Případ Werner Oder – podivné ticho

Čtenáři NAŠEHO SMĚRU se ptají, jak se vyvíjí pátrání po minulosti Wilhelma Odera
Lukáš Beer

Česká televize před dvěma lety natočila pro náboženské vy-
sílání dokument o Wernerovi Oderovi (vpravo). Na obrázku
je hlavní protagonista s dramaturgem pořadu
Petrem Rausem (vlevo). (Foto: Česká televize)

Případ anglického pastora Wernera Odera, který byl před dvěma roky českými sdělovacími prostředky v zakázce křesťansko-sionistické organizace ICEJ prezentován jako „Rakušan“, „syn nacistického válečného zločince, který vraždil Židy“ a který „nyní miluje Izrael“, zanechává za sebou celou řadu otazníků. (NÁŠ SMĚR o tom podrobně informoval). Česká televize dokonce před dvěma roky o Oderovi natočila dokument s názvem Proměna režiséra L. Hlavsy pro náboženský pořad „Cesty víry“. V souvislosti s pobytem Wernera Odera v České republice probíhala v roce 2010 široce pojatá kampaň, která nezahrnovala pouze referování prostřednictvím veřejnoprávní České televize a Českého rozhlasu, nýbrž také zveřejňování příspěvků v regionálních vydáních známých deníků a řadu „diskusních přednášek“, pořádanou organizací ICEJ ve spolupráci s židovskými obcemi.

Demokratické ideje a skutečnost

Myšlenkám českého sociologa Jana Mertla, významného kritika slabostí stranické demokracie a parlamentarismu, byl už na těchto stránkách poskytnut jednou prostor. Dnes přinášíme úryvek z jeho známé práce Z dějin politického myšlení, vydané v Praze roku 1943. Toto dílo bylo autorem ukončeno v listopadu 1942 a z podstatné části sestávalo ze studií z dějin politických teorií, které byly postupně publikovány v letech 1941 až 1942 v týdeníku Brázda. Pro knižní vydání Jan Mertl tyto dříve zveřejněné studie doplnil dvěmi závěrečnými studiemi, přičemž z jedné z nich čerpá naše dnešní ukázka.

Odstartován nový projekt - Debatní klub je online

Účastníci druhého kola "Debatního klubu": bývalý premiér Vladimír Špidla
a ekonom Vít Jedlička. (Foto: kolektif / NÁŠ SMĚR)

Debat a diskusí je v prostoru vytvářeném médii poměrně hodně. Drtivá většina těchto debat je řízena dvojím zájmem - sebeprezentací účinkujících a tvorbou programu nabízeného divácké obci. Tendence přizpůsobování debat divákům z důvodu zvyšování či udržování sledovanosti je dovedlo k formálním postupům, které postupně vytvořily dva proudy od sebe zásadně odlišné. První případem je veřejná debata, která je moderovaná a ve značné množině případů řízená osobou moderátora, který koná v souladu s interním požadavkem redakce a někdy také v souladu se zadáním jednoho z účinkujících - zde máme na mysli debaty prezentované hlavně v televizi a rozhlasu. Druhým případem je debata soukromá, kde žádná moderace a řízení, či zadání není. Tvůrci nového internetového projektu „Debatní klub“ se rozhodli soukromou debatu v jisté transformované podobě uvést před diváky a pokusit se tak debatě vrátit její rozměr a smysl. Součástí formálních postupů těchto debat je i neformální interview, které se debatou prolíná.

Opravdoví ekologové

Lukáš Beer
Ekologické hnutí má patriotské a konzervativní kořeny, cizí dnes všeobecně vnímané politice "Zelených"

Herbert Gruhl, jeden ze spoluzakla-
datelů "zeleného" hnutí ochrany
přírody, zastával z hlediska "politicky
korektně" smýšlejících pozorovate-
lů velice "antihumanistické názory".
(Foto: Herbert-Gruhl-Gesellschaft)

Pouze málokterý z nás dnes ještě ví, že na začátku ekologického hnutí resp. hnutí pro ochranu životního prostředí nestály „levicově“ extremistické kádry maoistických a stalinistických uskupení, nýbrž konzervativní a patriotští politikové jako například Herbert Gruhl, Baldur Springmann a August Haußleiter. Od dnešních fanatických původců kampaní proti „rasismu“ a zastánců multikulturní společnosti, příznivců přistěhovalectví a „feminismu“, propagátorů partnerství homosexuálů a legalizace lehkých drog (abychom jmenovali jen ty základní pilíře dnešní všeobecně nadnárodně vnímané „zelené“ politiky) měli tito průkopníci zeleného hnutí skutečně na míle daleko. A přesto byli tito lidé a jejich konzervativní přátelé a ideoví spolubojovníci, mezi nimi i antropologicky orientovaní ochránci přírody, postupně, ale jistě vytlačováni z vedoucích funkcí zezelenalými ex-komunisty a nakonec obvyklou metodou očerňování a obviňování z „ekofašismu“ a tím definitivně odstraněni mimo nově se formující seskupení „Zelených“. Ve skutečnosti tedy tito nově nastupující krajně „levicoví“ funkcionáři naskočili jaksi do rozjetého vlaku, ve kterém spatřovali slibnou příležitost k dosažení svých kulturně revolučních cílů. Mnoho příznivců a voličů však neprohlédlo jejich primární úmysly, jež měly sotva co do činění s ochranou přírody a životního prostředí. Pokusy konzervativních ochránců životního prostředí zakládat nové formace, které by se vyhnuly vlivu „levicových“ extremistů, většinou už hned ze začátku ztroskotaly anebo se omezily na několik málo regionálních úspěchů.

