníka
exilového londýnského "ministerstva pro hospo-
dářskou obnovu", a potravinovou pomocnou
akci UNRRA, chystanou pro poválečnou ČSR.

Z iniciativy USA, Sovětského svazu, Velké Británie a Číny byla dne 9. listopadu 1943 založena organizace UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration). Hlavním úkolem organizace měla být podpora vojenské administrativy při repatriaci tzv. „displaced persons“. Tvůrcem tohoto pojmu byl rusko-americký židovský sociolog Eugene M. Kulischer a od roku 1943 to bylo označení hlavního stanu spojeneckých ozbrojených sil (SHAEF) pro civilní osoby, které se z důvodu války zdržovaly mimo území své domovské země a bez cizí pomoci nebyly schopny se vrátit zpět nebo se usídlit v jiné zemi. U „DPs“ se z pohledu Spojenců jednalo především o nuceně nasazené pracovníky převážně pocházející z východoevropských zemí, kteří se koncem války nacházeli na území Německa. Spojenecké armády odhadovaly v roce 1944, že půjde zhruba o 11,3 miliónu osob, tedy počet, který přibližně odpovídal vojenské síle Wehrmachtu. Po válce se UNRRA měla ujmout správy speciálních táborů určených pro „DPs“ na území obsazeném spojeneckými armádami. Prvním generálním ředeitelem organizace se stal Herbert Lehman, který ve své funkci setrval až do března 1946.

Německé životní proudy ve vzestupu češství (4., závěr)

Předcházející díly: 1. část - 2. část - 3. část
Karl Valentin Müller

Naše podklady umožňují také u tohoto procesu dobré nahlédnutí. Bylo by sice náročné značit si a započítávat si mrtvé ze hřbitovů podle stavu a postavení, nás ale musí u pracovní ekonomiky, která je k dispozici, přivést k cíli hrubější metody výhodou jednoduchosti jejich používání. My si tedy vybereme podle objektivních znaků z celkového počtu sečtených osob ty, u kterých se lze dle jejich hrobky domnívat, že měly v průměru vyšší sociální úroveň. To se samozřejmě musí rozhodnout od hřbitova ke hřbitovu podle místních obyčejů. Částečně leží honorační rodiny podél zdi a okolo kostela anebo tvoří okraj hřbitovních čtyřúhelníků. Někdy tyto rozdíly chybějí, pak nám dále obyčejně pomůže rozdělení podle maleb na kameni nebo jednoduchých železných křížů. V každém případě se tímto způsobem často projevuje sociální rozdíl v rámci „hřbitovního obyvatelstva“ přístupný hromadně statistickému zpracování. Výsledky jsou téměř jednoznačné a opravdu obdivuhodné, co se týče jasnosti výchylky.

Německé životní proudy ve vzestupu češství (3.)

Předcházející díly: 1. část - 2. část
Karl Valentin Müller

Rodokmen Felixů. (Nakliknutím zvětšit.)

Obrázek bude ještě působivější, jakmile se zaměříme na městské rody, které doposud díky pilnému bádání po předcích často poskytovaly dobré podklady při získávání podrobnějších forem posudků. Jeden velmi zasloužilý mluvčí českého příbuzenského bádání, vrchní ředitel pošty ve výslužbě Felix, velmi přehledně zveřejnil svůj vlastní rodokmen. (9) Vezmeme-li úhrnně všechna příjmení, která se vyskytují v jeho rodině (do té míry, pokud se to dalo úředně doložit), jejichž počet je celkem 444, tak česká příjmení jsou mezi nimi zastoupena s 222 = 56%, německá se 151 = 38%, neurčitelná (14) a cizí (13) pokaždé z 3%. Zajímavé je znázornění rodokmenu podle příjmení (viz obrázek vlevo).

Ověřování údajů o minulosti Wilhelma Odera pokračuje

Související texty: Mediální kampaň ICEJ s osobou Wernera Odera - Otevřený dotaz na dokumentační archiv DÖW
Dokumentační archiv DÖW k případu stále mlčí. NÁŠ SMĚR požádal o pomoc rakouskou badatelnu, specializující se na poválečné procesy vedené lidovými soudy proti osobám obviněným z „nacionálněsocialistických zločinů“.

Poutavý příběh pastora Wernera
Odera před dvěma roky posloužil jako
zámínka k propagování "podpory
Izraele" v České republice. Potvrdí
obsah tohoto příběhu také oficiální
badatelny a archivy?

Před měsícem redakce požádala Dokumentační archiv rakouského odboje (DÖW) o pomoc při ověřování skutečností o minulosti Wilhelma Odera - ten byl dle tvrzení křesťansko-sionistické organizace ICEJ a s ní úzce kooperujících židovských obcí v ČR významným válečným zločincem a „masovým vrahem, který zabíjel Židy“. Tato tvrzení rozšiřoval před dvěma roky prostřednictvím „diskusních přednášek“, organizovaných ICEJ a židovskými obcemi, pastor Werner Oder, syn údajného masového vraha.  Pastorovi poskytla prostor i Česká televize v rámci interview. Werner Oder prostřednictvím ICEJ staví na takto prezentované minulosti svého otce svou „podporu Izraele“. Pastor rakouského původu ve svých vystoupeních dále tvrdil, že rakouská poválečná justice nedůsledně stíhala „nacistické zločince“, což se mělo konkrétně týkat i jeho otce, který byl jako "masový vrah" odsouzen pouze k několika rokům těžkých nucených prací, přičemž byl navíc pak ještě omilostněn.