pátek 19. března 2010

Othmar Spann

Franz Chocholatý Gröger
Středozemí Evropy je vymezeno prostorem zemí Koruny České, Galicie (s centry Krakovem a Lembergem/Lvovem), zemí koruny svatoštěpánské - Horních (Felvidék), Dolních Uher (Alföld), Sedmihradska (Erdély), Chorvatska (Horvátország), zemí rakouských (Ober- a Nieder- Österreich, Steiermark, Krain, Kärnten, Salzburg, Tirol, Vorarlberg) a Bavorska. Obyvatelé Středozemí Středoevropané bychom mohli, při trošce zevšeobecnění, rozdělit do dvou kategorií. První tvoří ti, kteří se sice ve Středozemí narodili, ale cítí určitý deficit sebeuspokojení vyplývající z averse v rodném vymezení zemskému. Ti hovoří o ubohosti středoevropské kultury a touží po tom, aby změnila tvářnost této kultury, ale nevědí jak. Jsou to sirotci bez vlasti. Druhou tvoří ti, které pohltil genius loci Středozemí, vstřebal je a vytvořil z nich integrální součást svého bytí. Střední Evropa je jejich domovinou a to bez kladení podmínek a ultimat. Střední Evropa je zdrojem jejich myšlení, znamením jejich sebeurčení.
.
Do této kategorie patří politický filosof a teoretik stavovského státu Othmar Spann, vyrůstající ze středoevropské půdy vytvořené z nánosů dějin, který se narodil 1. října 1878 ve Vídni-Altmannsdorfu ve středostavovské rodině továrníka, vyrábějícího mramorovaný papír, později úspěšného vynálezce Josefa Spanna. Tato rodina byla už po dvě generace začleněná mezi prosperující měšťanské kruhy v Altmannsdorfu a před Othmarem vyvstávaly perspektivy člověka ze středních vrstev tehdejší monarchie. Rok 1890 však změnil jeho pokojný život, když rodinu Spannovců postihla dvojitá tragédie - smrt matky a krach rodinného podniku. V roce 1889 konečně maturuje a přihlašuje se ke studiu filozofie na Vídeňské univerzitě a později odchází studovat vědu o státě na universitu Zürichu, pak v Bernu a Tübingenu. Na universitě Tübingenu v roce 1903 promuje u F. J. Neumanna a A. Schäflera. Od roku 1904 pracoval ve Frankfurtu nad Mohanem jako vědecký pracovník pověřený vedením empirického bádání v otázce nemanželských svazků a dětí ve Středisku pro soukromou sociální péči. Na konci roku 1904 zakládá v Drážďanech s Hermannem Beckem a Hannsem Dornem časopis Kritische Blätter für die gesamten Sozialwissenschaften. Zároveň habilituje v Brně jako soukromý docent na německé Technische Hochschule a od roku 1909 jako mimořádný, od roku 1911 řádný profesor národohospodářství (Volkswirtschaftslehre) a statistiky. Až do obdržení profesury v Brně zastává v letech 1908-1909 funkci tajemníka K. und K. Statistische Zentralkommission ve Vídni. Již v únoru 1908 se stěhuje s manželkou Erikou rozenou Rheinsch do Nového Lískovce u Brna, kde rok žijí v malebném prostředí jihomoravského venkova. Trvalý odchod do Brna prohloubil Spannův vztah k německému obyvatelstvu tvořící na jižní Moravě mohutnou společenskou sílu. Jeho manželka mimo psaní lyriky spolupracovala se skupinou Anthropos na časopise stejného jména, a zabývala se bádáním v oblasti etruskologie. Věnovala se propagování velkoněmeckých idejí v dobovém duchu, který považoval staré Rakousko za brzdu pangermánských snažení. Velkoněmecké ideály jeho ženy tu dostaly svou každodenní podobu, potvrzenou národnostním soupeřením mezi českým a německým etnikem. Vyhnout se etnickým třenicím bylo v pomalu se rozkládajícím podunajském impériu nemožné. Spannovy ideály, úzce spjaté s myšlenkou „národnosti“, ho hned po započetí I. světové války vystřelí do středu bitvy o Lemberg (Lvov) a 27. 8. 1914 je těžce zraněn při útoku u Krasne. Po vyléčení odchází do Reifersdorfu u Mauthausenu, kde je velitelem pluku ve strážním bataliónu tábora pro ruské válečné zajatce a v březnu 1916 odchází na ministerstvo války, kde pracuje ve Vědecké komisi pro válečné hospodářství (Wissenschaftliches Komitee für Kriegswirtschaft). (1)
.
Na konci války se podílí na vytvoření rakousko-německé celní unie. O konci monarchie se vyjádřil, že: „Bolestné, ale hojivé uspořádání nás osvobodilo“ a měl na mysli roli Němců v mnohonárodnostní monarchii. Před Němci zde byla možnost vybudovat etnicky homogenní Rakousko bez přítěže národnostních sporů rozkládajících stát. Nová republika, vzniklá na základě práva sebeurčení národů, byla definována německým jazykem a osídlením a nesla název Deutsch-Österreich, což asi nejvíce odpovídalo jeho vizi státního rámce pro německy hovořící obyvatelstvo. Spann přikládal z kulturně filosofického pohledu národnosti více reality než logicky nadřazenému „ lidstvu“. (2)
.
Jeho slavná přednáška o zbourání a nové výstavbě společnosti (Über Abbruch und Neubau der Gesellschaft) z léta 1920 byla vyjádřením právě těchto očekávání. Konala se takříkajíc v politické zemi nikoho. Rakousku byla vnucena pošetilá mírová smlouva, bylo ustanoveno ještě „prozatímně“, ale odstranilo šlechtu a zmítalo se v bojích mezi sociálními demokraty a bolševiky. A v nastupující sociálně-demokratické realitě se naděje brzy vypařily. Byl to čas pro principální abstrakce o novém utváření „státu jako takového“ a zdálo se, že filosofickému rádci se dostává výzvy jako ještě nikdy. Spann, přes svou bojovou připravenost proti revolucionářům vnímal proměnu. „Skutečné je navráceno do stavu možnosti, možné se stává skutečností“. (3)
.
Vzhledem k rozpadu státu odchází Spann v roce 1919 natrvalo do Vídně, kde byl povolán na fakultu státních věd university ve Vídni jako řádný profesor národohospodářství a sociálních věd. Politická situace v novém státě, vítězství sociální demokracie a nástup austro-marxismu, to vše odporovalo Spannovým představám o organizaci státního a národního života. Permanentní chaos a nestabilita meziválečného Rakouska byli pro Spanna potvrzením jeho názorů odsuzujících liberalismus, socialismus a marxismus jako destruktivní hnutí vedoucí k atomizaci společnosti a k popírání „pravého státu“. V roku 1921 vydává Der wahre Staat (O skutečném státě), ve kterém se jasně vymezuje vůči demokracii a načrtá alternativu k současnému stavu. (4) Spannova koncepce „pravého státu“ vychází ze středověké stavovské společnosti, respektive z její romantické reflexe 19. století. Zde mu poskytl mnohé podněty Adam Müller svým vnímáním společnosti jako organického celku. (5)
.
V protikladu k liberalismu a jeho individualismu nevidí Spann ve státě jen souhrn občanů, ve formě konečného součtu atomizovaných jednotek. Stát jako nejvyšší stav, ale také ostatní stavy ve společnosti, jsou popřením individualismu a potvrzením univerzalismu, který tvrdí, že stát není součtem občanů, ale nová entita, jejíž vlastnosti se nedají odvodit jen ze souhrnu vlastností jednotlivců. Stát je sice ideální jednotou celkové členitosti a potud „nejvyšším stavem“ v celku, ale jeho panství může byt jen nepřímé „sestupující“ a „stupňovitě jdoucí shora dolů“. „Skutečný stát“ je neindividualistický, nedemokratický, nepostavený na politických stranách.Místo centralismu je zde, partikularismus. Staví proti totalizujícímu ponětí státu decentralistický princip stavů, s bohatě strukturovaným systémem delegování a subsidiarity.(6) Demokracii považuje Spann za nerealizovatelnou ideu. Trvá na tom, že koncepce určitého vytváření vůle vyplývající z individualismu je „zdola“ v podstatě nemožná. Spann postuluje stavy jak podle profesního členění a zároveň z hlediska funkcionálního nebo hlediska duchovního ve státě. Mezi jednotlivými stavy a korporacemi chce mít diferenci co do práv a privilegií. Stavy zabývající se uspokojováním materiálních potřeb by stály níže než stavy uspokojující duchovní potřeby národa. Stát byl také stavem, i když nejvyšším, tj. „stav-stát“ neboli politický stav. Odpadá tím masová a populistická propaganda, protože politici jsou volení ne ve všeobecných volbách, ale jsou kompetentními reprezentanty stavů. O politice, ekonomice a kultuře rozhodují zástupci skutečně všech stavů ve společnosti. „Stát-stav“ by mohla být jakási etablovaná aristokracie. (7) Spann hovořil o „vychovaném vůdcovství“. Byla to obrana „stavovského“ rozumu v politice a varování před nevzdělanými stranickými vůdci, kteří nejsou stavovsky zařazeni, ale patří k „nepěstovaným skupinám vůdců“, namlouvajících lidem co mají chtít.
.
V roku 1924 vydává knihu Nauka o kategoriích (Kategorienlehre) ve které rozpracovává svou koncepci univerzalizmu, poukázáním na principy vydělování a opětovného slučování častí a celku ve společnosti. Nepopiratelná existence individuí, vydělujících se z celku a jejich opětovné začlenění se do pospolitosti, která má současně své bytí před částmi, je základní proces společnosti srovnatelný s jednotící, živou silou organizmu, ve které a až prostřednictví které, se vytvářejí jednotlivé buňky. (8)
.
Od roku 1925 podniká početné zahraniční cesty a přednášky po německých universitách a universitách v Nizozemí, ve Švédsku, Itálii a Maďarsku. Jeho kolegové, vědci jeho názory však příliš nerespektují, avšak to vyvažovaly jeho pedagogické úspěchy. Jeho učebnice vycházely ve velkých nákladech. Jeho nejznámější prací je Základní teorie národohospodářství (Die Haupttheorien der Volkswirtschaftslehre) z roku 1911, která dosáhla do druhé světové války 24 vydání a do roku 1949 činil celkový náklad 130 000 výtisků. Z toho se dá usuzovat, že nastupující generace přijala Spannovy teorie za vlastní a byla pravděpodobně odhodlaná realizovat je v praxi. Spann svoje myšlenky prezentoval mnohokrát, velký úspěch měl 23. února 1929 přednáškou „Die Kulturkrise der Gegenwart“, kdy si jej v Mnichově přišli poslechnout i Hitler a Alfred Rosenberg. Zaujalo je na jeho projevu pochopitelně i to, že se Spann domníval, že nejužší kroužek vedoucích činitelů stavovského státu se musí rekrutovat z čistokrevných Němců. Jeho popis třetí cesty mezi marxismem a demokracií však již takové nadšení nevyvolával. Nacionální socialismus byl sám o sobě třetí cestou a Hitler netoužil mít konkurenta, blízkého navíc učením o korporativním státě Mussoliniho modelu fašismu.
.
Od roku 1928 je Spann členem představenstva Kampfbund für deutsche Kultur (KfdK), který založil Alfred Rosenberg, ze kterého byl Spann v roce 1931 vyloučen pro neshody s nacionálním socialismem. V roce 1933 založil Fritz Thyssen v Düsseldorfu Institut für Ständewessen (Stavovský institut) se kterým Spann spolupracoval a který byl baštou německého stavovství. Na druhé straně měli nacisté již Spanna na černé listině a od roku 1936 vedly o něm říšské orgány spis, ze kterého vyplývalo, že Spannovo učení není slučitelné s národním socialismem. (9)
V letech 1928 - 1930 se snaží ovlivnit ideologii rakouského Heimwehru, vedeného Ernstem Rüdigerem Fürst Starhembergem a Emilem Feyem. Tyto paramilitantní oddíly, stojící v počátku proti paramilitátním sociálnědemokratickým Republikanischer Schutzbund, suplující v Rakousku armádu, která byla okleštěná Versailleskými dohodami, později zachránili Rakousko před hnědou a rudou revolucí. Fürst Starhemberg byl vice monarchistický legitimista toužící po návratu Habsburku než ochotný realizátor Spannových teorií.
.
Rakouským kancléřem se stal 20. května 1932 křesťansko-sociálního politik Engelbrecht Dollfuss, který zaváděl postupně do státního zřízení nové prvky stavovského uspořádání. Dollfus se k tomuto zavedení vyjádřil následovně: „Parlament se sám vyřadil z vedení, zahynul na vlastní demagogii a formality. Tento parlament, takovéto zastoupení lidu, takovéto vedení našeho národa se už nikdy nevrátí a nesmí vrátit. Období politických stran je pryč. Odmítáme glajchšaltování a teror, chceme sociální, křesťanský, německý stát Rakousko, vystavěný na stavovském principu, podřízený silnému a autoritativnímu vedení“. Ideje Othmara Spanna se stávají oficiální bází výstavby nového uspořádání a jsou zakomponované do nové ústavy - Maiverfassung 1934. Ústava z 1.5.1934 je uvozena větou: „Im Namen Gottes, des Allmächtigen, von dem alles Recht ausgeht, erhält das österreichische Volk für seinen christlichen, deutschen Bundesstaat auf ständischer Grundlage diese Verfassung.“ ("Ve jménu Boha, Všemohoucího, z kterého vychází všechno právo, získává rakouský lid pro svůj křesťanský, německý spolkový stát na stavovském základě tuto ústavu.“) Dolffuss osobně naléhá na Spanna, aby spolupracoval a podílel se na přebudovávání rakouského hospodářství. V srpnu 1933 vytvořil organizaci na podporu svého režimu zvanou Vaterländische Front a sloučil Křesťanskou sociální stranu s polovojenským a nacionalistickým Heimwehrem. V prosinci 1933 se však vztahy mezi Spannem a novou rakouskou vládou začínají kalit. Je proti němu zahájeno disciplinární jednání za kritizování vlády před studenty na universitě. Spann tehdy řekl: „Slavnostně se ohrazuji proti duchovnímu přivlastňovaní mého učeni, ke kterému došlo v rakouské ústavě“. Rakousku hrozí stále nebezpečí nacistického puče, a proto Dollfuss zakázal rakouskou NSDAP v červnu 1934.
.
Dne 25. 7. 1934 byl Dolfuss zavražděn. Celý pokus o puč selhal, nacisté se vzdali, byli odsouzeni a popraveni. Stavovský stát pak existoval dále pod vedením kancléřem Kurta Schuschnigga až do Anschlussu Rakouska v roce 1938.
.
Již od roku 1936 je v Německu o Spannovi založen policejní spis, přesto, že nebyl obyvatelem Německé Říše. Důvodem byl jeho katolicismus a respektování samostatného Rakouska. V témže roce byl zakázán Institut für Ständewessen v Düsseldorfu a následujícího roku zastaven časopis Ständisches Leben, Blätter für organisme Gesellschafts- und Wirtschaftslehre, který vydával od roku 1931. Spannovi sudetští žáci se stali obětí politického procesu v Drážďanech ještě v roce 1938.
.