David Irving smí do Německa vcestovat až za 10 let

Německé bezpečnostní úřady trvání zákazu odůvodňují také nepřímo poukazem na aktivity „neonacistické buňky ze Zwickau“

Německý týdeník Junge Freiheit informoval v uplynulých dnech o zachování zákazu vcestování do Německa pro britského historika Davida Irvinga, tento však bude časově vymezen na dalších deset let. V září loňského roku požádal totiž Irving o zrušení časově neomezeného zákazu vcestování do země, který platí již od roku 1993. Příslušný cizinecký úřad v Mnichově žádosti nevyhověl, ale omezil zákaz časově do 1. března 2022. Protože britskému historikovi je již 74 let, rovná se toto rozhodnutí prakticky doživotnímu zákazu. Již v roce 2007 si přes německé velvyslanectví v Londýně David Irving zažádal o povolení k vycestování do SRN, aby tam mohl mít přístup do německých archivů, které mu mohly poskytnout potřebné dokumenty pro práci na své knize o Heinrichu Himmlerovi. Mnichovský úřad tehdy odůvodnil zamítnutí Irvingovy žádosti poukázáním na to, že jeho pobyt v Německu by „závažně omezoval“ veřejnou bezpečnost a veřejný pořádek.

Jom ha-Šo´a

Cikánské iniciativy uvádějí naprosto vymyšlené a nereálné údaje o počtu obětí "romského holocaustu"
Lukáš Beer

Přemysl Sobotka, 1. místopředseda Senátu Parlamentu ČR,
každoročně zneuživá připomínání si židovských obětí druhé
světové války k propagaci politiky vlády Izraele - i letos srovnal
aktivisty stavící se proti blokádě pásma Gazy k "nacistům" a
současný osud Izraele k situaci předmichovského Českoslo-
venska. (Ilustrační foto: Outsidermedia)

 Ve středu 18. dubna proběhne na pražském náměstí Míru již po sedmé veřejné předčítání jmen „nacisty zavražděných pražských Židů“ organizovaný Nadačním fondem obětem holocaustu. Akce proběhne v pamětní den Jom ha-šo'a, který je v Izraeli státním svátkem a má být „připomínkou šesti milionů Židů, kteří byli zabiti během holocaustu“ (Wikipedia). Datum je stanoveno na výroční den židovského povstání ve varšavském ghettu v roce 1943, jež bylo nakonec potlačeno německou brannou mocí, a nese oficiální český název Den vzpomínání na oběti holocaustu. Pro většinu českých občanů však je označení tohoto památného dne, stejně jako jeho historického pozadí, něčím neznámým a někteří si mlhavě vybavují, že tomu bylo teprve nedávno, co se i v České republice připomínalo obětí holocaustu – tedy selektivně pouze jedné menší části veškerých miliónových obětí druhé světové války – konkrétně 27. ledna, v Mezinárodní den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti.

Před 70 lety byl podstatně navýšen standard sociálního pojištění v Čechách a na Moravě

Lukáš Beer
Protektorát Čechy a Morava se ve válečném roce 1941, dva a půl roku po připojení k Říši, stal vedle Porúří důležitým centrem německého zbrojního průmyslu. Již krátkou dobu po uvedení Reinharda Heydricha v úřad docházelo k řadě opatření, týkajících se bezprostředně organizace hospodářského života v českomoravském prostoru. Jednou stránkou nově koncipovaného přístupu bylo i přísné pronásledování keťasů, podloudníků a rolníků porážejících načerno dobytek, kteří měli nést hlavní vinu na špatném zásobování obyvatelstva resp. těžili z celkově tíživé situace a přiživovali se na ní. V této době připadalo 42% veškerých rozsudků smrti vynesených stannými soudy v Protektorátu na osoby odsouzené pro závažné hospodářské delikty.

Na redakci Die Weltwoche byla podána trestní oznámení pouze kvůli titulnímu obrázku, nikoliv kvůli korektnímu obsahu textu o cikánské kriminalitě

ČTK a česká média překrucují fakta. Redakce Die Weltwoche brání svůj článek.
Lukáš Beer

Zastupující šéfredaktor švýcarského magazínu Die Weltwoche
Philipp Gut brání článek o kriminalitě cikánských band ve
Švýcarsku. Poukazuje na fakt, že článek je i podle znalců ob-
sahem vynikající a pečlivě zpracovaný. Veškerá kritika se
opírá pouze o titulní obrázek vydání.

Naprosto zkreslené údaje šíří od včerejška české zpravodajské portály – vlnu kritiky prý vyvolal svými články o kriminalitě východoevropských „Romů“ (korektně: Cikánů) švýcarský magazín Die Weltwoche. Zveřejněné zpravodajství vychází ze zprávy ČTK, kterou dané redakce jen mírně obměnily, a je z něj zřejmé, že čerpalo ze zprávy uveřejněné v online vydání německého Die Welt, listu koncernu Axel Springer Verlag. ČTK tak nekriticky přebrala tvrzení redakce Die Welt, že články zveřejněné ve švýcarském magazínu jsou sporné. A dále uvádí, že redakce magazínu „již čelí trestním oznámením nejen ve Švýcarsku, ale také v Rakousku a Německu“. Překroucenou zprávu automaticky přebral i portál českomoravských Cikánů Romea.cz. Co je na tom pravdy a jaká jsou fakta?

