Hollywood útočí!

Film často bývá více než pouhým filmem. A je to právě „továrna na sny“, Hollywood, pomocí níž lze bez masky rozpoznat instrumentalizaci filmu jako sdělovacího prostředku pro politické účely. Německý autor Stefan Hug (ročník 1968) absolvoval studium politických věd v Kielu a Tübingenu a publicisticky spolupracuje s deníky Frankfurter Rundschau, taz (Berlin), Stuttgarter Nachrichten, Südwest-Presse, Rhein-Neckar-Zeitung a s mnohými dalšími sdělovacími prostředky. Hug ve své knize „Hollywood greift an! Kriegsfilme machen Politik“ (ARES-Verlag) absolvuje procházku dějinami kina a věnuje se v ní obzvláště Hollywoodu a pokouší se přitom zodpovědět otázku, do jaké míry byla prostřednictvím US-amerických válečných filmů dělána politika a je v podstatě dělána dodnes.

Už během 1. světové války sloužily filmy Hollywoodu opakovaně účelu naladit obyvatelstvo na válku a prezentovat lidu pohled na stav věcí z hlediska státu. A na tomto principu se v dalším průběhu dějin pramálo změnilo. Za 2. světové války byl instrumentalizován Sergeant York k tomu, aby ve stejnojmenném filmu vytvářel mezi obyvatelstvem USA proválečnou náladu (tehdy ztělesněn Gary Cooperem). Po ukončení války nastoupil na pozici „virtuálního“ nepřítele na místo Němců tentokráte Sovětský svaz a postaral se tak o politikaření u pokladen kin. Ale nešlo pouze o vytváření veřejného mínění a nálad, protože předmětem podprahové politiky Hollywoodu byl často i revizionismus a ospravedlňování politiky americké vlády. Tak kupříkladu zprostředkovával filmový hit „Top Gun“ svého času nový pohled na válku ve Vietnamu. A po 9/11 zaplavila kina lavina válečných filmů (přirozeně s jednostranným poselstvím). Autor také z pozadí „převzetí moci“ Hollywoodu v mezinárodním filmovém obchodě v samostatné kapitole osvětluje sestup německého filmu do bezvýznamnosti a uzavírá ji „výzvou německému kinu“.

(Zdroj: www.unzensuriert.at)

Nedokončená pouť Kuratoria (XII.)

Lukáš Beer
1.díl - 2.díl - 3.díl - 4.díl - 5.díl - 6.díl - 7.díl - 8.díl - 9.díl - 10.díl - 11.díl
(dokončení kapitoly „Kuratorium v letech 1942 – 1943 z pohledu české historiografie“)

Těsně před slavnostním zahájením činnosti Kuratoria manifestací ve Slaném v březnu 1943 se vedení organizace nastěhovalo do rohového šestipatrového paláce na Senovážném náměstí, proti kostelu sv. Jindřicha. Do té doby činilo již jisté potíže, že nebyla k dispozici vlastní budova – kuratoristé museli být vlastně rozstrkáni na třech místech Prahy: v Kolowratově paláci na Malé Straně, ve Fürstenberském paláci a v Jezdecké ulici na Novém Městě. [199] K 13. Březnu 1943 vyšel poprvé časopis „Náš směr“, počala tím tedy pravidelná služba mládeže. Nejprve jen pro mládež, jež už byla členem pověřených spolků, v nichž byli zasazeni vyškolení instruktoři. Další mládež byla pak postupně zapojována okresními pověřenci, z nichž první byli v úřadě již v únoru 1943 a jejichž síť byla dokončena v květnu 1943. Do manifestace ve Slaném byla hotova i první brožura Kuratoria, „Směrnice pro povinnou službu mládeže“, kde se telegrafickým stylem ozřejmovaly základní zákony a zkušenosti služby mládeže, ať po tělovýchovné nebo duchovní stránce. [200]
.
Od samého začátku se hlásilo ke spolupráci s Kuratoriem přes 7000 mladých lidí, kteří chtěli být vedoucími mládeže. [201] Výchovný proces měl probíhat výhradně podle směrnic Kuratoria, které dodrželo na jejich dodržování. Budoucí vychovatelé absolvovali nejprve speciální školení- do konce ledna 1944 se jednalo o počet asi tří a půl tisíc instruktorů v 59 chlapeckých školách a v 10 dívčích školách bylo vyškoleno na čtyři stovky instruktorek. [202] V těchto táborech nebyli vedeni účastníci táborů mimořádných, jako byly např. 4 tábory pro tělovýchovné spolupracovníky, 2 pro duchovní referenty, pro vychovatele v domovech mládeže, sociální referenty, správce majetku, ani stovky menších táborů a kursů v jednotlivých okresech Čech a Moravy. [203] Do konce roku 1942, v tzv. studijním a přípravném období Kuratoria, se zkoumaly žádosti 3277 spolků a organizací, pro výchovu mládeže jich bylo vybráno 2260, a ty potom získaly pro svou činnost zvláštní finanční subvenci. [204] Nebyl-li spolek pověřen, neznamenalo to jeho zánik na půdě spolkového práva, zvláště ne tehdy, měl-li ještě i starší členstvo, jak tomu bylo ve většině případů. Spolky Kuratoriem pověřené mohly podle zakládacího vládního nařízení obdržet v zřetele hodných případech i subvenci. Ačkoli se v roce 1943 se subvencemi ještě nijak soustavně nezačalo, byla už přece 64 spolkům poskytnuta subvence ve výši 653.900 korun. [205] Co se týče celkových státních subvencí, tak historik Miloslav Moulis udává sumu 350 miliónů korun ročně, přičemž ale jako zdroj informace uvádí výtisk emigrantského listu “Nové Československo” z 24.6.1944. [206]

.

Až na zmíněné jiné dva autory (Jan Špringl a Leoš Nikrmajer, jejichž práce nemají narozdíl od ostatních citovaných pramenů z řady českých historiografů výraznou publicitu), se česká historiografie konkrétní podobou aktivit Kuratoria v roce 1943 vůbec nezabývá. Lze říct, že veřejnou činnost Kuratoria tento druh literatury v podstatě ignoruje. Na druhé straně se ale v těchto publikacích tvrdí, že prakticky všechny snahy Kuratoria měly žalostný úspěch mezi českou mládeží, což má názorně dokazovat několik ustavičně chronicky recyklovaných “případů”, ať už se např. jedná o citování ze stížností funkcionáře Eduarda Chalupy na některé nežádoucí jevy během průběhu jedné politické manifestace nebo o citaci subjektivních nepříjemných pocitů jmenovaného, které v uniformě Kuratoria prožíval například při jízdě pražskými tramvajemi počátkem roku 1944. Několik málo příhod, stále opakovaných a navzájem opisovaných různými autory, je stavěno do všeobecného kontextu a má poskytnout jakýsi ucelený obrázek.

