Franz Chocholatý Gröger
Související text: Připojení Hlučínska k ČSR dne 4. 2. 1920
 |
| Dr. Josef Šrámek působil ve funkci vládního komisaře pro Ratibořsko (Hlučínsko) až do roku 1927. |
Hlučínsko se bez referenda stává součástí Československa
Smlouva vstoupila v platnost 10 ledna 1920, tímto dnem se bez referenda stalo Hlučínsko součásti Českého Slezska a tím Československa. Zároveň se v tomto článku praví: „Německo prohlašuje již nyní, že se zříká ve prospěch státu československého všech práv a právních titulů na část kraje hlubčického, ohraničenou, jak uvedeno níže, pro případ, že by konečným stanovením hranic mezi Německem a Polskem řečená část tohoto kraje byla odloučena od Německa: počínaje od jihovýchodního konce výběžku staré rakouské hranice, ležícího asi 5 km na západ od Hlubčic, směrem na jih a až k bodu, kde se stýká s hranicí mezi krajem hlubčickým a ratibořským:stará hranice mezi Německem a Rakouskem-Uherskem; poté na sever správní hranice mezi kraji hlubčickým a ratibořským až k bodu ležícímu asi 2 km na jihovýchod od Ketře; odtud na severozápad a až k bodu, od něhož vychází toto ohraničení: čára, jež bude určena na místě samém a která míjí na východě Ketř.“ (2) Tedy budoucí plebiscitní území, do něhož se dostalo 12 obcí s mateřskou řečí moravskou.
Zatímní hranice byla stanovená způsobem koloniálním, tedy čárou dle pravítka, bez ohledu na zájmy kmenové i hospodářské (roztržení několika panství). Bohužel Země Slezská neměla dlouhého trvání a zákonem ze dne 14. 6. 1927, byly Země Moravská a Slezská spojeny s účinností od 1. 12. 1928 do jednoho správního celku, země Moravskoslezské. Slezsko jako historická země zaniklo. Důvodem pro tento byla nejen relativně malá rozloha Českého Slezska, ale také snaha omezit politický vliv zdejších Slezanů, Němců, Šlonzáků, těšínských Poláků, ale také Moravců z Hlučínska. Téměř všechny slezské noviny otiskly proti spojení kritické články. (3) Území Hlučínska se stalo styčnou oblastí zájmových sfér středoevropských států, obyvatelé byli vystaveni mnoha změnám politických a správních režimů, museli se přizpůsobovat protichůdným ekonomickým, společenským a kulturním podmínkám.
Historie Hlučínska ve středověku
Ve středověku náleželo území Hlučínska k “holasické provincii - provincia Golasich”, a od roku 1220 se objevuje pro tuto provincii název “opavská - provincia Opauiensis”. Později bylo uděleno Mikuláši II. dne 3. července 1318, a tím byly stabilizovány státoprávní změny. Toto území je autonomním útvarem nezávislým na moravském markrabství, což bylo potvrzeno Karlem IV. v roce 1348, kdy bylo Opavsko prohlášeno za bezprostřední léno Koruny a položeno na roveň markrabství moravskému. Mikuláš II. získává 14. 1. 1337 dědičnou držbu ratibořského vévodství a začal používat titul „dei gratia Oppaviensis et Rathiboriensis terrarum dux". 18. 4. 1377 došlo k rozdělení rodového majetku a jihovýchodní část s městy Opavou, Hlučínem a Fulnekem, sídelními hrady Hradcem (dnešní Hradec nad Moravicí) a Landekem obdržel Přemek Opavský s bratrem Václavem. Část současného Hlučínska, a to zboží Boleslavské (Chuchelna, Sudice), Kravaře, Plšť, Hoštice, Kouty, Rozumice, Vískovice, Vrbka, Komarov, díl Kylešovic, Tísku a Slatiny připadla při tomto dělení k dílu Jana I. (vévody opavského a ratibořského) a sdílela pak dějiny knížectví ratibořského a krnovského. Od roku 1436 jsou vévodové opavští již počítaní mezi knížata Slezska. (4) Země zažívá další válečné útrapy za válek uherských., kdy bylo knížectví krnovské zpustošeno. Opavsko je korunním lénem a král Matyáš udělil Opavsko roku 1613 lénem svému důvěrníkovi Karlovi I. z Lichtenštejna a formálně je stvrdil jako součást Slezska. Následovně císař Ferdinand II. dal vévodství krnovské 15. 3. 1622 jako dědičné léno opavskému vévodovi Karlovi z Lichtenštejna, po odebrání vévodství Johannu Georgu von Jägerndorf z domu Hohenzollernu. (5) Území Hlučínska bylo decimováno zejména vpády dánských a švédských žoldnéřských vojsk, která zde vyplenila a vypálila Kravaře, Kouty, Chuchelnou, Píšť i města Benešov a Hlučín. V samotném Hlučíně bylo zcela vypáleno 80 domů, v řadě vesnic bylo obyvatelstvo zdecimováno na polovinu, několik vsí zaniklo úplně.