Další černý bod si vysloužil za odmítnutí rasismu a za akci svých žáků v roku 1935, když se postavili proti státnímu antisemitismu, právě několik měsíců před přijetím norimberských rasových zákonů. V roce 1938 byl za nacistických čistek vyloučen z university a se synem odvezen do koncentračního tábora v Dachau, kde byl bit a mučen a internován čtyři měsíce. Důsledkem internace byla vážná oční vada. Po návratu ho zbavili všech funkcí na universitě a bylo mu zakázáno vyučovat. Zákaz publikování samozřejmě následoval.
.
V podstatě mohl byt Spann rád, že ho nakonec nechali v pokoji přebývat ve vnitřním azylu, do kterého se i s rodinou stáhl, v burgenlandském Neustiftu. Spann se věnoval dále psaní a svoje práce vydal po roce 1945. Bohužel nemohl zaujmout své místo na universitě. Noví vládci vykázali jeho očekávání do patřičných mezí. Byl pro ně nepřijatelný stejně jako za nacionálních socialistů. Jeho poslední spis Filozofie náboženství (Religionsphilosophie auf geschichtlicher Grundlage) z roku 1947 je završením trendu, který se začal v myšlení Spanna projevovat už v třicátých letech. Postupně se odkláněl od národohospodářství a stále více se věnoval filozofii a mystice.
.
Ve své poslední práci píše: „Jedině mystika nás přivádí nad náš život a je proto schopná naplnit jeho smysl.“ Pro Spanna je východiskem filosofie a ručitelem hierarchického uspořádání Vesmíru se stává dílo Mistra Eckharta. Spann zemřel v roku 1950 v Neustiftu a tam je také pohřben.
.
Spann a problém Němců v českých zemích
.
Už před r. 1914 musel jako německý profesor "nauky o společnosti", když byl přeložen do moravského Brna, přiznat barvu - ve starém Ra­kousku nebylo možno uniknout národnostnímu boji. Po válce když dostal profesuru ve Vídni, zachoval si nadále vztah k sudetským Němcům (v širším slova smyslu), přivedl k sobě mnohé z nich jako uchazeče o doktorát, a ti pak studovali raději ve Vídni než v Praze. České většině nebylo dáno, aby velmi četným menšinám v československo-německo-­maďarské republice spravedlivě vyšla vstříc a aby přivedla na svou stranu ty, kteří byli ochotni spolupracovat. Rakouským intelektuálům, jako byl Spann, připadla základní úloha, pomáhat krajanům na druhé straně hranice, a to ovšem zase spoluurčovalo i jejich vlastní osobnost. Poznenáhlý rozpad říše v národy vytvářel „národnostní" lidi. Říkalo se, že Spannovo politické myšlení bylo určováno protičeskou mentalitou česko-moravsko-slezských Němců a také Dolnorakušanů, kteří se cítili hospodářsky ohroženi. Zajímá nás úroveň teoretického zvládnutí tohoto stranictví, které bylo Spannovi "přisouzeno". .
Spann přikládal z kulturně filosofického hlediska národnosti více reality než logicky nadřazenému "lidstvu“. Jeho zásadní projevy o národu a národnosti se objevují již před válkou. Ve svém celku jsou dialektické a diferencující, odvrhují kategoricky řadu vědeckých a ideo­logických klišé. Spann podobně jako Johann Gottfried Herder, říká, ale s mnohem větší přesností: národ (Volk) je duchovní, kulturní pospolitost. A proto: "Každá národní hrdost, každé národní hnutí má takovou cenu, jakou cenu má kultura, která za ním stojí" . Národ je rozčleněn do dílčích společenství, například do národních kmenů, není přísně uzavřen, ne všichni jsou jím zaujati stejnou měrou. "V kruhu vzdělanců je vlastní sídlo národnosti." Národ je tedy ve své výstavbě a dokonce i ve vnějším rozsahu odstupňo­vaný pojem. (10) Spann velmi dobře postihuje, že jazykové společenství nemusí být národním a kulturním společenstvím. Mezi četnými procesy přenárodňování, kterých si všímá, zajímá jej přirozeně zejména poněmčování Slovanů; pozoruhodný je přesný výklad alternativ židovského pro­blému. Plyne z toho, že poznání podstaty národa je "úkolem vymezení", který nelze vyřídit jen určováním podle státu, jazy­ka, rasy, prostoru či podle náboženství. Spann přiznával národu a tomu, co jej vyznačuje (Volkstum) vysoký stupeň reality. “ Rozpoznal dilema a nelze mu vyčítat, že přeceňoval "národnosti" (Volkheiten). Ty hrály velkou, ale přece jen nepřímou úlohu v dějinách, vedle dalších historických celostí jako jsou náboženství, státy, knížectví. A také: "Všechno v dě­jinách je křehké, celosti jako takové i jednotlivci jako členové… Proto kráčejí dějiny od jedné pohromy ke druhé - ale nehynou. Znovu se pozve­dají".
.
Pomáhal sudetským studentům absolvovat studie mimo ČSR a zúčastňoval se přímo na akcích sudetských vlasteneckých svazů. V podstatě bylo sudetské prostředí jediné, kde se snažili propagovat jeho učení bez výhrad a jeho popularita v tomto regionu byla nemalá. Mnoho jeho věrných žáků jako např. Walter Heinrich, Walter Brand, W. Becher pocházelo ze sudetských kruhů a dokonce založili asi dvousetčlenný „Kameradschaftsbund für volks- und sozialpolitische Bildung“ (KB) Spannových žáků a přívrženců, který infiltroval sudetské hnutí a snažil se o realizaci Spannových vizí. Ve smyslu těchto popudů došlo k rozmachu lidového vzdělávání ve znamení myšlenky vývoje “sudetoněmeckého kmene” z jeho duchovních předpokladů a z rozmanitého kmenového původu jednotlivých částí osídlení v souvislosti se čtyřmi hlavními kmeny německého národa. V roce 1925 založil Spannův žák Walter Heinrich Pracovní kruh pro společenské vědy (Arbeitskreis für Gesellschaftswissenschaften), který byl jakousi politicko-sociologickou akademií sudetoněmeckého politického dorostu, pracující na základě myšlenek Spanna. Navazoval tím také na hnutí mládeže (Jugendbewegung), na německé ochranné spolky a Tělocvičný svaz (Deutscher Turnverband - DTV). Odtud vycházející aktivní intelektuální kruh, po mezifázi dalších pokusů (volný Diskusní a pracovní kruh pro společenské vědy, založený Heinzem Ruthou a Waltrem Heinrichem 1926), se vytvořil působením stejných zakladatelů v roce 1928 „Kameradschaftsbund für volks- und sozialpolitische Bildung“ (KB). Byla to elitní skupina vycházející z jasných filosofických základů a směřující k jejich praktickému uplatnění v politickém životě. Vůdčími osobnostmi byli především Dr. Walter Heinrich a Dr. Walter Brand, oba přímí žáci Othmara Spanna. Přes ně působil Spann na sudetoněmeckou mládež. Ze Spannovského universalismu byly zrozeny myšlenky, v nichž sudetoněmecká mládež hledala a nacházela své vůdčí představy. Spannovo učení o státu bylo směrodatné pro organizaci a práci KB, jenž se stal zárodečnou buňkou na počátku sudetoněmeckého hnutí, přímo protikladnou nacionálnímu socialismu nejen v cílech a teorii, nýbrž i v politické práci. Intelektuální vůdcové chtěli vyvinout a přeměnit KB ve ”státní stav”, který by pak převzal vedení sudetoněmecké politiky, nahradil politické strany a stal se vůdčí silou obyvatelstva a partnerem českého politického vedení. Slabosti KB byla jeho nepočetnost a nedostatek politické rutiny, sílou byla jeho soudržnost spočívající na důvěře. Podařilo se mu ideologický ovlivnit Deutscher Turnverband (DTV) a přeměňovat ho z tělocvičné organizace v národoveckou. Členové KB se velice infiltrovali do Deutscher Kulturverband a do Bund der Deutschen. (11). Ideologie KB byla sice antiliberální a to ve smyslu přednosti vůle „tělesa kmene“, tento „kmen“ stavovsky strukturovaný byl tvořen hodnotami duchovními. V tomto smyslu cílem „sudetsko-německého kmene“ bylo sebeformování v autonomii a ne v rozplynutí se ve velkoněmeckém národě. Ideálem byl „organický“ stát stavovsky sdružených kmenů. KB vedl SdP směrem vzdalující se Německé říše, při nejmenším nesměřoval k připojení se k Říši. Jejich snaha o autonomii byla opravdová a jejich cílem byl „sudetoněmecký člověk“ a ne „německý člověk“. KB viděl budoucí sudetoněmeckou obec jako silný dílčí stát s „jasně autoritativním vedením“, ovšem v rámci federalizovaného Československa. Vyplývá to ze zprávy o přímých rozhovorech, které vedl v Praze Julius Evola, těsně před sudetským povstáním z 13. září, s „vysokými československými vládními pověřenci“, mezi nimi i s tehdejším ministrem zahraničí Kamilem Kroftou. (12)
.
V této době byla situace v SdP jiná, v roce 1936 uplynul tříletý zákaz politické činnosti funkcionářů rozpuštěných stran DNSAP a DNP a tito začali vstupovat do SdP a zde vytvořili Aufbruch – Kreis, který začal utočit proti Ruthovi a Brandovi. Ofenziva byla doprovázena snahou o personální stranickou čistku, která byla postupně v několika vlnách do konce roku 1937 realizována. Dovršení vývoje přinesl 19. listopad 1937, kdy Henlein posílá Hitlerovi Zprávu pro vůdce a říšského kancléře, kde konstatuje, že dorozumění mezi sudetskými Němci a Čechy není možné a řešení může přijít toliko z Říše. Následovně Hitler ve své řeči 4. února 1938 v Krollově opeře jíž převzal ochranu nad „deseti miliony Němců ve dvou sousedních zemích“, jejichž oddělení od mateřského národa je nadále neúnosné. Následuje Anšlus Rakouska a lavinovité zhroucení sudetoněmeckého stranického systému a hromadný vstup těchto stran do SdP.
.
Pardubice 14.3.2010
Franz Chocholatý Gröger
.
Poznámky:
.
(1) Životopisná a tvůrčí data - Rassem Mohamed Othmar Spann, in:Ballestren Graf Karl, Ottmann Hennig, Politische Philosophie des 20. Jahrhunderts, Oldenbourg Wissenschaftsverlag München 1990, ISBN 978-3-486-55141-9 s. 89-103 (dále Rassem)
Rassem Mohamed Othmar Spann, in:Ballestren Graf Karl, Ottmann Hennig,Politická filosofie 20. Století, OIKOYMENH Praha 1993, ISBN 80-8524-52-8 S.87- 100
(2) Spann Othmar, Gesellschaftsphilosophie, 2. Vydání, W. Heinrich, Graz 1968, S. 168-170
(3) Rassem S.92, Spann Othmar, Der wahre Staat. Vorlesungen über Abbruch und Neubau der Gesellschaft, 5. Vyd. W. Heinrich, Graz 1972 S.7 n.
(4) O pravém státě, český překlad některých části dle Spann Otmar, Der wahre Staat, Jena 1931 in: Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc 2009 s. 307-316
(5) Adam H. Müller (1779-1829)- přednášky v Drážďanech z let 1808-1809 vyšly knižně pod názvem Die
Elemente der Staatskunst v Berlíně v r. 1809 u J.D.Sandera.
Český překlad (částečný) Prvky státnického umění s. 26-49 vydání z roku 1922 in: Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc 2009 s. 49-54. O něm Idea organismu:Adam H. Müller (1779-1829) tmž. S.40-43
(6) Spann Otmar, Der wahre Staat. Vorlesungen über Abbruch und Neubau der Gesell­schaft, 5. Auflage, Graz 1972 S.227 (Dále Der wahre Staat)
(7) Der wahre Staat, S.329-334
(8) Spann Otmar Kategorienlehre, 3. Auflage, Graz 1969
(9) Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc 2009 s. 274
(10) Spann Otmar, Gesellschaftslehre, 4. Auflage, Graz 1969 S. : 558-563; 570
(11) Beran Ladislav Josef, Odepřená integrace, Systémová analýza sudetoněmecké politiky v Československu 1918-1938,Pulchra 2009, S.269-275
(12)
Mnichovská dohoda a Julius Evola v Praze, http://deliandiver.org/2009/09/mnichovska-dohoda-a-julius-evola-v-praze.html
.
Dílo:
.
1.Frühe Schriften in Auswahl, Graz 1974.
ISBN 3-201-00133-3
2.Die Haupttheorien der Volkswirtschaftslehre auf lehrgeschichtlicher Grundlage, 28. Auflage, Graz 1969 (1. Auflage 1911).
3. Fundament der Volkswirtschaftslehre, 5. Auflage, Graz 1967 (1. Auflage 1918).
4. Gesellschaftslehre, 4. Auflage, Graz 1969 (1. Auflage1914);
5. Der wahre Staat. Vorlesungen über Abbruch und Neubau der Gesell­schaft, 5. Auflage, Graz 1972 (1. Auflage1921).
6. Tote und lebendige Wissenschaft. Kleines Lehrbuch der Volkswirtschaft in fünf Abhandlungen, 5. Auflage, Graz 1967 (1. Auflage 1921).
7.Kampfende Wissenschaft, 2. Auflage, Graz 1969 (1. Auflage 1934).
8.Kleine Schriften zur Wirtschafts- und Gesellschaftslehre, Graz 1975.
ISBN 3-201-00135-X
9.Kategorienlehre, 3. Auflage, Graz 1969 (1. Auflage. 1924).
10.Der Schöpfungsgang des Geistes. Die Wiederherstellung des Idealismus auf allen Gebieten der Philosophie, 2. Auflage, Graz 1968 (1. Auflage 1928).
11.Gesellschaftsphilosophie, 2. Auflage, Graz 1968 (1. Auflage. 1928).
12.Geschichtsphilosophie, 2. Auflage, Graz 1970 (1. Auflage. 1932).
13.Philosophenspiegel. Die Hauptlehren der Philosophie begrifflich und geschichtlich dargestellt, 3. Auflage, Graz 1970 (1. Auflage 1933).
14. Erkenne Dich selbst. Eine Geistesphilosophie als Lehre vom Men­schen und seiner Weltstellung, 2. Auflage, Graz 1968 (1. Auflage. 1935).
15.Naturphilosophie, 2. Auflage, Graz 1963 (1. Auflage 1937).
16.Religionsphilosophie auf geschichtlicher Grundlage, 2. Auflage, Graz 1970 (1. Auflage 1947).
17. Ganzheitliche Logik. Eine Grundlegung, 2. Auflage, Graz 1971 (z pozů­stalosti, 1. Auflage. 1958).
18. Meister Eckeharts mystische Philosophie im Zusammenhang ihrer Lehrbegriffe dargestellt, Graz 1974 (z pozůstalosti).
ISBN 3-201-00134-1
19.Kunstphilosophie, Graz 1973 (z pozůstalosti). ISBN 3-201-00132-5
20.Gespräche über Unsterblichkeit. Betrachtungen zweier Krieger im Felde, Graz 1965 (z pozůstalosti).
Pod čísly 1-20 jsou uvedeny s identickým číslováním svazky kritického souhrnného vydání, vyd. W. Heinrich a další.
.
Literatura:
.
Ballestren Graf Karl, Ottmann Hennig, Politische Philosophie des 20. Jahrhunderts,. Oldenbourg Wissenschaftsverlag München 1990, ISBN 978-3-486-55141-9
Beran Ladislav Josef, Odepřená integrace, Systémová analýza sudetoněmecké politiky v Československu 1918-1938,Pulchra 2009, ISBN 978-80-87377-02-4
Gebel Ralf, "Heim ins Reich!" Konrad Henlein und der Reichsgau Sudetenland (1938-1945), Oldenbourg Wissenschaftsverlag München 1990, Veröffentlichungen des Collegium Carolinum, Bd. 83, ISBN 978-3-486-56468-6
Kampits, Peter, Malé dějiny rakouské filozofie (mezi zdáním a skutečností), Concordia, Praha 1995, ISBN 80-901389-5-0
Rádl Emanuel, O německé revoluci, K politické ideologii sudetských Němců, Masarykův ústav AV ČR Praha 2003, ISBN 80-86495-17-5
Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc 2009, ISBN 978-80-7182-252-3

