Lukáš Beer
Před třiceti lety vznikl ve spolupráci novináře a spisovatele Wolfganga Venohra a Michaela Vogta zajímavý dvouhodinový filmový dokument. Před kamerou se tehdy octlo 56 dobových pamětníků, kteří v roce 1933 odevzdali svůj hlas NSDAP a o pět let později, v březnu 1938, hlasovali pro přivtělení Rakouska k Říši. Autoři tohoto dokumentárního snímku z roku 1983 provedli zároveň reprezentativní anketu mezi 600 bývalými voliči NSDAP. Cílem bylo zjistit, která stránka politiky Adolfa Hitlera je vlastně nejvíce oslovila, co jim bylo na jeho politických cílech nejvíce sympatické. Největší podíl oněch dotazovaných – 29,7 procent – volil roku 1933 nacionální socialisty proto, že si od nich sliboval prosazení politiky „práce a chleba“, tj. zajištění práce a sociálního vzestupu v zemi. A ještě větší podíl z nich – 35,1 procent – vypověděl, že pět let po převzetí moci nacionálními socialisty v roce 1938 to byl hlavní důvod, proč by Hitlerovi dali hlas znovu. Naplnil totiž jejich očekávání a splnil učiněné sliby.
Tvůrci zaznamenané autentické výpovědi a vzpomínky pamětníků, kteří se rozvyprávěli před kamerou, nemají o nic méně vypovídající hodnotu nežli historická fakta. Lidé, kteří byli ochotni otevřeně vyslovit svůj názor a povykládat o svých tehdejších zkušenostech, vesměs považovali nacionální socialismus za jediné východisko z utrpení a útrap každodenního života ve Výmarské republice. A stejně tak potvrdili, že pouhých pět let nacionálněsocialistického režimu v Německu po sociální a hospodářské stránce přineslo nebývalý vzestup životní úrovně a blahobytu. Hitlerova politika se po této stránce z jejich pohledu osvědčila.
Jenom za tři a půl roku – od prosince 1929 do března 1933 – stoupla nezaměstnanost v Německu z původních 2,9 miliónů na více než 6,5 milionu. Nebylo v dohlednu žádné východisko. Každý čtvrtý německý zaměstnanec nemohl materiálně dostatečně zajistit svou rodinu, velká část dělnické třídy žila v nejhlubší chudobě, děti dělníků vegetovaly v roztrhaných ošaceních a bez obuvi v německých velkoměstech. Už v roce 1927 žil jeden milion německých občanů bez stálého přístřeší nad hlavou a chybělo minimálně 600.000 bytů. S příchodem hospodářské krize se situace dramaticky zhoršila – znamenalo to totiž konec s plány na výstavbu obydlí. Do roku 1933 tak stoupl počet chybějících bytových jednotek v zemi na 1,5 milionů. V ulicích měst byly dennodenně k vidění fronty nezaměstnaných čekajících na minimální podpory v nezaměstnanosti. Deprimující byl pohled na neobyčejné množství žebráků obcházejících dům po domu. Podpora v nezaměstnanosti se vyplácela maximálně půl roku a pohybovala se běžně kolem 17 marek za týden a tyto peníze měly vystačit kolikrát pro celou rodinu, která měla třeba 3 až 5 členů (jeden z pamětníků uvádí pro ilustraci, že láhev piva stála v té době 20 feniků). Katastrofální byla i situace v zemědělství a tedy na venkově. Už koncem 20. let rapidně klesly ceny zemědělských produktů a naprostého dna dosáhly tyto ceny v letech 1932-1933 s fatálním dopadem pro německé rolníky. Rozmáhaly se nucené dražby. Zatímco v roce 1928 bylo v Německu nuceně vydražováno 2290 zemědělských podniků s celkovou plochou 48.360 hektarů, zdvojnásobil se tento počet v roce 1933 na 4500 podniků s plochou 135.000 hektarů.
Roku 1933 přichází Hitler a jeho hospodářský zázrak, ve který jeho voliči doufali. Naděje voličů se naplňují. Relativně brzy po jeho nástupu se odbourávala velká nezaměstnanost. V roce 1934 klesla nezaměstnanost z šesti na čtyři miliony – nutno poznamenat, že tomu ještě nebylo díky zbrojnímu průmyslu. V roce 1939 přesahoval počet nezaměstnaných mírně hranici 300.000, přičemž v tomto počtu jsou zahrnuti nezaměstnaní z bývalého Rakouska, kde teprve začínaly působit plody nacionálněsocialistické hospodářské a sociální politiky. Lidé získávali zpět důvěru a optimismus. Statistiky v roce 1933 nejprve ukazovaly sice přibližně stejnou úroveň, ale již od léta nastává rapidní zlepšování a stoupající tendence zaměstnanosti. Narůstala poptávka po pracovní síle ve stavebnictví a v příbuzných odvětvích, v průmyslu železa a oceli, rozmach zaznamenaly cihlárny, znovu se zaměstnávali lidé, kteří již byli dlouhodobě nezaměstnaní. Brzy měla každá německá rodina opět živitele, byla tu opět naděje v hospodářskou budoucnost a lidé zase měli peníze na nákupy.
