Lukáš Beer
V důsledku nepokojů českých studentů v listopadu 1939 nechal říšský protektor na Vůdcovo přání uzavřít všechny české vysoké školy v Protektorátu. Část studentů byla zatčena a přemístěna do koncentračního tábora Oranienburg a ostatní našli své uplatnění v jiných povoláních. Vyhláškou ze 17. listopadu 1939 říšského protektora Konstantina von Neuratha bylo jak známo uzavřeno „na dobu tří roků“ celkem 10 českých vysokých škol v Praze, Brně, Příbrami a Olomouci. Někteří studenti se poté pokoušeli svá studia dokončit na německých univerzitách, ale v letech 1939-41 nebyli až na naprosté výjimky přijímáni. Malému počtu studentů se podařilo pokračovat ve studiu v Bratislavě.
Nastala tedy potíž v tom, že o určitá povolání se nemohli ucházet Češi bez odpovídajícího akademického titulu. Na obzoru se rýsoval problém s nedostatkem lékařů, techniků, inženýrů a lesnických pracovníků české národnosti, a proto vznikla úvaha o umožnění protektorátním příslušníkům v omezeném rozsahu studovat na německých vysokých školách. Německé úřady se obávaly, že pokud bude Čechům znemožněno studium ve vlasti, motivovalo by je to k emigraci do zahraničí, kde by se mohly vytvářet skupiny nepřátelské vůči Německu. Proto považovaly úřady a přínosné, když bude určitému počtu Čechů umožněno studovat v Říši. Čeští studenti měli být na německých školách ale patřičně rozptýleni mezi německé studenty, aby nevytvářeli žádné exkluzivní české skupiny.
Koncem roku 1940 se nejprve říšský protektor Konstantin von Neurath přimlouval u říšského ministra a šéfa říšské kanceláře Hanse Heinricha Lammerse, aby byly učiněny některé vstřícné kroky vůči českému obyvatelstvu. Za primární považoval protektor otázku českých osob, které byly „z preventivních důvodů“ zatčeny současně s vypuknutím války. „Tato otázka má mimořádný politický význam“, argumentoval von Neurath ve svém dopise Lammersovi z 6. listopadu 1940, „protože na ní podstatně závisí možnost získání obyvatelstva česko-moravského prostoru, které si Vůdce přeje jako způsob řešení české otázky.“ Říšský protektor navrhuje propustit značnou část zatčených, aby tak bylo příznivě ovlivněno smýšlení Čechů, kteří by navíc ještě díky tomu začali chápat, že pokud se budou chovat loajálně, poslouží tím jenom svým vlastním zájmům. Von Neurath Vůdcovi do Berlína už předtím hlásil, že letošní výročí založení československého státu proběhlo absolutně bez pokusů o narušení pořádku ze strany Čechů. Říšský protektor považoval díky těmto okolnostem za vhodné navrhnout Vůdci, aby Čechům byla udělena amnestie. V září 1939 bylo „preventivně“ zatčeno 1000 Čechů, kteří byli na základě své politické minulosti považováni za obzvláště nebezpečné. Von Neurath apeloval alespoň na propuštění asi 150 těchto vězňů se zdravotními problémy nebo vězňů starších věku 55 let, popřípadě těch mužů, jejichž rodiny byly kvůli uvěznění sociálně výrazně zatíženy. V souvislosti se studentskými nepokoji v listopadu 1939 bylo dále na principu kolektivní odplaty zadrženo asi 1200 českých studentů, z nichž se do konce roku 1940 asi jedna čtvrtina dostala opět na svobodu. Říšský protektor označil za žádoucí pustit na svobodu i oněch zbývajících 900 studentů, vyjma obzvlášť těžkých případů provinění. Zadržování těchto osob považoval von Neurath vůbec za vůbec jeden z nejdůležitějších faktorů, které negativně ovlivňovaly protiněmecké nálady u českého obyvatelstva.