Jak již bylo uvedeno v kapitole o „Dnech mládeže 1943“, o nejvýznamnější veřejné masové akci Kuratoria za rok 1943, líčí jí čeští historici (s výjimkou Nikrmajera a Špringla) jako totální krach (Miloslav Moulis) či neúspěch. Pro ilustraci tentokráte úryvek z knihy Jana Gebharta a Jana Kuklíka, který se řadí k těm méně zaujatým komentářům ke Dnám mládeže: „V průběhu roku 1943 se ovšem uskutečnily některé akce Kuratoria, kterých se česká mládež zúčastňovala. Největší z nich byly Dny mládeže, organizované jako lehkoatletické soutěže v okresním měřítku a vrcholící závěrečnými závody na Strahovském stadionu. Učňovská mládež se v rámci zotavovací akce nechala přilákat k organizované letní dovolené. Od září 1943 se pak rozjela pod hlavičkou Kuratoria série divadelních, filmových představení a koncertů. Avšak ani tato zdánlivě nepolitická činnost nezabránila tomu, aby se mezi nakomandovaným členstvem nenápadně neprojevoval odpor proti této organizaci. Při akcích Kuratoria se množily případy recesí, zesměšňování nařízeného árijského pozdravu a stále zřetelněji narůstal rozpor mezi funkcionáři a členskou základnou Kuratoria. Proto se stal jeho posledním veřejným vystoupením Týden mládeže v červenci 1944.“ [207] Od práce, jejíž podstatnou část zabírají obšírně větvené, vlasteneckým patosem tkané odstavce namísto věcných informací, vskutku nelze očekávat mimořádnou objektivitu. Ale sugerovat čtenáři, že „posledním veřejným vystoupením“ Kuratoria byl Týden mládeže 1944 (posledním veřejným vystoupením nebyl, byl ale poslední svého druhu z hlediska rozsahu) z toho důvodu, že organizace byla v rozpadu a že narůstal rozpor mezi řadovým členstvem a vedením, je záměrným obcházením podstatných faktorů, které činnost Kuratoria od podzimu 1944 negativně omezovaly. Skutečností totiž je, že v souvislosti se zavedením opatření v rámci totálního válečného nasazení, které pochopitelně postihlo také Protektorát, docházelo od srpna 1944 k výrazným omezením společenského, sportovního a kulturního života. A důvodů pro omezení činnosti Kuratoria koncem války bylo mnohem více. Čeští "historikové-vlastenci" by ovšem nejraději vše připsali na konto kuráži rezistenčně naladěné české mládeže a odmítnutí Kuratoria českou veřejností. Faktem ale zůstává, že naprostá většina české veřejnosti zaujímala po celé období války takticky vyčkávací pozici a hodlala se přizpůsobit přímo úměrně průběhu bojů na válečných frontách. Česká veřejnost se díky zvláštnímu stavu "trojvládí" - Londýn, Praha, Moskva - mohla na konci vždy "většinově" postavit na vítěznou stranu a držela si pro všechny případy pověstná zadní dvířka, což potvrzuje zřetelně o poválečný a poúnorový vývoj v našich zemích.
.
Přitom je nepopíratelné, že valná část české veřejnosti se k práci Kuratoria stavila odmítavě a až teprve uskutečnění Dne mládeže v září 1943 v Praze znamenalo první velký přelom, který by dost možná za jiných „zahraničních“ okolností nastolil novou cestu v postupném získávání si akceptance Kuratoria u české veřejnosti. „Startovní podmínky“ pro práci Kuratoria byly skutečně krajně nepříznivé, což ve své zprávě z dubna 1944, zaslané Karlu Hermannu Frankovi, uvádí i oblastní vedoucí Hitlerovy mládeže v Protektorátě Fritz Knoop: „Začátkem roku 1943 mohlo být započato s vlastní výchovnou prací. Všeobecné politické předpoklady pro toto byly velmi špatné, protože zrada Itálie a vojenské krize minulého roku (1943 – pozn. LB) měly značný účinek a český národ stál pod stálou bubnovou palbou londýnské a moskevské rozhlasové propagandy.“ Jako problematické se zpočátku jevilo i aktivní zapojování českého učitelstva do práce Kuratoria. „Aby se pro práci Kuratoria získali především také školní učitelé a učitelky, byla ve všech krajských městech pořádána kulturní a obzvláště koncertní představení. Vesměs 30 – 50procentní a z toho ještě zčásti zájem nejevící účast potvrzovala dojem získaný již v jiných případech, že čeští vychovatelé představují přes všechny snahy stále ještě značného politického nepřítele práce Kuratoria“, konstatoval Knoop ve své zprávě Frankovi. [208]
.
V týdenní zprávě stranického spojovacího úřadu NSDAP při říšském protektorovi, adresované 15. září 1943 do Mnichova, se taktéž protiřečí obvyklému hodnocení v podání české historiografie. Německá zpráva hodnotí akci Kuratoria takto: „12. září se v Praze konal Den branného otužování Hitlerovy mládeže za silné účasti německého obyvatelstva. Zároveň pořádalo Kuratorium pro výchovu mládeže Den české mládeže, spojený s pochodem ulicemi Prahy. Na sportovní zakončovací akci na pražském strahovském stadionu se dostavilo asi 60-70.000 diváků. Asi 70% z toho byli dospělí. V důsledku nedostatku místa nemohlo už být mnoho osob vpuštěno dovnitř. Pokud zohledníme, že Češi na Kuratorium pro výchovu mládeže všeobecně nahlíží jako na instrument germanizace, pak se náleží vysoký počet návštěvníků jako ohodnotit jako pozitivní, jako přiznání se k říšské myšlence.“ [209]

Vraťme se ale zpět do roku 1943 a k tomu, co čeští historikové v souvislosti s Kuratoriem ještě ráčili zaznamenat. Dejme slovo opět Miloslavu Moulisovi: „Nacisté chtěli mládež ovlivňovat všemi prostředky. Pomáhat jim měla i bída a hlad, jimiž za okupace tolik trpěl český lid. Zabývali se myšlenkou zřizovat „domovy“ pro učně, kde by měli dobré jídlo, ale i povinnost školit se v nacistické ideologii. Z domovů se měla stát výcviková střediska po vzoru táborů Hitlerjugend.“ [210]
.
Moulis připouštěl pouze malý úspěch kuratoristů v rámci působení časopisu „Správný kluk“: „Výsledky této fašistické ofenzívy proti české mládeži byly nepatrné. Určitý ohlas měly jedině akce mezi školními dětmi, jako třeba soutěž časopisu „Správný kluk“. Mladí lidé byli korumpováni také tím, že jednotlivci byli posíláni také do různých ozdravoven a prázdninových táborů, někde se začaly zřizovat klubovny pro mládež a vymýšlely se nové akce, jichž okupanti značně propagačně využívali.“ [211] Nelze totiž přehlédnout fakt, že aktivit 4000 čtenářských kroužků se s nadšením účastnilo na 40.000 „správných kluků“. Na podzim roku 1943 byla pro ně vypsána velká soutěž zdatnosti, které se písemně zúčastnilo přes 12.000 chlapců. Vítězové byli poté odměněni hodnotnými knihami a dostali i právo na čestné označení „Správný kluk“. [212]

A následující slova duchaplně otiskují Jan Kuklík a Jan Gebhart ve své knize: „Kuratorium hodlalo prosadit své výchovné poslání mezi českou mládeží za každou cenu. Protektorátní aparát pomáhal značnými finančními částkami, mládeži se Kuratorium podbízelo do různých ozdravoven a prázdninových táborů, organizováním sportovních a kulturních podniků, které měly demonstrovat „nadšení mládeže pro nacistické Německo“. Výsledky přes veškerou snahu vůdců Kuratoria neplnily očekávání. Proto se uplatňovaly i zastrašovací metody. Protektorátní policie dostala například za úkol zjišťovat, proč nechodí mládež na akce Kuratoria, a neúčast se trestala náhradními cvičeními v neděli odpoledne. To, co snad mohli nacisté v určitých případech podbízením a sociální demagogií u české mládeže docílit, tak rychle bralo za své a obracelo se v pravý opak.“ [213] Toť vše. O konkrétních četných akcích Kuratoria se tedy z pera historiků nedozvídáme prakticky zhola nic.

Zato si ale můžeme vychutnat dlouhosáhlé pasáže plných vlasteneckého patosu: „O budoucnosti myšlení a cítění české mládeže sváděli zápas s Kuratoriem v každé české rodině, která zůstala česká a vlastenecká, v každé české škole, kde působili učitelé, kteří se nezpronevěřili svému poslání. Z dorůstající mládeže, z mladých sokolů, junáků, skautů, evangelíků i marxistů přicházely do řad prořídlého odbojového hnutí nové posily. Už proto nemohlo odbojové hnutí nechat výchovu mladé generace napospas nebezpečným úkladům nacistické ideologie i českého aktivismu. A toto úsilí přinášelo své plody. Zejména v závěrečném období války právě mládežnické odbojové organizace posílily a rozšířily spektrum rezistenčních sil.” [214]