Žádná společenská třída a žádný stav neprofitoval z nacionálněsocialistické politiky tak dobře jako rolníci. Zavedení pevných cen pro jatečný dobytek a obilí učinilo rolníka nezávislým na výkyvech cen a zavedení říšského dožínkového dne zvedlo sociální prestiž rolnické třídy. Německému zemědělství se napomohlo oddlužováním nejzadluženějších podniků. 29. září 1933 vstupuje v platnost tzv. „Reichserbhofgesetz“, říšský zákon nacionálněsocialistické vlády, který sloužil k tomu, aby byly zemědělské podniky „chráněny před zadlužením a roztříštěním v procesu dědění“. Zákon znemožňoval, aby se kšeftovalo s hodnotnými pozemky a s úrodnou půdou.
Na své si přišli zejména němečtí řadoví zaměstnanci, kteří se dočkali konečně svých práv. Za Výmarské republiky bylo běžné, že zaměstnanci byli často placeni daleko pod výší tarifní mzdy, ačkoliv byli třeba i organizováni v odborech. Běžně šlo o mzdy 30 procent pod tarifem. Zaměstnavatelé se obvykle odvolávali na „těžkou dobu“. V roce 1933 byla v tisku zveřejněna výzva Německé pracovní fronty (DAF), aby zaměstnavatelé platili mzdy ve výši domluvených tarifů. Jeden z pamětníků vzpomíná, jak šel osobně s tímto článkem v novinách za svým šéfem, který mu okamžitě slíbil dorovnat plat od nacházejícího měsíce. Ale to nebylo zdaleka všechno – zaměstnavatelé nyní museli svým lidem doplatit do posledního feniku diference ve mzdách za poslední půlrok. Lidé si tak najednou přišli k docela velkým finančním obnosům.
Německý hospodářský vzestup od roku 1933 do konce roku 1937 v číslech: Těžba černého a hnědého uhlí stoupla ze 220 na 370 milionů tun, registrace vozidel stoupla z 48.000 na 276.000 kusů, hodnota zemědělské produkce stoupla o padesát procent. Od roku 1933 se zpětinásobila výstavba bytů. Vzniklo celkem půldruhého milionu nových bytů. Zatímco v roce 1933 bylo zřízeno 90.000 obytných budov, v roce 1937 to bylo už 170.000 obytných budov. Německá říše se proměnila v jedno velké staveniště.Těžba surového železa stoupla z 5 mil. na 16 mil. tun, produkce surové oceli vyskočila za pět let ze 7 na 19 milionů tun, výroba benzinu se zvýšila z 300.000 tun na 1,3 mil. tun. Objem lodního stavitelství se za pět let zdesetinásobil, ovšem zbrojní politika zredukovala zásoby Německé říšské banky z 700 mil. na 70 milionů zlatých marek.
Vzrůstal i počet duševně pracujících ve městech, jelikož nacionálněsocialistická vláda vytvořila tisíce nových pozic na úrovni městské správy. Například v roce 1933 bylo v Německu přibližně 5,5 milionu státních úředníků. Duševně pracující pomáhali zachovat německou městskou restaurační kulturu, která vzkvétala. Spolu s dělnickou třídou, která nyní byla solventní, si města užívala slušné bujnosti ve spotřebě volnočasových a zábavních služeb a spotřebního zboží. Spotřeba téměř všech potravin rostla až do doby, kdy byly od roku 1939 zavedeny příděly potravin.
Po převzetí moci, konkrétně od června 1935, byla zavedena půlroční povinná „Říšská pracovní služba“ pro všechny mladé muže, v rámci které se mladí Němci učili disciplíně a nasazení při manuálních nasazeních jako odvodňování a urovnávání povrchu apod. Pamětníci na toto období vzpomínají rádi jako „na dobrou věc“, i když se jednalo o těžší fyzické práce a i když dobře věděli, že pro firmy by běžné placení této práce regulérní cestou znamenalo mnohem větší výdaje. Původní výchovná myšlenka Říšské pracovní služby (RAD) byla překonávat třídní rozdíly mezi lidmi, ale zároveň tato instituce umožňovala státu nasadit velké masy mládežnických pracovních sil za minimální mzdu. RAD byl nasazen při stavbě říšských dálnic, které však nebyly vynálezem Adolfa Hitlera. Plány výstavby už nějaký rok ležely v šuplíku vlády Výmarské republiky. Ale Hitler tyto plány uskutečnil. Za čtyři roky nechal vystavět 3000 kilometrů dráhy. To byl gigantický výkon a nic Němcům všech stavů a společenských tříd neimponovalo tak jako zázrak nacionálněsocialistické dálnice.
VOLNÉ POKRAČOVÁNÍ.