Konstantin von Neurath už při své osobní návštěvě Lammerse v září 1940 učinil další významný návrh ve smyslu získání si loajality českého obyvatelstva. Požádal Lammerse, aby tlumočil Vůdcovi jeho přání umožnit omezenému počtu Čechů studovat na německých vysokých školách. Říšský ministr Lammers ovšem nejprve kontaktoval státního sekretáře K. H. Franka a obeznámil ho o úmyslech říšského protektora. Frank s touto myšlenkou studia Čechů na německých vysokých školách souhlasil, ovšem za předpokladu „co nejpřísnějšího splnění“ určitých podmínek. Zaprvé to byly rasové předpoklady zájemce – daný český student musel disponovat charakterovými, politickými a „pokrevními“ vlastnostmi, které by teoreticky umožňovaly takovému člověku přejít k němectví. Zadruhé to bylo zachování rozptýlenosti Čechů v Říši tak, aby se tam nemohli národnostně izolovat a organizovat. Zatřetí byla již předem vyloučena ze seznamu studijních míst určitá příhraniční města jako Freiburg, Štrasburk, Cáchy, Hamburk, Königsberg, Poznaň, Vratislav, ale i takový Štýrský Hradec (kvůli slovinské národnostní menšině) nebo Drážďany (kvůli přítomnosti Lužických Srbů). Lipsko zase nabízelo výměnný studijní program se slovenskými studenty, a tudíž i zde jevila přítomnost českých studentů jako riziková. Čtvrtou Frankovou podmínkou byla nutnost, aby čeští studenti byli pod stálým dozorem Nacionálněsocialistického německého studentského svazu, nejlépe za účasti německých studentů z Prahy ovládajících český jazyk. Zapáté by celá organizace musela podléhat řízení pouze z jednoho místa, a tím měla být Praha a nikoli například berlínské říšské ministerstvo pro výchovu. Frank si přál, aby byl zřízen zvláštní referát přímo při jeho úřadě.
Zvláštní kapitolu pak tvořila podmínka, že čeští zájemci se budou moci věnovat pouze studiu určitých vybraných vhodných oborů. Nepřípustné bylo studium práva, zatímco studium národního hospodářství a obchodních věd bylo v jednotlivých případech označeno za vhodné. Za nezávadné byly označeny technické obory a hornictví – zde mají Češi obzvlášť co nabídnout a znalosti těch nejlepších Čechů se dají uplatnit zejména na území Staré říše a tito lidé budou proto motivováni ke stěhování se z Protektorátu do Německa. Za přínosné bylo ohodnoceno studium medicíny a vůči přírodovědným oborům nebylo také námitek.
Za určitých předpokladů mohlo být Čechům umožněno i studium historie. K. H. Frank vyzdvihoval, že známý zkreslující český dějinný mýtus je vůbec jednou z největších příčin antiněmectví u Čechů: „Zde se musí nasadit obzvláštní převýchova českého dějinného povědomí a překonání učení Palackého a jeho epigonů, aby byla navozena proměna českého smýšlení směrem k říšské myšlence.“ Za tímto účelem bylo třeba, aby se čeští učitelé dějepisu účastnili povinného studia na určitých univerzitách, na kterých působí zkušené německé profesorské síly. Stejně tak bylo nevyhnutné, aby se čeští studenti historie zúčastnili zvláštních školících kurzů. Co se týče studia teologie, to nestálo za zmínku, jelikož ani uzavření českých škol do této oblasti výrazně nezasáhlo, neboť se nadále v hojnosti konaly teologické semináře.