Činnost Kuratoria byla z logických důvodů s jistým znepokojením sledována z Londýna a z Moskvy. Svůj „boj o českou mládež“ s Kuratoriem sváděly i emigrantské vysílačky v obou centrech. Na první snahy Kuratoria získat mládež do svých řad reagoval koncem srpna 1942 z Londýna Prokop Drtina: „Mladí lidé mají tedy nový důvod, aby si položili otázku: občánku, co teď? Takzvaným árijským pozdravem, který byl teď zaveden na našich hřištích, se nic nespraví. Ten nikomu a ničemu neprospěje. Každý si sám musí zodpovědět otázku, zda kopání do míče mu stojí za to, aby kopal do sama sebe, do své lidské důstojnosti!“ Drtina nabádal českou mládež, aby přemýšlela o svých perspektivách, kterých ovšem nemůže dosáhnout bez boje, sice beze zbraní, ale v němž „má mládež mimořádnou příležitost uplatnit se vlastním nápadem, vlastní iniciativou, vlastní vynalézavostí, důvtipem, chytrostí a odvahou. Teď je na mladých, aby ukázali, co dovedou… Žádné zvedání rukou, žádné zneucťující projevy, žádný Hácha, žádná Kuratoria pro výchovu mládeže ani spílání Benešovi vám nepomohou! Pomoci vám může váš odhodlaný odpor a na jeho konci naše vítězství!“ [215]
.
Moskevská vysílačka reagovala na podzim roku 1942 na účast „české delegace Velkoněmecké říše“, vedené Františkem Teunerem, na vídeňském Evropském kongresu mládeže slovy: „Hitler svádí boj o mládež vazalských a okupovaných zemí Evropy. Svádí boj také o českou a slovenskou mládež, a proto se celá záležitost dotýká přímo našich národů. Uvědomte si, že Hitler a jeho režim musí být zničen, má-li být zachráněna budoucnost národa, jeho mládež.“ Jaroslav Stránský ve vysílání z Londýna ve svých „Hovorech k domovu“ v reakci na slavnostní akt Kuratoria v březnu 1943 ve Slaném nabádal zase české rodiče: „Nezapomínejte ani na chvíli, že tyto děti jsou oběti… Od Moravcových pověřenců všichni, kdo byli svedeni, se odvrátí a toho útěku se dočkáte…, … jen když se nebudeme bát, jen když se nevyhneme boji, zůstanou naše děti naše a budou zase naše, naše vlast.“ [216]
.
Čeští historikové někdy přehlížejí, že česká emigrace pohlížela na aktivity Kuratoria nejen s jistou dávkou znepokojení, ale i s určitou mírou uznání, ačkoliv to zní paradoxně. Dokazuje to například článek z amerického emigrantského orgánu „Nové Československo“, kde autor Jiří Hronek 29. ledna 1944 hovořil o práci s českou mládeží v Protektorátu, která by v některých ohledech mohla být ponaučením pro výchovu mládeže ve znovuobnoveném Československu po porážce Německa. Hronek ve svém článku "Česká mládež v ohrožení" píše:
„Mám před sebou jednu otřesnou fotografii. Velký sál „Lucerny“, plný mladých lidí. Na čelní stěně obrovská říšská orlice (zde Jiří Hronek zaměnil svatováclavskou orlici za orlici říšskou - pozn. LB), která symbolicky drží v pravém pařátu českého lva, v levém moravskou orlici. Vpravo vlajka s hákovým křížem, vlevo červenobílá vlajka protektorátu, uprostřed strašná bronzová busta Hitlera, po stranách čeští vlajkonoši v bílých košilích a černých kalhotách a u mikrofonu v popředí samozřejmě generální pověřenec kuratoria, dr. Teuner. Je to snímek z protestního shromáždění mládeže proti moskevské smlouvě.

A ještě jedna fotografie se mi dostala do rukou, již o něco veselejší, ale podněcující k zamyšlení. Skupina malých českých chlapců – jsou to pěkní hošíci, dobře oděni a pokud se dá usoudit z té fotografie, není na nich vidět žádná nouze – koldokola stolu s kávovými nebo polévkovými pohárky, zase v pražské „Lucerně“. Titulek prozrazuje, že se jedná o slavnost, která byla uspořádána „Knihovnou pro mládež“, vydávanou Orbisem. Minulé léto vyzval Orbis mládež ke hlasování o tom, které číslo se jí líbí nejlépe. Tehdy přišlo 5.160 odpovědí. Před Vánocemi Orbis hlasování zopakoval a dorazilo 10.046 odpovědí. Mládežnická knihovna vydává v sešitech vyprávění z válečného dění, která oslavují hrdinství, kamarádství a obětavost německých vojáků a úspěchy německých zbraní. Celkem vyšlo doposud 30 svazků.
.
Domnívám se, že musíme na otázku české mládeže nahlížet přímo a bez jakýchkoliv brýlí propagandy. Nemusíme se zřejmě obávat, že česká mládež, jako např. mládež německá, zpustne. Takovéto nebezpečí vůbec nehrozí. Na druhé straně však nesmíme věc odbýt mávnutím ruky a namlouvat si, že duše české mládeže vyjde z této kalné vlny šikovné propagandy bílá a nedotčená jako příslovečná lilie. Posuďme skutečnost!
.
V slánském divadle mládež křičí své zdar vůdci, v pražské „Lucerně“ činí směšné poznámky o Benešovi. Konkursu časopisu „Správný kluk“ se účastnilo 11.000 chlapců, soutěže knihovny Orbisu, která vydává krvelačné sešity o německých hrdlořezech, se účastní přes 10.000 dětí, téměř dvakrát tolik, než na té stejné soutěži před rokem. To jsou jen některé, náhodně vybrané skutečnosti, které sice neříkají všechno, ale přeci jen něco. Potvrzují při chladné úvaze, že se Moravcovi podařilo získat několik stovek mladých chlapců a že se nachází na cestě k tomu, aby zkazil určitou část dospívající mládeže. Je správné, že jsme jako kluci četli romány Karla Maye a že v nás přesto neprobudily obdiv a lásku k Němcům. Ale mezi dnešní dobou a obdobím první světové války jsou přeci jen určité rozdíly.
.
Němci přenechali přeškolení české mládeže Moravcovi a českým institucím. To byl velmi šikovný taktický tah, i když v sobě z německého hlediska skrývá určité nevýhody, protože ne všude pracuje kuratorium v duchu hákového kříže. Tyto nevýhody jsou ale vyvažovány tím, že Němci by nemohli nikoho oklamat o podstatě jejich výchovy, zatímco Moravcovo kuratorium toto může a toto také činí. Představuje se mladé veřejnosti v národním a vlasteneckém hávu a Němci absolutně nic nemají proti tomu, aby se povoloval folklór a rozvoj kulturní činnosti, když je přitom ve hře nacistická propaganda. Ostatně využívají samu skutečnost, že povolují českou kulturu, k tomu, aby české mládeži ukazovali, že národ bude zachráněn pouze tehdy, když se postaví věrně do služeb Říše.
.
Ale nejedná se pouze o toto, mládež je korumpována skrz prostředky jiného druhu. Česká mládež stojí stále v popředí oficiálního zájmu a tím získává vědomí vlastní důležitosti. Působí se na ni sportem, je posílána do domovů a zotavoven – dokonce i mládež zemědělská. Jsou pro ni zřizovány kluby, tak zvané domovy mládeže, jsou pro ni vydávány nákladné časopisy a knihy, o vánocích dostává od různých korporací dary, odborná organisace se stará o její odborné školení a vydává celou řadu odborných časopisů, jež jsou určeny výhradně pro mládež. Je pro ni připravována zvláštní akce Kuratoria „Nadaní vpřed“, čtrnácti- až šestnáctiletí mají možnost výdělku, jsou pořádány kursy pro mladé sociální pracovníky atd. atd.

Nechceme tvrdit, že všechno to nebylo už za republiky. Protože však nejde u tohoto článku o polemiku, musíme říci, že v dobách republiky nebyla výchova mládeže řízena plánovitě, že neměla náplň, která by odpovídala mladému duchu a že neuměla využít velkých věcí, které měly především sloužit propagaci demokracie. A tím jsme se opět dostali ke staré bolesti, kterou jsme v minulých letech tak často pociťovali, že se totiž demokracie neumí propagovat. Jednou z příčin, proč to neuměla, byl zřejmý nedostatek plánování. Nikdo neměl celkový přehled o práci, která byla konána.

Dnešní situace mládeže doma má ovšem mnoho velmi temných stránek, jako na příklad posílání celých ročníků 19tiletých chlapců do Říše atd. To všechno, čehož je mládež denně svědkem, musí působit jako brzda na úsilí nacistických vychovatelů a ostatně pomáhá také tady výchova v rodině.

Ať je tomu jak chce, musíme si být vědomi toho, že česká mládež prodělává nejintensivnější propagandu, jakou zatím poznala. Všechny její viditelné výsledky a část neviditelných výsledků budou při prvním útoku osvobozeného národa smeteny pryč. To ale nebude dostatečné. Bude nutné odstranit také ty nejdrobnější zbytky, které by nacistická výchova mohla v mladých myslích ještě zanechat, bude třeba učinit opatření, aby mládež po vystřízlivění z prvního opojení z nově získané svobody opět nepropadala skepsi, jak jsme toho byli často svědky za první republiky. Mládeži se dají nové ideály, bude se muset vychovávat cíleně a plánovitě k demokracii a bude jí muset být zaručena možnost, aby se mladí lidé uplatňovali ve veřejném životě.“ [217]
.
Textu článku si povšimnuly i německé orgány v Protektorátu a pořídili jeho překlad do němčiny (zde uvedený text se může stylistikou a některými výrazy mírně odlišovat od originálního textu v "Novém Československu", neboť se zde jedná o zpětný překlad do češtiny). Malý úryvek tohoto Hronkova článku byl na podzim 1944 dokonce citován v kuratiristickém periodiku Zteč na první stránce a prezentován jako "uznání práce Kuratoria emigrantským listem".

Jaké hlubší stopy v české společnosti zanechala tato první mládežnická organizace totalitního typu, s níž se na vlastní kůži setkala, a jak mohl působit tento vzor při budování a přijímání ideově jinak založených, avšak obdobně uniformních organizací mládeže v poválečných letech, to jsou již otázky přesahující rámec tohoto pojednání.