Záminkou k pochodu Fridricha II. do Slezska byla smlouva z r. 1537 a trvající potlačování protestantů v jejich zemích. Do Slezska vstupuje 16. 12. 1740, které rychle obsazuje, 10. 4. 1741 dochází k bitvě u Mollwitz (Malujowice), v níž polní maršál Kurt Christoph Graf von Schwerin poráží rakouské vojsko, a 9. 10. 1741 je uzavřeno příměří v Kleinschnellendorfu. Friedrich II. do titulu přidává Souverainer und Oberster Hertzog zu Nieder-Schlesien. Své vítězství si stvrdil mírovou smlouvou v Breslau (Vratislav) kterou se Dolní Slezsko, větší část Horního Slezska a hrabství Kladsko stává součástí Pruska. Úplným stvrzením je pak mír mezi Saskem, Rakouskem a Pruskem uzavřeny 15. 2. 1763 na zámku Hubertusburg. (6)
Součástí Pruska
Hlučínsko se v rámci Slezska stává na dalších 180 let součástí Pruska. Obyvatelstvo si postupně začalo v novém státě zvykat. Probíhala postupná asimilace tzv. Moravců, kterým ze slovanských prvků nakonec zůstal jen mateřský jazyk. Pro nové výrazy byla používána německá slovíčka, takže vzniklo velice specifické nářečí tzv. Moravština. Ta byla používána pouze doma a v kostele a byla vyučována v obecných školách. Vývoj v zemí ovlivnily také napoleonské války, v roce 1808 ve Francouzi obsazeném Berlíně, pronesl Johann Gottlieb Fichte slavnou Řeč k německému národu (Rede an die deutsche Nation), v níž vyzval celý německý národ k mravní obrodě. Pruský král Friedrich Wilhelm II vydává 17. 3. 1813 provolání „An mein Volk" a 21. 4. 1813 edikt o domobraně, v němž se praví, že každý občan v zemi je povinen postavit se pronikajícímu nepříteli na odpor se zbraní v ruce. Povinností každého Prusa je neuposlechnout žádného nařízení nepřítele, škodit mu všemi prostředky a nedovolit mu obnovit veřejný pořádek. Je to výzva k partyzánské válce. (7)
Po porážce Francie si Prusko vykompenzovalo ztráty na Vídeňském kongrese, kdy získalo západní část varšavského velkoknížectví, severní polovinu Saska s Dolní Lužicí a část Horní Lužice, celé Porýní a Vestfálsko. Po válkách za osvobození vládla v Prusku Hegelova filosofie. Postoj k Prusku vyjádřil r. 1814 Barthold Georg Nieburg: „Současný pruský národ je tvořen mnoha malými národy. Zachovaly si své zvláštnosti, proto se obyvatelé Vestfálska, Nizozemci, Frísové, Pomořané ani Braniboři nemuseli vzdát svého charakteru, aby se stali Prusy. Náleží k jednomu národu, jehož jméno vyslovují s hrdostí. Z celku vychází síla na jednotlivce.“ Dnem 1. 5. 1816 se zavádí teritoriální reformy a ve Slezsku vznikají čtyři vládní okresy. Hlučínsko patřilo do nově zřízeného „Regierungsbezirku“ Oppeln, kraj (Kreis) Ratibor.