Obeznámen s Frankovými podmínkami se Lammers při příští vhodné příležitosti zmínil o tomto nápadu nechat studovat v Říši určité množství Čechů přímo před Hitlerem. Vůdce se k návrhu vyjádřil kladně, definitivní rozhodnutí v této záležitosti si však chtěl přenechat až po ukončení války. Koncem listopadu 1940 bylo rozhodnuto, že na letní semestr 1941 bude pečlivě vybráno asi 50 českých studentů lékařství a techniky pro studium na pěti školách v Říši. Tento krok byl v zásadě považován za určitý pokus, který měl ovlivnit ono definitivní rozhodnutí po válce. Měl otestovat chování českých studentů v německém prostředí, jejich případnou ochotu nechat se poněmčit a umožnit učinit si obrázek o postojích mladých Čechů k institucím v Říši. Výběrem studentů byl pověřen župní vedoucí studentů dr. Howorka, jakožto i zhotovením příslušné zprávy o výsledcích této akce po ukončení prvního semestru. Návrhy vybraných studentů podané Howorkou byly pak v konečné fázi hodnoceny samotným Frankem. Adolf Hitler potom v červnu 1941 rozhodl, že výběr českých studentů a zpracování výsledků akce nebude napříště spadat do kompetence úřadu říšského protektora ale úřadoven NSDAP. To vyvolalo určitou nevoli u říšského protektora von Neuratha, neboť na podzimu 1940 byla ještě řeč o tom, že celá záležitost musí být řízena z jednoho místa v Praze.
Počátkem března roku 1941 vyšlo v protektorátním tisku krátké oznámení, podle nějž bude bývalým posluchačům českých vysokých škol technických a lékařských fakult povoleno pokračování ve studiu na některé vysoké škole na území Velkoněmecké říše. Tato informace vyvolala tehdy mezi Čechy poměrně velkou odezvu a byla podnětem pro mnohé debaty a spekulace. Ve zveřejněném textu se uvádělo, že půjde o „malý počet“ českých studentů a že se u zájemců předpokládá nejen znalost německého jazyka slovem a písmem, ale také i „árijský původ a naprosté zdraví“. Každý zájemce musel samozřejmě předložit patřičné doklady o tom, že již absolvoval nejméně dva započítatelné semestry (nepočítaje v to zimní semestr 1939) buďto na některé technické vysoké škole anebo na lékařské fakultě některé české univerzity.
Tiskové oznámení z 2. března 1941 vyvolalo u Čechů všeobecně zpočátku poměrně pozitivní přijetí, tématu se však brzy na to v několika pořadech propagandisticky chytila londýnská emigrantská vysílačka, což mělo za následek všeobecné odmítání tohoto opatření ze strany českého obyvatelstva. Dle hlášení pražského Sicherheitsdienstu se zejména šeptaná propaganda snažila vysvětlovat tuto německou nabídku „ve smysu Němcům nepřátelském“. Například na Plzeňsku kolovaly zvěsti o tom, že požadavek na ovládání německého jazyka u zájemců o studium je vlastně jenom náznakem toho, že čeští studenti mají být v Německu germanizováni. Jinde se zas tvrdilo, že požadavek na ovládání němčiny směrovaný na studenty je vlastně prvním krokem ke germanizaci Čechů. Na druhou stranu se v kritickém hlášení Sicherheitsdienstu z 1. dubna 1941 také uvádí, že „v oberlandratsbezirku Klatovy se sociálně slabší kruhy vyslovovaly pochvalně o sociálním pochopení německých míst pro české vysokoškoláky“, zatímco tamější „kruhy intelektuálů“ tvrdily, že „možnost studia znamená odnárodňování“ Čechů. Některé zvěsti šeptané propagandy pak už svým obsahem vyloženě přeháněly, nechceme-li přímo říci, že si vymýšlely – zdravotní prohlídky u zájemců prý budou provádět vojenští lékaři a bude se po českých studentech později požadovat, aby sloužili ve Wehrmachtu.
V Praze se mezi českými intelektuály již od počátku potenciálním českým zájemcům vytýkalo, že tím zrazují národní hrdost a dávají se do služeb nepřátelského státu. Šířily se fámy toho druhu, že přihlášení čeští zájemci budou muset v Německu podepsat prohlášení, kterým se zavazují, že se později musí stát německými státními příslušníky a budou pak jako lékaři nebo technici sloužit ve Wehrmachtu. Víra ve znovuobnovení českého státu po válce zase povzbuzovala jisté kruhy ve snahách demotivovat české zájemce o studium na německých vysokých školách tvrzením, že v budoucím českém státě diplomy a tituly takto získané ztratí platnost. „Zatímco v Benešově (…) byla velmi diskutovaná výzva mezi Čechy u rozumné části českého obyvatelstva hodnocena jako velkorysé rozhodnutí“, psalo se v hlášení Sicherheitsdienstu, „odmítala největší, protiněmecky zaměřená část možnost studia jako rafinovaný tah s cílem germanizace mladých Čechů“. Londýnský rozhlas například už ve vysílání z 5. března 1941 přinesl nepravdivou „informaci“, podle které přijatí čeští studenti budou v Německu rozmístěni úmyslně do měst, která jsou nejvíce bombardována nálety spojenců.