Dva géniové

Aktualizace: Arno Breker o dekadentním umění

Dnes před 285 lety bylo v Tomášově kostele v Lipsku po-
prvé uvedeno oratorium Matoušovy pašije od J. S. Bacha.
Před 70 lety probíhala v Paříži výstava německého sochaře
Arno Brekera.

Je tomu s největší pravděpodobností právě dnes rovných 285 let, co bylo v Tomášově kostele v Lipsku vůbec poprvé uvedeno oratorium J. S. Bacha Matoušovy pašije. Až do roku 1975 se sice předpokládalo, že za rok vzniku lze považovat rok 1729, ale dnes se vychází z toho, že poprvé byla skladba uvedena na Veliký pátek roku 1727, který tehdy připadl na 11. dubna. Za života J. S. Bacha byla skladba několikrát uvedena, ale nezachovaly se žádné doklady o tom, jak ji hodnotila církevní obec, město Lipsko či tehdejší milovníci hudby. Je dokonce pravděpodobné, že toto dílo bylo současníky Bacha v podstatě ignorováno. Ani v tehdejším lokálním tisku a ani od osob, které byly Bachovi blízké, se nezachovaly žádné náznaky o významu díla v tehdejší době a jeho ohlasu.

Pamětník Hugo Fritsch k pořadu „Co by kdyby“ vysílanému Českou televizí

Obal publikace "Brno 1939-1945"

V půli března vysílala Česká televize epizodu svého seriálu Co by kdyby věnovanou problematice vyhnání Němců. V podstatě by tato produkce nestála vůbec za zmínění, nebýt toho, že v této konkrétní epizodě vystoupil i brněnský pamětník Hugo Fritsch, s jehož životním osudem byli čtenáři NAŠEHO SMĚRU podrobně seznámeni a s nímž byl veden i rozhovor. Jak pan Fritsch potvrdil redakci, obdržel od České televize celkem 5 kusů DVD, na kterých jsou uloženy všechny epizody seriálu, a mohl se tak seznámit s jejich obsahem dopředu, ačkoliv Česká televize seriál ještě neodvysílala celý. „Celkově považuji všech 13 dílů za málo historicky vypovídající“, komentuje seriál ČT Hugo Fritsch. „U mě mnoho sestříhali a tím redukovali mojí vypovídající hodnotu na minimum. Dramaturgem byl Slovák ředitel Butula a ten moderátorce do toho velmi mluvil, ačkoliv připravila pořádný scénář“, míní k tomu brněnský pamětník, který jako jediný přežil útěk své rodiny z Brna roku 1945, kdy probíhala evakuace civilního obyvatelstva před příchodem Rudé armády.

Německo-izraelské přátelství není a nikdy nebylo

Lukáš Beer

Bývalý spolkovoněmecký kancléř Kohl patřil mezi nej-
intenzivnější propagátory "německo-izraelského
přátelství". Jednou také pronesl slova: "CDU je strana
Izraele v Německu." (Foto: Der Honigmann)

Sympatie pro Izrael jsou jedna věc. Německý národ ale smýšlí jinak“ – tato slova nejsou přetištěna z žádného antisemitského serveru a ani jej nepronesla žádná kontroverzní osoba z „pravicově-extremistických“ kruhů. Jejich autorem je izraelský novinář Joav Sapir, který sporadicky přispívá z Berlína pro izraelský deník Maariw. Autor tím ve svém blogu (podle Die Presse) doznává jednoduše skutečnost, že Günter Grass není ohledně svého kritického postoje vůči politickému vedení izraelského státu zdaleka sám. Sapir, žijící v Německu, otevřeně přiznává, že oficiální pozice Spolkové republiky a bezpodmínečná "solidarita s Izraelem“, kterou kdysi formulovala spolkovorepublikánská kancléřka Angela Merkelová, naráží především mezi mladými Němci na stále rostoucí odmítnutí. Jak píše tento izraelský novinář, mnozí Němci tuto „solidaritu“ „pociťují jako určitý způsob kapitulace před ,Židy´“ a pocit „historické odpovědnosti“ začíná pomalu mizet. Na závěr své úvahy Sapir dokonce předpovídá, že z dlouhodobého hlediska nebude moci Izrael v Německu vidět už dobrého přítele.

Výchova národa a „třetí cesta“

Lukáš Beer

V rámci nacionálně konzervativního a nacionálně-identitárního spektra je často kladena otázka konkrétní podoby jakési „třetí cesty“, která by nabídla osvobození od určitých negativně vnímaných dopadů liberalistického pojetí státu a společnosti ve všech oblastech lidského života, přičemž na toto téma probíhají diskuse o ideální formě hospodářského uspořádání a rozsahu pravomocí státu v této oblasti. Už jenom představy o hospodářských modelech v táboře, který je podmíněně zahrnován pod politickou národní „pravici“ (řeč je zde o celoevropském politickém táboře, nikoliv pouze o českém), nemohou být vskutku rozmanitější, a sahají od liberálně akcentovaných modelů až po jednoznačně socialistický koncept, odpovídající myšlenkám „sociálního nacionalismu“.