středa 17. března 2010

Hácha mu říkal "uličník"

Lukáš Beer
V automobilu protektorátního vyslance u říšské vlády v Berlíně JUDr. Františka Chvalkovského, který se 25. února 1945 právě pohyboval po dálnici nedaleko Berlína, se v osudový okamžik nacházely celkem čtyři osoby. Vůz byl z nenadání napaden spojeneckým hloubkovým stíhačem. Zatímco řidič a osobní tajemník vyvázli bez zranění a manželka Chvalkovského utrpěla těžké zranění, Chvalkovský dostal přímý zásah do čela… Tak tragicky byl ukončen život člověka, který sehrál významnou roli v noci na 15. března 1939, kdy Emil Hácha v Berlíně podepsal onu větu, že „skládá osud českého národa a země v ruce Vůdce Německé říše“.

Dr. František Chvalkovský se narodil 30. července 1885 v Jílovém. V Praze vykonal svá vysokoškolská studia, kde byl roku 1908 prohlášen doktorem práv. Poté studoval vysokou obchodní školu v Londýně, načež se věnoval soudní a advokátní praxi v Praze, Krakově a Bolzanu. První světová válka ho zastihla jako šéfa právního oddělení krakovské filiálky Živnostenské banky. Za války konal vojenskou službu a po jejím skončení se stal osobním tajemníkem ministra vnitra Antonína Švehly a parlamentním referentem téhož resortu. V roce 1920 Chvalkovský vstoupil do diplomatických služeb. Jako vedoucí politického oddělení ministerstva zahraničí se stal členem čs. delegace v Trianonu, kde se projednávala mírová smlouva s Maďarskem. V letech 1921-1923 byl vyslancem v Tokiu a následovně do roku 1925 ve Washingtonu, odkud se vrátil do vnitřní politiky a byl zvolen poslancem za republikánskou stranu. Tím se stal opět blízkým spolupracovníkem Antonína Švehly. Roku 1927 byl Chvalkovský jmenován vyslancem v Berlíně a v roce 1932 vyslancem v Římě. Po mnichovské dohodě se stal 4. října 1938 ministrem zahraničí a v této hodnosti také vykonal dvakrát návštěvu u Adolfa Hitlera. Funkci ministra zahraničí převzal po K. Kroftovi a jeho příchod do Černínského paláce znamenal zásadní obrat a rozchod s dosavadními Benešovými koncepcemi. Chvalkovský se především snažil najít nový vztah k Německu. František Chvalkovský byl všeobecně považován za obratného politika, skvělého společníka a vypravěče anekdot, píše o něm hobby-historik Jaroslav Čvančara. Sám Emil Hácha prý Chvalkovského nazýval „uličníkem“.

První zahraniční cesta ministra zahraničních věcí Chvalkovského vedla ve dnech 13. a 14. prosince 1938 do Berlína. Obdržel zde seznam 21 bodů, po jejichž splnění mohla druhá republika očekávat přátelský poměr Německa. (Blíže k tomu v knize J. B. Uhlíře "Protektorát Čechy a Morava v obrazech", str. 28-76). Chvalkovský deklaroval prioritní zájem Prahy na úzkých stycích s Německem a přislíbil mimo jiné zrušení spojeneckých smluv, redukci armády, vyloučení židovského vlivu, umožnění stavby exteritoriální dálnice mezi Vratislaví a Vídní a kanálu Odra-Dunaj, povolení činnosti NSDAP a naproti tomu zároveň zákaz KSČ. Chvalkovský se vrátil do Prahy s přesvědčením, že zahraniční politika druhé republiky bude napříště politikou malého neutrálního státu. Později, v lednu 1939 diskutoval v Berlíně s Hitlerem a Ribbentropem. Z tohoto jednání však jednoznačně vyplynulo, že nejen česko-slovenský model autoritativní demokracie, ale ani kurs Beranovy vlády nepovažuje Německo za akceptovatelný. V březnové krizi roku 1939, kdy se bývalé Česko-Slovensko vnitřně rozpadlo, připadla dr. Chvalkovskému významná úloha jako účastníku historické cesty státního prezidenta dr. Háchy do Berlína. Chvalkovský v následujících letech působil jako vyslanec Protektorátu v Berlíně. Vyslanectví Protektorátu Čechy a Morava u Říše (Gesandtschaft des Protektorats Böhmen und Mähren beim Reich) mělo sídlo na adrese Kurfürstendamm 190/92.

Smuteční slavnost za tragicky zesnulého dr. Františka Chvalkovského proběhla 13. března 1945 odpoledne v krematoriu hlavního města v Praze-Strašnicích. Ihned po převozu vyslancových ostatků do Prahy se jim přišel poklonit předseda vlády a ministr vnitra Richard Bienert v doprovodu kabinetního šéfa státního prezidenta dr. Popelky. Ke katafalku s rakví, která byla zahalena vlajkou v protektorátních barvách a po jejichž stranách stála čestná stráž činovníků Kuratoria pro výchovu mládeže, byly položeny četné věnce, mezi nimiž byl věnec věnovaný říšským ministrem a šéfem říšské kanceláře dr. Lammersem, věnce od říšského protektora dr. Fricka, od státního ministra K. H. Franka a od generála Toussainta. Na druhé straně katafalku byly umístěny věnce položené k rakvi vládou Protektorátu, užším kruhem spolupracovníků padlého vyslance a dalších. Těsně před zahájením smutečního obřadu položil předseda vlády Bienert věnec státního prezidenta Emila Háchy. Vlastní smuteční akt zahájil pak K. H. Frank položením věnce darovaného od Adolfa Hitlera. Vedle řady vedoucích činitelů říšských úřadů se aktu zúčastnila nejen celá protektorátní vláda, ale také korporace delegace vládního vojska, členové Nejvyššího správního soudu, četní bývalí ministři a vyslanci. Před nimi promluvil předseda vlády Bienert a směrem k zesnulému dr. Chvalkovskému mimo jiné pronesl slova: „Vzhledem k Vašemu celkovému politickému založení a smýšlení, stal jste se na podzim roku 1938, kdy bylo nutno změnit od kolene dosavadní politiku tehdejší Česko-Slovenské republiky, ministrem zahraničních věcí. V této své funkci věnoval jste všechno své úsilí a veškerou svou životní energii tomu, aby bylo zachráněno, co se zachrániti dalo, a aby byla od českého národa odvrácena zkáza, která mu hrozila.“ Po rozloučení předsedy vlády zazněla Sukova smuteční hudba, načež za zvuků písně „Čechy krásné, Čechy mé“, zahrané na varhany, byla rakev s ostatky vyslance Chvalkovského odevzdána plamenům.

úterý 16. března 2010

Pro silný český národ ...