Českými historiky je uváděno, že první vážnou krizí, která však znamenala počátek krize latentní, prošlo Kuratorium koncem roku 1943. „Množily se sabotáže, zesměšňování árijského pozdravu, nepřátelství vůči aktivistům i recese v rámci samotných akcí.“ Miloslav Moulis datuje tuto krizi na období od října 1943 a ilustruje to na případech recese, které se vyskytly při příležitosti slavnostního aktu uspořádaného na počest státního presidenta Emila Háchy v prosinci 1943. Tuto pasáž s obměnami přebírá pak od Moulise většina českých historiků (srovnej např. Borovička, str. 72 nebo Pasák str. 357):
„Na začátku října 1943 byli svoláni okresní pověřenci Kuratoria na poradu na Medlov na Sázavě. Přijel za nimi dokonce obersturmführer Fischer ze státního ministerstva, pravá ruka K. H. Franka. Ve svém projevu řekl, že politicky nespolehlivé síly v Kuratoriu jsou tak známy, že by mohl některé jmenovat. Pak varoval a hrozil, že tyto živly a jejich nálady budou tvrdě potlačeny.
Organizace hnutí však stále nešla kupředu. Poradci navrhli další opatření: Byl vybudován kontrolní orgán z 12 hlavních pověřenců, kteří měli zkontrolovat práci svých podřízených. Měli to být nejaktivnější a nejspolehlivější fašisté. Výběr se však prováděl těžko, a tak se mezi hlavní pověřence dostali i čeští vlastenci Kabeláč a Reichmann, kteří pracovali ilegálně proti okupantům a později byli nacisty za tuto činnost odsouzeni k trestu smrti.
Koncem roku 1943 bylo již Kuratorium tak rozklížené, že sami němci uvažovali o jeho rozpuštění. Bannführer Hora, jeden z nových německých poradců, se tehdy vyjádřil: „Nevyjde-li česká mládež do půl roku s vlastním aktivistickým programem, stihne Kuratorium osud Národního souručenství, tj. bude bezohledně likvidováno.“
I když akce Kuratoria byly organizovány pod nejpřísnějšími hrozbami, jejich výsledky byly pro nacisty zjevnou blamáží. Tak např. začátkem prosince 1943 byli studenti z pražských středních škol nakomandováni na Hrad, kde měl být vzdán hold státnímu presidentu Háchovi. Jako obvykle byla učiněna rozsáhlá opatření. Ředitelům škol bylo přísně nařízeno, že žáci musí zdravit presidenta Háchu zdviženou pravicí. Také volání hesel a zpěv byly připraveny.“

Téměř bez výjimky citují čeští historici sdělení funkcionáře Eduarda Chalupy napsané pro Františka Teunera. E. Chalupa se v prosinci 1943 zúčastnil manifestace na pražském Hradě: „Již během nástupu jsem pozoroval žalostné zjevy. Profesoři nevěnovali pořádku vůbec žádnou pozornost. Sedmá třída reálného gymnasia ve Vršovicích nastoupila s deštníky zavěšenými na ramena. jiná třída nesla klobouky dnem vzhůru jako talíře. Když měli zpívat, dělali poznámky: Nechceme zpívat, nechceme pochodovat. Poměry mezi mládeží byly nemožné a stísňující. Musel jsem bohužel zjistit, že jde o téměř organisovanou a hluboce zakořeněnou recesi, již se zúčastnilo dobrých 60-70% žáků. Na instruktory se volalo: Co si ten vůl v té uniformě dovoluje! Děti se praly, jeden student se procházel s nalepeným plnovousem… Byl ještě čas říci lidem, že při objevení se státního presidenta musí jásat a zdravit pravicí, ale neodvážil jsem se toho, abych nezesměšnil árijský pozdrav. Pokládám za lepší, když víme, jak to vypadá, než abychom měli markýrovaný úspěch. Část našich vedoucích ´dole´onemocněla jakousi únavou. Protože instruktor nemá skoro žádné ideologické základy, žádný ideální, vždy nové nadšení vzbuzující cíl, neví nakonec, proč pracovat a obětovat se. Nepřeháním, když řeknu, že třetina instruktorů to dovedla tak daleko.“ [218]
.
V další pasáži Moulis hovoří o infiltraci odbojových skupin do Kuratoria. V souvislosti s následovně zmiňovaným opisováním tzv. Gladrowova plánu českým odbojářem se vnucuje samozřejmě i otázka ohledně autentičnosti tohoto dokumentu, který je považován za důkaz germanizačních plánů české mládeže:
„Když se vedení Kuratoria nepodařilo získat českou mládež, chtěli se před Němci pochlubit jiným úspěchem. Již v prosinci 1943 okupantům navrhli, aby byla zorganizována česká symbolická vojenská jednotka k obsluze protileteckých baterií wehrmachtu. Němci však měli velké obavy z toho, dát české mládeži do rukou jakoukoli zbraň, a tak návrh zamítli.
Čeští vlastenci se nedívali na řádění „vůdců“ Kuratoria nečinně. Od roku 1943 posílaly jednotlivé tělovýchovné svazy do funkcí v Kuratoriu uvědomělé a odvážné lidi, aby mařili snahy jeho vedení převychovat českou mládež. Postupem doby vznikly přímo v centrále Kuratoria dvě odbojové skupiny. První z nich – Odboj české mládeže – měla 15-20 členů; jejím vedoucím byl prof. L. Sládek. Na začátku roku 1945 byl zatčen.Druhou skupinou, jež začala paralyzovat vliv Kuratoria, byla tzv. Vojenská skupina odporu, vedená kap. Reimanem-Rachačem. I jeho činnost však byla odhalena.
Dramatický průběh měl pokus o propašování důležitého dokumentu do ciziny. L Válek, kterého pracovní úřad nasadil do Kuratoria jako překladatele, tajně opsal Gladrowův plán (!) germanizace české mládeže a pokusil se ho dopravit do Anglie. Při pokusu o přechod hranic do Švýcarska byl zatčen a později odsouzen k trestu smrti. Zachránil se jen tím, že věznice byla včas osvobozena spojeneckými armádami.
Také do nižších funkcí mnohdy vstoupili lidé vědomě, proto, aby zabránili fašistickému ovlivňování mládeže. Pověřenec Kabeláč na jedné schůzi prohlásil, že Kuratorium založil největší vrah českého národa. Jeho řeč vyvolala mezi mládeží ohromné nadšení. Byl však udán konfidentem gestapa. V poslední chvíli se zachránil skokem z okna, přičemž se těžce zranil. Stateční čeští lidé ho pak ukrývali a ošetřovali až do osvobození.“ [219]

Tomáš Pasák se také vrací ke krizi Kuratoria na přelomu let 1943/1944: „Kuratorium pro výchovu mládeže, ač mělo podporu nejvyšších okupačních míst a protektorátní správy, nesplnilo naděje, které byly do něho vkládány ze strany nacistů. Začátkem roku 1944 měl činnost této instituce zachránit dvoučlenný inspektorát a zavedení tzv. vnější služby. V dubnu téhož roku nastal nový rozklad, a to v souvislosti s odvoláním německých poradců na frontu. Již tehdy se otevřeně hovořilo o tom, že se Kuratorium vymklo Němcům z rukou na že brzy zanikne.“ [220]
Jan Špringl označuje přístup české veřejnosti ke Kuratoriu za rozporuplný: „Na jedné straně musela (česká společnost)poskytnout svou mládež ke kuratorní výchově, na druhé straně svým laxním přístupem dávala v některých případech najevo zřetelné antipatie…. Odtažitost obyvatel protektorátu se projevila i v nedostatku spolkových vedoucích a neochotě některých z nich přesně dodržovat náplň povinné služby. Zejména uplatňování duchovní výchovy nebylo vůbec oblíbené a instruktoři se ji snažili všemožně obcházet. Ojedinělé nebyly ani problémy s frekventanty výcvikových táborů, kteří se za svou „nekázeň“ a „nesprávné smýšlení“ leckdy dočkali vyloučení.“ Jako příklad uvádí Špringl zprávu vedoucího tábora v Prachovských skalách Františka Princla o 3. zvláštním táboře pro instruktory a vedoucí prázdninových osad na Prachově ve dnech 16.5.1944-27.5.1944. [221]
Miloslav Moulis ze zase zaměřil na opomíjení árijského pozdravu a zevšeobecňuje následující příklad dopisů, které okresní vedení Kuratoria ve Slaném poslalo v únoru 1944 všem ředitelstvím a správám škol: „Při návštěvě vyšších úředních míst a na základě stížností veřejnosti, jakož i při osobní kontrole bylo zjištěno, že zdravení árijským pozdravem je zásadně opomíjeno. Jsem proto nucen vás požádat, abyste mládeži znovu připomenuli, že jediný pozdrav ve styku s úřady, ve školách a na veřejnosti je árijský pozdrav, který byl úředně vyhlášen ministerstvem školství a osvěty. Každé obcházení tohoto nařízení budu nucen okamžitě hlásit na příslušných místech.“ [222]
.
Na závěr ocitujme z několika patetických závěrů z prací českých historiků, v některých z nich nelze přehlédnout zidealizované vlastenecké nazírání na tuto kapitolu našich dějin.
„Mladá generace, o jejíž osudy a životní perspektivy okupanti ukládali, v dějinné zkoušce celkově obstála. Převážná většina mladých lidí nepodlehla germanizačnímu tlaku a sociální demagogii, nezastrašila ji ani perzekuce a teror. Oč obtížnější období prožívala, o to rychleji politicky a lidsky dozrávala. Historie zaznamenala nejeden příklad, kdy se v řadách odbojového hnutí jakoby naráz stali z mladých chlapců a dívek dospělí muži a ženy.“ (Jan Kuklík, Jan Gebhart) [223]

