„Bibi“ ve svých projevech nikdy nešetřil historickými „srovnáními“, na to jsou jeho posluchači zvyklí. Tentokráte se jim odvděčil opětovným narýsováním paralely mezi „nacistickou agresí“ a nenávistným středověkým islámem, když prohlásil: „Přibližně před 70 lety viděl svět jinou fanatickou ideologii zaměřenou na dobytí světa. Zřítila se v plamenech. Ale nikoli než před tím s sebou vzala milióny lidí. Ti, kteří oponovali tomuto fanatizmu, čekali příliš dlouho, než začali jednat. Nakonec triumfovali, ale za hroznou cenu.“
Ale i toto jeho aktuální porovnání žalostně pokulhává. Že to navíc tak trochu nezapadá do obrazu, ve kterém chtěl izraelský ministerský předseda vylíčit domnělé agresivní záměry Íránu proti světu, je v této chvíli vedlejší. Ani nacionálněsocialistická ideologie, ani tehdejší Německo si nekladly nikdy za cíl „dobytí světa“ a jeho zotročení a vnucování vlastního státního zřízení a ideologie cizím národům na jiných kontinentech. Hitlerovo rané přání o navázání přátelských a spojeneckých vztahů s Velkou Británií žalostně selhaly. I v pozdějších dobách, kdy už zahraniční politika Anglie byla pevně v rukách Winstona Churchilla a naděje na pakt s Anglií byly definitivně v nedohlednu, německý „Vůdce“ opakovaně zdůrazňoval, že nechová nepřátelství vůči anglickému lidu, ale nanejvýš k anglickému vedení a silám, které jej v pozadí ovlivňují. Jediným „světovým“ požadavkem Hitlera bylo a zůstávalo navrácení ukradených německých kolonií, odejmutých po první světové válce. Nacionálněsocialistická ideologie se orientovala výhradně na vlastní národ a nebyla určena „na export“ pro jiné národy mimo území Říše.
Netanjahu a někteří političtí představitelé západního světa však považují stále za nutné vměšovat se ve jménu blahodárného šíření demokracie, liberalismu a vymožeností onoho „moderního světa“, který izraelský státník tak vyzdvihoval, do vnitřních záležitostí národů a kultur, kdykoliv se jim to zamane. Kalkulaci vojenského zásahu samozřejmě nevyjímaje. Netanjahu ve svém projevu prohlásil: „A tak také klášterizovaný Střední Východ ustoupí nakonec neodolatelné moci svobody a technologie. Až se toto stane, bude náš region řízen nikoli fanatizmem a spiknutím, ale rozumem a zvídavostí.“ Co má Netanjahu co mluvit do života jiných národů? Co jiného se skrývá za slovy izraelského ministerského předsedy než arogantní povýšenost a přesvědčení, že Izrael, stát „světlé modernosti“, může doporučovat jiným národům a kulturám svůj styl státního politického uspořádání a způsob kulturního života. Vzhledem k tomu, že Netanjahu otevřeně hrozí válkou a napadením, je použití slova „doporučovat“ v této souvislosti spíše velkou bagatelizací.
Izraelský politik není ale zdaleka prvním, kdo si před světovou veřejností potřeboval ospravedlnit své vojenské a mocenskopolitické cíle fabulováním o záměrech Hitlerova Německa „dobýt celý svět“. Zatímco Netanjahu se na zasedání Valného shromáždění snažil vyburcovat veřejnost ke schválení jeho útočných úmyslů kresbou pumy a zaznačení červené linie na ní a porovnával dnešní situaci se situací v Evropě ve 30. letech, pokoušel se svého času ovlivňovat veřejné mínění ve Spojených státech žalostnou manipulací prezident Franklin D. Roosevelt.
Je prokázáno, že Roosevelt např. cíleně vyhledával citáty „hrozivých scénářů“ a plánů z úst německých nacionálněsocialistických politiků, aby je použil v rámci vnitropolitické debaty o odůvodnění mezinárodní politické a vojenské angažovanosti USA. Nezdráhal se přitom použít lží a vyslovených podvrhů. 27. října 1941, tedy v období vyvrcholení bitvy v Atlantickém oceánu a měsíc před japonským útokem na Pearl Harbor, šokoval prezident Roosevelt své spoluobčany údajným „odhalením“. Ve svém tehdejším projevu prohlásil, že se mu dostala do rukou mapa s Hitlerovými plány uspořádání světa po jeho dobytí Německem. Z této mapy vyplývalo, že Německo plánuje vytvořit z jižní Ameriky pět satelitních nacionálněsocialistických států a jejich tamější náboženství přetvořit k „uctívání nacistického kultu“. Roosevelt tvrdil, že autorem mapy je Hitler a jeho vláda. Údajně jsou na této fiktivní mapě, která částečně zobrazovala i střední Ameriku, odpovídajícím způsobem smazány hranice a plány zobrazené územní reorganizace zahrnovaly i Panamu. Dle dnešních poznatků byla tato údajná německá mapa podvrhem britské tajné služby a Roosevelt, ačkoliv věděl o jejím skutečném původu a taktéž o absurdnosti na mapě znázorněných, údajně Hitlerových plánů, vědomě tento podvrh použil, aby vyburcoval americkou veřejnost ke vstupu do války a umlčel zároveň své izolacionistické protivníky v Senátu.
Rozdíl mezi Netanjahuem a Rooseveltem spočívá dnes pouze v tom, že tehdejší americký prezident svou lež o německých aspiracích na světovládu maskoval jednoduchým podvrhem dokumentu, zatímco izraelský ministerský předseda se dnes nachází v nesrovnatelně snadnější pozici a vystačí si tím, že tuto mezitím už tisíckrát opakovanou lež jednoduše zopakuje nanovo.