Čeští zájemci o studium v Říši museli nejprve vyplnit žádost, která se pak musela adresovat pověřenci vedoucího studentů u říšského protektora v Čechách a na Moravě (der Beauftragte des Reichsstudentenführers beim Reichprotektor in Böhmen und Mähren), sídlícímu v Praze na Smetanově náměstí. Formulář na žádost se dal objednat u ministerstva školství a národní osvěty a musel se k němu doplnit index vysoké školy, kterou žadatel naposled navštěvoval. Nutný byl taktéž vyplněný „průkaz o árijském původu až do průkazu o árijském původu prarodičů“ v podobě zvláštního formuláře. Žadatel přiložil také vlastnoručně napsaný podrobný životopis v německém jazyce, dále průkaz o zaměstnání, které žadatel měl v období od 1. prosince 1939, tj. po uzavření českých vysokých škol. Pak už jen zbývalo zaplatit tři říšské marky a přiložit ústřižek složenky. Nejpozdějším termínem k odevzdání žádosti byl pak 15. březen 1941.
Důležitou stránkou přijímacího řízení bylo absolvování „zdravotních prohlídek“ u zájemců, které však znamenaly i zkoumání rasových předpokladů. Lékařské prohlídky se v Praze konaly ve dnech 24. až 29. března 1941. Vyzvání k absolvování lékařské prohlídky přicházelo vybraným zájemcům. Po úspěšném absolvování lékařské prohlídky bylo nutno prokázat znalost německého jazyka děkanskou zkouškou, za kterou zájemce zaplatil poplatek 13 RM. Povolení se studiu pak bylo těm, kteří vyhověli všem požadavkům, zasláno současně se sdělením místa studia. Vlastní studijní semestr pak začínal 24. dubna 1941.
Působení protiněmecké propagandy, ať už té šeptané či té z rozhlasového éteru, se neminulo účinkem. Ačkoliv bylo na českém ministerstvu školství nejprve vyzvednuto 1350 formulářů se žádostí, přihlásilo se nakonec pouze 233 (podle jiných zdrojů 221) českých vysokoškoláků a z toho 50 absolventů vysokých škol, kteří chtěli pouze složit závěrečnou zkoušku. Sicherheitsdienst k tomu rezignovaně poznamenal: „Tento příklad zůstává jedinečným důkazem toho, jak moc česká inteligence odposlouchává anglické rozhlasové pořady a jak bezezbytku následuje jejich pokyny nepřátelské Říši.“
Čeští zájemci o studium v Říši byli v Protektorátu vystaveni ze strany svých soukmenovců nepříjemnému psychologickému tlaku, v nejednom případě byli i napadáni a šikanováni. Například na Kolínsku byl jeden ze zájemců veřejně označen za „zrádce“ a urážen. V Sušicích vypukla kampaň zaměřená proti zájemcům o studium a hrozilo se jim, že jsou vedeni v evidenci, která je bude po vítězství Anglie uvádět v seznamu jako zrádce národa. Na Pardubicku Sicherheitsdienst zase vysledoval, že zpočátku příznivé přijetí německé výzvy českým studentům ze strany českého obyvatelstva díky působení propagandy během krátké doby vyústilo v převládající negativní nálady. Intenzivní propaganda zapříčinila zřejmě i skutečnost, že na poslední chvíli odřeklo 14 českých zájemců, kteří se nedostavili k lékařské prohlídce.