Přední německý spisovatel Günter Grass požaduje: „Žádné ponorky pro Izrael!“

Ve své básni také požaduje permanentní kontrolu izraelského a íránského jaderného potenciálu

Günter Grass (Foto: Wikipedia)

Známý německý spisovatel Günter Grass (84), nositel Nobelovy ceny za literaturu (1999) a Ceny Karla Čapka (1994), požaduje ve své aktuální básni, která byla zveřejněna v deníku Süddeutsche Zeitung, aby Německo Izraeli nedodávalo žádné nové ponorky. Jak známo, platí tyto ponorky z velké části německý daňový poplatník ze své vlastní kapsy. Grass ve své básni, která nese titul „Co musí být řečeno“, varuje před válkou proti Íránu, a proto dle jeho názoru nesmí Izrael obdržet od Německa žádné ponorky, ze kterých podle určitých údajů mohou být odstřelovány jaderné rakety. V básni se mimo jiné říká: „Proč říkám teprve nyní, / zestárlý a s posledním inkoustem: / Atomová velmoc Izrael ohrožuje / už beztak křehký světový mír? / Protože musí být řečeno, / co by mohlo být už zítra příliš pozdě, / také protože my – jako Němci už dost zatíženi - / bychom se mohli stát dodavateli zločinu, / který se dá předvídat, pročež naše spoluvina / by se nedala smazat žádnou z obvyklých výmluv …“

V Protektorátu

Předmluva k textu: Noviny "Das Reich" - druhý nejvýznamnější list Hitlerova Německa
Dojmy z jedné cesty napříč Čechy a Moravou (Vyšlo v Das Reich, 31. ledna 1943)
Hans Erman

Čekárna malého nádraží má od pohodlí daleko a opuštěný bufet svou prázdnotou prozrazuje, že cestující se nachází (podle Baedekera) ve „středisku jihomoravského území pěstování vinné révy“. Když se otevřou dveře k nástupišti, vhází zuřivá vichřice dovnitř tolik sněhu a zimy, že to vypadá, jakoby se malá kamna v rohu namáhala zbytečně. Muž vedle mě, průmyslový dělník, se učí z nějaké knihy, přičemž polohlasitě bručí: „Kůže, das Lädder, des Lädders, dem Lädder, das Lädder.“ (Pozn. překladatele: tak vyznívá pro Němce, když např. slovo Leder je vyslovováno s typicky českým akcentem.) Zkouší to také s množným číslem a skloňuje „die Lädder“, aby pak obratem „naraziti na kopyto“ zpracoval kůži dál, „ich schlage auf den Leisten, du schlägst auf den Leisten …“ Když dělá přestávku anebo když učíc se nazpaměť tiskne svou malou učebnici na prsa, mohu z názvu knížečky vyčíst, že se jedná o jazykovou příručku pro odborníky v obuvnickém průmyslu. Právě když má tento učenlivý muž na rtech tak těžká slova jako „Zwickmaschine“ (štípačka) a „Staufferbüchse“ (Staufferova maznice) a „Umbugmaschine“ (stroj na překládání látky), objeví se v závanu větru otevřených dveří správce čekárny a za ním dvě neobyčejně tlustě ošacené ženy s obrovským košem. Před chvílí ještě ztuhlí hosté se začínají náhle hýbat, protože v okamžiku stojí na výčepním pultu horké konvice s kávou a kupí se na sobě obložené chlebíčky. A, což jsme už sotva doufali, na tucet baňatých láhví konečně dokazuje, že tenhle Moravský Bzenec (Mährisch Bisenz) opravdu leží ve vinařské oblasti…

Hitler o polském vyhánění Čechů ze Záolží

Lukáš Beer

Většina současné české populace je dodnes přesvědčena o údajném vyhánění Čechů sudetskými Němci po mnichovských událostech roku 1938, i když se záležitosti ve skutečnosti měly poněkud jinak, ale o skutečném vyhánění příslušníků českého národa z polského záboru a ze Slovenska již neví nic. Mezi říjnem 1938 a lednem 1939 probíhalo vyhánění českého obyvatelstva z polského záboru Těšínska, kde byly ihned zavřeny české školy, zakázány české bohoslužby, zrušeny české spolky a české obyvatelstvo bylo vyzváno, aby se do 1. 11. 1938 se z tohoto území vystěhovalo. Dne 2. 10. 1938 překročila polská vojska řeku Olži (Olza). Formy vyhnání byly různé - od prostého vyhrožování, propouštění z práce, přes různé formy násilí na majetku a osobách, pozatýkání a úřední vypovídání s lhůtou 6, 24 nebo 48 hodin. Poláci nemilosrdně pronásledovali český živel a terorizovali ho propouštěním z práce, vypovídáním z bytů a zabavováním majetku. Vše, co bylo české, bylo ničeno, české nápisy na náhrobcích bylyodstraňovány, pomník padlým v boji na Těšínsku byl v Orlové rozbit a zbytky pohozeny na veřejné smetiště. Existují protokoly zaslané z Ostravska na tehdejší ministerstvo zahraničí vypovídající o násilnostech vůči Čechům. Záminky ke tlučení byly všemožné: členství v Sokole, Matici školské, národně socialistické straně, sociálně demokratické straně či komunistické straně, vyhlašování mobilizačního rozkazu apod. Podle autora Jaroslava Šímy přišlo do zbytkového Česko-Slovenska z těchto území 19.560 přestěhovalců, z toho 18.266 Čechů. V resortu ministerstva veřejných prací bylo staženo 13 zaměstnanců, ministerstva financí 372, spravedlnosti 76 zaměstnanců. Autor Jan Rataj ovšem tvrdí, že z polského záboru se přestěhovalo na 30 tisíc Čechů.