Rozhlasový projev E. Moravce ze dne 16. března 1945
Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem - Opět válečné Vánoce - Bláhové touhy a konce - Bezmocné rozpaky - Procitnutí - Jedna ku čtyřem - "NEP" a "NIP" - Nápor nevěřících - Dnes jako tehdy - Není Canossy!
Včera jsme vzpomínali šesté výročí Protektorátu. To jediné, co se podařilo státnímu presidentu Háchovi pro český národ politicky zachránit z první republiky, kterou jako selský dvůr za necelých 20 let Beneš promarnil v nesmyslném politickém karbanu. Opuštěni celým světem demokratickým i bolševickým, hledali jsme nakonec záchranu u našeho velikého německého souseda. Říše přijala pod svá mocná křídla obě české země ve chvíli, kdy Slovensko se osamostatnilo a kdy Polsko se chystalo vojensky obsadit moravsko-ostravskou průmyslovou pánev.

Dnes bych vám rád připomenul některé skutečnosti z počátku Protektorátu. Říšští činitelé věděli, že český národ je churavý. Ač neválčil, drtivá státní porážka, kterou sklidil pod politickým vojevůdcovstvím Benešovým, jej ochromila. Zde potřeboval čas dělat lékaře. Vy se pamatujete, že vrchní velitel říšských branných sil v Protektorátě tehdy položil věnec na hrob českého neznámého vojína a že Němci tento hrob legionáře zdravili zdviženou pravicí. Nechali nás vyplakat. Nikoho nepronásledovali za to, že byl do 15. března protiříšsského smýšlení a že holdoval demokracii. Jen proto se ostatně potuluje v nepřátelské cizině tolik bývalých českých politiků z dob demokracie, poněvadž Říše je ponechávala v klidu a tím jim mlčky umožnila útěk….

Říšský ministr doktor Goebbels prohlásil, že Říše nežádá od Čechů nic, co by bylo proti jejich národní cti. Říše se nepokoušela nás předělávat na nacionální socialisty. Žádala pouze loyalitu a poslušnost státního presidenta, který jménem českého národa s Říší uzavřel přátelskou smlouvu na věčné časy.

Teprve, když už bylo jasné, že nepřítel připravuje válku a že tu jako předvoj chce užít pošetilého Polska, když Beneš se vynořil opět na politické scéně, přes všechna svá ujištění, že se nikdy už do politiky míchat nebude, Říše se musila starat blíže o vnitřní poměry v Protektorátě a pozorněji přihlížet k tomu, co tu kutí staří političtí profesionálové, nerozumní důstojníci, poblouznění legionáři, prohnaní Židé a všichni agenti nepřítelem sem vyslaní.

Válka není žádný žert. Byla-li tu, musila se Říše ostře bránit všem, kteří se proti ní postavili nejen na frontách se zbraní v ruce zjevně, nýbrž také proti těm, kteří v týlu proti ní pracovali tajně. Ale i pak, když už válka byla rozpoutána. Říše žádného Čecha nestíhala za to, co proti Říši podnikal a vykládal před 15. březnem. Typickým příkladem jest ostatně bývalý ministerský předseda Syrový, který přec nařídil na podzim 1938 proti Říši mobilizaci. Tento legionář, poněvadž nepletichařil proti Říši, žije si klidně ve své vile u Prahy a pobírá dále v neztenčené míře výslužné československého armádního generála.

Když v roce 1941 Říše se ocitla ve válečném stavu se Sovětským svazem a když v českých zemích nepřátelská propaganda vrcholila a zle mátla hlavy nevidoucích českých patriotů, bylo třeba přikročit k rázným opatřením. Zatím co opatření proti Židům byla důsledná, opatření proti legionářům se týkala jen osob politicky pochybných. Leckde vládla domněnka, že co legionář, to Benešovec. Mezi legionáři měl Beneš vždy velmi mnoho protivníků. Jejich počet ještě vzrostl po jeho neslavné mnichovské porážce. Zajímat vás zajisté bude, že ještě dnes se nalézá ve státní a veřejné službě Protektorátu na 8000 legionářů, kteří pověsili politiku na hřebík a hleděli si jen své práce.

Že říšská politika není paušální, je nejlépe vidět na dnešní protektorátní vládě. V žertu jsem řekl jednou panu státnímu ministru Karl Hermannu Frankovi, že od roku 1918 žádná česká vláda nebyla tak legionářská, jako právě ta dnešní. Jen si vzpomeňte, ve které československé vládě, jež měla 18 ministrů, byli kdy více než dva legionáři a z těch jedním byl ovšem nepostradatelný Beneš. Lide český, podívej se dobře na svou vládu! Tři ministři dnešní pražské vlády byli ministry už za první a druhé republiky a další tři byli v první světové válce příslušníky domácího i zahraničního odboje. Velkomyslnost Říše jest ovšem cizí bolševismu, který přec prohlásil, že co nejpřísněji potrestá každého, kdo kdykoliv a kdekoliv jen křivé slovo pronesl o Stalinovi, bolševismu nebo Sovětském svazu. Legionáři se nespokojili řečmi proti bolševismu, oni proti němu také bojovali. Step neodpouští.

Proto postava našeho dnešního státního presidenta bude čnít vysoko nad přemnohými současnými státníky malých národů, až se jednou bude psát historie této války a politických zvratů, které ji provázely.

Po svém náročném předchůdci zdědil Hácha politické zbořeniště zahraniční i vnitřní. Byl nucen rychle se rozhodovat. Tušil, že zraje v Evropě a na celém světě něco zcela jiného než jen druhá světová válka, ve které, podle představ Beneše a jemu podobných veličin, měla být obhajována mapa poversailleské Evropy a demokracie.

Už dnes vidíme, že válka dala evropské politice v obou táborech zcela jiný poměr proto, poněvadž není válkou, nýbrž něčím vyšším, osudovějším. Obě myšlenky, za které se mělo v této válce bojovat, patří minulosti, jak poversailleská mapa, tak demokracie, která tuto mapu porodila.

Kdyby na šestině světových pevnin, kterou představuje Sovětský svaz, nebylo bolševismu, dalo se snad hovořit v této válce o zápasu autoritativního tvůrčího socialismu, kterému u nepřítele říkají krátce fašismus, s kapitalistickým demokratismem. Dnes v šestém roce války už není pochyb o tom, že bolševismus nedělá mouřenína vypočítavé demokracii, nýbrž demokracie bolševismu, který se ukázal mnohem mocnějším, než demokratičtí kalkulanti válečných potenciálů předpokládali. Také autoritativní tvůrčí socialismus projevuje stále obrovitou sílu. Výsledkem těchto špatných výpočtů je, že po této válce budou mapu Evropy a světa upravovat jen ti nejsilnější, buď autoritativní socialismus, nebo bolševismus. Anglo-americká kapitalistická demokracie, ať válka dopadne jakkoli, bude vytlačena z Evropy nejen mocensky, to je, že odsud bude nucena stáhnout svá vojska a vystěhovat své hospodářské instituce. Kapitalistická demokracie vyklidí Evropu také ideově.

Povede-li Evropu nacionálně-socialistická Velkoněmecká říše, o tak zvanou demokracii nikdo tu nebude stát. Demokraté západní ražby budou politickými vysloužilci, které nikdo nebude brát vážně. Buržoasie, pokud se přizpůsobí autoritativnímu socialismu, nebude nijak zkracována a odstrkována. Postaví-li se v čelo Evropy Sovětský svaz, odchod demokracie bude dramatičtější a zánik buržoasie tragičtější. Bolševičtí theoretikové přišli před několika léty k unaveným vyhladovělým sovětským masám s výkladem, že diktatura proletariátu je jen přechodným zjevem. Během dvou generací prý vychová bolševismus ze všech poddaných bolševiky a za tu dobu se také uskuteční světová proletářská revoluce. Těch padesát let odříkání a bídy musí si však každý národ odbýt. Národové Sovětského svazu mají z toho za sebou už 27 let, ale Rumuni, Poláci, Finové, Bulhaři pouze půl roku nebo méně.

Každý národ, který se dostane pod sovětský vliv, musí prodělat všechny fáze bolševické revoluce ruské, která začala postátněním všech majetků a zničením buržoasie jako vedoucí vrstvy. Bolševismus nemůže ani jinak jednat. Před ním jsou dnes ještě veliké úkoly světové revoluce. Musí být tvrdý, krutý a neúprosný. Jestliže dnes manévruje a úslužné demokraty hladí po tvářičkách, je to jen politika ježibaby z perníkové chaloupky.

Před šesti léty státní president Hácha nás uchránil osudu, který postihl řadu evropských národů. Hácha zabránil, aby český národ krvácel za odbyté ideály, kterými mu mávala před očima západní kapitalistická demokracie.

Kdyby byli Poláci v roce 1939 věděli, že tato válka pro ně skončí bolševisací v případě vítězství kapitalistického bloku, zajisté by se do ní byli tak divoce nehnali. Také srbští demokratičtí parlamentárníci a Petarovi pučisté by si byli rozmyslili válčit, kdyby jim byl tehdy někdo řekl, že Petar bude musit ustoupit bolševiku Tito-Brožovi. Plných pět let nebylo řadě politiků malých evropských národů jasno, že proti bolševismu kapitalistická demokracie Evropu neobhájí. Teprve osud Rumunska, Finska, Bulharska, otevřel pobloudilcům oči. Kdo v těchto zemích spoléhal na Anglo-Američany, pohořel. Byl prohlášen bolševiky za nepřítele. Co prodělali dosud Poláci a Srbové, toho jsme byli tedy ušetřeni.

Za dobrou politiku hovoří především skutečnosti. Válka trvá pět a půl roku a české země se nestaly dosud bojištěm. Čech je občanem Říše, ale nepodléhá branné povinnosti. Válka přirozeně přivedla k rozkvětu český průmysl, ale ona tak neobyčejně povznesla české zemědělství. Zatímco řada evropských národů byla válkou na straně demokracií přímo zdecimována a dodatečně bolševismem zbídačena a rozdupána, český národ za tuto válku vykazuje větší přírůstek svých příslušníků v posledních šesti letech, než měl předtím za celé desetiletí. Zásluhu na tom má nejen klid, který v českých zemích vládne, nýbrž i větší sociální jistota, větší blahobyt a utužení pout rodinných. To jsou tedy ty největší hříchy české pražské vlády: šetřila českou krev, hájila český majetek, střežila bedlivě české kulturní statky. Emigrace se snaží o pravý opak. Chce, aby naše země se staly bojištěm, dychtí po tom, aby česká krev tekla na frontách, aby český majetek byl plundrován, aby český národ byl decimován, aby česká rodina se opět rozpadla a měla koho oplakávat.

A k čemu by byly takové strašné národní oběti? Před třemi lety emigranti nám slibovali obnovení první republiky, jak byla nakreslena po prvé světové válce. Ani čtvereční kilometr z ní neměl chybět. A kde jsou ty sliby dnes? Podkarpatská Rus je již zašantročena i s východním Slovenskem. Proto nemohl Beneš přestěhovat se do Užhorodu, jak jsme mu to doporučovali před čtyřmi měsíci. Před nedávnem sliboval, že přesídlí do Košic. Jede prozatím do Moskvy, aby vyslechl instrukce, jak předělat svou takzvanou vládu.

Kdyby mu byl někdo před šesti lety řekl, že bude musit v roce 1945 ve svém kabinetu předsednictvo a hlavní křesla přenechat bolševikům, zajisté to tehdy nikomu nevěřil. Ale ono se bude dít ještě mnohem více, co Beneš nevěří ani dnes. Nedej Bože, aby Říše prohrála. Nikomu by se při tom tak zle nakonec nevedlo jako Benešovi a jeho demokratům. Osud Radesca, Bratiana a Mania je jen stínem toho, jak by po pádu Říše bolševici zatočili se všemi demokratickými živly Evropy.

Zápas s bludem a lží je vysilující. Naštěstí nám pomáhá situace, jak se na evropských frontách vytvořila. Anglo-Američané nestojí u západních hranic Čech a bolševici přitom nejsou až na Visle. Skutečnost je taková, že bolševici stojí u severovýchodních hranic českých zemí a že Anglo-Američané jsou daleko na Rýně. Jsme přesvědčeni, že mnohý z českých spekulantů, kteří hovoří o hodných bolševicích a zlých Němcích, by nakonec ustupoval s frontou německou, aby tu bolševickou bodrost nepocítil.

Emigranti slibovali nám od západu starou republiku a demokracii. Za to měli Češi umírat. Dnes o staré republice nehovoří, ani mnoho o demokracii, poněvadž od východu, kam se odebrali, mohou přinést jen českou republiku sovětskou. Proto rozumný Čech nikdy Protektorát za českou sovětskou republiku nevymění.

Válka není ještě skončena. Nepřítel napírá a bude ještě napírat na všechny německé fronty. Chce válku do léta skoncovat. Jeho zálohy nejsou nevyčerpatelné. Jeho největší spojenci z prvé světové války „hlad v německém týlu“ a „duševní zhroucení německého velení“ tentokrát nepříteli nenabídly své služby. Musí bojovat o každou píď středoevropské půdy a platit za ni potoky krve.

