Předchozí části: Práce a chléb - Chaos politických stran - Versailleský diktát
Lukáš Beer
Vážení. Pokud chceme tuto myšlenku národní solidarity pojmout opravdově a správně, tak pak to může být pouze myšlenka obětování se. Každý musí chápat, že jeho příspěvek bude mít také hodnotu ve smyslu vytvoření skutečné národní pospolitosti pouze tehdy, když tento příspěvek bude od něho obětí. Domnívám se, že celá tato akce musí probíhat pod heslem: mezinárodní solidaritu proletariátu jsme zlomili, ale chceme bez ustání budovat nacionální solidaritu německého národa.“ To byla slova Adolfa Hitlera při příležitosti zahájení Díla zimní pomoci v září roku 1933. Díky reprezentativnímu průzkumu mezi bývalými voliči NSDAP, provedenému začátkem osmdesátých let, vyšlo najevo, že 4,1% těchto lidí uvádělo jako jeden z hlavních důvodů pro to, že dali hlas Hitlerově straně, své nadšení pro myšlenku národní pospolitosti. Z těch lidí, kteří NSDAP podporovali o pět let později, tj. v roce 1938, celých 10,4% ve zmíněné anketě uvedlo, že jim na nacionálním socialismu nejvíce imponovala myšlenka národní pospolitosti.
Pamětníci na tuto dobu vzpomínají rádi, už jenom spojení dvou donedávna tak naprosto protikladných pojmů v „nacionální socialismus“ neskutečně pozitivně oslovovalo mnoho mladých lidí. Hesla, která stavěla do popředí „to společné“ a ono národní společenství, byla pro mnohé navíc balzámem na rány způsobené roztříštěností a vzájemnou nesnášenlivostí politických stran, stavů a tříd v období Výmarské republiky. Jeden z pamětníků v anketě provedené v roce 1983 uváděl: „Hitler si přál spojení nacionálního elementu a sociálního elementu. Domníval jsem se tehdy, že je to ideální řešení pro to, aby se budoucí generace mohly sjednotit. Byl jsem zvyklý už z vlastní rodiny, že někteří rodinní příslušníci zastávali absolutní názorové protipóly – nacionalismus a socialismus.“ Hitler však navíc přišel s myšlenkou, že každý národní příslušník je stejně hodnotný jako ten druhý, zametač ulic má stejnou hodnotu jako ředitel továrny, pokud svou činností přispívá blahu celku a slouží národu.
Friede Behmová, svého času přívrženkyně NSDAP, říká: „Hesla jako ,Práce a chléb pro všechny´ a ,Nikdo nemá hladovět a mrznout´ nás všechny nadchla. A mě obzvlášť oslovil výrok ,Práce šlechtí´. Doposud nebylo dělnické třídě dopřáváno tolik upřímné úcty, dělníkovi nyní byla v roce 1933 přidělena hodnota, získal sebevědomí, stal se svobodnějším.“ A proto se politicky směřoval k NSDAP. Robert Ley o národní pospolitosti prohlásil: „Veškerá naše práce musí být ovládána jednou myšlenkou: abychom německého dělníka učinili upřímným, hrdým a rovnoprávným soukmenovcem.“ Mnoho bývalých komunistů a sociálních demokratů se postupně stávalo nadšenými nacionálními socialisty. Tehdejší sociálnědemokratický starosta Augsburku, Lindau, prodělal podobně jako tisíce dalších změnu světonázoru a na jednom významném shromáždění přede všemi prohlásil: „Mnozí z vás mě nejspíš znáte jako někoho, kdo politicky nedávno stál ještě v jiném táboře. Uznal jsem ale, že mnohé bylo zpráchnivělé a shnilé, a proto jsem přestoupil k NSDAP.“
Adolf Hitler promlouval při příležitosti národního svátku 1. května 1937 v berlínském Lustgartenu: „Žijeme pro vyrůstající generaci, jí patří naše starost a jí budeme opatrovat a před každým chránit. Pro někoho může být snad bolestné, že naše mládež není tak znepřátelená jako kdysi, že ji nelze rozdělovat do třídních organizací anebo podle náboženství atd. – Ne, tyto časy jsou pryč! Postaráme se o to, že naše mladé pokolení bude silným nositelem německé budoucnosti. A tak je tento 1. květen nádherným svátkem zmrtvýchvstání německého národa ze své roztříštěnosti a rozervanosti. Je překrásný den pozdvihnutí nové velké národní pospolitosti, která pospojuje město a venkov, dělníky, rolníky a inteligenci nad vším, co je rozděluje…“
