Gernot Facius
Díky Joachimu Gauckovi! Německý spolkový prezident se během své státní návštěvy v Praze dotkl otázky vyhnání – ačkoliv jen krátce a opatrně. V každém případě, tato smutná historická kapitola jím nebyla vynechána totálně, v tomto ohledu se Gauck zachoval jinak než mnohé oficiální osobnosti Berlína při svých návštěvách u Vltavy. Vložil to do připomínání si doby německé okupace, běžného při takovýchto příležitostech. Hovořil o „posledním aktu dramatu“ po roce 1945, „kdy také Němci museli opouštět svou vlast, útěkem, vyháněním nuceným vysídlením, etnickou čistkou, odsunem – jedno, jak tomu budete chtít říkat – vinní a nevinní zároveň.“
Lze to číst jako diplomaticky zabalené poukazování na kolektivní charakter tohoto procesu. „Jasná slova o vyhnání“, které v tom spatřuje například mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernd Posselt, to ovšem nejsou. Spolkový prezident se spíše pohyboval, jak si poznamenal dopisovatel listu Süddeutsche Zeitung, „po linii německé diplomacie, která se dodržuje už celé roky, podle níž by se diskuse, které se vedou v Česku o této otázce, raději neměly vyrušovat německými poznámkami.“
Není také pochopitelné, proč oficiální část státní návštěvy musela začít zrovna 5. května. Copak v Berlíně nevědí, že v tento den před devětašedesáti lety vyústilo takzvané Pražské povstání v orgie bestiálního násilí proti Němcům, kterého se zúčastnili také „revolucionáři“, jež po celé roky kolaborovali s nacionálněsocialistickým režimem? (Pozn. redakce: Sudetoněmecké kruhy nekriticky přijímají tyto mýty rozšiřované některými českými kruhy v souladu s reflexem „nacististického obušku“, proti kterému se snaží argumentovat přehnaným zdůrazňováním (sudeto)německého odboje proti nacionálnímu socialismu, viz obsah projevu Pavla Kamase v Augsburgu.) Pouze několik dní předtím, než se spolkový prezident vydal do Prahy, byl v českém Rudníku v Krkonoších (Hermannseifen) objeven masový hrob předpokládaně zavražděných sudetských Němců. O nálezu referovala média a během Gauckovy návštěvy nebyla tato událost zřejmě tematizována.
Hlava státu se v projevu zaměřila na „mnoho Čechů“, kteří často zůstali beze jména, a jež v roce 1945 nabízeli svým německým spoluobčanům ochranu. A bývalý evangelický farář z Rostocku velebil pastorálním pathosem vztahy mezi Německem a Českem v tom smyslu, že prý jsou určovány „duchem porozumění a smíření“ a vůlí „pokračovat v psaní dějin ve smyslu společných dějin“. Je tomu tak?
Ve vznešené akademické atmosféře Karlovy univerzity se to dobře poslouchalo, ale pán z berlínského zámku Bellevue s tím poněkud předběhl dobu. Vždyť je to pravda: „Zázrak usmíření“ se udál mezi mnohými, řekněme „jednoduchými“ lidmi, Němci stejně jako Čechy. Oficiální pražská politika naproti tomu zůstává v zajetí svého starého, z části šovinistického smýšlení, dodnes se úzkostlivě drží Benešových dekretů, které znemožňují spravedlivé vyrovnání s bývalými německými spoluobčany. Kdo se pídí po možnstech, jak zmírnit osud zbavení práva a vyhnání alespoň symbolickými akty, dostává dokonce od takového vznešeného muže jako českého ministra kuktury Daniela Hermana (bývalý katolický duchovní je vítaným hostem Sudetoněmeckých dní) stereotypní odpověď: „Mějte s námi strpení prosím.“ Trpělivost je zajisté, především křesťanskou, cností. Hermanovi se musí také přičíst k dobru, že říká jen to, co představuje mainstream na Hradčanech. Ať už tomu je jakkoliv, jedno čtvrtstoletí po politickém převratu v Praze dělat, jakoby se přes noc objevil nějaký problém, kterému je třeba se teprve věnovat, ovšem není žádným opatřením, které by vzbuzovalo důvěru. Za tím se spíše schovává cynická vypočítavost: Vyčkejme si ještě několik let, a pak se i ti poslední z generace pamětníků octnou pod zemí, pak se téma vyřešilo samo od sebe.
Je to zarmucující fakt, toto české žádání o trpělivost. Ještě problematičtější jsou ovšem sklony politiky v Berlíně a ve Vídni, a řekněme klidně i reprezentantů krajanských sdružení, ignorovat otevřené právní otázky, nebo je prohlašovat za nadbytečné. Dovolávat se na právo na navrácení respektive náhradu nebo odškodnění konfiskovaného majetku nestojí na prvním místě ve stanovách vyhnaneckých organizací. I s tímto právem je třeba zacházet odpovědně, člověk nesmí klást příliš velké požadavky druhé straně. Velká sudetoněmecká osobnost, křesťanský sociál Hans Schütz to v jiné podobné souvislosti před půlkou století formuloval takto: Nic už nemůže být znovu takové, jak to bylo. Ale nemůže všechno také zůstat tak, jek je tomu dnes. Podle toho bychom se měli orientovat. Protože jakýmkoliv způsobem realizované zřeknutí se majetkových nároků by znamenalo akceptovat vyvlastňovací dekrety prezidenta Beneše. Toto nebezpečí je reálné.
Připomeňme si: Helmut Kohl jako německý spolkový kancléř při příležitosti ratifikace pochybné Česko-německé deklarace dne 21. ledna 1997 v Praze vícekrát zdůraznil, že tento dokument není žádnou smlouvou a otázka majetku „samozřejmě zůstává otevřená“. Už jenom týden předtím v dopise lichtenštejnskému knížeti konstatoval, že Česko-německá deklarace „ponechává otevřené právní otázky v souvislosti s vyvlastněním v tehdejším Československu“.
Jak se toto „otevřené ponechání“ doposud projevilo? Operativní politika ku prospěchu majetku odebraného sudetským Němcům z toho nerezultovala, zřejmě ani vůbec nebyla úmyslem. Jak za Kohla, tak ani za Gerharda Schrödera (SPD) a také ne za Angely Merkelové. Spolková kancléřka se od Kohlova „otevřeného ponechání“ dávno vzdálila. Stěžovatelé v berlínské vládní centrále stále dostávají jako odpověď, že ani dnes a ani v budoucnosti se v souvislosti s vyhnáním, s neodškodněným vyvlastněním Němců nebudou nadhazovat majetkové otázky.
„Závazek ochrany“ vůči vyhnancům? Chyba, nic takového! Ještě v devadesátých letech se o tom dalo hodně dočíst v prohlášeních krajanských sdružení, ale dnes panuje i ohledně této otázky ticho. Účinek toho faktického zanechává svoje stopy. To je zapeklitá situace.
Je třeba něčeho víc než krásných projevů politických veličin na tradičních setkání vyhnanců, abychom se z ní dostali. Totiž vážně míněné politické vůle chopit se neřešených problémů. Protože stále ještě platí formulka Abrahama Lincolna, která praví: Nic není definitivně upraveno, snad jedině, pokud je to upraveno spravedlivě.
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 5. června 2014.