Samozvaní „synové světla“ a etnogeneze Evropy

Britské listy přinášejí dnes článek politologa Oskara Krejčího. Text, který nese název Všichni jsme Cikáni, byl přednesen letos v únoru na bratislavské Katedře rómských štúdií při Vysoké škole zdravotnictví a sociální práce sv. Alžbety. Nekomentované výňatky hovoří v mnoha směrech za sebe.

Zásady nacionálněsocialistické politiky vůči cizím národům (2.)

Předchozí část: 1. díl
Lukáš Beer
Rozdíl mezi asimilací a přenárodněním

Adolf Hitler vítá ve svém hlavním stanu slovenskou delegaci (říjen 1941).
Podává ruku Hannsovi E. Ludinovi, reprezentantu Říše v Tisově vládě.

Pro správné pochopení další kategorizace jednotlivých evropských národů, o které bude řeč později, je nutné správně osvětlit skutečný cíl této kategorizace, tedy cíl politiky vůči cizím národům (Fremdvolkpolitik). A tento cíl definuje Leuschner takto: „Nacionálněsocialistickou politikou vůči cizím národům rozumíme všechna opatření a vytýčení cílů, která upravují státně právní, kulturní, sociální, hospodářský a osobní vztah příslušníků cizího národa žijících v Německu k německému národu… To, že se politika vůči cizím národům dnes dostává do popředí silněji než kdykoliv předtím, je zdůvodněno zaprvé tím, že už jenom státu, který dbá rasových zákonů, nemůže být lhostejné, které cizonárodovce (Fremdvölkische) přechovává ve svých hranicích, a zadruhé prostřednictvím skutečnosti na milióny nabobtnalého počtu cizonárodovců, kteří žijí uprostřed německého národa a jsou s ním v trvalém styku.“

Ahmadínedžád přivedl redaktora německé televize ZDF během rozhovoru dvakrát do rozpaků

Doslovný překlad některých pasáží rozhovoru, v němž byly dle redakce ZDF vysloveny výroky, které jsou v Německu "trestněprávně relevantní"

Veřejnoprávní německá televize ZDF pořídila v neděli exkluzivní rozhovor
s íránským oprezidentem Ahmadínežádem. Během interview se Ahmadínežá-
dovi podařilo dvakrát zaskočit redaktora Clause Klebera nepříjemnými
dotazy: v případě jednoho dotazu Kleber musel dát Ahmadínežádovi za
pravdu, v případě otázky německé "viny na věčné časy" ohledně holocaustu
ztratil Kleber nervy a odmítl se s íránským prezidentem dál bavit.

České sdělovací prostředky přinesly včera krátkou zprávu o tom, že íránský prezident Ahmadínedžád poskytl v neděli rozhovor pro německou veřejnoprávní televizi ZDF. Co se týče samotného obsahu tohoto interview, tak se tyto zprávy omezily pouze na krátký citát, ve kterém íránský prezident tvrdí, že „jsme proti atomovým zbraním a žádnou bombu nevyrábíme“. Český rozhlas např. k obsahu exkluzivního rozhovoru pro ZDF, o který německá televize usilovala již dva roky, sdělil, že „Ahmadínedžád během 40minutového rozhovoru ale zopakoval tradiční útoky na Izrael, který je podle něj umělou zemí“.

Má babička a Kuratorium pro výchovu mládeže

Marie Hasnedlová (ročník 1925, na fotografii vpravo drží kabát) se svými 
kamarády z Kuratoria na soustředění v Praze ve dnech 7.-9.července 1944.

Jsem věrným čtenářem Vašeho serveru NÁŠ SMĚR. A proto jsem Vám chtěl poděkovat za Vaší práci na něm a za Vaše články“, píše čtenář Vlastimil Burian z Chomutova. „Jsem milovníkem historie a velice rád vidím, že ještě stále existují lidé, kteří zveřejňují historické události a nová fakta, tak jak skutečně jsou“, uvádí pan Burian dále. „Na závěr mého e-mailu vám zasílám příběh mé babičky, za protektorátu, která si prošla nedokončenou cestou Kuratoria“.

Druhé nejvýznamnější noviny nacionálněsocialistického Německa měly relativně vysokou intelektuální úroveň

Informační úvod k překladu článku Hanse Ermana („V Protektorátu“), který vyšel v lednu 1943 v týdeníku „Das Reich“

Po svém prvním vydání dne 26. května 1940 se týdeník Das Reich postupně stal druhým nejvýznamnějším tiskovým orgánem Německa, ihned po deníku Völkischer Beobachter. Už původně plánovaný náklad pro první vydání ve výši 100.000 exemplářů musel být hned dodatečně zdvojnásoben a do března roku 1944 stoupl náklad až na 1,4 miliónu exemplářů. Oblíbené a úspěšné noviny, které vycházely každý týden dokonce až do 22. dubna 1945, měly relativně vysokou intelektuální úroveň a zaměřovaly se v první řadě na elitu, inteligenci a střední vrstvy země. Určitým vzorem tvůrců listu byly noviny typu anglického The Observer a jejich záměrem bylo zajistit větší vliv na německou inteligenci. Každý týden pro ně psal úvodník říšský ministr pro národní osvětu a propagandu Joseph Goebbels.