„Hesla o nové Evropě, antisemitské štvaní, pověsti o krvavém bolševismu, útoky na anglickou plutokracii – to vše zůstávalo stranou české mládeže, která byla imunní vůči nacistické propagandě.“ (Tomáš Pasák) [224]
„Kuratorium naštěstí nestihlo za dobu své existence napáchat na mladé generaci větší duchovní škody. Drtivá většina prostých členů i funkcionářů nižších stupňů vedení brala účast v tomto hnutí jako nutné zlo, které má omezenou časovou platnost, vlastenecká česká veřejnost pak hodnotila Kuratorium jako kolaborantskou, proněmeckou organizaci a její čelné představitele (především pak Moravce a Teunera) ze srdce nenáviděla.“ (Leoš Nikrmajer) [225]

Posledně jmenovaný autor hodnotí Dny mládeže 1943 jako vůbec nejúspěšnější podnik Kuratoria za celou svou existence. Historik Jan Špringl se naopak domnívá, že největším veřejným podnikem byl „Týden mládeže 1944“, který se konal počátkem července 1944 a o kterém bude ještě řeč v jedné z příštích kapitol tohoto seriálu.
.

POKRAČOVÁNÍ. Termín příštího dílu: 28.4.2010

Fotografie: archiv Vladimíra Kordy, časopisy Pestrý týden, Pražský Ilustrovaný Zpravodaj, Zteč a Správný kluk.
Zvláštní dík autora náleží Vladimíru Kordovi za spolupráci v opatřování fotodokumentace.

Poznámky:

[199] Pipota, Jan Nepomuk: O Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, In: Po pěti letech 1939-1944, Orbis Praha 1944, str. 222
[200] Tamtéž, str. 226
[201] Tamtéž, str. 225
[202] Gebhart, Jan – Kuklík, Jan: Dramatické i všední dny protektorátu, Praha Themis 1996, str. 228-229
[203] Pipota, Jan Nepomuk: O Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, In: Po pěti letech 1939-1944, Orbis Praha 1944, str. 225
[204] Gebhart, Jan – Kuklík, Jan: Dramatické i všední dny protektorátu, Praha Themis 1996, str. 228-229
[205] Pipota, Jan Nepomuk: O Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, In: Po pěti letech 1939-1944, Orbis Praha 1944, str. 225
[206] Moulis, Miloslav: Mládež proti okupantům, Nakladatelství Svoboda, Praha 1966, str. 146
[207] Gebhart, Jan – Kuklík, Jan: Dramatické i všední dny protektorátu, Praha Themis 1996, str. 235
[208] Bericht über die Tätigkeit des Kuratoriums für tschechische Jugenderziehung im Jahre 1943, zpráva Fritze Knoopa zaslaná 11. 4. 1944 K. H. Frankovi, NA, f. 1446 Deutsches Staatsministerium für Böhmen und Mähren, sg. 110-4/22
[209] Wochenbericht der Parteiverbindungsstelle beim Reichprotektor in Böhmen und Mähren, vom 15. 9. 1943, NA, f. 1446 Deutsches Staatsministerium für Böhmen und Mähren, sg. 110-6-12
[210] Moulis, Miloslav: Mládež proti okupantům, Nakladatelství Svoboda, Praha 1966, str. 144
[211] Tamtéž, str. 147-148
[212] Pipota, Jan Nepomuk: O Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, In: Po pěti letech 1939-1944, Orbis Praha 1944, str. 235
[213] Gebhart, Jan – Kuklík, Jan: Dramatické i všední dny protektorátu, Praha Themis 1996, str. 232-233
[214] Tamtéž, str. 233
[215] Tamtéž, str. 234
[216] Tamtéž, str. 234-235
[217] Národní archiv, f. 1464 Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu, sg. 110/10-63; také: Uznání emigrantského listu práci Kuratoria, Zteč 1.9.1944, str. 1
[218] Moulis, Miloslav: Mládež proti okupantům, Nakladatelství Svoboda, Praha 1966, str. 147-149
[219] Tamtéž, str. 151
[220] Pasák, Tomáš: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939=1945, Praha, Práh 1999, str. 357
[221] Špringl, Jan: Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945), In: Soudobé dějiny, č. 1-2/2004, Praha 2004, str. 174
[222] Moulis, Miloslav: Mládež proti okupantům, Nakladatelství Svoboda, Praha 1966, str. 149
[223] Gebhart, Jan – Kuklík, Jan: Dramatické i všední dny protektorátu, Praha Themis 1996, str. 235
[224] Pasák, Tomáš: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939=1945, Praha, Práh 1999, str. 358
[225] Nikrmajer, Leoš: Činnost a úkoly Kuratoria pro výchovu mládeže v jižních Čechách v letech 1942-1945, In: Výběr 4/2006, str. 282

Na lyžovačce u "fašistů"

Lukáš Beer

Nevím, jestli si dvorní bavič internetového deníku „Neviditelný pes“ Václav Vlk „starší“ zaslouží, aby se na jeho infantilní výtvory nějakým způsobem vůbec reagovalo. Spíše je na pováženou, že redakci zmíněného serveru nečiní očividně žádné potíže dávat jeho urážlivě štvavým nacionalistickým výplodům opakovaně prostor a že se redakce Neviditelného psa neobává, že si čtenářstvo na základě článků pana Vlka odvodí celkový názor na úroveň samotného serveru. Ale budiž.

Když se nedávno Václav Vlk st. v jednom svém vskutku humorně laděném článku a ve svém osobitém stylu dosyta vyřádil pro změnu na islámu a na muslimech, tak to v podstatě pasovalo do konceptu tohoto webu, pro který píše nápadně mnoho otevřeně proizraelsky (dle vlastní definice!) vystupujících autorů. Vlk v podstatě tvrdí, že „islámští teroristé“ jsou ve skutečnosti poháněni sexuální frustrací, pramenící z extrémní puritánské výchovy tamní kultury, kterou zároveň urážlivým způsobem zesměšňuje, klasifikuje a kterou staví do protikladu ke kultuře „naší“, tj. západní. (Do jaké míry je západní či západoevropská plíživě amerikanizovaná kultura skutečně ještě naše, na to nechť si čtenář odpoví sám.) Jen tak stranou pak Vlk ještě doplňuje, že Izraelci jsou na první pohled čistotnější než Arabové a dokumentuje rozdíly mezi „námi“ (k nám počítá samozřejmě i Izrael) a muslimským světem i vizuálně. Jestliže Vlk de facto doporučuje mladým muslimům uvolnit sexuální morálku (co třeba otevřít arabský trh „blahodárnému“ vlivu pornoprůmyslu, který má v našich končinách naprosto volnou ruku?) a uvolněně si sexuálně užívat jako prevenci džihádu, nebylo by od vůbec věci, kdyby se autor pokusil přebrat nějaké to ponaučení z této své velké moudrosti a sám se sebe zeptal, z čeho pramení jeho zjevně neukojitelná potřeba se vulgárně publicisticky vybíjet, ať už na úkor jiných kultur či na úkor „Sudeťáků“, přičemž pojednání o posledně jmenovaných patří k jeho nejoblíbenějšímu žánru.