Příští měsíce budou perné. Věřme však v dobrou hvězdu českého národa, kterému v osudné chvíli Prozřetelnost dala pravého muže ve státním presidentu Háchovi. Vyvedl nás z katastrofy, kterou nám připravil Beneš v roce 1938, vede nás obezřetně celou tuto válku. On nás vyvede také z této války s největšími zisky při nejmenších ztrátách. Silný český národ v silné Velkoněmecké říši – to je jeho i náš program.

neděle 14. března 2010

Masakr ve Swinemünde

Wilhelm v. Gottberg
Dne 12. března 1945 se pomořanské přístavní město Swinemünde, ležící severozápadně od Štětína, stalo obětí útoku osmé US-americké flotily bombardérů. Při tomto útoku probíhajícím za denního světla, který začal v poledne kolem 12 hodin a trval pouze kolem 60 minut, nasadili Američané celkem 642 bombardérů. Terčem bombardování města Swinemünde byl přístav, nádraží a prostranství lázeňského parku. Pláž Baltického moře byla onoho dne v březnu 1945 plná utečenců z Východního Pruska, Danzigu, Západního Pruska a Západních Pomořan. Většina z nich se sem předtím dostala přes moře a musela při tom absolvovat hrozné zážitky. S dosažením pevniny ve Swinemünde sice útěk ještě zdaleka nebyl u konce, lidé ale žili v domění, že už to nejtěžší přečkali. Unikli totiž sovětské Rudé armádě.

Bombardovací válka západních spojenců proti městům v západním a středním Německu byla lidem z východu známá jen nedostatečně. Většina z nich neměla v tomto ohledu žádné vlastní zkušenosti.

Američané a Britové byli s infrastrukturou poloostrova Usedom, ne jehož východním okraji Swinemünde leží, velmi dobře obeznámeni.. Peenemünde, taktéž ležící na Usedomu, bylo díky tamní pokusné raketové základně důležitým vojenským cílem a proto v minulosti opakovaně zmapováváno leteckými průzkumníky. Toto zmapovávání se týkalo celého ostrova. Peenemünde bylo v letech 1942 – 1944 opakovaně bombardováno.

Prvním cílovým bodem bombardérů při denním leteckém útoku z 12.března 1945 byl přístav. Bylo potopeno šest velkých obchodních lodí, které byly od ledna nasazeny jako utečenecké lodě v kyvadlovém styku mezi Pillau a Danzigem do Swinemünde nebo Kielu. Některé z těchto lodí měly ještě na palubě „lidský náklad“. Loď „Andros“ se od břehů odpoutala 5. března v Pillau s 2000 lidmi na palubě směrem k Dánsku. Rozbouřené moře však znemožnilo překonat trasu. Proto „Andros“ neplánovaně 12. března 1945 zakotvila ve Swinemünde. Loď se dostala do krupobití z pum, zlomila se a šla zároveň i se svým „lidským nákladem“ ke dnu. V lázeňském parku města Swinemünde čekaly tisíce na svůj další transport směrem na západ. Značkovači leteckých svazů park přesně zakreslili. „Vyšel obzvlášť úzký náletový koberec, tak že nebylo kam uniknout. Američanům byla situace v lázeňském parku známa, pročež naložili dostatečné množství „stromobuchů“, pum vybavených dotykovými zapalovači, které detonovaly, jakmile se dostaly do kontaktu s větvemi“, píše Jörg Friedrich („Der Brand“, 2004, str. 172). Uprchlíci v lázeňském parku Swinemünde byli 12. března 1945 bezbranní a bez ochrany.

Američané věděli o následcích bombardování Swinemünde. Nálet byl zločinem, při kterém přišlo o život kolem 23.000 lidí. Swinemündský masakr není v análech osmé US-americké flotily zaznamenán jako masakr, stejně tak jako v análech soudobých dějin. US Air Force jej označila jako dopravní útok na seřaďovací nádraží („Der Brand“, 2004, str. 176). Pro mrtvé ze Swinemünde bylo zřízeno na Golmu (vyvýšenina nacházející se západně od Swinemünde) náležité upomínkové místo. U mnohých vzbuzuje každoroční připomínání památky mrtvých 12. března na tomto místě znepokojení, protože historická pravda, tak jak je líčena v této zprávě, zůstává nevyslovena.

Článek byl převzat a přeložen do češtiny s laskavým svolením redakce Preussische Allgemeine Zeitung.

sobota 13. března 2010

Diskuse: Ke kritice islamizace střední Evropy zásadně nepatří primitivní urážky domácí islámské kultury

Na stránkách Našeho směru bylo už několikrát poukazováno na nebezpečné tendence, které na české půdě vyvíjejí některé navenek proevropsky a patriotsky se tvářící zpravodajské weby. Cílem těchto informačních kanálů, které v zásadě neskrývají své napojení na sionistické kruhy, je vytvářet atmosféru strachu a nepřátelství k islámské kultuře a k arabskému světu. Obyvatelstvo naší vlasti má být takto ovlivňováno, aby přirozeně názorově inklinovalo k politice státu Izrael na Blízkém východě a aby schvalovalo maximální upevňování „obranných transatlantických vazeb“ vycházejících z USA. V podstatě je tak zneužíváno skutečnosti, že v zemích na západ a jih od našich hranic se v důsledku nezodpovědné imigrační politiky tamních etablovaných politických stran za několik desítek let vytvořila problematická situace, spojovaná velmi často s pojmem „islamizace Evropy“. Že se otevřený výsměch kultury islámských zemí (pozor: není řeč o islámu ve střední Evropě, ale o islámu na Blízkém východě!) může stávat salónním i na internetových stránkách, které nejsou zařazovány mezi extremistické, dokazuje i článek Václava Vlka st. zveřejněný na „Neviditelném psu“. (Na tento článek bylo reagováno zde).

Do redakce přišel tento týden krátký mail od stálého čtenáře Našeho směru. Jeho autor nezávisle na zveřejnění článku Lyžování u „fašistů“ náhodou také reagoval na text Václava Vlka st. a zaslal svou reakci redakci Neviditelného psa. Čtenář ing. Pavel Sagner následovně obdržel poděkování této redakce za vyjádření svého názoru. V dopise pana Sagnera se píše:
„Pane Vlku, narazil jsem s měsíčním zpožděním na Váš článek "ISLÁM: Až jsou z polonahých holek magoři". Pokusy o křečovitý humor, kterými překypuje, nechám nyní stranou. Především Vám chci sdělit, že Vy evidentně nevíte vůbec nic ani o tradičním ani o současném islámu, o jeho duchovní podstatě, o principech muslimské rodiny. Váš výklad pohnutek, které údajně vedou mladé muslimy k extrémismu, je nejen naprosto povrchní, ale prostě směšný. Nedokážete se oprostit od primitivního prizmatu nazírání odlišné kultury přes rádobyevropskou nadřazenost. Vy snad dokonce máte i potíže se zeměpisem, protože Aqaba neleží v Jemenu ale v Jordánsku. Je smutné, že patrně patříte k autorům (a těch je dnes v českém tisku většina), kteří šíří překroucené a nepodložené informace o jiné kultuře, a přispíváte tak k šíření islamofobie - z falešných a vylhaných důvodů. Abychom si rozuměli - já vůbec nejsem obhájce islámu. Chovám silné přesvědčení, že islám do Evropy nepatří, je s naší tradicí, spiritualitou a kulturou zcela nekompatibilní. To, že máme u nás v Evropě problémy s muslimskými etniky, to není ovšem vina muslimů pokoušejících se o nějakou conquistu, ale je to vina našich stupidních politiků, kteří prosazují tak sebevražednou imigrační politiku! Pak se ovšem pan Kadáfí může snadno holedbat vysokou porodností v muslimských komunitách usazených v Evropě. Ano, na islámu není nic špatného, jen prostě patří do svého původního prostoru, kde se po staletí vyvíjel. Tam my ovšem nemáme právo jej soudit, a už vůbec ne způsobem, jakým to činíte Vy. Odlišné kultury se nemají mísit, ale měly by spolu vždy umět komunikovat ze svých pozic! Jen tak lze zachovat vzájemný respekt, porozumění v odlišnosti a ergo facto také mír. Články, jako je ten Váš, možnost takové komunikace bohužel zcela znemožňují.“

Náš směr doporučuje: Jak vidí arabskou kulturu Šádí Shanaáh žijící v České republice. Autor se kriticky a zajímavě pokouší zodpovědět na otázku, co se mu na islámu resp. na arabském světě líbí a co ne a co by mohlo možná inspirovat i Středoevropana.

čtvrtek 11. března 2010

Marburská řeč německého vicekancléře von Papena z 17.června 1934

Franz Chocholatý Gröger
Po volbách v lednu 1919 se ustanovila Výmarská republika nesoucí nadále název Deutsches Reich. Ústavodárné shromáždění (Weimarer Nationalversammlung) se sešlo ve Weimaru 6. února 1919 a 13.února 1919 ustanovená první vláda na čele s Philippem Heinrichem Scheidemannem. Versailleskou mírovou smlouvu, kterou bylo Německo nuceno 28. června 1919 podepsat, pociťovali téměř všichni Němci jako do nebe volající nespravedlnost, a to jednak kvůli postoupení území na úkor Německa, především ve prospěch nově vzniklého Polska, jednak kvůli materiálnímu zatížení ve formě reparací, ztrátě kolonií a vojenskému omezení, které bylo zdůvodněno válečnou vinou Německé říše a jeho spojenců. (1) Výmarská republika byla centralizovanou federací v čele s říšským kancléřem a říšským prezidentem. Kontinuita mezi císařskou říší a Výmarskou republikou tak byla ve skutečnosti značná. Svým způsobem žila dokonce instituce monarchy ve změněné formě dál. Úřad říšského prezidenta voleného lidem byl vybaven tak silnými pravomocemi, že už současníci hovořili o „nahrazení císaře“ nebo „náhradním císaři“.

Také po stránce etické nedošlo ke skoncování s Druhou říší. Naopak se vytvořila legenda o „ráně dýkou“ (podle které vedla k porážce Německa domácí zrada), ta přispěla k tomu, že byla podkopána legitimita první německé demokracie. Na „ideji roku 1914“, dědictví Druhé říše a na cestu ke Třetí říši se po roce 1918 odvolávaly hlavně síly politické pravice, které Německu připisovaly nové poslání. (2) Po všeobecných volbách roku 1920 již nebylo možné vytvořit fungující vládu s parlamentní podporou, která by mohla rozhodně provádět demokratickou politiku. Rovnováha sil byla tak nestabilní, že republika měla v průměru každých osm a půl měsíce novou vládu. Politická pravice byla rozdělena do různých proudů: na nacionální socialisty, německé nacionalisty, národní bolševiky Ernsta Niekische nebo "mladé nacionalisty". Demokraticko-liberální éra byla rázně odmítnuta, byli přesvědčeni „o nutnosti národního státu, v němž všechny části dříve rozděleného státu do tříd, mají své místo". Chtěli vytvořit nové Německo.
.
Jako parlamentní demokracie trvala Výmarská republika jen 11 let. Na konci března 1930 ztroskotala poslední většinová vláda, vedená sociálním demokratem Hermannem Müllerem, a to na sporu o změnách v pojištění v nezaměstnanosti. Na místo dosavadní Velké koalice nastoupil buržoazní menšinový kabinet vedený katolickým politikem Centra Heinrichem Brüningem, který vládl od léta 1930 pomocí nouzových nařízení říšského prezidenta, generála polního maršála Paula von Hindenburga. Říšský sněm měl od přechodu k prezidentskému systému nouzových nařízení jako zákonodárný orgán menší slovo než v konstituční monarchii císařské říše. Deparlamentarizace znamenala dalekosáhlé vyloučení voličů a právě to bylo vzpruhou pro pravicové a levicové protiparlamentní síly. Nejvíce z toho profitovali nacionální socialisté, kteří se začali prezentovat jako jediná lidová alternativa ke všem „marxistickým“ seskupením, jak bolševickým tak reformistickým. Byli nyní schopni apelovat na oboje - na rozšířený podvědomý odpor k parlamentní demokracii, která už skutečně padla, a na nárok lidu, stvrzený od dob Bismarcka ve formě všeobecného rovného volebního práva, které o jeho politický účinek připravily tři prezidentské vlády – Heinricha Brüninga (Zentrum) 30. 3. 1930 – 31. 5 1932, Franze von Papena (do 3. 6. 1932 Zentrum) 1. 6. 1932 – 1. 12. 1932 a Kurta von Schleichera (nestraník) 3. 12. 1932 – 28. 1. 1933.
.
O dalším osudu republiky rozhodly rozhovory v residenci Kurta von Schödera v Düsseldorfu a následující schůzka 17.1. mezi Hitlerem, von Papenem a předsedou Deutschnationale Volkspartei (DVNP), Alfredem Hugenbergem, která vedla ke jmenování Hitlera říšským kancléřem 30.1.1933. Vicekancléřem a vládním komisařem v Prusku byl jmenován Franz von Papen. Ve volbách 5.3.1933 získala NSDAP pouze 44% hlasů, SPD 18%, KPD 12%, Zentrum 11%, DVNP 8%. Nový říšský sněm byl vlastně zbaven pravomoci a to zákonem Gesetz zur Behebung der Not von Volk und Reich z 24.3.1933 s nímž získal Hitler plné moci k uskutečnění záměrů nacionálně socialistické revoluce. Začala nacifikace státního aparátu a unifikace země.
.
Po nacistickém převzetí moci snaží se Edgar Julius Jung přesvědčit von Papena, že je nutno vytlačit Hitlera z jeho pozic a že nese odpovědnost za to, že se Hitler dostal k moci. Na podzim roku 1933 píše esej „Sinndeutung der deutschen Revolution“, (4) kde revoluci dává pečeť konzervativní a rozhodl se jasně rozlišovat mezi nacionálně socialistickou a konservativní revolucí. Koriguje pojetí svobody – míru svobody nemá, kdo co přikazovat- a také mění vztah k celku – jedině co váže člověka ke společnosti, je jeho svědomí. Konservativní revoluce se musí oprostit od totalitního státu. V únoru 1934 píše poslední větší esej „Deutschland ohne Europa“ popisující proces jeho duchovní transformace. Dochází k závěru, že Německu hrozí sebevyloučení z Evropy, pokud vše co nyní se děje v Německu zůstane beze změny, pokud Německu zůstane vlastní brutalita, nelidskost a démonické zbožňování moci a bezpráví. Dochází k poznání, že západní humanitářství není liberální, ale křesťanské. Vynáší verdikt o Hitlerovi, říká, že „Dämonie der Macht” nutno obrátit zpět. (5)
.
Vše vrcholí v textu řeči, kterou připravuje pro Franze von Papena, která má být přednesena před velkým publikem a má vést ke kampani proti Hitlerovi za účasti konzervativních politiků, presidenta a armády. Dne 17. 6. 1934 pozdě odpoledne přednáší Franz von Papen ve zcela zaplněné velké posluchárně university v Marburgu 1934 tento projev:
.
„Události posledního půldruhého roku zasáhly celý německý národ a hluboce jej rozjitřily. Je to jako sen, že jsme se dostali z údolí plného rmutu, beznaděje, nená­visti a rozepří a opět jsme nalezli cestu ke společenství německého národa. Nesmírné napětí, v němž se nacházíme od srpnových dní roku 1914, polevilo, aby z něho po­vstala německá duše, před níž se odehrávají slavné, byť bolestné dějiny našeho ná­roda, od pověstí německých hrdinů až k verdunským zákopům, ba až k pouličním bojům dnešních dnů.

