Lukáš Beer
Izraelský ministerský předseda Benjamin Netanjahu koncem září apeloval před Valným shromážděním OSN v New Yorku na svědomí světové veřejnosti. Modrá planeta prý nyní stojí na pokraji katastrofy nedozírných rozměrů, a proto se jí musí preventivně zabránit. Jde o konflikt dobra se zlem, proti sobě stojí dva světy: „síly středověku“, reprezentované na jedné straně militantním a utiskujícím islámem, nárokujícím si nadvládu nad celým světem a nenávidějícím nejen stát Izrael, ale samozřejmě i Ameriku a Evropu, a světlé „síly modernosti“, jejichž vzorovým příkladem je právě dnešní moderní židovský stát, stojí na straně druhé. Ony středověké síly vyvolávají prý konflikt na celém světě, ale Izrael stojí pevně a hrdě při silách modernosti. Izrael kromě toho přispívá k tomu, aby byl svět lepší, a obohacuje svět svým vědecko-technickým přínosem, mnoho úspěšných vědců a kvalitních technologií má původ ve vlasti Netanjahua, na což je premiér patřičně hrdý.
„Bibi“ ve svých projevech nikdy nešetřil historickými „srovnáními“, na to jsou jeho posluchači zvyklí. Tentokráte se jim odvděčil opětovným narýsováním paralely mezi „nacistickou agresí“ a nenávistným středověkým islámem, když prohlásil: „Přibližně před 70 lety viděl svět jinou fanatickou ideologii zaměřenou na dobytí světa. Zřítila se v plamenech. Ale nikoli než před tím s sebou vzala milióny lidí. Ti, kteří oponovali tomuto fanatizmu, čekali příliš dlouho, než začali jednat. Nakonec triumfovali, ale za hroznou cenu.“
Ale i toto jeho aktuální porovnání žalostně pokulhává. Že to navíc tak trochu nezapadá do obrazu, ve kterém chtěl izraelský ministerský předseda vylíčit domnělé agresivní záměry Íránu proti světu, je v této chvíli vedlejší. Ani nacionálněsocialistická ideologie, ani tehdejší Německo si nekladly nikdy za cíl „dobytí světa“ a jeho zotročení a vnucování vlastního státního zřízení a ideologie cizím národům na jiných kontinentech. Hitlerovo rané přání o navázání přátelských a spojeneckých vztahů s Velkou Británií žalostně selhaly. I v pozdějších dobách, kdy už zahraniční politika Anglie byla pevně v rukách Winstona Churchilla a naděje na pakt s Anglií byly definitivně v nedohlednu, německý „Vůdce“ opakovaně zdůrazňoval, že nechová nepřátelství vůči anglickému lidu, ale nanejvýš k anglickému vedení a silám, které jej v pozadí ovlivňují. Jediným „světovým“ požadavkem Hitlera bylo a zůstávalo navrácení ukradených německých kolonií, odejmutých po první světové válce. Nacionálněsocialistická ideologie se orientovala výhradně na vlastní národ a nebyla určena „na export“ pro jiné národy mimo území Říše.
Netanjahu a někteří političtí představitelé západního světa však považují stále za nutné vměšovat se ve jménu blahodárného šíření demokracie, liberalismu a vymožeností onoho „moderního světa“, který izraelský státník tak vyzdvihoval, do vnitřních záležitostí národů a kultur, kdykoliv se jim to zamane. Kalkulaci vojenského zásahu samozřejmě nevyjímaje. Netanjahu ve svém projevu prohlásil: „A tak také klášterizovaný Střední Východ ustoupí nakonec neodolatelné moci svobody a technologie. Až se toto stane, bude náš region řízen nikoli fanatizmem a spiknutím, ale rozumem a zvídavostí.“ Co má Netanjahu co mluvit do života jiných národů? Co jiného se skrývá za slovy izraelského ministerského předsedy než arogantní povýšenost a přesvědčení, že Izrael, stát „světlé modernosti“, může doporučovat jiným národům a kulturám svůj styl státního politického uspořádání a způsob kulturního života. Vzhledem k tomu, že Netanjahu otevřeně hrozí válkou a napadením, je použití slova „doporučovat“ v této souvislosti spíše velkou bagatelizací.
Izraelský politik není ale zdaleka prvním, kdo si před světovou veřejností potřeboval ospravedlnit své vojenské a mocenskopolitické cíle fabulováním o záměrech Hitlerova Německa „dobýt celý svět“. Zatímco Netanjahu se na zasedání Valného shromáždění snažil vyburcovat veřejnost ke schválení jeho útočných úmyslů kresbou pumy a zaznačení červené linie na ní a porovnával dnešní situaci se situací v Evropě ve 30. letech, pokoušel se svého času ovlivňovat veřejné mínění ve Spojených státech žalostnou manipulací prezident Franklin D. Roosevelt.
Je prokázáno, že Roosevelt např. cíleně vyhledával citáty „hrozivých scénářů“ a plánů z úst německých nacionálněsocialistických politiků, aby je použil v rámci vnitropolitické debaty o odůvodnění mezinárodní politické a vojenské angažovanosti USA. Nezdráhal se přitom použít lží a vyslovených podvrhů. 27. října 1941, tedy v období vyvrcholení bitvy v Atlantickém oceánu a měsíc před japonským útokem na Pearl Harbor, šokoval prezident Roosevelt své spoluobčany údajným „odhalením“. Ve svém tehdejším projevu prohlásil, že se mu dostala do rukou mapa s Hitlerovými plány uspořádání světa po jeho dobytí Německem. Z této mapy vyplývalo, že Německo plánuje vytvořit z jižní Ameriky pět satelitních nacionálněsocialistických států a jejich tamější náboženství přetvořit k „uctívání nacistického kultu“. Roosevelt tvrdil, že autorem mapy je Hitler a jeho vláda. Údajně jsou na této fiktivní mapě, která částečně zobrazovala i střední Ameriku, odpovídajícím způsobem smazány hranice a plány zobrazené územní reorganizace zahrnovaly i Panamu. Dle dnešních poznatků byla tato údajná německá mapa podvrhem britské tajné služby a Roosevelt, ačkoliv věděl o jejím skutečném původu a taktéž o absurdnosti na mapě znázorněných, údajně Hitlerových plánů, vědomě tento podvrh použil, aby vyburcoval americkou veřejnost ke vstupu do války a umlčel zároveň své izolacionistické protivníky v Senátu.
Rozdíl mezi Netanjahuem a Rooseveltem spočívá dnes pouze v tom, že tehdejší americký prezident svou lež o německých aspiracích na světovládu maskoval jednoduchým podvrhem dokumentu, zatímco izraelský ministerský předseda se dnes nachází v nesrovnatelně snadnější pozici a vystačí si tím, že tuto mezitím už tisíckrát opakovanou lež jednoduše zopakuje nanovo.