Nemohu Vlkovy texty nezvat jinak než ubohostí – mnohdy od prvního odstavce jeho článků až do posledního. Už jsem se k jeho zálibě, strkat do svých „autentických“ rozhovorů se Sudeťáky, Němci a Rakušáky smyšlené německé nadávky na Čechy, jako např. „verfluchte Tschechen“, dříve vyjadřoval. Ve svých textech používá těch nejprimitivnějších a nejubožejších metod. V zásadě nejoblíbenější Vlkovou metodou je líčení údajných vlastních zážitků a rozhovorů se Sudeťáky nebo „Rakušáky“, kterýmžto do úst často vsouvá přímou řeč urážející Čechy. Ačkoliv je každému zjevné, že se také může jednat o autorovu vykonstruovanou historku či přinejmenším subjektivně přibarvený zážitek, má tato „obrazová“, barvitá forma podání „zážitku“ na naše vědomí a na naši paměť nesrovnatelně větší sugerující vliv než nějaký jiný, fakticky korektní text. Přesto, že čtenářovi je na první pohled jasné, že se může jednat o autorovu vědomou manipulaci, jeho podvědomí si barvitě a protičesky laděnou přímou řeč přebere a uloží lépe ve své paměti.

Na stejných principech staví i Vlkův článek Ordnung muss sein aneb Jak se do lesa volá, tak z něj vyběhne hajnej. Pitomostí je v tomto nejnovějším výtvoru celá kopa a reagovat na každou by asi nemělo smysl - byla by to jen ztráta energie, protože autorovi jde o primitivní rozdmýchávání vášní a proto svou taktiku už nikdy nezmění. Takže jenom v kostce k té části článku, která se věnovala "našince buzerujícím Rakušákům".

Pokud je mi známo, tak uniformované německy hovořící úřední orgány nevyvíjí činnost na území České republiky a tudíž není dvakrát pravděpodobné, že by rakouská exekutiva kontrolovala české řidiče dejme tomu na silnici mezi Českými Budějovicemi a Táborem. Pokud pana Vlka namíchne, že rakouští policisté („zásadně německy mluvící úřední orgán, nedej bože navíc v uniformě“) na území Rakouska oslovují řidiče s českými poznávacími značkami ve většině případů zcela logicky v jazyce německém (mnozí, zejména v příhraničních oblastech se snaží alespoň česky pozdravit a znají několik českých výrazů, které se často používají při běžné silniční kontrole), tak by si měl vlastně uvědomit, že by měl být klidný a cítit se v dané situaci bezpečně. V minulosti se na rakouských komunikacích už totiž událo několik případů, kdy na silnici zastavovali řidiče s neněmeckými a nerakouskými SPZkami falešní „policisté“, původem kdesi z východní Evropy, a vybírali od nic netušících kamioňáků z jiné části východní Evropy z prstu vycucané pokuty nebo řidiče dokonce okrádali a fyzicky napadli. Spoléhali přitom na to, že okrádaní cizinci nerozpoznají na první pohled či poslech „nedomácí akcent“ údajných rakouských policistů.

Pověstné cedulky z rakouských obchodů psané „sudetoněmeckou češtinou“ („Vy Češi vy nekrást tady“), o kterých Vlk píše, se tehdy v pohraničí nevyskytovaly bezdůvodně. Sám jsem na jednom ze svých bývalých pracovišť poznal člověka, který se nestyděl otevřeně vykládat, že v devadesátých letech pořádal s celou svou rodinou kořistnické výpravy do Vídně, kde systematicky kradli v obchodech na Mariahilferstrasse. V příhraničním Gmündu šokoval zase případ, kdy Češi ukradli dokonce i dětský kočárek před obchodem (dítě samozřejmě nezapomněli z kočárku vyndat a položit na chodník). Zrušení kontroly na hranicích díky Schengenu přineslo také své ovoce. Tuším před 2 lety byla rakouskou policií zadržena skupina mladých Slováků, kteří pořádali výpravy do okolí Vídně, kde systematicky vykrádali zařízení kanceláří. Zadržený 22-letý Slovák tehdy prohlásil, že jej k organizovanému vykrádání vlastně inspiroval Schengen, protože nyní je podstatně snadnější dopravit lup přes hranice. Kriminalita ve Vídni po zrušení hraničních kontrol dramaticky narostla. Samozřejmě, že si to nelze vysvětlit pouze „turistikou“ z od nás a ze Slovenska. Do Vídně od té doby pořádají výpravy bulharské, polské, rumunské ale i maďarské bandy. Zejména krádeže aut a vloupání do bytů katastrofálně narostly, stejně tak jako brutalita východoevropských organizovaných zločineckých skupin. Václav Vlk se tedy raduje, že „opruzovači“ na rakousko-české hranici konečně zmizeli, valná část Rakušanů by si přísné hraniční kontroly však přála zpět, a to ne kvůli českým a slovenským či maďarským sousedům samým, ale kvůli kriminálním elementům pocházejícím z jiných částí východní Evropy, které se přes zmíněné státy do Rakouska nekontrolovatelně dostávají a s nahromaděným lupem práskají zpět do svých domovin. Vídeň se stala také vítaným turistickým centrem bezdomovců s Polska. S tím rozdílem, že klasický turista zas po nějaké době místo návštěvy opustí, ale tito zahraniční „hosté“ se už vrátit nehodlají. Kdepak, po vstupu do Schengenu rozhodně není vše v pořádku!

Poznámkou o „sudetoněmecké češtině“ si potřeboval autor (ač bez zjevné souvislosti) opětovně ulevit na adresu jím milovaných „Sudeťáků“. V té souvislosti mně napadá, jak by asi nazval kolikrát úsměvnou, čechismy prošpikovanou a gramaticky chybnou němčinu na některých českých produktech, bordelech, reklamních letácích a webech? Třeba „hraničářskou němčinou“?

Lidový výraz „Tschechei“, na který se Vlk odvolává a který nesprávně překládá jako „Čechounsko“, nemá pejorativní význam, jak se navzdory tomu podařilo vtlouct do hlavy národa několika vychytrálky. Pouze ve vztahu ke státu Československo a jeho tehdejšímu bezprostřednímu osudu získal svého času tento pojem jakýsi „výsměvný“ podtext. Tedy tehdy, z úst A.Hitlera, ale ne ve vztahu k Čechům jako takovým ale ve vztahu ke zřízení nazývajícím se Československo. (Sám Vlk hojně používá označení „Rakušák“, jež ale mírné pejorativní zabarvení má, nemluvě o jednoznačně zabarveném výrazu „Sudeťák“). Svým způsobem je (platno pro dnešní dobu) označení „Tschechei“ dokonce korektní, nechceme-li používat zdlouhavého „Böhmen, Mähren und Österreichisch-Schlesien“. Označení „Tschechien“ mi nepřijde o nic povedenější. Před necelým stoletím se slovo „Tschechien“ na některých mapách návrhu územně správního uspořádání našich zemí používalo například pouze pro českou sídlení oblast Čech a Moravy, nikoli pro celou oblast Čech a Moravy. Divím se tedy, že se Vlk neohradí proti oficiálnímu pojmu „Tschechien“.

Krátká poznámka k rakouské policii. Pravda, nepracuji v autodopravě od počátku 90. let a nemám zkušenosti s rakouskou exekutivou z tohoto porevolučního období. Mohu mluvit teprve o posledních 5 letech. Dnes jsem z pracovních důvodů odkázán na komunikaci s rakouskou silniční policií poměrně často, protože naprostá většina transportů firmy mého zaměstnavatele probíhá právě přes rakouské území, kde samozřejmě probíhají namátkové bezpečnostní kontroly kamionů a přepravovaného zboží. Stalo se tak několikrát, že naši řidiči kamionů byli nuceni hradit poplatky za různé přestupky. Ve všech případech byly tyto přestupky prokazatelné a jejich pokutování bylo oprávněné. Nelze tedy mluvit, alespoň pokud mohu hovořit ze svých bohatých zkušeností, o nějaké zbytečné buzeraci ze strany rakouské policie.

„Rakušáci“ mají Alpy a my máme lyžaře, takže se asi spolu asi domluvíme, míní Václav Vlk. A že prý už v Rakousku konečně dokážou rozlišit Rusa od Čecha, protože si cestovky a hotely českých kunčaftů, kteří mají plné kapsy euro, váží, a proto se všichni v Rakousku museli „umravnit“. Peníze prý všechno spraví... Tak, tak. Jestli pak pan Vlk ví, že průměrný ruský turista v Rakousku utratí za den podstatně větší částku než turista český a že pro „ruskou smetánku“ s tučnými peněženkami jsou Alpy čím dál více v kurzu?

„Podle sebe soudím tebe“, to je zřejmě motto pisálka z Neviditelného psa. Vlastní nacionalistické urážky vkládat do úst svých "nepřátel".

(Mimochodem, v prostředí kde pracuji, je zcela normální, že mužští zaměstnanci firmy běžně používají slova „fašista“ jako synonym pro označení Rakušana. V rozčilení nebo ve slabých chvílích už nejednomu z nich ujela nadávka „ty fašistický k…..“ nebo „ten fašistickej národ“. Běžné označení fašista pro Rakušany tedy zmínění čeští spoluobčané sotva budou chápat jako označení vyjadřující sympatie.)