Tuto duši osvobodil neznámý voják světové války, jenž si se strhující energií a neotřesitelnou vírou podmanil srdce svých soudruhů z lidu. Se svým polním mar­šálem zaujal místo v čele národa, aby do knihy německého osudu vepsal novou stránku a obnovil duchovní jednotu. Tuto jednotu jsme zažili v opojení tisíců prů­vodů, vlajek a svátků, jimiž národ demonstroval svou snahu znovu nalézt sám sebe. Dnes, kdy nadšení ochladlo a houževnatá práce na tomto procesu se hlásí o své, je zřejmé, že očistný proces takovéhoto historického rozsahu zanechává odpad, jejž se poté musí zbavit. Tento odpad je patrný ve všech oblastech našeho života, v materi­álních i duševních. Zahraničí, jež nás pozoruje s nelibostí, ukazuje prstem na tento odpad a považuje jej za vážný signál rozkladu. (…)

17. března 1933 jsem ve Vratislavi poukázal na to, že se po válce rozvinulo kon­zervativně-revoluční hnutí, které se od národního socialismu zásadně lišilo pouze taktikou. Protože se německá revoluce stavěla proti demokratizaci a jejím neblahým důsledkům, odmítal nový konservativismus důsledně jakoukoli další demokratizaci a věřil, že je možné vyřadit pluralistické síly shora. Oproti tomu se národní socia­lismus zprvu vydal cestou důsledné demokracie, načež stanul před nelehkou otázkou, jak uskutečnit ideje bezpodmínečného vůdcovství, bezvýhradné autority, aristokra­tického principu výběru a organického uspořádání národa. Historie dala za pravdu národně socialistické taktice, což konzervativní státníky přimělo k tomu, aby na po­čátku roku 1933 začali spolupracovat s národně socialistickým hnutím. [… ]

Bolševismus proto není pravou revolucí 20. století, ale vzpourou otroků, která chce nastolit definitivní mechanizaci života. Pravá revoluce 20. století - jak jsem nastínil již ve své berlínské univerzitní přednášce, - je revolucí heroické osobnosti spjaté s Bohem proti neživoucí spoutanosti, proti potlačování božské jiskry, proti mechanizaci a kolektivizaci, která není než posledním projevem zvrhlosti měšťan­ského liberalismu. Kolektivismus je individualismus masy, které nejde o celek, ale už jen o sebe samu.

O tom, jak v národě vzniká a roste nový pocit doby, většinou ví nejméně ten, kdo sám stojí na pomezí. Neulehčuje si to, chtěje pochopit jeho smysl. Z historie nic­méně víme, že revoluce je do jisté míry pouze politickou pečetí na listině vystavené dějinami. Nový člověk vyrostl díky době obratu; naproti tomu stát je zapotřebí utvá­řet lidským rozumem. Stát zřejmě rovněž formuje člověka, bylo by však iluzorní se domnívat, že je možné z pozice státu provést zásadní změnu v přístupu k lidským hodnotám. Stát tak pravda může napomoci určitému pojetí dějin a může se brát za jejich sjednocení. Nemůže však tato pojetí naporučit. Pochází přece ze světového názoru, jenž má svůj základ mimo stát. Rovněž se zakládá na exaktním zkoumání, jehož nerespektování se vždy vymstí. Když dnes uvažuji o problému dějinného vý­kladu pro současnost, vzpomínám s potěšením na otázku, kterou mi s oblibou kladl profesor dějepisu: "Jak by se vyvíjely německé dějiny, kdyby si Friedrich Veliký vzal Marii Terezii?“ (…)

Skutečná vláda nemůže pocházet z jednoho stavu nebo jedné třídy. Ovšem prin­cip národní suverenity doposud pokaždé do této třídní vlády vyústil. Antidemokra­tickou revoluci lze domyslet do důsledků pouze v případě, že skoncuje se zásadou národní suverenity a vrátí se k přirozené a Boží vládě.
Nezaměňujme s tím ovšem případ, kdy je národ zbaven svých práv. Z demokracie může povstat anonymní tyranie, kdežto z opravdové odpovědné vlády nikdy nelze odvodit zrušení svobody národa. (…)

Vedle požadavku principu vlády, založené na vyšší odpovědnosti a nadosobní platnosti stojí ve vzájemné podmíněnosti nutnost založit nový sociální řád. S jeho nutností se vnitřně ztotožňují všechny evropské národy, které prošly ohromnými změnami industrializace, urbanizace, technizace a kapitalizace. To, že tuto touhu po novém sociálním řádu sdílí především fašismus a národní socialismus, není třeba zvlášť zdůrazňovat. Na druhé straně jsme si vědomi toho, jak je nesmírně složité masu, která ztratila vazbu na krev a půdu, proměnit v národ, neboť v liberální epoše zanikly zdravé stavovské vazby a hierarchie.
Národní socialismus tak klade zásadní důraz na to, aby se duše těchto mas nejprve získala pro národ a stát. To se děje ponejvíce prostřednictvím výchovy, disciplíny a propagandy. Národně socialistický systém tak nejprve plní úlohu, na niž byl parlamenta­rismus příliš slabý: znovu navázat bezprostřední kontakt s masami. Tak vzniklo cosi na způsob přímé demokracie, které se podařilo znovu získat masy, jež se od státu začína­ly odvracet. Za touto dobovou nutností však čeká mnohem větší revoluční cíl: založit sociální řád spočívající na obecně platných organických formách, nikoli jen na šikov­ném ovládání mas. Zatímco Francouzská revoluce vytvořila základní formy v parla­mentu a v obecném volebním právu, konzervativní revoluce musí usilovat o organic­ko-stavovské uspořádání, a tak proniknout k obecně platným principům.

Dominance jedné strany namísto systému vícero stran, jenž po právu zmizel, se mi z historického pohledu jeví jako přechodný stav oprávněný pouze do té doby, do­kud to bude vyžadovat upevnění přelomové doby a dokud nezačne fungovat nový osobní výběr.

Logika antiliberálního vývoje si žádá princip organického utváření politické vů­le, spočívající v dobrovolném přístupu všech částí národa. Pouze organické vazby překonávají strany a vytvářejí ono svobodné národní společenství, jež nutně stojí na konci této revoluce.(…)
Při tom, jak jsem rozvíjel tento cílový obraz německé revoluce, jsem se dostal do centra problematiky současné situace, které se, jak jsem poznamenal v úvodu, ne­hodlám vyhnout. Otázka, kterou jsem předestřel jako základní problém doby obratu, rozlišení na věřící a nevěřící, se dotýká sporu o pojetí státu. Stát se musí rozhodnout, zda chce být náboženský, nebo světský. Dějinná logika si žádá, aby po liberálním, světském státě z roku 1789 následoval nábožensky založený stát německé kontrarevoluce. (…)

Je sice samozřejmé, že nositelé revolučního principu zprvu obsazují i mocenské pozice. Je-li však revoluce dokončena, reprezentuje vláda toliko celek národa, nikdy není exponentem jednotlivých skupin; jinak by utváření národního společenství ztroskotalo. Přitom je třeba skoncovat s nesprávnými romantickými představami, které se nehodí do 20. století. Nelze se domnívat, že si po starořeckém vzoru zopa­kujeme rozdělení na Sparťany a Hélóty. Na konci tohoto vývoje neměli Sparťané na práci nic jiného než držet Hélóty zkrátka, čímž však zeslábla zahraničně politická moc Sparty. Ve státě opravdového národního společenství musí už konečně ustat vnitropolitické výzvy k boji. Bez výběru se pochopitelně neobejdeme. Princip při­rozeného vyčleňování a výběru nelze nahradit tím, že se někdo přihlásí k určité for­maci, pokud dosud není jasné, čím je tento krok motivován. Proto národní socialismus vždy bojoval o to, aby nahradil stranickou knížku tím, jak se ten či onen člověk osvědčil a jak je výkonný. Na druhé straně je šlechta nejen principem krve, ale i du­cha. Není proto možné sprovodit ducha ze světa tím, že jej prohlásíme za intelektu­álštinu.

A když si dnes někdy stěžujeme na 150% národní socialisty, pak se jedná o právě takové intelektuály bez zdravého základu, kteří světově proslulým vědcům upírají právo na existenci jen proto, že nemají stranickou knížku. Duch bytostně zakotvený v krvi je však charakterní, neúplatný, zavázaný poznání a svědomí. Jemu náleží za všech okolností obdiv národa, jenž hřeší proti stvoření a popírá sám sebe, pakliže se negativně staví k duchu. Střežme se toho, abychom lidi ducha vylučovali z národa, a mějme na paměti, že vše velké pochází z ducha, a to i v politice. Není třeba na­mítat, že lidem ducha se nedostává vitality, bez níž není možné vést národ. Skutečný duch má takovou sílu k životu, že je schopen se pro své přesvědčení obětovat. Zá­měna vitality za brutalitu by ukazovala na to, že jsme zbožštili násilí, což by pro národ bylo nebezpečné. Existují naveskrz liberální lidé, kteří nevysloví jedinou větu, aniž by přitom ne­zneužili slovo liberální. Nejhorší intelektuálštinou je však vláda hesla. Domnívají se, že skutečná humanita je liberální, a přitom je to květ anticko-křesťanské kultury. Svobodu mají za liberální pojem, přičemž ve skutečnosti je pragermánská. Brojí proti rovnosti před soudem, což se pranýřuje jako liberální zvrácenost, a přitom je ve skutečnosti nutným předpokladem každého spravedlivého rozsudku. Tito lidé po­tírají onen základ státu, kterému se odjakživa, nejen v liberálních dobách, říkalo spravedlnost. Jejich útoky se obracejí proti bezpečnosti a svobodě v oblasti soukro­mého života, které si německý člověk vybojoval po staletích nejtěžších bojů.
Rovněž věta "Dějiny dělají mužové" se často chápe nesprávně. Říšská vláda se tudíž po právu obrací proti falešnému kultu osobnosti, který je tím nejzazším po­přením prušáctví, jaké si jen lze představit. Velké muže nedělá propaganda, velikost získávají svými činy, za což sklízejí dějinné uznání. Na těchto zákonech nic nemění ani byzantismus. Kdo tedy mluví o prušáctví, měl by se nejprve upamatovat na skromnou a neosobní službu, a až na závěr, nebo raději vůbec ne, pomýšlet na od­měnu a uznání. [… ]

Problémy německé revoluce včetně svého postoje k nim jsem načrtl tak ostře proto, že dodnes neberou konce řeči o druhé vlně, která dokončí revoluci. Kdo si nezodpovědně pohrává s těmito myšlenkami, by neměl zapomínat, že po druhé vlně může snadno následovat vlna třetí, že zkrátka ten, kdo hrozí gilotinou, pod ní větši­nou končívá sám. Také není zřejmé, kam by tato druhá vlna měla vést. Hodně se mluví o nadcházející socializaci. Copak jsme zažili antimarxistickou revoluci proto, abychom uskutečnili marxistický program? Vždyť marxismus je vždy pokusem vy­řešit sociální otázku prostřednictvím kolektivizace vlastnictví. Bude snad díky tomu německý národ bohatší, zvětší se jeho národní důchod, bude se snad někomu dařit lépe než těm, kdo v této loupežné výpravě větří kořist? Jistěže máme sociální pro­blémy, vyvolané hospodářskými a populačně politickými procesy. Tyto problémy však zvládneme pouze tehdy, spojíme-li vlastnictví opět se zodpovědností, nikoli tím, že prohlásíme kolektivní nezodpovědnost za vládnoucí princip. Proto z ní nesmíme učinit princip plánovaného hospodářství, jež se bude čím dál více vzdalovat od vlast­ní iniciativy a zodpovědnosti. Kdo si dosud nepovšiml toho, že jakákoli podoba ko­lektivismu vede k nevymytitelné korupci, ten dosud kráčel světem se zavázanýma očima.