Důvody pro útok na Írán

Gwynne Dyer
Naposledy, co se prezident Spojených států Barack Obama setkal s izraelským ministerským předsedou Binyaminem Netanyahu, bylo očividné, že si oba muži navzájem nedůvěřovali a pohrdali sebou. Tentokrát (5. března) byla jejich vzájemná averze lépe skrytá, ale propast mezi nimi byla stále stejně velká, obzvláště co se týče tématu údajného úsilování Íránu o atomové zbraně. Ale je zvláštní, když dvě nukleárně vyzbrojené země (USA vlastní přes 5000 atomových zbraní a Izrael kolem 200) prohlašují, že je životně důležité zabránit tomu, aby jedna třetí země taky získala pár těchto věciček. Obzvlášť, když tato třetí země, totiž Írán, podepsala Smlouvu o nešíření jaderných zbraní a nadále ji ještě dodržuje, zatímco Izrael se vždy zdráhal tuto smlouvu podepsat. Ale to přeci nevadí.

Zásady nacionálněsocialistické politiky vůči cizím národům (1.)

Lukáš Beer

Adolf Hitler vítá bulharského cara Borise III. ve svém hlavním stanu.
(Foto: archiv autora)

Jednou ze stále nejdiskutovanějších otázek při snaze rozboru německého nacionálního socialismu zůstává problematika mezinárodních vztahů, konkrétně vztahů příslušníků německého národa k příslušníkům ostatních evropských národů. Často se přitom přehlíží či podceňuje skutečnost, že téměř všechna nařízení, téměř všechny posudky a „rasově hodnotící názory“ vyslovené ústy nacionálněsocialistických činitelů či institucí a směřované vůči národům jiným, pramenily nikoliv z potřeby posuzovat a kategorizovat ostatní evropské národy s cílem, aby pak tyto závěry byly uplatňovány v rámci mezinárodních styků a celoevropské německé politiky ve smyslu „německého ovládnutí celé Evropy“, jak se často mezi laickou veřejností mylně traduje. Středem zájmu byl vždy národ vlastní, tj. národ německý, a rasové ohodnocování příslušníků jiných národností zajímalo německé „rasové badatele“ pouze do té míry, jak tito příslušníci jiných národů mohli bezprostředním stykem geneticky ovlivnit substanci německého národa – tj. na prvním místě stálo hledisko, které si kladlo otázku, zda takovýto příslušník svým teoretickým přenárodněním v příslušníka německého národa bude předáním svého genetického materiálu přínosem pro celkový rasový a fyzický obraz německého národa.

„Od Baltu až po Jadran!“

Související texty: Československé snahy o územní zisky - Kuffnerův nenaplněný velkočeský sen - Memoranda československé vlády na mírové konferenci v Paříži 1919-1920
V horkých letních dnech roku 1945 požadovaly některé horké české hlavy rozsáhlé hraniční revize na úkor Rakouska
Lukáš Beer

Čeští revizionisté požadovali v roce 1945 při-
pojení rakouského města Gmünd k ČSR.

Revoluční nálada v prvních měsících po ukončení 2. světové války dodávala nebývalé sebevědomí a opovážlivost některým Čechům, kteří se celou duší vcítili do náhlé pokvětnové metamorfózy českého národa v „národ vítězný“. Je dnes málo známým faktem, že ihned po ukončení války se vyskytly revizionistické snahy o nové hraniční uspořádání nového státu, který měl od nynějška patřit už pouze Čechům a Slovákům – a pokud možno ještě ve větším územním rozsahu než tomu bylo za první mnohonárodnostní republiky. O revizionistických snahách svědčí dodnes dokumenty uložené v rakouském ministerstvu zahraničí. Tehdejší šéf rakouských spolkových drah (ÖBB), Ernst Kaan, psal 24. července 1945 ministerstvu zahraničí znepokojující správy: „Měla se vyskytnout vyjádření československých funkcionářů z Českých Velenic (dříve město Gmünd, městská část III), podle nichž si ČSR nevystačí s územím kolem gmündské továrny, nýbrž je také nárokováno město Gmünd (městská část I a II), které dosud zůstalo rakouské.“ Rakouské město Gmünd bylo ale pouze jakýmsi předkrmem na jídelníčku tehdejších českých revizionistů. Jak je známo, po první světové válce snili Masaryk a Beneš o jakési Velkočeské říši - k ní měl územně patřit i slovanský koridor mezi Československem a Jugoslávií. Tyto odvážné plány však po roce 1918 nebyly naplněny. V roce 1945 nastala nová příležitost – český národ byl prezentován jako vítězný národ druhé světové války a naskytla se tedy nová ideální příležitost na dožadování se hraničních korektur. Odgermanizování nového československého státu a vyhnání Němců ze země, jak si jej představoval Beneš, bylo někomu příliš málo.

Výstava „Sovětský ráj“ v Praze (1942)

Před 70 lety probíhala v Praze mimořádně dobře navštěvovaná protibolševická výstava
Lukáš Beer

Návštěvy chodily na výstavu jak organizovaně (školy) tak i dobrovolně.
Před vchodem na "Sovětský ráj" se vytvářely dlouhé fronty. Přišlo na ni
stejné množství lidí jako předtím ve Vídni.