Není Canossy!

Emanuel Moravec (4. 3. 1945)
Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem - Opět válečné Vánoce - Bláhové touhy a konce - Bezmocné rozpaky - Procitnutí - Jedna ku čtyřem - "NEP" a "NIP" - Nápor nevěřících - Dnes jako tehdy

Maršál Antonescu měl v Rumunsku proti sobě velikou demokratickou oposici, která neschvalovala jeho německou orientaci. Hlásila se k orientaci britské. Tato oposice společně s Antonescem nedůvěřovala sovětům. Moskva v roce 1940 vynutila si vydání Bessarabie a části Bukoviny, která nikdy nebyla ruská. Antonescu věděl, že svobodu své vlasti zajistí jedině tehdy, až Sovětský svaz bude zatlačen do východních stepí, až Evropa pod německým vedením dosáhne nad Sovětským svazem trvalé převahy. Jedině pak malí národové východní části střední Evropy budou moci klidně vydechnout. Bylo třeba přispět k vítězství Říše nad stepí. O to se Antonescu poctivě staral.

Rumunští demokraté žili v důvěře v moudrost politiky britské. Potírali Antonesca, znesnadňovali mu jeho veliké poslání, mátli národ. Tvrdili, že je třeba přesně kopírovat Angličany. Angličané jsou s bolševiky proti Říši. Co dělají oni, musí po nich opakovat každý pořádný demokrat. Angličané se nebojí bolševismu, proto se ho nemá bát také pořádný demokrat v řadách evropských národů.

Mezi zapřisáhlými protivníky Antonesca byl také generál Radescu. Demokrat duší a tělem, spiknutý s Maniem, proslaveným demokratickým vůdcem rumunských sedláků. Radescu byl žalářován. Po odstranění Antonesca myslil, že přišla hodina rumunské svobody, kterou zajistí společně Anglie, Spojené státy a Sovětský svaz. Rumunsko bude ovšem nuceno uhradit Sovětskému svazu škody válečné, ale prý za to dostane zpět polovinu Sedmihradska, kterou v roce 1939 získalo Maďarsko. Někteří rumunští vlastenci s radostí vyrazili proti Maďarům po boku bolševických divisí. Staré politické strany z podzemí se vyplížily. Sekretariáty začaly pracovat a tak se zdálo asi měsíc po kapitulaci, že ti bolševici opravdu nejsou tak zlí a že se s nimi vyjde.

Dnes padla vláda Radescova. Ulice jej společně s Maniem prohlásila za fašistu. Po půl roce ode dne, kdy Rumunsko bylo sověty „osvobozeno“. Kdyby byl býval někdo před půl rokem Radescovi a Maniovi tvrdil, že zakrátko rumunská ulice bude žádat jejich hlavy, byli by se mu vysmáli a prohlásili to za blábolení. Oni byli přece zapřisáhlými odpůrci Němců a fašismu. To byla ta nejlepší legitimace. Oni byli pro demokracii, kterou slíbili ve východní části střední Evropy obnovit jak Angličané, tak Američané a bolševici. Z drobných demokratických států východní části střední Evropy měl být vytvořen obranný kordon proti Němcům pod blahovolnou ochranou Sovětského svazu.

Rumunští demokraté ve své slepotě a protiněmecké nenávisti zapomenuli, že všechny demokracie světa jsou pod vládou soukromého kapitálu, kterému bolševismus vyhlásil v roce 1917 třídní boj. Rumunský milionář se domníval, že nenávist k Německu mu zajistí jeho majetek a že postačí, aby svou vilu nabídl za bydliště sovětskému generálu nebo komisaři. Ten pán se zmýlil. Sovětští důstojníci a činovníci mají zakázáno bydlit „v privátech“. Pro ně byly zcela vyklizeny samostatné domy, hotely. Sovětským důstojníkům a činovníkům byl zakázán společenský styk s napapanými demokraty, kteří jim volali slávu na přivítanou. V Rumunsku od prvního okamžiku po kapitulaci vznikla nová fronta – fronta třídní. Rumunský proletariát vítal bolševiky dvakrát. Jednou jako domnělé osvoboditele od Němců a podruhé jako osvoboditele od vlastní rumunské buržoasie. To druhé osvobození bylo pouze na několik měsíců odloženo.

Člověk by řekl, že odstranění osobního nepřítele Antonescova a zapřisáhlého anglofila a demokrata Radesca je hrubou sovětskou chybou politickou. Sověty mají před sebou jediný řídící úkol, problém zdolání Říše. Ostatní by mělo do té doby ustoupit do pozadí i s třídním bojem v „osvobozených“ prostorech. Ale bolševismus by nebyl bolševismem, kdyby se chtěl delší dobu smířit s buržoasní demokracií.

Tvrdý a houževnatý odpor Říše pomátl trochu sovětské politické kombinace. Poněvadž koncem ledna měl padnout Berlín a konference jaltská měla být předběžnou poradou o rozdělní válečné kořisti, Stalin chtěl mít do svolání opravdové mírové konference všechny malé státy, jež ve východní části střední Evropy obsadil, zbolševisované, aby jejich zástupcové u zeleného stolu byli jen lidmi Kremlu. Bolševisace Rumunska začala se proto trochu předčasně prohlubovat. Kdyby spojenci zvítězili, na mírovou konferenci z východní části střední Evropy by se dostavili zástupci patnácti ne-li dvaceti nových sovětských republik, vesměs komunisté přesvědčením. Z území obsazeného sověty se na západ nedostane už nikdy jediný demokrat!

Českožidovští emigranti se domnívají, že demokracie nakazí Sovětský svaz, nastěhují-li se z Londýna do Košic. Věc bude obrácená. Moskva uspořádá tak povedené demokratické volby, že získá prostou většinu hlasů trvalou převahu nad buržoasií a tak cestou demokratickou docílí zřízení sovětských republik všude tam, kde to uzná za nutné.

Na zdolání buržoasie bolševici nemají v záloze pouze spodinu, kterou vyšlou do ulic, nýbrž také obvinění ze spolupráce s nacionálními socialisty. U nás pomalu každému člověku, který by jim byl nepříjemný, mohou uvalit na krk proces, že „spolupracoval s Němci“. To může postihnout dělníky, železničáře, řemeslníky, úředníky.

V Sovětském svazu už dávno upustili od uznávání politických kajícníků, kterým se poskytuje čas k polepšení. V Sovětském svazu není Canossy. Bolševici potřebují zcela jiný typ člověka, než jaký rodí naše končiny, zdravou kulturou zavlažované. Kdyby Říše podlehla, v českých zemích do roka nebude jediného demokrata na nějakém vedoucím místě a do dvou let bude tu konec se vší buržoasií.

Po dvouletých zkušenostech se Stalinovou politikou v Evropě jedno je jisté. Který Evropan se staví proti Němcům, staví se také proti vlastnímu národu, připravuje svou vlastní zkázu. Situace na frontách je pro Evropu vážná, ale s ní stoupá nebezpečí pro evropské národy.

Kdyby české země ležely místo v dosahu Odry v dosahu Rýna, mohla by se v emigrantském poštívání proti Říši vidět určitá logika. Na české území by v takovém případě vstoupila vojska anglo-americká, kdyby Němci povolili. Ale naše kraje leží za německou frontou protibolševickou. Že u nás buržoasie vůbec ještě existuje, vděčí říšské ochraně. Naše zeměpisná poloha nás určila k tomu, abychom žili v rámci Velkoněmecké říše. Že jsme v tomto prostoru necelých dvacet let tatrmanili jako samostatný státek, měli jsme co děkovat dvacetileté slabosti Německa a Ruska. Proto se podařilo přechodně Anglii rozšířit své předmostí nad Dardanelami až po Danzig a zahrnout do něho Prahu, Bukurešť a Vídeň.

To, co tropí česko-židovská emigrace, jsou ty nejzločinnější rejdy protinárodní, jaké kdy byly známy. Co by z českého národa zůstalo, kdyby nalezly ohlas. Nikdy ještě nebylo nám třeba tak střízlivě uvažovat, jako právě dnes.

.

(Lidové noviny, 4. března 1945)

Tíživá doba

Andreas Mölzer

Masopust je za námi a baviči z povolání mají znovu pauzu. Ve sdělovacích prostředcích a v oblasti veřejného zájmu ještě dominují Olympijské hry. Ale nejpozději po jejich ukončení by se už měla nazpět ohlásit politika. O vládnoucích není vskutku mnoho slyšet. V Rakousku se zdá, že jsou všichni na trvalé lyžařské dovolené. V Německu jsou z propadákových výsledků průzkumu veřejného mínění patrně tak šokováni, až jim to zarazilo dech. A napříč Evropou je stejnak v módě hluboký spánek – tak uklidňujíc působí Lady Ashtonová a pan van Rompuy na politické prostředí.