Žádný národ si nemůže dovolit věčné povstání zdola, chce-li obstát před dějina­mi. Každé hnutí musí jednou skončit, vždycky musí vzniknout pevná sociální struk­tura, scelená neovlivnitelným výkonem práva a nezpochybňovanou státní mocí. Věčná dynamika nic neutvoří. Není možné, aby se Německo vydalo na výpravu do neznáma, u níž nikdo neví, kdy skončí. Dějiny plynou samy od sebe, není nutné je neustále popohánět. Pokud by se německou revolucí měla prohnat druhá vlna nového života, pak nikoli v podobě sociální revoluce, ale jako tvůrčí dovršení započatého díla. Státník je tu pak od toho, aby vytvářel formy; jeho výlučnou starostí je stát a národ. Stát je výhradní mocí a posledním garantem toho, nač má každý občan státu nárok: na železnou spravedlnost. Stát proto natrvalo nesnese dualismus, a na otázce, zda se podaří uspokojivě vyřešit dualismus mezi stranou a státem, závisí úspěch ně­mecké revoluce a budoucnost našeho národa.

Žádná organizace ani sebehlasitější propaganda si nebude sama o sobě trvale schopna udržet důvěru. Z toho důvodu jsem vlnu propagandy proti takzvaným "kri­tikářům" pojal jinak, než tak činili mnozí ostatní. Neprovokoval jsem, zvláště pak mládež, ani nevyhrožoval bezbranným složkám národa, protože pouze otevřený dialog s národem může vzbudit důvěru a vyvolat ochotu k nasazení. Národ ví, že se od něho očekávají velké oběti. Unese je a bude Vůdce následovat s neotřesitelnou věrností, pakliže se bude moci podílet a nebude-li se každé kritické slovo okamžitě chápat jako zlomyslnost, nebudou-li zoufalí patrioti hned cejchováni jako nepřátelé státu. (…..)

Doba si žádá, abychom se v bratrské lásce a úctě před soudruhem z lidu semkli, nenarušovali dílo vážených mužů a umlčeli doktrinářské fanatiky. Vláda varuje ty, kteří nehodlají uznat, že Němci jsou jedním z mnoha národů ve středu Evropy, že skromné, tradované statky, jež jsme zachránili, musejí zůstat pohromadě, a my si nemůžeme dovolit lehko vážně ničit uchované hodnoty. Budeme-li zapírat velké kul­turní dědictví, znevažovat a zneuctí vat tisícileté dějiny našeho národa, tři tisíce let staré dějiny našeho kontinentu, pak promarníme poslední velkou šanci, kterou 20. století pro tentokrát nabídlo národu v srdci Evropy. Světové dějiny se dnes tvoří tam, kde se s úsměvem shlíží na nemocnou Evropu. Chce-li si Evropa uchovat svůj vůdčí nárok ve světě, nesmí už ztratit ani minutu, aby mohla všechny svoje síly vě­novat duchovnímu obrození a zapomněla na nicotné půtky.

Svět se ohromně proměňuje, vůdčí postavení může získat toliko národ, vědomý si zodpovědnosti a kázně. My Němci se můžeme vypracovat z bezmoci až k posta­vení, jež nám náleží, pakliže spojíme ducha s energií, moudrost se sílou a zkušenost s činorodostí. Dějiny nás očekávají, přijmou nás však pouze tehdy, budeme-li jich hodni."
(6) "Marburger Rede" v německém originálu.
.
Projev vzbudil velký zájem. Na konci zní dlouhotrvající potlesk, představitelé university tisknou von Papenovi ruce. Na projev vydává Joseph Goebbels ihned embargo a zakazuje plánovaný přenos tohoto projevu, který měl být vysílán večer. Redaktoři všech německých listů jsou upozorněni, že nesmí nic z tohoto projevu uveřejnit na svých stránkách. Jen Frankfurter Zeitung uveřejňuje některé statě ve svém odpoledním vydání. Tiskárna Germania však vytiskla plné znění projevu, které je doručeno zastupitelským úřadům a zahraničním zpravodajům. Von Paren a Jung jsou pod dohledem Gestapa. O projevu je informován Hitler a ten na to má projev na oslavách v Geře. Je to násilný projev a Hitler ho doprovází prudkými gesty. "Všichni ti trpaslíci", křičí Hitler,"kteří si myslí, že mohou plivnout na naši myšlenku, budou smeteni naší společnou si­lou." "Jak směšný je ten malý červ, (... ) co by se stalo, kdyby tito malí reptalové dosáhli své­ho cíle? Německo by se rozpadlo!" A s rukou sevřenou v pěst Hitler volá: "Tato sevřená pěst národa rozdrtí každé­ho, kdo se pokusí o sebemenší sabotáž."

Na koho dopadne pěst, kterou v neděli 17. června pozvedl Hitler nejprve proti svému vice­kancléři, muži, který mu pomohl dostat se k moci, elegantní­mu kavaleristovi Franzi von Papenovi a protivníkovi Ernsta Röhma? (7) Dne 20. 6. vychází útočný článek Alfreda Rosenberga v Völkischer Beobachter: „Neuskutečnili jsme moderní revoluci, aby doba, která se přežila, mohla pod heslem „konzervativní revoluce“ restaurovat stát z doby před pěti sty léty.“ Téhož dne se setkává Hitler s von Papenem, který protestuje proti Goebbelsovým zákazům publikování jeho řeči z Marburgu. Hrozí odchodem z vlády. Dohodnou se, že půjdou do Neudecku k von Hinderburgovi. Hitler ho předejde. Zde hovoří s ministrem obrany generálem Wernerem von Blombergem, který chce vědět, zda platí dohoda z křižníku Deutschland o SA. Není možný žádný odklad, Hinderburgovo zdraví se zhoršuje, narůstá napětí v Německu a Franz von Papen, Carl Fedor Eduard Herbert von Bose, Edgar J. Jung, Erich Klausener a Kurt von Schleicher jednají s částí armády. Na stadionu v Hamburgu při derby diváci provolávají slávu von Papenovi. Hitler se musí rozhodnout zda von Papen nebo likvidace SA. Dostává zprávy o chystaném puči SA. Von Papen je ve Westfalsku, když se dozvídá a zatčení Egarda J. Junga v jeho bytě u Halensee 25.června a jede 27.června za Himmlerem a žádá vysvětlení zatčení Junga, Himmler mu sděluje, že se jedná toliko o šetření a že bude brzy propuštěn. V deníku Alfreda Rosenberga čteme: "Vůdce řekl, že Dr. Junga, autora neuvěřitelné Papenovy řeči (sic), nechal zatknout. – Právě se vice-k.[ancléř] nechá dotazovat, zda by ho Vůdce mohl přijmout. Hitler se směje: ´To přijde kvůli svému Dr. Jungovi!´ A nechává jej odmítnout“.

Je čtvrtek 28.června, všude jsou vlajky na půl žerdi, je den hanby a smutku , neboť v tento den bylo Německo přinuceno podepsat Versailleskou smlouvu. Z Bendlerstrasse jsou odeslány telefonické instrukce na štáby jednotlivých vojenských okruhů hovořící o hrozbě puče ze strany SA. V pátek vychází na titulní straně Völkischer Beobachter článek generála von Blomberga schvalující činy Führera a přisahající mu věrnost Reichswehru. Dopoledne odjíždí von Papen a jeho sekretář Fritz Günther von Tschirschky ke Göringovi a tam se dozvídají, že ten přebírá jeho pravomoci. Když se vracejí je budova vícekancléřství obsazena SS a von Papen je dán na tři dny do domácího vězení a von Tschirschky zatčen.

Začala Noc dlouhých nožů (Nacht der langen Messer) trvající do 1. července. V souvislosti s tzv."Röhmovým pučem" bylo zavražděno celkem asi 200 osob, včetně Carla Fedora Eduarda Herberta von Bose, Ericha Klausenera, Gregora Strassera, Gustava Ritter von Kahr a generála Kurta von Schleichera. (8)

V noci z 30. června na 1. červenec 1934 byl Edgar Julius Jung zastřelen v souvislosti s těmito událostmi v lese nedaleko Oranienburgu. Jeho smrt je tragickým symbolem selhání ideologie, ale je také svědectvím o osobní statečnost Junga, vytrvale hledajícího nové pravdy. Pokusil se vyvolat nacionálně konzervativní povstání, podcenil však celkovou atmosféru mezi Němci a nacionálněsocialistickým režimem. Tento pokus o převzetí moci byl špatně načasován, vstoupil do plánu neúspěšného coup d’état vůdce SA Ernsta Röhma. Franz von Papen přestal být sice vicekancléřem, ale stal se velvyslancem v Rakousku, kde pomáhal hasit vraždy iniciované Hitlerem. Dne 3.července 1934 byl se zpětnou platnosti schválen zákon, který jednou větou ospravedlňoval to co se stalo: “Opatření uskutečněna k potření velezrádných a vlastizrádných útoků 30. června, 1. a 2. července jsou po právní stránce považována za obranu státu." (9)

