Herbert Schmidl
Úvodní poznámka redakce: Vydavatel Pavel Kamas byl v pondělí večer hostem ve vysílání rádia "Slobodný vysielač" a ti, kteří měli možnost si tento zajímavý pořad vyslechnout, vědí, že se v něm často hovořilo o česko-německých vztazích a o vzájemné historii. (Archivní záznam pořadu najdete ZDE.) Kamas slovenským posluchačům mezi jiným také výstižně řekl, že podobně jako kupříkladu současný slovenský premiér Fico může být sotva považován za reprezentanta svého národa, stejně naivní by bylo se domnívat, že nějaký Posselt nebo jiní lidé ve vedení sudetoněmeckého "landsmanšaftu" jsou jakýmisi reprezentanty sudetských Němců. Názory a postoje řadových a „obyčejných“ sudetských Němců se dost často v různých bodech neztotožňují s tím, co předvádí vedení landsmanšaftu. Domníváme se, že pro upřímné vyrovnání a budoucí plodnou spolupráci může být jenom přínosné, pokud budou prezentovány i názorové postoje podobné těm z následujícího textu ze „Sudetenpost“, a to i navzdory skutečnosti, že se ani jeho autor zcela nevyvaroval jistých stereotypů. (-lb-)
Jak v Praze, tak ani v Berlíně mezi vládnoucími kruhy neexistuje jeden jediný politik, který by se zasazoval za opravdové a spravedlivé vyjasnění poměrů mezi Čechy a sudetskými Němci. Je to začátek a konec spojeneckého bezpráví a nepořádku v Evropě stejně jako konec sedmdesát let trvající nemožné politiky obou států. Také zprávy z denního tisku prozrazují, že se k tomu počítají i dvojité státní návštěvy spolkového prezidenta Gaucka.
Spolkovému prezidentu se při příležitosti jeho druhé státní návštěvy České republiky jeví jako zázrak skutečnost, „že po dějinách utrpení bylo možné, že si sobě (Němci a Češi) opět můžeme dívat do očí“. Za zázrak se obvykle považuje nějaká mimořádná událost, kterou si člověk neumí vysvětlit a jež odporuje průběhu věcí v duchu přírodních zákonů.
Průběh dějin sudetoněmeckého utrpení, zakládající se na pravidlech přírodních zákonů, se skládá z:
A) z lidských práv, protože vyvlastnění nesloužilo jen obstarávání si majetku. Sudetoněmecké obyvatelstvo mělo být kromě toho diskriminováno, odsouzeno k nucené práci a vyhnáno ven ze země. Postižení občané byli kvůli svému německému původu zbaveni majetku, stejně jako vražděni nebo vyhnáni. Konfiskovaný majetek způsobil mezinárodně právní nároky na restituci jako primární ochranu. Pokud to nepůjde už navrátit zpět, je třeba poskytnout nárok na odškodnění jako sekundární ochranu;
B) z Haagské úmluvy o zákonech a obyčejích pozemní války, protože první zabírání území a vyhánění probíhalo již během válečného dění;
C) z článku II Konvence o odvrácení a potrestání genocidy, protože byla zničena etnická národnostní skupina sudetských Němců. Konfiskace majetku jsou vedle toho součástí těžkých zločinů proti lidským právům a mají charakter genocidy (Právní posudek Ermacora, číslo 187);
D) z cizineckého práva, protože českými dekrety nastalo odejmutí sudetoněmeckého soukromého majetku bez odškodnění. Diskriminující vyvlastňování cizinců bez odškodnění je podle něj ovšem zakázáno. Dle věcné situace byla tato vyvlastnění porušením základních norem cizineckého práva.
Zločiny tohoto druhu nelze promlčet a proto má spolková vláda kvůli útoku na mezinárodní právo třetím státem nadále povinnost zaručit německým státním občanům zahraniční ochranu. Spolková vláda toho ale nevyužívá.
Stejným způsobem, jakým spolková vláda doposud pokračovala ve svém protiprávním nevykonávání svých kompetencí v oblasti státního a mezinárodního práva, prohlásil český parlament dne 24. dubna 2002 nepřetržitou platnost konfiskačních a vyhánečských dekretů za „nepochybnou, nedotknutelnou a neměnitelnou“. Díky dvojité vině obou států v tom smyslu, že se rozhodly pro bezpráví, ačkoliv se musely rozhodnout pro spravedlnost, se oba státy vzdaly etických společenských hodnot, takže tento chybný postoj nemůže být vyzdvihován jako základ pro to, aby si Češi a sudetští Němci mohli navzájem hledět do očí, jak to konstatoval spolkový prezident Gauck. Tato reakce – hledět si do očí – by se totiž zakládala na potvrzení etických hodnot – navrácení toho uloupeného a navrácení vlasti, a nikoliv na zachovávání protiprávních událostí.