Své padlé mělo Hlučínsko také v prusko-rakouské válce r. 1866 a prusko-francouzské v roce 1871. Po této válce se Pruský stát mění v Německé císařství. 21. října 1878 přijal říšský sněm z Bismarckova popudu zákon proti socialistům a současně začal jako první v Evropě budovat rozsáhlý systém sociálního zabezpečení, tzv. sociální stát. Systém sociálního zabezpečení (péče o zdraví v 1883, pojištění nehod v 1884, povinné invalidní a starobní pojištění v 1889, všechny jsou shrnuté v Reichsversicherungsorden), byl v té době to byl nejvíce pokročilý sociální systém ve světě a dosud existuje v Německu. „Ať jsem se vracel odkudkoliv, vždy jsem již z dálky radostně zdravil černo-bílou hraniční závoru a po jejím překročení jsem pocítil naprostou právní jistotu. Anglie, Francie, ani žádná jiná země se v právní oblasti s naší pruskou vlastí nemůže měřit ani srovnat.“ (Hermann Wagener 1870). Úředním jazykem byla po celou dobu němčina, která byla pro obyvatele nesmírně důležitá, byla armádní řečí a řečí obchodníků. Obyvatelstvo bylo sice moravsky mluvící, ale již německy myslící. Dodnes se na Hlučínsku uchoval velký smysl pro pořádek a příkladnou pracovitost. (8)
První světová válka
První světová válka zasáhla i Hlučínsko. Muži bojovali v pruské armádě a 1743 jich ve válce ztratilo život. (9) Dne 3. 11. 1918 vypuklo v Kielu povstání námořniků válečného loďstva a 9. 11. 1918 vyhlásil Karl Liebknecht v Berlině republiku lidových, dělnických a vojenských rad, byla vyhlášena Rada lidových pověřenců. To se odrazilo i na situaci na Hlučínsku, kde byla v Kravařích ustanovena vojenská rada (12. 11. 1918 ), další následovaly v Hlučíně a dalších 13 obcích. Začaly být prováděny tzv. Osídlovací akce na záborech půdy Lichnovského a Rotschilda. Po volbách 19. 1. 1919 byly tyto rady zrušené a 31. 7. 1919 byla vyhlášeno Výmarská republika, a to byla Hlučínsko ještě její součásti. (10)
„Moravci” nejsou Češi
Československá strana požadovala v Pařiží v Mémoire No. 8, aby k Československu bylo připojeno území Pruského Slezska mezi Opavskem a Těšínskem, vymezeno na severu Osoblahou, Hlubčicemi (Leobschütz), Bavorovem (Bauerwitz), Ratiboří, Rybníkem, Žáry (Sohrau), Porembou a Loukovem. Odůvodňovalo se to navrácením Slezska ztraceného v roce 1742 a zájmy národními, historickými (navrácení starého Slezska, urvaného českému státu), hospodářskými a komunikačními. Základní vadou tohoto požadavku, na kterou poukazovali delegáti polští a němečtí, bylo, že na takto vymezeném území žilo 40 až 50 000 Němců a Poláci - kraje Pless (86,6% Poláků), Rybnik (82,5% Poláků) a Ratibor (43,7%). Tyto československé požadavky se ukazaly jako nepravdivé.
Spolupůsobila zde také propaganda Polska a Německa, které bylo dopřáno sluchu, protože byla podepřená věcnými a pravdivými argumenty. Nakonec se územní zisky omezily na Hlučínsko. (11) Versailleská mírová konference vyhověla české straně a podle článku č. 83 muselo být Hlučínsko odstoupeno Německem ve prospěch ČSR. Plebiscit se nekonal, ale kdyby proběhl, asi by pro Německo hlasovalo 93,7% obyvatel. Byly posílány dopisy, protesty, interpelace na různé adresy do Berlína, Výmaru, či papeži do Vatikánu proti připojení Hlučínska k ČSR. I duchovenstvo protestovalo, zejména v moravsky tištěných Katolických novinách. Občané Hlučínska vykázali loajalitu Německu. Jak již bylo řečeno, obyvatelé Hlučínska hovořili „po našemu“, ale byli „deutsch gesinnt“, tedy s německým smýšlením. Jelikož byla kdysi hlavním artefaktem při určení národnosti mateřská řeč, hlásili se ať za Pruska, nebo za republiky k moravské národnosti, což dokázalo například sčítání lidu v roce 1905, kdy se k moravské mateřské řeči přihlásilo 89% obyvatel a k německé pouze 11 % obyvatel. Hlavní problém byl v tom, že z českého hlediska byli tito „Moravci“ pokládáni za Čechy, že Čech rovná se „Moravec“. To byla zásadní chyba v předpokladech mnoha politiků, kteří mezi Čecha a „Moravce“ vkládali rovnítko.