Pardubice 6.3.2010
Franz Chocholatý Gröger

Edgar Julius Jung se narodil 6. března 1894 v Ludwigshafenu. Na začátku první světové války vstoupil do císařské armády a v r. 1916 jako poručík v záloze a konečně jako stíhací pilot působil na západní frontě. Po válce vstoupil do Freikorps von Epp a podílel se na potlačení bavorské sovětské republice na jaře roku 1919. Jung pokračoval ve studiích práva v Heidelbergu a Würzburgu a v roce 1920 získal ve Würzburgu, titul Dr. jur. PhD. V roce 1922 složil advokátní zkoušky a poté pracoval jako právník v Zweibruecken ve Falcku (Pfalz). Ve stejném roce se oženil. Falc byla od prosince roku 1918 obsazená francouzskou armádou. Společně s Emmerlinge založil tajný „Rheinisch-Pfälzischer Kampfbund“, který si stanovil za cíl odstranění francouzské okupace. Z Falce musel odejít a usazuje se v Mnichově. Zde spoluorganizuje likvidaci Franze Josefa Heinze, presidenta Autonome Pfalz. Na večer 9. ledna 1924 pod velením asi 20 mladých mužů, kteří překročili zmrzlý Rýn a ve Speyeru v jídelně hotelu Wittelsbacher Hof zabili Heinze, jeho zaměstnance Matthiase Nicholase a Fußhöllera, nezaujatého návštěvníka. V následné přestřelce zabili dva členy nacistické strany. Jung sám byl lehce zraněn při přestřelce a utekl z Falce do Mnichova. Ve stejném roce se snažil být zvolen za Deutsche Volkspartei při volbách do Reichstagu, ale neúspěšně. V roce 1925 byl zvolen do správní rady Deutscher Schutzbund, jejímž úkolem je podpora a péče o zahraniční Němectvo. Jung se přátelí s předsedou sdružení, Karlem C. von Loeschem. V Berlíně na Motzstraße sídlí Moeller van den Bruck a Heinrich von Gleichen, kteří založili Juni-Klub a později Herren-Klub, Jung byl členem obou sdružení. Podílel se také na činnosti „Volksdeutscher Klub” a 2. června 1926 je spoluzakladatel " Jungakademischer Klub" v Mnichově, jehož cílem je dle Junga „vytvoření německého národa a jemu přiměřeného státu." Jung se věnuje politickému psaní. Ve své knize Die Herrschaft der Minderwertigen. Ihr Zerfall und ihre Ablösung ( později Die Herrschaft der Minderwertigen. Ihr Zerfall und ihre Ablösung durch Neues Reich) se pokouší o zúčtování s demokracií, parlamentarismem a liberalismem a nastiňuje svůj autoritářský světový názor (Weltanschauung) a odmítá rovnostářství. Vyvolává mýtus věčné Říše, jejíž základy vidí v duchu. Stal se v roce 1926 jedním z nejvýznamnějších mluvčích konzervativní revoluce. Věří, podobně jako Carl Schmitt, že pád liberálního parlamentarismu je nevyhnutelný. Postupem se stále více staví proti nacionálnímu socialismu.
.
V roce 1932 píše Deutschland und die konservative Revolution. Zde několik myšlenek z díla: „První polovina 20. století likvi­duje kapitalistický, individuálně-kolektivistický, sekularizovaný svět, jenž je pozů­statkem novověkého vývoje. Vidíme tak proudy, jež se tento vývoj snaží završit: diktaturu proletariátu, totální masový stát proletářů, dokončení procesu vyvlastňování, který započal industrializací a byl korunován anonymizací a hromaděním kapitálu. (…) Rusko dnes pomocí masivního státního kapitalismu dohání nutnou a promeškanou industrializaci; pokračuje v biologicko-sociologickém utváření národů obývajících jeho prostor. Státní kapitalismus je pak raným stádiem ruského vývoje, ve střední Evropě nebo na Západě by byl pozdním stádiem, stádiem zániku.(…) Právě velká konzervativní protirevoluce zabrání rozkladu západního lidstva, neboť pod německým vedením založí nový řád, nový étos a novou západní jednotu (…)Třetí říše tedy nebude pokračovat ve velkém procesu sekularizace, můžeme si ji představit pouze jako ukončení tohoto procesu. Buď bude germánsko-křesťanská, nebo nebude vůbec. Odvrací se od národněstátních forem západní ražby, od chybně zúženého nacionalismu. Nový nacionalismus je nábožensko-kulturní pojem, proto­že usiluje o totalitu a nestrpí žádné omezení na to, co je čistě politické. Vytýká se nám, že klopýtáme kdesi stranou politických sil, že jsme romantici, kteří nevidí skutečnost a utíkají se ke snům o ideologii říše, jež směřuje zpět. Ovšem tvar a beztvarost jsou dva věčné sociální principy, tak jako se mikrokosmos a mak­rokosmos vzájemně vyvažují ve svém věčném souboji.(…) Nastala doba, kdy dochází k rozpadu, kdy se skuteč­nost liberálního pojetí světa mění v iluzi, kdy se ukázalo, že život nelze zvládnout pomocí abstrakce a rozumu. Svět vidíme takový, jaký je, protože sami nejsme pouze z tohoto světa, máme tušení o světě metafyzickém, jejž pociťujeme jako kosmický zákon. Proto přišla naše hodina: hodina německé revoluce.“ (10)

Zároveň dochází k rozčarování s průběhem nacionálně socialistické revoluce a odklonu od ní. Jung však nebyl spokojen pouze s poskytováním intelektuálních vodítek, měl v úmyslu i zasáhnout do politiky. Německý vicekancléř Franz von Papen, pro kterého Jung psal politické projevy, se jevil jako ideální zprostředkovatel Jungových idejí. Franz von Papen pronesl 17. června 1934 v Marburgu projev, který pocházel z Jungova pera. Bohužel podlehl iluzi o moci a ochotě konzervativců postoupit boj s nacionálněsocialistickou mocí. Přesné okolnosti konce Junga nejsou plně zjištěny: Fritz Gunther von Tschirschky uvádí ve svých pamětech, Jung byl opět krátce 30. června ve sklepě velitelství Gestapa v Prinz-Albert-Strasse a tam byl zabit. Hans – Günther Seraphin uvádí, že Jung byl zastřelen ve stejný den jako účastníci tzv. Röhmputsch“ z propagandistického důvodu. Jiné zdroje naznačují, že Jung byl převeden do koncentračního tábora Oranienburg a v noci na 1 července byl zastřelen. To zpochybňuje Edmund Forschbach.

Dílo:

1925 In eigener Sache. In: Münchener Neueste Nachrichten (dále MNN) z 20.3.1925
1927 Die Herrschaft der Minderwertigen. Ihr Zerfall und ihre Ablösung. Berlin 1927
1929 Die Herrschaft der Minderwertigen. Ihr Zerfall und ihre Ablösung durch Neues Reich, 2. Auflage [d.i. Neufassung] Berlin 1929/30
1930 Volkserhaltung. In: Deutsche Rundschau ( dále DR) März 1930, S. 185-196
Die Erschießung des Heinz-Orbis in Speyer. In MNN vom 23. 11. 1930
Die Tragik der Kriegsgeneration, In: Süddt. Monatshefte 27, S.511-534
1931 Die Bedeutung des Faschismus für Europa, DR 58, Juni S.178-186
Aufstand der Rechten. in: DR 58, November 1931, S. 81-86
Föderalismus aus Weltanschauung. München 1931
1932 Revolutionäre Außenpolitik, DR 59, Febr.1932, S. 86-92
Neubelebung von Weimar? In: DR 59, Mai 1932, S. 153-162.
Deutschland und die konservative Revolution. In: Deutsche über Deutschland.
Die Stimme des unbekannten Politikers. München 1932, S. 369-383.
Das eigenständige Volk, DR 59, Oktober 1932 , S.1 -8
Deutsche Unzulänglichkeiten. In: DR 59 November 1932, S. 81-86
1933 Verlustbilanz der Rechten, BR 60 Januar 1933, S. 1-6
Einsatz der Nation. In: DR. 60 März 1933. S. 155-160
Sinndeutung der deutschen Revolution. Oldenburg 1933
Die christliche Revolution. In: DR. September 1933, S. 142-147. Denkschrift Jungs an Papen, verfasst im April 1934 (?). Abschrift beim Institut für Zeitgeschichte München, Photokopienarchiv 98/2375/59
Die geistige Krise des jungen Deutschland. Berlin ohne Jahrgang.
1934 Deutschland ohne Europa In: DR 61 Febr. 1934, S. 73-78
Rede des Vizekanzlers von Papen vor dem Universitätsbund in Marburg am 17. Juni 1934 Verlag Germania AG, Berlin SW

Poznámky:

(1) http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%BDmarsk%C3%A1_republika
http://de.wikipedia.org/wiki/Weimarer_Republik
(2) Moeller Arthur van den Bruck, Das Dritte Reich,, Hamburg ,Berlin , Leipzig, 1923
Sebastian Maaß,: Kämpfer um ein drittes Reich, Arthur Moeller van den Bruck und sein Kreis. Kieler ideengeschichtliche Studien, Band 2, REGIN-VERLAG Preetz 2010
(3) Gesetz zur Behebung der Not von Volk und Reich.
http://www.verfassungen.de/de/de33-45/index.htm
(4) Jung, Edgar Julius, Sinndeutung der deutschen Revolution. Oldenburg 1933
Jung, Edgar Julius, Sinndeutung der deutschen Revolution, Reihe Konservative Revolution, Bd. 1, Superbia Leipzig 2009
(5) Jung, Edgar Julius. Deutschland ohne Europa. Deutsche Rundschau 61, 1934 s.73-78
(6) „Rede des Vizekanzlers von Papen vor dem Universitätsbund in Marburg am 17. Juni 1934“ v červnu 1934 vydán v Verlag „Germania AG“ Berlin SW 68
http://www.monarchieliga.de/text/jung-edgar-julius/marburger-rede.htm
Wortlaut der Marburger Rede in: Sebastian Maaß, Die andere deutsche Revolution, Edgar Julius Jung und die metaphysischen Grundlagen der Konservativen Revolution, Kieler ideengeschichtliche Studien (KIGS) 1, REGIN-VERLAG Preetz 2009 http://www.regin-verlag.de/index.php?id=4,82,0,0,1,0, http://www.regin-verlag.de/shop/product_info.php?info=p527_Sebastian+Maa%DF%3A+Die+andere+deutsche+Revolution.htm
Jung, Edgar Julius, Marburská řeč německého vicekancléře Papena , in: Urválek Aleš a kol. Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc 2009, S. 351-356, překlad krácen.
(7) Gallo Max, Noc dlouhých nožů, Sv.48, Edice Archiv, Mladá Fronta, Praha 1986, S.131-137
(8) Gallo Max, Noc dlouhých nožů, Sv.48, Edice Archiv, Mladá Fronta, Praha 1986, S.204-270, Výňatky z projevu kancléře Hitlera proneseného před Říšským sněmem v Krollově Opeře 13.7. 1934 ve 20.hodin -S.273-280
Hans-Günther Seraphim (Hrsg.): Das politische Tagebuch Alfred Rosenbergs. 1934/35 und 1939/40. Dokumentation; München 1964; S. 42
(9) Stern Josef Petr, Hitler, Vůdce a lid, Lidové noviny 1991 ISBN 80-7106-054-2 S.119-126,
S. 181 Die zur Niederschlagung hoch und Landesverräterischer Angriffe am 30. Juni, 1. Und 2. Juli (1934) vollzogenen Maßnahmen sind als Staatsnotwehr rechtens (Machtergreifung s, 963):
Schmitt Carl, Der Führer schützt das Recht, DJZ vom 1. August 1934, Heft 15, 39. Jahrgang,
(10) Jung, Edgar Julius, Německo a konzervativní revoluce, in: Urválek Aleš a kol. Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc 2009, S. 347-350 překlad krácen.

Literatura:

Forschbach Edmund, Edgar J. Jung, ein konservativer Revolutionär 30. Juni 1934, Neske, Pfullingen 1984 ISBN 3788502673
Gallo Max, Noc dlouhých nožů,Sv.48, Edice Archiv, Mladá Fronta, Praha 1986
Jaecker Tobias, Antidemokratisches Denken in der Weimarer Republik, Edgar Jung und die Konservative Revolution, Freie Universität Berlin, Friedrich-Meinecke-Institut für Geschichtswissenschaften SS 1998
http://www.jaecker.com/1998/08/antidemokratisches-denken-in-der-weimarer-republik/
Maaß Sebastian, Die andere deutsche Revolution, Edgar Julius Jung und die metaphysischen Grundlagen der Konservativen Revolution, Kieler ideengeschichtliche Studien, Band 1 REGIN-VERLAG 2009 ISBN: 978-3-941247-20-8
Maaß Sebastian, Kämpfer um ein drittes Reich, Arthur Moeller van den Bruck und sein Kreis. Kieler ideengeschichtliche Studien, Band 2 REGIN-VERLAG 2010
Stern Josef Petr, Hitler, Vůdce a lid, Lidové noviny 1991 ISBN 80-7106-054-2
Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc 2009, ISBN 978-80-7182-252-3
.
Internet:

http://eisernekrone.blogspot.com/2009/06/edgar-julius-jung-die-folgen-der.html
http://www.monarchieliga.de/text/jung-edgar-julius/bibliografie.htm
http://www.monarchieliga.de/text/jung-edgar-julius/marburger-rede.htm
http://www.regin-verlag.de/index.php?id=4,82,0,0,1,0
http://www.regin-verlag.de/shop/product_info.php?info=p527_Sebastian+Maa%DF%3A+Die+andere+deutsche+Revolution.htm
http://www.buchtips.net/rez4245-foederalismus-als-weltanschauung.htm
http://www.buchtips.net/rez2705-sinndeutung-der-deutschen-revolution-und-andere-schriften.htm
http://www.jaecker.com/1998/08/antidemokratisches-denken-in-der-weimarer-republik/
http://openlibrary.org/b/OL2571003M/Edgar_J._Jung
http://openlibrary.org/b/OL6103768M/Herrschaft_der_Minderwertigen
http://openlibrary.org/b/OL13775162M/Sinndeutung_der_deutschen_Revolution
http://profil.muni.cz/02_2008/urvalek_nemecko_revoluce.html
http://deliandiver.org/tag/edgar-julius-jung
http://deliandiver.org/2009/12/jina-nemecka-revoluce.html
http://deliandiver.org/2008/02/rozhovor-s-robertem-steuckersem.html konzervativní revoluce
http://www.dhm.de/lemo/html/biografien/JungEdgar/index.html
http://de.wikipedia.org/wiki/Edgar_Julius_Jung
http://cs.wikipedia.org/wiki/Edgar_Julius_Junghttp://cs.wikipedia.org/wiki/Freikorps_von_Epp Freikorps von Epp (also Bayerisches Schützenkorps)