Manfred Maurer
Německo-české vztahy jsou „mezitím těmi nejlepšími v dějinách obou zemí“. V tom si byly hlavy státu Gauck a Klaus nedávno v Praze zajedno. Řeč byla dokonce o „přátelství“. Toto ohodnocení pravděpodobně dokonce souhlasí, vezmeme-li jako měřítko pouze oficiální politickou a diplomatickou úroveň. Když přehlédneme několik diferencí na poli evropské politiky, formulované především Václavem Klausem, který bude zastávat svůj úřad už pouze krátkou dobu, je všechno v nejlepším pořádku. A vše, co by mohlo toto ovzduší narušit, je německou stranou vynecháváno.
Joachim Gauck to právě předvedl: Řekl, co česká strana ráda slyší, a neřekl, co tam ovšem zas tak rádi neslyší. A nejenom to: On ještě vysloveně prohlásil, že nebude nic říkat k tématu vyhnání.
Ono by se ani opravdu nic říkat nemuselo, kdyby o to už nebylo co říci. Ale přeci jenom je toho velké množství, co o tom má být řečeno. Dalo by se přeci podobně říct, že o Lidicích se nemusí už nic vykládat, protože už vše bylo řečeno. A vskutku se tu řeklo už mnohem víc, než co měly české vlády říci k poválečným zločinům. Gauck to při své návštěvě v Lidicích znovu zmínil a opětovně – jako krátce po svém nástupu do úřadu – se snažil o přiměřená slova lítosti a smutku. Naprosto v duchu principu kolektivní viny, s oblibou používaného v Česku, hovořil o tom, „co způsobily generace předchůdců“. Opatrnost, se kterou se němečtí politici pokoušejí vyhnout jakémukoliv podezření z relativizace nacistických zločinů, zřejmě neplatí ve vztahu k vlastním krajanům, jejichž „generace předchůdců“ se naprosto jednoduše dají paušálně ocejchovat na nacistické zločince, aniž by se nad tím nějak zvlášť pohoršovali potomci.
Kdyby to alespoň k něčemu pomohlo a kdyby ona sebeobviňující horlivá poslušnost vyvolala zamyšlení také na druhé straně. Ale tomu tak není. V červnu to zprvu vypadalo tak, jako by nový německý spolkový prezident skutečně v tomto směru něco podnítil, poté co při příležitosti sedmdesátého výročí Lidic zaslal dopis Klausovi, ve kterém psal o „hluboké vnitřní zasaženosti a studu“ a o těchto „nelítostných zločinech a nevyslovitelném utrpení“. Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg považoval za „krásné, že prezident Gauck to takto uznal“. A dodal: „Bylo by krásné, kdybychom byli takto velkorysí i my.“
Proboha, copak vlastně brání české vládě, parlamentu a hlavě státu v tom, být také takto „velkorysými“? Doposud vidíme jen německé politiky jednoho za druhým cestovat do Prahy a tam si sypat popel na německou hlavu, aniž by se z české strany dalo čekat něco obdobného. Ano, určitě se dějí věci, které si zasluhují ocenit: Dobronínské oběti byly nyní, 67 let po událostech, pochovány, ale právě ne v Dobroníně, kde tamější obyvatelé nechtěli, aby se jim prostřednictvím hrobů připomínal masakr na louce Budinka, nýbrž na jihlavském hřbitově. A byl u tohoto smutečního aktu přítomen nějaký vedoucí zastupitel státu? Nikoli! Anebo doprovázel snad nějaký vedoucí zástupce státu v loňském listopadu bavorského ministerského předsedu Seehofera k mostu v Ústí nad Labem, aby tam společně uctil památku 200 po válce zavražděných Němců? Nikoli! Pánové z Prahy u takovýchto příležitostí chybějí, protože se to nehodí k bustám Beneše, sochám Beneše a zákonům, které Benešovi vzdávají pocty, jež vyrostly na jejich hnoji. Vedoucí čeští politikové se vyhýbají těmto příležitostem, protože se nechtějí vystavovat nebezpečí, že by tím mohli rozzlobit potomky „generací předchůdců“.
Takovéto společné vzpomínání by nemělo nic do činění s nějakým relativizováním, kterého se němečtí politici tak bojí. Byly by ale známkou toho, že slavnostní prohlašování přátelství při státních návštěvách jsou přeci jen něčím víc než jen prázdnými diplomatickými slovními obaly.
(Tento text laskavě poskytla redakce „Sudetenpost“ k uveřejnění v českém znění.)