Hlučínsko jako „česká kolonie“
Nicméně všechny snahy o setrvání při Německu byly marné a dne 4. 2. 1920 došlo k samotnému aktu připojení Hlučínska k ČSR, pouze obce Píšť a Hať byly připojeny až roku 1923. S Hlučínskem připadlo ČSR 316 km čtver. a cca 46 000 obyvatel. Hlučínsko bylo začleněno do ČSR jako politický i soudní okres se sídlem v Hlučíně. Jelikož se jednalo o specifický celek, nenáleželo Hlučínsko Zemi slezské, ale byl ustaven vládní komisař pro Ratibořsko (myšleno Hlučínsko). Tuto funkci vykonával až do jejího zrušení roku 1927 dr. Josef Šrámek. Jeho výkon se rovnal výkonu koloniálního úředníka, jako by Hlučínsko bylo českou kolonii a ne územím rovnoprávným. Delikty proti novému státu byly postihovány tvrdými tresty. Kroky, které republika podnikla, jen podnítily protičeské nálady. Hlučíňané neměli důvěru v nový stát a většina obyvatel se za součást českého národa nepovažovala a připojení chápala jako vytržení ze své pruské vlasti. Byla zde sice pročeská menšina chtějící připojení k republice, a to skupina která se kolem 1915 sešla na faře v Bořutíně z iniciativy faráře Josefa Hlubka. Skupina katolických duchovních, kteří podpořili svými podpisy Hlubkovo krátké memorandum, a v listopadu 1918 pak skupina katolických duchovních - faráři Stanke z Hlučína, Schneider z Dolního Benešova, Jurečka z Kravař, Jurečka ze Sudic a Hlubek z Bořutína - vypracovala obsáhlé memorandum v šesti kapitolách a o cca 150 stranách, vyzývající representanty vítězných mocností, aby Hlučínsko bylo postoupeno Československu. Varovali před připojením k Polsku, neboť to by bylo v rozporu s přáním obyvatel. Byl to však hlas několika jedinců, kteří zřejmě, jak ukázaly další události, nemluvili zcela jménem veškeré populace krajiny a byly vytvořeny podvodně.
Tato podvodnost se ukázala v 1921 při novém sčítání lidu. Česká strana, obávající se, že se obyvatelstvo bude hromadně hlásit k německé národnosti, provedla sčítání pomocí popisných archů. Sčítací komisař vyplňoval archy sám na základě výpovědi občana a jeho dokladů a mohl dokonce podle svého soudu měnit národnost, pokud by se mu zdálo, že jde o jistou nesprávnost, ovšem pokud s tím daná osoba souhlasila. Ti, kteří se nechtěli smířit s novým stavem a nechtěli žít v republice, měli možnost takzvaně optovat a odstěhovat se do Německa. Sociální a ekonomická situace na Hlučínsku nebyla zrovna v nejlepším stadiu, nezaměstnanost rapidně stoupala. To lidé řešili odchodem za prací do Německa. Vláda sice investovala do školství, a to především stavbou nových škol, včetně gymnázia, kde však mnoho místních žáků nestudovalo. Co nejvíce místní pobouřilo, bylo zrušení němčiny jakožto vyučovacího jazyka a také omezení hodinové dotace náboženství. Hlučíňaci si však našli z této situace východisko. Vznikl tzv. Privatunterricht (soukromé vyučování), kdy probíhala výuka němčiny doma, po klasickém vyučování.
Hlučínané a krizový rok 1938
V květnových volbách v roce 1935 získala SdP na Hlučínsku 64,35 % všech platných hlasů a 87,8 % hlasů odevzdaných německým stranám. Roku 1938 se situace začala rapidně vyostřovat. Nelze se divit, že obyvatelstvo hledalo východisko z neřešitelné sociální situace za hranicemi. Německo totiž o Hlučíňaky pečovalo jak starostlivá matka, zatímco Československo jako zlá macecha. Od 23. 9. 1938, při československé mobilizaci, propukla mezi obyvateli panika a docházelo k hromadným útěkům do Německa, v polovině září to bylo přes 2000 osob. Protože Hlučínsko leželo v nárazovém pásmu před hlavním obranným postavením, bylo z velké části vyklizeno. Obyvatelstvo uteklo do Německa, až na výjimky, které hledaly spásu v ČSR. Podobně tomu bylo i s muži, někteří poslušně uposlechli povolávacího rozkazu a nastoupili bránit ČSR, jiní v té době pracovali v Německu a z část raději do Německa utekli a dobrovolně se přihlásili k Wehrmachtu.
DOKONČENÍ PŘÍŠTĚ. Poznámky k textu budou uvedeny na konci 2. dílu.