Z podnětu zastupujícího říšského protektora Heydricha byla koncem února roku 1942 z Vídně do Prahy přenesena velkolepá výstava „Sovětský ráj“ (Das Sowjet-Paradies), která byla následně od 28. února 1942 po čtyři týdny přístupná veřejnosti. V prostranství rozsáhlé výstavy, jež byla projektem Říšského vedení propagandy NSDAP (v Berlíně, kam byly exponáty převezeny po prezentaci v Protektorátu, čítala výstavní plocha devět tisíc metrů čtverečních) byly prezentovány ukořistěné předměty a zbraně z východní fronty, ale také i četné grafiky a malby. Pro návštěvníky se jevila obzvlášť atraktivní ta část expozice, která měla údajně originálně dle předlohy kopírovat část městské výstavby dobytého města Minsk a jedné sovětské vesnice, jejíž obyvatelé žili v zemljankách. Umístěna byla výstava v budově Moderní galerie a ve vhodných přístavbách na veletržním výstavišti v Královské Oboře v Praze-Holešovicích. Novináři směli shlédnout konečné instalační práce ještě den před oficiálním zahájením expozice, tj. 27. 2. 1942. Název výstavy „Sovětský ráj“ měl ironizovat určité iluze o údajném blahobytu v Sovětském svazu. Výstava zachycovala v řadě otřásajícím způsobem působících dokumentů ukázky bídy, sociální zaostalosti a nelidské úrovně života městského a venkovského obyvatelstva Sovětského svazu, obydlí dělníků apod. V sálech Moderní galerie na prostoru starého výstaviště byly instalovány z údajně vesměs autentického materiálu, dopraveného z obsazených bolševických oblastí, celé ulice a obývací trakty. Vedle těchto depresivně působících obydlí si návštěvníci mohli prohlédnout i ukázky sovětské reprezentační architektury.

Co by kdyby nebyl holocaust?

Lukáš Beer

Izraelská proválečná propaganda nezná hranic a její mediální služebníci v Evropě postupují všude a vždy dle stejného myšlenkového a argumentačního konceptu. Povšimněme si, že ospravedlňování „preventivního útoku“ proti Íránu - a tím rozpoutání válečného konfliktu na Blízkém východě s nedozírnými následky pro bezpečnost na celé naší planetě - se nikdy, nikdy neobejde bez jednoho zásadního pilíře, který bezkonkurenčně a prakticky nenapadnutelně dokáže splnit úlohu morální záštity vojenského útoku ze strany židovského státu – a tím je dnes neexistující „jev“ a čistě historická a tudíž dnes již mrtvá záležitost, které se u nás téměř celá poslední dvě desetiletí říká holocaust. Bez tematizování holocaustu v souvislosti s Íránem by u Evropanů, co se týče operování na Blízkém východě a řinčení zbraněmi, Izrael narazil na ještě větší nepochopení a nedůvěru. „Holocaust“ tedy nesmí chybět v žádném válečném apelu izraelského politika. A povšimněme si také, že holocaustem se v této souvislosti neohání pouze izraelský ministerský předseda, ale že jej do svých úvah, „zpráv“ a esejí pokaždé nějakým způsobem zabudovávají určití komentátoři v českých ale i v  zahraničních médiích, a někteří z nich si ani nelámou příliš hlavu nad tím, že jejich jednostranné sympatie vůči zahraniční politice židovského státu jsou i pro laika až příliš průhledné.

Smějeme se s Pepíčkem - Evžen Löbl a UNRRA

Předcházející humor z EJHLE na téma: Zásobování - Totální nasazení - Alibisti - Osvobození - Rudý Joe, Čurča a spol. - Edvard Beneš - Honza Masaryk - Betonáři - Volá Londýn, govorít Moskvá!
Lukáš Beer

Protektorátní časopis EJHLE si 15. března 1945
vzal na mušku Evžena Löbla, hlavního úředníka
exilového londýnského "ministerstva pro hospo-
dářskou obnovu", a potravinovou pomocnou
akci UNRRA, chystanou pro poválečnou ČSR.

Z iniciativy USA, Sovětského svazu, Velké Británie a Číny byla dne 9. listopadu 1943 založena organizace UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration). Hlavním úkolem organizace měla být podpora vojenské administrativy při repatriaci tzv. „displaced persons“. Tvůrcem tohoto pojmu byl rusko-americký židovský sociolog Eugene M. Kulischer a od roku 1943 to bylo označení hlavního stanu spojeneckých ozbrojených sil (SHAEF) pro civilní osoby, které se z důvodu války zdržovaly mimo území své domovské země a bez cizí pomoci nebyly schopny se vrátit zpět nebo se usídlit v jiné zemi. U „DPs“ se z pohledu Spojenců jednalo především o nuceně nasazené pracovníky převážně pocházející z východoevropských zemí, kteří se koncem války nacházeli na území Německa. Spojenecké armády odhadovaly v roce 1944, že půjde zhruba o 11,3 miliónu osob, tedy počet, který přibližně odpovídal vojenské síle Wehrmachtu. Po válce se UNRRA měla ujmout správy speciálních táborů určených pro „DPs“ na území obsazeném spojeneckými armádami. Prvním generálním ředeitelem organizace se stal Herbert Lehman, který ve své funkci setrval až do března 1946.

