Manfred Maurer
Otázka vlastnictví má v sobě v souvislosti s vyhnanci něco nekalého, ne-li přímo neslušného. Přeci mohou být rádi, že zůstali ušetřeni komunismu a neměli by zpětně bědovat nad vlastnictvím, o které po válce přišli. Nebo jednoduše jinak: po sedmdesáti letech musí být konečně konec s těmito starými historkami. A protože vždycky existoval a stále existuje silný protivítr, rozhodlo se hodně funkcionářů (mezi sudetskými Němci – pozn. překl.), že se budou otázce vlastnictví pokud možno vyhýbat. A pokud jim bude kladena, tak na ni budou odpovídat vyhýbavě. Mnoho z nich se domnívá, že ohledně usmíření mohou dosáhnout více, když tuto otázku budou vyčleňovat zvlášť a nebo budou již předem, jako to dělává Bernd Posselt, zdůrazňovat, že pro sebe nenárokují žádné materiální a restituční požadavky.
A skutečně přináší "politika zřeknutí se" plody v podobě povrchních úspěchů. Čeští politikové již mezitím hovoří se sudetoněmeckými zástupci. Sice odmítají rozhovory o zrušení nadále platného zbavení práv, které je neslučitelné s evropským hodnotovým společenstvím. Ale atmosféra je dobrá, když všichni společně hledí do budoucna.
Tady ovšem nemohou všichni krajané souhlasit. Lidé, kteří prožili nezměrné utrpení a / nebo strašlivé ponížení, mají jednoduše potíže v tom, udělat tlustou čáru a bez jakéhokoliv skutečně opravdového smířlivého gesta jednoduše říci „vem to čert“. Protože opravdové smíření předpokládá vedle přiměřeně formulované prosby o odpuštění (čeští politikové by si mohli vypůjčit v tomto trénovanou praxi německých kolegů) také něco jako aktivní lítost. Zloději, kterého se po činu zmocní lítost, může člověk uvěřit jeho obrat v postoji pouze tehdy, když kořist přinese zpátky nebo vykoná odpovídající odškodnění za způsobené škody. Mimosoudní vyrovnání (v rakouském resp. německém právu "diverze" – pozn. překl.) je vynikajícím prostředkem moderního právního státu, kterého by mohlo v politice, a obzvlášť při zpracovávání minulosti, být vesměs více využíváno, ale základním prvkem každé funkční diverze je aktivní lítost a rehabilitace.
Lze ale upřímnou lítost předpokládat v zemi, ve které sice ojediněle slýcháváme chápavé výroky na adresu sudetských Němců a porůznu i kritické hlasy ohledně poválečné genocidy, kde se ale bez výčitek svědomí musí připomínat desetileté jubileum jednoho z nejpodivnějších zákonů v Evropě: „Edvard Beneš se zasloužil o stát.“ To je doslovné znění tohoto úžasného zákona, který každému Čechu ukládá, aby o masovém vrahovi od psacího stolu smýšlel tak, jak to předepisuje politická elita, která – nehledě na četné změny vlády – zjevně stále ještě nezmoudřela.
Tedy žádná oběť nepotřebuje mít výčitky, když bude trvat na diverzi, jež si toto označení zasluhuje. I když právě sudetským Němcům se celá desetiletí stále a znovu vtloukávalo do hlavy, že se nemají ničeho dožadovat, ukazují právě nejnovější dějiny, že je naprosto normální požadovat odškodnění a také jej dostat přiřčeno. V Srbsku byly právě zahájeny odškodňovací, respektive restituční procesy ze strany podunajských Švábů, vyhnaných a vyvlastněných po válce. Vyhnanci jsou právně postaveni naprosto na stejnou úroveň jako tuzemské oběti poválečného teroru. A teprve před několika týdny Evropský soud pro lidská práva odsoudil Turecko k odškodnění ve výši 90 mil. eur příslušníků řeckých obyvatel Kypru, kteří zmizeli po obsazení severního Kypru tureckými jednotkami před čtyřiceti lety.
Žádná oběť se tedy nemusí stydět, pokud by chtěla využít příležitosti a s pomocí „Sudetenpost“ by chtěla dokumentovat svůj nárok na své vlastnictví. Trvat na svém právu není ničím, co by se dotýkalo cti, nýbrž právě aktuálním příkazem doby. Protože pouze tímto způsobem mohou být napomenuti ti všichni v Praze, v Berlíně, ve Vídni a také v Mnichově, kteří by se chtěli z této záležitosti snadno vyvléci.
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 5. června 2014.
