Předcházející část: Práce a chléb
Lukáš Beer
Anketa mezi 600 reprezentativními bývalými voliči NSDAP v roce 1933 (provedená před třiceti lety) přinesla následující výsledek: 20,5% dotazovaných uvedlo, že jejich hlavním motivem pro volbu nacionálních socialistů v čele s Adolfem Hitlerem byl nešvar chaosu politických stran. Tento důvod se řadil jako druhý nejvýznamnější argument za otázku „práce a chléb“, o které byla řeč v předcházející kapitole. V očích voličů totiž naprosto selhal parlamentární systém politických stran za Výmarské republiky. Tento systém ve skutečnosti nepřinášel žádné zlepšení, pouze řešení problémů znemožňoval.
Pamětníci vzpomínají, že tato rozpolcenost politického spektra byla obzvláště citelná v posledních letech před rokem 1933. O poslanecká místa v Říšském sněmu se ucházelo více než třicet politických stran (32 až 38), které ale ve skutečnosti byly spíše zástupci zájmových skupin (dělníci, rolníci, podnikatelé…), pouze z části byla jejich existence odůvodňována světonázorově. Politické názory rozdělovaly nejen politické strany, ale sahaly hluboko do pracovního života, do továren, škol, sportovních hnutí a dokonce i rodin, kde proti sobě stáli názorově rodinní příslušníci – ani to nebylo nic neobvyklého. Z tohoto stranického chaosu se toužilo mnoho lidí dostat, což je vedlo k sympatiím vůči NSDAP. Důvěra k nějaké konkrétní jiné politické straně v podstatě nemohla existovat, protože vládní kabinety se kolikrát střídaly i v půlročních periodách, zatímco neustále narůstala armáda nezaměstnaných a mladí lidé neviděli žádné východisko. Dané politické konstelace, které momentálně v Berlíně vládly, mohly být druhý den klidně svrženy politickým odpůrcem, neexistovaly stabilní podmínky pro realizaci politických programů. Bývalí voliči NSDAP v interview před kamerou vzpomínali, jak v roce 1926 měla Výmarská republika za sebou již 14 různých vlád, ale stav v republice byl čím dál tím více dezolátnější. Roku 1928 kandidovalo do Říšského sněmu 31 politických stran, navzájem mezi sebou „na krev“ rozhádaných a znepřátelených, jejich vztahy byly vzájemně velmi obhroublé. Německý tisk přinášel takřka denně zprávy o nepěkných scénách z parlamentu, kde se poslanci navzájem napadali nejen verbálně, ale především i fyzicky. Národ byl svědkem toho, že poslanci v parlamentu se v podstatě nechovali tak, jak by se od nich jinak očekávalo. Zdálo se také, že jednou z největších starostí poslanců parlamentu byly zajištění vlastních diet. V jednom období se dokonce za pouhé dva roky vystřídaly celkem tři vlády – od října 1931 do prosince 1932 (vláda Brüninga, Papena, Schleichera). Od vzniku Výmarské republiky do nástupu Adolfa Hitlera do úřadu se v Berlíně vystřídalo celkem 22 vlád, tj. v průměru se jednotlivé vlády držely u moci pouze sedm až osm měsíců. Často krátkodobým vládám nezbývalo nic jiného, než vydávat mimoparlamentní nouzová nařízení. Lidé ale na vlastní kůži pociťovali, že jsou kráceny podpory v nezaměstnanosti, sociální podpory, že klesají mzdy a zvyšují se daně a zavádí se nové, a přesto na sebe pozitivní změny nechaly stále čekat – nezaměstnanost stále stoupala. NSDAP se získávala pomalu sympatie i jiných bývalých voličů umírněných nacionálně-konzervativních stran. Tyto politické strany se těmto voličům po čase začaly bohužel jevit jako součást tohoto stranického systému, soustředěného do Říšského sněmu. Politická polarizace stran, bitky a nepěkné scény v parlamentu, to vše hrálo nacionálním socialistům jen do jejich rukou. .
Lidé si kladli zásadní otázku – proč nedat Hitlerovi šanci, když všichni ostatní doposud selhali a nedodrželi to, co slibovali? K čemu tenhle demokratický parlamentarismus? Ukáže se, zda Hitler dokáže svoje sliby splnit. Hůř než teď už být nemůže, tak za pokus to stojí… .
Dne 27. července 1932 pronesl Adolf Hitler ve svém projevu: .
„Pokud osud dává nějakému systému k dispozici 13 let, aby prokázal svoje schopnosti, tak pro to musí hovořit činy a výkony. Tito protivníci by dnes museli svou propagandu vést tím, že povolají jednotlivé německé stavy za svědky, že by nechali napochodovat rolníka, dělníka, zaměstnance, střední vrstvy, vlastně celé hospodářství jako žijící svědky jejich působení. … Pánové by měli laskavě převzít odpovědnost za posledních 13 let! … Po třináct roků dokazovali hospodářsky a politicky, co jsou schopni vykonat. Zničili národ hospodářsky, zruinovali rolnický stav, zbídačili střední stav, promrhali finance v Říši, v zemích, v komunách, všechno je bankrot a mnoho milionů nezaměstnaných. Můžou se kroutit, jak se jim zachce: Oni za to zodpovídají! A muselo to tak přijít. Dá se opravdu uvěřit tomu, že nějaký národ může vůbec učinit nějaké výkony, když je politický život tak rozpolcen jako ten náš německý? .
Teprve před několika hodinami jsem četl volební návrhy, např. v Hesensku-Nassau: čtyřiatřicet politických stran! Dělnictvo má svoje vlastní strany, a sice ne jednu, to by bylo příliš málo, musejí to hned být tři nebo čtyři. Měšťanstvo, protože je ještě inteligentnější, potřebuje ještě víc stran. Střední vrstvy musí mít svoje strany, hospodářství svoje strany, venkovan taky svojí vlastní stranu, a sice taky hned tři, čtyři. A pánové vlastníci domů musejí své zvláštní zájmy politického druhu, světonázorového druhu, nechat zastupovat jednou stranou. A páni nájemníci tady samozřejmě nemohou zůstat pozadu! A katolíci taky vlastní stranu a protestanti jednu stranu a Bavoři svojí stranu a Duryňáci svojí vlastní stranu a Würrtembergští ještě zvláštní speciální stranu a tak dál. Čtyřiatřicet v jedné zemičce! A to v době, ve které tu stojí největší úkoly, které mohou být vyřešeny jen tehdy, když se vzchopí celá síla národa! .
Protivníci nám nacionálním socialistům vytýkají, a mně obzvlášť, že jsme prý intolerantní nesnášenliví lidé. Prý nechceme, říkají, pracovat s ostatními stranami. A (…) politik to ještě přiostřuje tím, když říká: Nacionální socialisté vůbec nejsou němečtí, neboť odmítají práci s ostatními stranami! Takže je typicky německé mít 30 stran. Musím tu jednu věc vysvětlit: Pánové mají zcela pravdu. Jsme intolerantní! Dal jsem si jeden cíl: totiž těch 30 stran vymést z Německa!“ .
Příště – Versailleský diktát