Ta ostatně přinesla sama velmi zajímavé výsledky, jak musel přiznat i Sicherheitsdienst. Několik přihlášených zájemců muselo být odmítnuto jako rasově nevyhovující i přesto, že měli přinejmenším jedny nebo i více německých prarodičů. Na druhou stranu vykazovalo mnoho Čechů, kteří neměli prokazatelně německé předky, výhodnější rasové předpoklady. Vybráni byli nakonec všichni ti, co byli rasově dobře ohodnoceni a zároveň složili zkoušku z německého jazyka uspokojivě nebo lépe. Těchto 70 jedinců bylo převedeno to užšího výběrového kola, z nichž nakonec povolení ke studiu obdrželo 36 zájemců. Ze dvou třetin se jednalo o lékaře a z jedné třetiny o techniky, byli zde i dva studenti lesnické vysoké školy a jeden student důlního stavebnictví. Co se týče rozdělení do jednotlivých regionů v Říši, tak Češi měli zájem zejména o studium ve Vídni, Breslau (Vratislav) a Innsbrucku. Německá strana preferovala umístění na univerzitách v Heidelbergu a ve Würzburgu, na Technické vysoké škole ve Stuttgartu, Lesnické vysoké škole Tharandt a hornické akademii ve Freibergu v Sasku (výsledné rozdělení českých studentů bylo: 11 studentů lékařství na univerzitě v Heidelbergu, 9 studentů lékařství na univerzitě ve Würzburgu, 12 studentů techniky na Technické vysoké škole ve Stuttgartu, 3 studenti na Lesnické vysoké škole Tharandt a 1 student důlního stavebnictví ve Freibergu).
Začátkem září 1941 mohly být K. H. Frankovi předloženy první podklady o výsledcích krátkodobého pozorování pobytu českých studentů v Říši, přičemž vzhledem k okolnosti, že se jednalo jen o příliš krátké období dvou a půl měsíců, bylo poukazováno na to, že ještě nemohou být učiněny dalekosáhlé závěry. České studenty sledovali konkrétně tři němečtí studenti na školách ve Würzburgu, Stuttgartu a v Heidelbergu. Jeden z českých studentů požádal o německé státní občanství, další z nich usiloval do přijetí mezi Waffen SS. Jako absolutní protipól ke dvěma zmiňovaným se ukázal jiný český student, který projevoval protiněmecké postoje. Tento student z vlastního rozhodnutí studium v Říši ukončil. Zbývající většina studentů nijak obzvlášť nevybočovala, ale projevovala se pozitivně v tom smyslu, že Němcům neušly jejich velmi dobré odborné výkony. Ve zprávě se dále uvádělo, že politicky se čeští studenti nikterak neprojevovali, což se ale také vysvětlovalo tím, že studující Češi si navzájem příliš v této otázce nedůvěřovali. „Jako hodnotný pozitivní výsledek lze hodnotit, že všichni studenti měli dojem, že se o ně v Německu slušně starají, pokud jsou sami loajální. Věří tomu, že jim bude přidělena úloha působit po ukončení svých studií v Protektorátu v říšském a Německu přátelském smyslu. S myšlenkou, že by měli zůstat v Říši, za tuto krátkou dobu ještě nebyli obeznámeni. Pozoruhodné je, že se téměř všichni dobrovolně přihlásili ke zbrojnímu nasazení německých studentů“, uvádělo se ve zprávě z 8. září 1941.
Říšský ministr pro vědu, školství a osvětu Bernhard Rust vydal 1. května 1942 k možnosti studia českých studentů na německých vysokých školách zvláštní výnos, ve kterém stanovil, že čeští studenti nesmějí být přijímáni na školy v několika říšských župách (zejména v těch sousedících s českomoravským prostorem). U příležitosti Háchových 70. narozenin v červenci 1942 pak byla založena nadace, která měla poskytovat českým studentům stipendia na studium v Říši. Češi se 23. října 1942 dozvěděli z tisku, že „čeští studenti smějí studovat na říšských vysokých školách“. Necelý týden předtím učinil státní tajemník K. H. Frank ve svém projevu důležitou zmínku o českých studentech. Na slavnostním aktu pojmenování Nábřeží Reinharda Heydricha 18. října 1942 prohlásil, že české vysoké školy už nebudou otevřeny a že slušné a řádné české mládeži se dostává příležitosti studovat na mnoha univerzitách Říše, a to v takovém rozsahu, jak sama této možnosti použije.