Německé životní proudy ve vzestupu češství (4., závěr)

Předcházející díly: 1. část - 2. část - 3. část
Karl Valentin Müller

Naše podklady umožňují také u tohoto procesu dobré nahlédnutí. Bylo by sice náročné značit si a započítávat si mrtvé ze hřbitovů podle stavu a postavení, nás ale musí u pracovní ekonomiky, která je k dispozici, přivést k cíli hrubější metody výhodou jednoduchosti jejich používání. My si tedy vybereme podle objektivních znaků z celkového počtu sečtených osob ty, u kterých se lze dle jejich hrobky domnívat, že měly v průměru vyšší sociální úroveň. To se samozřejmě musí rozhodnout od hřbitova ke hřbitovu podle místních obyčejů. Částečně leží honorační rodiny podél zdi a okolo kostela anebo tvoří okraj hřbitovních čtyřúhelníků. Někdy tyto rozdíly chybějí, pak nám dále obyčejně pomůže rozdělení podle maleb na kameni nebo jednoduchých železných křížů. V každém případě se tímto způsobem často projevuje sociální rozdíl v rámci „hřbitovního obyvatelstva“ přístupný hromadně statistickému zpracování. Výsledky jsou téměř jednoznačné a opravdu obdivuhodné, co se týče jasnosti výchylky.

Německé životní proudy ve vzestupu češství (3.)

Předcházející díly: 1. část - 2. část
Karl Valentin Müller

Rodokmen Felixů. (Nakliknutím zvětšit.)

Obrázek bude ještě působivější, jakmile se zaměříme na městské rody, které doposud díky pilnému bádání po předcích často poskytovaly dobré podklady při získávání podrobnějších forem posudků. Jeden velmi zasloužilý mluvčí českého příbuzenského bádání, vrchní ředitel pošty ve výslužbě Felix, velmi přehledně zveřejnil svůj vlastní rodokmen. (9) Vezmeme-li úhrnně všechna příjmení, která se vyskytují v jeho rodině (do té míry, pokud se to dalo úředně doložit), jejichž počet je celkem 444, tak česká příjmení jsou mezi nimi zastoupena s 222 = 56%, německá se 151 = 38%, neurčitelná (14) a cizí (13) pokaždé z 3%. Zajímavé je znázornění rodokmenu podle příjmení (viz obrázek vlevo).

Ověřování údajů o minulosti Wilhelma Odera pokračuje

Související texty: Mediální kampaň ICEJ s osobou Wernera Odera - Otevřený dotaz na dokumentační archiv DÖW
Dokumentační archiv DÖW k případu stále mlčí. NÁŠ SMĚR požádal o pomoc rakouskou badatelnu, specializující se na poválečné procesy vedené lidovými soudy proti osobám obviněným z „nacionálněsocialistických zločinů“.

Poutavý příběh pastora Wernera
Odera před dvěma roky posloužil jako
zámínka k propagování "podpory
Izraele" v České republice. Potvrdí
obsah tohoto příběhu také oficiální
badatelny a archivy?

Před měsícem redakce požádala Dokumentační archiv rakouského odboje (DÖW) o pomoc při ověřování skutečností o minulosti Wilhelma Odera - ten byl dle tvrzení křesťansko-sionistické organizace ICEJ a s ní úzce kooperujících židovských obcí v ČR významným válečným zločincem a „masovým vrahem, který zabíjel Židy“. Tato tvrzení rozšiřoval před dvěma roky prostřednictvím „diskusních přednášek“, organizovaných ICEJ a židovskými obcemi, pastor Werner Oder, syn údajného masového vraha.  Pastorovi poskytla prostor i Česká televize v rámci interview. Werner Oder prostřednictvím ICEJ staví na takto prezentované minulosti svého otce svou „podporu Izraele“. Pastor rakouského původu ve svých vystoupeních dále tvrdil, že rakouská poválečná justice nedůsledně stíhala „nacistické zločince“, což se mělo konkrétně týkat i jeho otce, který byl jako "masový vrah" odsouzen pouze k několika rokům těžkých nucených prací, přičemž byl navíc pak ještě omilostněn.

Německé životní proudy ve vzestupu češství (2.)

Předcházející díly: 1. část
Karl Valentin Müller

Bývalý československý ministr zahraničí
 dr.Kamil Krofta (1876-1945, stoupenec
Edvarda Beneše) byl německého původu:
jeho předci se kolem roku 1700 přestěhovali
z Francka do plzeňské oblasti. 

Pokusíme se udělat si obrázek o rozsahu tohoto biologického „přenárodnění“ obyvatelstva česko-moravských zemí. Co se týče starších dob, jsme ovšem odkázáni pouze na odhady a domněnky. Bádání zabývající se kultivací území, která byla započata na podnět H. Zatscheka, stejně jako práce E. Schwarze a jeho žáků a spolupracovníků, mezi jinými i H. Weinelta, ukázaly už pro středověké Čechy a Moravu silné prostoupení německým národním materiálem. Nejpozději ke konci 16. století předpokládáme přitom v našich zemích utvrzování příjmení také na venkově, která pak poslouží ještě jako jistější opěrný bod pro určení rozšíření národního původu než obyčejná křestní jména. Celý velký německý krevní tok, který se vlil do vrchní vrstvy a do měšťanstva ještě před oním obdobím, není ovšem podchycen v tomto vyčíslení příjmení: neboť u těch osob německého nebo převážně německého původu a u rodů, které tenkrát již žily v počeštěném prostředí a jazykově byly samy počeštěny, se přirozeně vytvořila česká příjmení. Už jenom pro tuto okolnost jsou sčítání rodinných jmen, která tvoří naší nejvydatnější metodu nahlédnutí do stavů národní kultivace pozdějšího českého obyvatelstva Čech a Moravy, pouze schopna vykázat minimální rozsah skutečně znárodněného rodového materiálu.