Ačkoliv se Německo po válce rozhodlo pro spravedlnost a proti dosavadnímu bezpráví tím, že bylo ochotno vykonat nápravu, chybí českému státu schopnost rozpoznat etické hodnoty v realitě a také v souvislosti s nimi vznikající nároky. Na tuto skutečnost spolkový prezident také nebral ohledy, jestliže při příležitosti své návštěvy konstatuje, že Praha jako hlavní město tohoto státu „je zcela obvzláštním způsobem o trochu více Evropou než Paříž, Londýn, Řím nebo Berlín“. Pro sudetoněmecké vyhnance z vlasti se k tomu ještě přidružuje vzpomínka na skutečnost, že v této Praze kdysi rozhlas vyzýval obyvatelstvo heslem „Smrt všem Němcům!“. V Praze byly zabity tisíce Němců, stejně jako v revoluční den, 9. května 1945, byli na pouličních svítilnách visící muži SS upalováni zaživa. Jak spolkový prezident dospěl k poznatku, že „Evropa, která v tomto městě (Praze) ze všech prvků zplodila něco jedinečného a nádherného“, zůstane asi jeho tajemstvím.
Stejně tak obtížně si lze vysvětlit čestné prohlášení, které spolkový prezident poskytl České republice za to, že prokázala respekt vůči sudetoněmeckým odbojářům a politicky pronásledovaným sudetským Němcům. A po celých desetiletích, která uplynula od zločinů vyhánění, se se těmto postiženým lidem omluvila za vyhnání. Ovšem zůstalo nadále u ukradení jejich majetku a jejich odsouzení k nuceným pracem a vyhnání.
Národní výbor naší rodné obce Březno vystavil z takového důvodu mému otci potvrzení o tom, „že byl stále činný v protifašistickém smyslu a tím také pomáhal českému národu“. Podařilo se mu vysvobodit tři české spoluobčany z koncentračního tábora tím, že prohlásil, že se za ně zaručí. Dva další Čechy z obce tímto způsobem mohl uchránit před umístěním do tábora. Toto potvrzení mu dali na cestu „při jeho vystěhování do Německa“. To jej ovšem neuchránilo před nucenou prací, trvající rok a půl. Během tohoto období se má matka bránila proti znásilnění jedním českým milicionářem, čímž si vysloužila ránu pažbou do zadní části hlavy. Pobyt v nemocnici, který se tímto stal nutný, tval pouze krátce, protože místo ve špitále bylo třeba využít jiným způsobem. Matka opustila nemocnici s potížemi se závratěmi a k tomu se přidružila nahluchlost a ztráta zrakových schopností. Pozdější operace mozku v Německu na těchto zdravotních omezeních nic nezměnila, ale naopak se k tomu přidala ještě paraplegie a má matka zemřela v raném věku 54 let. Společně s vyvlastněním celého majetku, zbavením práv a pokořením obdržel můj otec tedy docela špatnou odměnu za dobrý skutek.
Dějinné pravdě odporuje taktéž výrok spolkového prezidenta, že nacionálněsocialistické zločiny způsobily konec soužití mezi Čechy a sudetskými Němci, což klasifikuje jako „konec této jedinečné kulturní symbiózy v srdci Evropy“. Zaprvé je toto velebení společného života naprosto nepravdivé. Anglický profesor Arnold Toynbee, který v roce 1937 navštívil Československo, ve svém posudku konstatoval: „Co se týče metod, prostřednictvím kterých dnes Češi vykonávají svou nadvládu nad sudetskými Němci, tak ty jsou jednoduše nedemokratické.“ Viscount Walter Runciman byl anglickou vládou vyslán do Československa v rámci mírové mise. Hovořil s oběma stranami a prohlásil, že pro sudetské Němce není už déle snesitelné žít v zemi za platných jednostranných poměrů. Ostatně český prezident po svém návratu z Londýna o řešení problému se sudetskými Němci prohlásil: „Vyhoďte Němce z jejich bytů a udělejte místo našim! Všichni Němci musí zmizet! Co jsme chtěli provést už v roce 1918, provedeme teď! Už tehdy jsme chtěli všechny Němce odsunout.“ (Pozn. redakce: Toto mělo zaznít v Benešově projevu v Táboře 3. června 1945. Spolupracovník Našeho směru, Franz Chocholatý Gröger, který autentičnost tohoto výroku před několika lety prověřoval, k tomu poznamenává, že se jí nepodařilo skutečně spolehlivě doložit.)
Do proudu německo-českých dějin patří dochované zprávy o historických faktech, kontrolovatelných objektivními autoritami. Svévolné, subjektivně individuální interpretace nebo osobní hodnocení, jako forma jakýchsi dárků při státní návštěvě, k tomu nepatří. Není přínosné ani pro minulost, ani pro přítomnost či budoucnost, pokud je podlamována sebeúcta či sebevědomí nějakého národa nebo jeho národní části. Zahraniční přátelé urgovali již více německé přímosti a stejně tak kritizovali německou "turistiku pokání". Tak naši státníci často vytvářejí dojem, že jednají jako příjemci rozkazů určovaných zahraničními zájmy.
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 5. června 2014.