Říšský protektor v Čechách a na Moravě vydal oznámení, podle nějž příslušníci české národnosti mohou v zimním semestru 1942/43 zahájit studium na vysokých školách v Říši, popřípadě v něm pokračovat. Ve srovnání s minulým obdobím byla rozšířena možnost studia v dalších oborech. Nyní bylo možno studovat lékařství, zemědělství, hornictví, přírodní vědy (mezi nimi i pojišťovací matematika), národní hospodářství, výtvarné umění a hudba. O povolení studia se mohli ucházet studenti, kteří přerušili své studium na bývalých českých školách a jejichž studijní prospěch byl aspoň „uspokojivý“. Dále čeští maturanti, kteří po 1. lednu 1940 maturovali s prospěchem nejméně uspokojivým. Vysvědčení zralosti vyšších technických průmyslových škol s celkovým prospěchem dobrým a s prospěchem lepším se kladl pro povolení studia lesnických věd na úroveň maturitního vysvědčení středních škol. Na rozdíl od předchozího roku, kdy mohl jen omezený počet českých studentů pokračovat ve studiu na vysokých školách v Říši, a to pouze ve dvou oborech (technické vědy a lékařství, popř. veterinářství), byla nyní možnost studia výrazně rozšířena, což se týkalo nejen počtu studentů, ale i množství vědních oborů. Formuláře žádostí bylo možno obdržet u „pověřence říšského vedoucího studentstva u Říšského protektora“ a musely být vyplněné zaslány zpět nejpozději do 5. listopadu 1942.
V úředním prohlášení se dále uvádělo, že „nemajetnost není překážkou pro zahájení studia“ a že „Říšská studentská akce vzala na sebe sociální podporu i pro studenty české národnosti, kteří jsou příslušníky Protektorátu“. Tento aspekt patřičně vyzdvihoval protektorátní tisk. „Nacionálněsocialistický světový názor na studium uplatňuje zásadu, že nemajetnost nemá být překážkou ani pro zahájení vysokoškolského studia“, psalo se kupříkladu v úvodníku Národní politiky. „Nový řád v Říši nezná majetkové výsady a umožňuje vyniknutí všem schopným a svědomitým. Chudoba není překážkou. Je proto zvlášť ocenit, že tato zásada byla rozšířena i na příští české posluchače říšských vysokých škol a že říšská studentská akce bere na sebe sociální péči i pro studenty české národnosti. V tom se znovu názorově projevuje duch nacionálního socialismu ve své velkorysosti.“ Je pochopitelné, že toto opatření bylo tiskem odpovídajícím způsobem vyzdvihováno podobně jako nedávné rozhodnutí o zvýšení dávek chleba a masa v Čechách a na Moravě. S počátkem nového zásobovacího období, připadajícího na 26. října 1942, se v Protektorátu dorovnaly dávky chleba a masa na úroveň ostatního říšského území.
Pozoruhodná je reakce říšského ministerstva vnitra na rozhodnutí o rozšíření možností studia Čechů v Říši. Ve svém dopise z 10. prosince 1942, adresovaném říšskému protektorovi, si Wilhelm Stuckart (budoucí „pravá ruka“ Heinricha Himmlera v jeho úřadě říšského ministra vnitra) stěžuje na to, že „četní soukmenovci v mnoha případech už dva roky nebo více let slouží v armádě“ a že jim v důsledku válečné situace „ještě nebyla nabídnuta příležitost začít své vysokoškolské studium nebo v něm pokračovat“. Naproti tomu by se „Čechům plánovanou úpravou umožňoval povážlivý náskok před našimi vlastními soukmenovci“. Na tuto Stuckartovu výtku reagoval K. H. Frank až v dubnu 1943 ujištěním, že dosavadní způsob výběru kandidátů, praktikovaný během předchozích tří semestrů, se s tímto novým opatřením nezměnil. Bezprostředně po zveřejnění informace v českém tisku na podzim 1942 se přihlásilo asi 3500 českých zájemců o studium v Říši, z nichž bylo nakonec přijato pouze 380. Frank se odvolával nejen na „politicko-optické“ důvody rozšíření možnosti studia pro Čechy, ale také na fakt, že v českomoravském prostoru se začíná projevovat nedostatek odborných sil v určitých oborech. V neposlední řadě nesdílel onen názor, že by už jenom z hlediska srovnání počtu českých studentů na německých školách a německých studentů mohla vznikat závažná nevýhoda pro příslušníky vlastního, tj. německého národa.