Poté, co byly zakázány ostatní politické strany, pociťovali pamětníci náhlý nástup vnitřního míru, protože lidé se už nedělili podle politické příslušnosti, nikdo se již neptal, zda je ten druhý komunista nebo sociální demokrat, ale všichni byli v první řadě příslušníci jednoho národa. Před rokem 1933 byla mezi podnikatelskými a vysokoškolskými kruhy rozšířena příznačná domýšlivost či pocit nadřazenosti vůči dělníkům, dělníci byli vlastně lidmi druhé třídy v jejich způsobu vnímání. Jeden z pamětníků ke změnám po roce 1933 říká: „Už jsme nebyli přenecháni této bezmocnosti. Cítili jsme, že tu vzniká něco úplně nového, co nám dávalo sílu a zázemí.“ Mnozí se zamýšleli nad Hitlerovým sloganem „Jeden za všechny, všichni za jednoho“, nad tím, že člověk není na světě pouze pro sebe samého, ale že by měl také pomáhat druhým. Pocit třídních rozdílů skutečně během prvních let nacionálněsocialistického režimu vymizel. „K dělníkovi tu byl náhle úplně jiný důstojný přístup, nebyl vykořisťován v tom smyslu jako dříve, bylo na něj nahlíženo jako na člověka“, vzpomíná jeden z dotazovaných účastníků ankety. Mezi dělníky vzrůstalo sebevědomí, protože jim byla přiznávána úctyhodná a čestná úloha ve státě. Hitlerovi se skutečně podařilo odstraňovat třídní nerovnosti a učinil z NSDAP první politickou stranu masové integrace v německých dějinách.
Mnozí mladí lidé, kteří doposud nenacházeli materiální předpoklady k tomu, aby mohli zakládat rodiny, v té době ocenili tzv. „Ehestandsdarlehen“, tj. poskytování půjček, které byly vypláceny ve formě poukazů určených novomanželům k obstarávání si zboží do domácnosti. Speciální poukazy opravňovaly k obdržení zboží jako je nábytek a domácí příslušenství apod. ve zvláštních prodejnách. Zřizovaly se také speciální bezplatné mateřské školky a přišlo sociální zřízení Díla zimní pomoci (WHW). Byla to sociální pomocná akce a veřejnoprávní nadace, založená v září 1933 z popudu Adolfa Hitlera, která v nacionálněsocialistickém státě vedle sociální péče, kterou zajišťovaly stát a obce, představovala dodatečnou hospodářskou pomoc lidem v sociální nouzi (např. v prvních letech po převzetí moci lidem bez zaměstnání nebo lidem s nízkými důchody). Byla to realizovaná forma německého socialismu a „národní solidarity“. Ve své zahajovací řeči v září 1933 Adolf Hitler postavil tuto svou „První zimní pomocnou akci proti hladu a mrazu“ jako reálnou odpověď „mezinárodní marxistické solidaritě“ a definoval ji jako „živoucí národní solidaritu německého národa“. V březnu 1937 byla vydána Ústava pro Dílo zimní pomoci německého národa, která vyzdvihovala princip „Prospěch celku před sobeckostí“, obsažený již v 25bodovém programu NSDAP. První ročníky Díla zimní pomoci se vyznačovaly v podstatě bojem proti materiální nouzi velké části příslušníků německého národa. Rokem 1939 se způsob využití převážně přetváří v preventivní úlohu. Svědčí o tom i statistické údaje: v prvním ročníku 1933/34 připadalo na 1000 obyvatel 253 jedinců, kterým byla poskytována podpora, zatímco v zimě 1938/39 to bylo už jen 104 lidí na 1000 obyvatel, přičemž je ovšem nutno vzít v potaz, že přičlenění Východní marky a Sudet k Říši s sebou přineslo silný příliv nových případů, kde bylo nutné poskytnout pomoc, takže v rámci Staré říše přeci jen došlo ještě k význačnějšímu procentuálnímu poklesu počtu osob, kterým se poskytovala sociální pomoc.
