Případ stíhání brněnských vydavatelů Hitlerových projevů s touto tématikou nic společného nemá, neboť inkriminovaná kniha nacionální socialismus neschvaluje, pouze se od něj z etických vědecko-historických důvodů nedistancuje. Ale nejpozději s tematizováním trestního stíhání české komunistické političky Marty Semelové neuškodí podívat se na to, jak se věci mají v sousedním Rakousku a jak na problematiku stíhání politických názorů nahlížejí někteří mainstreamoví novináři v této zemi.
Bezprostředně po skončení 2. světové války byl v Rakousku vydán tzv. „Verbotsgesetz“, jenž zakazoval činnost NSDAP a stanovil pravidla tzv. denacifikace. Dodnes je v platnosti. Že je tento zákon, který doposud prošel několika úpravami, stále „živým“, dokazuje už jenom skutečnost, že v letech 1999 až 2005 bylo na jeho základě vyřčeno celkem 191 rozsudků (započtě-li se k tomu ještě období mezi roky 1992-1998, činí celkový počet rozsudků 287). Tento zákon mezi jiným zakazuje veškerou činnost ve smyslu propagace a šíření nacionálního socialismu. Např. v § 3 se uvádí, že „je zakázáno, aby kdokoli a jakkoli, [...], vyvíjel činnost ve smyslu NSDAP a jejích cílů“. Dále se v něm uvádí, že odnětím svobody v trvání od 5 do 20 let bude potrestán ten, kdo „veřejně nebo před více lidmi tiskem, rozšiřováním písemností nebo obrazovým znázorněním vyzývá, podněcuje nebo svádí k zakázanému jednání“, jako např. že „velebí nebo chválí cíle NSDAP“ (5-10 let). V paragrafu 3g se uvádí, že odnětím svobody od 1-20 let bude potrestán ten, „kdo tiskem, rozhlasem nebo jiným médiem či jiným, široké veřejnosti přístupným způsobem popírá, hrubě zlehčuje, schvaluje nebo ospravedlňuje nacionálněsocialistickou genocidu nebo jiné nacionálněsocialistické zločiny proti lidskosti.“
Tento zákon byl v uplynulých letech často předmětem diskusí mezi mainstreamovými rakouskými novináři a politology. V roce 2006 byl na základě tohoto zákona odsouzen historik David Irving. Už před několika lety po odsouzení Davida Irvinga se vyslovilo několik známých rakouských novinářů, resp. sociologů a právních znalců, otevřeně pro zrušení zákona a odůvodňovali to mj. omezováním svobody názoru či projevu, chybějícím preventivním účinkem tohoto zákona, ale také rizikem, že určité kruhy budou uplatňování zákona vysvětlovat jako politickou justici.
V roce 1992 bylo pomocí dodatečně vytvořeného paragrafu zakázáno popírání, bagatelizování, schvalování a ospravedlňování „nacionálněsocialistické genocidy nebo jiných nacionálněsocialistických zločinů proti lidskosti“ prostřednictvím tiskovin, rozhlasu nebo jiných sdělovacích prostředků a dalšími způsoby, kdy jsou takovéto postoje veřejně zpřístupněny mnoha lidem. Výměr trestu byl stanoven v rozmezí jednoho roku až deset let odnětí svobody a v případě zvlášť vysokého stupně společenského ohrožení i 20 let. Explicitně bylo zakázáno „popírání holocaustu“.
Rakouský nejvyšší soudní dvůr po zpřísnění „Zákazového zákona“ v rámci novely z roku 1992 přišel navíc se „zákazem důkazových témat“, který stanovuje, že „nacionálněsocialistické genocidium a ostatní nacionálněsocialistické zločiny proti lidskosti si v trestním řízení nevyžadují žádné další osvětlování s tím souvisejících otázek z hlediska důkazového materiálu“, ze čehož byplývá, že „nepřipadá v úvahu důkazové řízení o těchto skutečnostech“.
Dnes je i mezi zastánci tohoto zákona často kritizován trestní rámec, který se ve srovnání s jinými delikty jeví jako příliš vysoký. Právní praktik Richard Soyer, mluvčí Sdružení obhájců, se vyslovil pro snížení nejvyššího trestu z deseti let na tři roky. Jako velmi problematická se jeví i skutečnost, že zákon přesně nedefinuje formy „propagace nacionálního socialismu“, a tudíž jsou pouze mlhavé hranice mezi tím, co lze s jistotou interpretovat jako propagaci nacionálního socialismu, a tím, co už nacionálním socialismem není. (Náš směr přinesl na toto téma zvláštní příspěvek. Ukázkovým případem je například nové mládežnické hnutí "Identitárních", které chtěl sociálnědemokratický starosta Vídně postavit právě použitím tohoto zákona o zákazu NSDAP mimo zákon jako „nacisty“.)
V této souvislosti dnes ještě doplňme dva zajímavé názory předních rakouských mainstreamových novinářů ohledně existence a aplikování tohoto poválečného zákona:
„Vzniká otázka ohledně smyslu Zákazového zákona. Nejen proto, že kolegové z anglosaské oblasti se na zákon dotazují s nevěřícným údivem, zda je skutečně možné, že v Rakousku se člověk může dostat za mříže kvůli vyjádření odchylujících se názorů k průběhu moderních dějin. Otázka zní, proč Rakousko trvá na zákoně, který sice představuje masivní zásah do základního práva sbobody názoru, ale který na druhé straně nemá žádný generální ani speciálně preventivní účinek. [...] Christian Ortner na to poukázal v těchto novinách. [...] K tomu se dá dodat jen málo: Zrušit.“
Michael Fleischhacker, Die Presse, 26.11.2005 (Fleischhacker byl v té době šéfredaktorem tohoto významného rakouského listu)
„Tento Zákazový zákon by měl být místo toho zrušen. [...] Dekomokratické právní státy na celém světě neznají z dobrých důvodů žádné zákony, které by trestaly zastávání nějakého politického názoru – ať už se jedná o názory ošklivé či poskvrněné krví. [...] Charakteru demokracie totiž diametrálně odporuje, aby se z rozhodnutí většiny stanovilo, který názor je přípustný a který ne. [...] Ale zákon, který na jedné straně tak zásadně zasahuje do základního práva a který na druhé straně ale nepřináší také ani částečně přiměřený užitek – takový zákon nemá vlastně žádné oprávnění.“
Christian Ortner, Die Presse, 20.6.2005 (Náš směr o autorovi).
Česká republika bude na tuto diskusi dříve nebo později také muset přistoupit, zejména pro palčivější problém – trestat či netrestat projevy sympatie vůči komunistické ideologii – a s tím se vnucuje analogičnost s postihováním sympatizování s nacionálním socialismem. Ještě hrubějším a křiklavějším zásahem do základních práv je zákaz historické diskuse o tzv. holocaustu ze zákona.