I v následujícím období nepanovaly vždy stejné názory na říšském ministerstvu výchovy v Berlíně a na úřadu říšského protektora v Praze. Například, když se čeští studenti objevili i na škole ve východopruském Königsbergu, ačkoliv příhraniční města měla být dle původních plánů vyloučena ze seznamu škol vhodných pro české studenty. Zvláštní pozornost se věnovala také otázce zajištění odpovídající péče českým studentům prostřednictvím Nacionálněsocialistického německého studentského svazu. Byl také kladen důraz na to, že v ubytovnách má na tři české studenty připadat jeden spolubydlící německý student.
Karl Hermann Frank zastával názor, že každý rok je potřeba zajistit minimálně dalších 800 českých studentů, kterým bude umožněno navštěvovat německé vysoké školy. Už pro zimní semestr 1943/44 si kladl Berlín původně za cíl zvýšit počet studentů s protektorátní příslušností v Říši na 1000. V Protektorátu existovala kvůli válečným průmyslovým potřebám vysoká poptávka po českých odborných silách už jenom z toho důvodu, že dokonce i němečtí odborníci ve vysokých pozicích museli narukovat nebo byli přemístěni na jiná místa nasazení. Nedostatek odborných sil byl poměrně akutní. V listopadu 1939 navštěvovalo české vysoké školy s technickými a přírodovědeckými obory kolem 7000 studentů, velká část těchto lidí stála už před ukončením studia. K tomu v letech 1939 až 1940 přibylo každý rok asi 14.000 českých maturantů, z nichž většina měla přirozeně zájem studovat na vysoké škole. A po roce 1939 se čeští absolventi vysokých škol přesouvali k pracovnímu nasazení na území Říše. Koncem roku 1943 studovalo v Německu asi 600 českých studentů a tento počet nemohl prekérní situaci v Protektorátu vyřešit. Z úvah učiněných v koncem roku 1943 by navýšením přijímání českých maturantů ke studiu pak během čtyř let vyšplhal celkový počet českých studentů v Říši minimálně na 2800.
Výkon českých studentů na školách byl podle soudu všech německých rektorů v převážné většině vynikající. Češi byli v mnoha městech dokonce studenty s nejlepšími výsledky zkoušek. Z „policejně-bezpečnostního hlediska“ se až na nepatrné výjimky nevyskytly žádné negativní případy a čeští studenti projevovali všude vysokou „akademickou disciplínu“. Styky s německými studenty byly velmi dobré a na mnoha místech přerostly v opravdové přátelské vztahy, jak bylo například hlášeno z vysokých škol ve Frankfurtu nad Mohanem, Göttingenu, Hannoveru a Greifswaldu. „Politické účinky studia Čechů v Říši se v Čechách a na Moravě ukázaly jako mimořádně blahodárné a uklidňující pro vnitropolitickou situaci. Řada vesměs Říši přátelských a loajálních Čechů tak dostala příležitost potvrdit si své postoje a vykonávat odpovídající vliv na své rodiny. Zde je obzvláště na místě vyzdvihnout mimořádně příznivý účinek velkorysých sociálně-politických opatření Studentenwerků“, tj. studentských svépomocných organizací v Německu, argumentoval K. H. Frank souhlasně s říšským studentským vedoucím G. A. Scheelem.