Díky WHW dokázal nacionálněsocialistický režim efektivně zmírnit sociální nouzi mezi obyvatelstvem a přispět tak k vnitřní stabilizaci. Zároveň bylo záměrem akce budovat mezi příslušníky národa pocit sounáležitosti a příslušnosti k národní pospolitosti. Celková hodnota dobročinných příspěvků překročila v účetním roce 1939/40 sumu, kterou nacionálněsocialistický stát poskytoval z daňových prostředků organizacím sociální péče. To znamená, že státnímu rozpočtu bylo takto výrazně ulehčováno od sociálních výdajů. Historik Herwart Vorländer k celkovému dojmu, které Dílo zimní pomoci zanechalo u německých občanů, poznamenává, že přes všechna „obtěžování“ výběrčími dobrovolných příspěvků převažoval u současníků pocit, že udělali něco dobrého pro dobrý účel, a shrnuje: „To, že přinejmenším zde měla Třetí říše v sobě něco dobrého, se uchovalo ve vzpomínkách mnohých jako neoddělitelný dojem a jako pozdější účinek tehdejší propagandy.“
Hromadné podávání „eintopfu“ bylo čistě propagandistickým trikem, ale pořádání dovolených a zahraničních cest prostřenictvím organizace „Kraft durch Freude“ (KdF) značně zlepšilo životní úroveň zaměstnaných. Před rokem 1933 bylo nemyslitelné, aby dělník někam odjel na dovolenou na týden nebo dokonce na 14 dní. Masový německý turismus dneška má svůj původ tedy v levných dovolenkových cestách Hitlerovy říše. Akce KdF měly sloužit regeneraci a uvolnění pracujících, k čemuž také patřilo zkrášlování a zlepšování pracovišť, zařizování závodních jídelen a oddychových prostranství se sportovišti. Organizace do roku 1939 prodala více než 43 milionu cest, převážně jednodenních výletů. Ze sedmi milionů vícedenních cest se v 690.000 případech jednalo o plavby po moři, především do Norska, na Madeiru a do Itálie. Ceny se pohybovaly mezi 1-5 říšských marek u krátkých cest a cena za plavbu lodí na Madeiru činila 120 marek.
To vše posilovalo vědomí národní pospolitosti, která byla pamětníky vnímána v každodenním reálném životě. Manuální práce si nová společnost cenila stejně jako práce duchovní. „Reprezentujete velkou myšlenku“, pronášel Adolf Hitler k dělníkům, „a my víme, že pro miliony našich soukmenovců práce nebude rozdělujícím pojmem, nýbrž slovem, které všechny společně spojuje. A obzvláště víme, že pak už v Německu nebude nikoho, kdo by viděl v práci pěstí něco méněcennějšího než v nějaké jiné práci. Vaší školou projde celý národ. Přijde čas, kdy do společenství tohoto národa žádný nebude moci vrůst žádný Němec, který by nejdříve neprošel vaším společenstvím.“
Dalším pozitivním aspektem, vnímaným pamětníky po roce 1933, byla skutečnost, že s příchodem Aodlfa Hitlera k moci se přihodilo něco, co každý doposud považoval na naprosto nemožné. Ve dvacátých a třicátých letech byly na denním pořádku krvavé potyčky mezi jednotkami Rudé fronty a SA, ale nyní stáli všichni tito protivníci vedle sebe, buďto v SA nebo jako příslušníci NSDAP, a doby nepřátelství a vzájemné nenávisti byly vystřídány pocitem sounáležitosti a pospolitosti. Velký počet bývalých přesvědčených komunistů a sociálních demokratů stál teď bok po boku s nacionálními socialisty. Jeden z pamětníků si před kamerou vzpomínal na bývalého fanatického komunistu, který nyní přešel k SA a přiznal, že na rozdíl od KPD v SA nyní na vlastní kůži poznal pocit opravdové sounáležitosti a pospolitosti – u komunistů poznal pouze třídní nenávist zášť. Němečtí dělníci litovali, že dříve šli za hesly sociálnědemokratických a komunistických funkcionářů, kteří jim nemohli dát to, co jim nacionální socialismus nabízel nyní.