Konfliktní potenciál, i když ne výrazný, vznikal u německých studentů, kteří museli být odvedeni na frontu resp. kteří se na určitou dobu mohli vrátit na školy z fronty. Viděli, že českým studentům je věnována větší péče než jim samotným. Speciálně pro české studenty byl částečně určen studentský personál a pozornost studijního vedení se tedy nesoustředila přednostně na znevýhodněné německé studenty. Velká pozornost byla věnována i ubytování Čechů. Říšský ministr Speer se měl postarat o výstavbu studentských ubytovacích osad, internátů, kde by panoval vlastní řád. V ubytovacích baráčcích by velili vybraní Češi, po jejichž boku by stál německý „vědecký poradce“ s vysokoškolským vzděláním. V těchto internátech musel každý Čech bydlet během prvních tří semestrů.
Tyto návrhy vyšly z jednání K. H. Franka s říšským studentským vedoucím G. A. Scheelem, které proběhlo 19. října 1943. Frankovi bylo ale jasné, že zvýšení počtu nových přijatých českých studentů na 800 ročně neodpovídalo Hitlerovu dosavadně platnému rozhodnutí, a tak konečné slovo bude mít Vůdce sám. Za závažnější však Frank a Scheel považovali otázku zajištění ubytovacích kapacit a personálu pro české studenty.
Ve „Zprávě o studiu Čechů v letním semestru 1944“ ze září 1944 se uvádí, že v té době studovalo v Říši 531 Čechů (z toho 32 dívek). Výběrové řízení předtím probíhalo v Unhošti. Původní plán, podle nějž mělo pro zimní semestr 1944/45 proběhnout výběrové řízení mezi 2000 českými maturanty, nakonec ze známých důvodů ztroskotal - kvůli vyhlášenému totálnímu válečnému nasazení byla imatrikulace pozastavena. Postoj německých studentských vedoucích k otázce studia českých kolegů byl v roce 1944 dokonce ještě pozitivnější a otevřenější než předchozí rok. Negativní postoje německých studentů, kteří byli znevýhodněni nasazením na frontě, ze v podstatě nezměnily. „Přesto se mnohým z českých studentů podařilo svým postojem a ochotou k nasazení obzvlášť během teroristických leteckých útoků v posledních měsících dosáhnout u svých německých kamarádů úcty a uznání“, uvádí se ve zprávě Říšského studentského vedení ze září 1944.
Co je ale obzvláště pozoruhodné: německá zpráva konstatovala, že celkový výkon českých studentů přesahoval dokonce německý průměr, a to i přes jazykové znevýhodnění Čechů při studiu. Hlásilo to více německých škol, například ta v Greifswaldu. Chválena byla disciplína českých studentů, jejich docházková morálka byla vynikající, ochota zapojit se do pomocných akcí taktéž. Zejména v Mnichově, Karlsruhe, Lipsku a Frankfurtu čeští studenti vynikali svou iniciativou při pomáhání během spojeneckých leteckých náletů na univerzitní města.
Ohledně uznávání titulů ze studia na říšských univerzitách po skončení války je podstatná skutečnost, že studentů, kteří během dvou let (1942-44) stihli dokončit svá studia v Německu, bylo pravděpodobně naprosté minimum. Vládní nařízení č. 101/1946 Sb. z 9. dubna 1946 a vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 102/1946 Sb. z 24. dubna 1946 omezily užívání titulu „odborného lékaře“ na absolventy vzdělávací lékařské činnosti před dosažením titulu MUDr. na českých vzdělávacích ústavech před 17. listopadem 1939 a na „spojeneckých“ ústavech od 17. listopadu 1939 do 4. května 1945. Významnou roli sehrál také fakt, že čeští studenti na říšských vysokých školách neměli zrovna pádný důvod se po roce 1945 ke svému studijnímu pobytu v Německu hlásit....
Prameny:
Národní archiv fond 1799, sg. 109-4/1430
Národní archiv fond 1464, sg. 110-4/508
Národní archiv fond 1464, sg. 110-5/3
Národní archiv, Sicherheitsdienst RF SS, SD Leitabschnitt Prag /Monatsberichte / Die politische Entwicklung im Protektorat Böhmen und Mähren (1940-1941)