Svým způsobem by lidé mohli být spokojeni, neboť čím méně toho z politiky vnímají, tím je to většinou lepší. Kdyby tu ale nebyl vývoj, který probíhá ve vší tichosti, nekomentovaný sdělovacími prostředky, nepovšimnut politickou třídou. Vývoj, který bude mít dramatické důsledky pro život nás všech. Tak například klesá napříč Evropou nadále porodnost, a když se zaměříme pouze na potomstvo autochtonního obyvatelstva, tak je to vůbec strašlivé. Pouze přistěhovalci porodnostní statistice trochu přilepšují. Domácí evropské národy, v první řadě německý, se dramatickým tempem vyvíjejí směrem ke své záhubě. Téměř všechny se stanou sotva za jednu generaci menšinou ve vlastní zemi. Přestárlé struktury obyvatelstva, bezdětná společnost, zničené rodiny, explodující míra rozvodovosti, frustrované bezdětné ženy a dezorientovaní otcové vytváří obraz doby. A těch několik málo dětí, které se rodí, vyrůstá v této neurotizované společnosti, ovlivňováno televizí a internetem, vystaveno všeobecnému razantnímu oblbování.

Stejně tak plíživě, avšak stejně tak dramaticky se uskutečňuje nadále masové přistěhovalectví do Evropy. Do jisté míry jako fenomén paralelní k bezdětnosti autochtonních evropských národů, naplňují přistěhovalci ze všech částí světa toto vakuum a vytvářejí fragmentovanou ghettoizovanou konfliktní společnost, jejíž sociální napětí, jejíž kulturní disharmonie musí v evropských městech přivodit latentní občanskou válku. Dekadenci evropských společností odpovídá na druhé straně vzrůstající fundamentalismus skupin přistěhovalců – obzvláště z náboženského pohledu. Radikální islamismus pak tvoří pouze špičku ledovce.

Tento vývoj se uskutečňuje plíživě, tiše zamlčován v médiích, pokud možno ignorován etablovanými politiky. Přizpůsobení občané spí, nebo předtím politicky korektně zavírají oči. Protiproudy, které by se přirozeně uvedly do pohybu v nejrůznějších vrstvách občanů, jsou potlačovány mechanismy hedonismu, požitkářství a společnosti žijící jen pro zábavu. Jak se zdá, tak chléb a hry, zábava nejpovrchnějšího způsobu a zaručení nejprimitivnějšího uspokojení pudů umějí garantovat, že široké masy tento vývoj bez odmlouvání budou akceptovat.

Nonkonformistické síly, které se tomu brání nebo které o těchto problémech třeba jen hovoří, jsou umlčovány nařčením z krajní pravicovosti nebo jsou marginalizovány. Etablovaná, vládnoucí politika je jak bezmocná, tak i němá, a opravdové problémy v této tíživé době nejsou oslovovány.

.

Autor je poslancem Evropského parlamentu a spoluvydavatelem časopisu Zur Zeit. Článek byl přeložen do češtiny a zveřejněn s jeho souhlasem.

Rozpuštění pruského státu – 25. 2. 1947

Franz Chocholatý Gröger

Dne 25. února 1947 vydala Kontrolní rada zákon č. 46, který vstoupil v platnost téhož dne. Praví se v něm, mimo jiné: Stát Prusko, který byl vždy nositelem militarismu a reakce v Německu, ve skutečnosti přestal existovat. S ohledem na zájem na zachování míru a bezpečnosti národů a splnit přání zajistit pokračující obnovení politického života v Německu na demokratickém základě, Kontrolní rada přijímá následující důvody:
Článek I. Stát Prusko, jeho ústřední vlády a všech podřízených agentur se rozpouštějí. Dokumenty podepsali armádní generál, P. Koenig, maršál Sovětského svazu, V. Sokolovsky, generálporučík Lucius D. Clay, a generálporučík B. H Robertson. (1)
.
Tak stručně skončil pruský stát. Stát, který představoval před druhou světovou válkou, dvě třetiny německého území, stát, který se před staletími stal jednou z hlavních mocností kontinentu. Po porážce Německa ve druhé světové válce bylo území Pruska rozděleno na čtyři části – do britské okupační zóny, sovětské okupační zóny, jako součást Polského státu, když SSSR předalo část svého okupačního území Polsku a jako součást SSSR.
.
V roce 1226 pozval mazovský kníže Konrád z rodu Piastu do země Řád německých rytířů a daroval jim zemi chelmińskou. Členové řádu pocházeli ze všech zemí Svaté říše římské národa německého, z Flander, Švýcarska, bavorské východní marky, z Holandska a Vestfálska. Prusko vzniklo společným úsilím prvních Němců. V roce 1466 byl uzavřen druhý toruňský mír, podle jehož ustanovení Polsku připadly Prusy královské s Marienburgem, Gdaňském, Toruni a Elblagem. Hlavním městem zbývajícího řádového území Prus se stal Köningsberg a v roce 1510 byl zvolen velmistrem řádu Albert I. Branderburg-Ansbach a o dva roky později uveden do Königsbergu. V roce 1525 přijímá luteránskou reformaci a prohlašuje se za světského vládce Pruska (Herzogtum Preußen) Již v roce 1544 zakládá v Königsbergu Universitu Albertina (Universität Albertina). Po smrti Albrechtova nástupce, který zemřel bez mužských potomků, připadlo Pruské vévodství v roce 1618 jako léno polské koruny dědictvím Braniborsku (Mark Brandenburg).

„Opravdu velký krok pro zemi i rod“, komentoval událost přední německý historik L. von Ranke. Později přešlo jméno bývalého pruského řádového území na celý státní útvar mezi Labem a Vislou. Friedrich Wilhelm zvaný Der Große Kurfürst dosáhl v letech 1657-1660 zrušení vazalských vztahů k Polsku a ostatním mocnostem. Východní část společného státu se však nikdy nestala součástí Svaté říše římské národa německého. Dne 18. ledna 1701 jeho syn Friedrich I. zv. „Der schiefe Fritz“ se nechá prohlásit v Köningsbergu, se svolením polského krále a římskoněmeckého císaře králem v Prusku (König „in“ und „von“ Preußen), čímž založil později velice mocné pruské království (Königreich Preußen), které právě za vlády Friedricha II zv. Friedrich der Große, dosáhlo ve třech válkách značného rozšíření na úkor Rakouska. Za jeho vlády byly provedeny reformy v soudnictví, školství a poprvé byla zvýrazněna úloha státu. V r. 1763 bylo zavedeno povinné vzdělávání pro děti od pěti do třinácti let- Volksschule a nastolena tolerance náboženská. Další rozšíření Pruska, především na východě, bylo na úkor Polska při trojím dělení Polska v letech 1772-1795.
.
Staré Prusko byla práce německých rytířů, která vykouzlila tuto zemi v pravém slova smyslu ze země. Produkt železnou vůli, postavený na bezpodmínečné oddanosti těch rytířů, kteří nasazují vlastní životy pro vyšší princip, a sloužili v chudobě, čistotě a poslušnosti k jejich zemi. „Sloužit a bojovat", „Dienen und kämpfen“ bylo jejich heslo. Nové Prusko bylo dílo krále vojáka a filosofa Friedrich Velikého. Ale byla to také práce šlechty, která pocházela z části z rytířů Řádu, a díky sebeomezení, skromnosti a disciplíně pomohla této zemi.
.
Na vrcholu byl král, který popisoval sebe jako prvního služebníka svého státu, který spal vedle svých vojáků na holé zemi. Bez tohoto pruského étosu, bez oběti a smyslu pro povinnost by se Prusko nestalo prvním mezi německými státy. „Sloužit a bojovat" - bylo motto nového Pruska.
.
V roce 1806 zanikla zásluhou Napoleona Svatá říše římská národa německého a v roce 1807 mírem v Tilsitu muselo Prusko odstoupit polovinu svého území. V roce 1808 ve Francouzi obsazeném Berlíně, pronesl Johann Gottlieb Fichte slavnou Řeč k německému národu (Rede an die deutsche Nation), v níž vyzval celý německý národ k mravní obrodě. Pruský král vydává 21.4.1813 edikt o domobraně, v němž se praví, že každý občan v zemi je povinen postavit se pronikajícímu nepříteli na odpor se zbraní v ruce. Povinností každého Prusa je neuposlechnout žádného nařízení nepřítele, škodit mu všemi prostředky a nedovolit mu obnovit veřejný pořádek. Je to výzva k partyzánské válce. (2) Po porážce Francie vykompenzovalo si Prusko ztráty na Vídeňském kongrese, kdy získalo západní část varšavského velkoknížectví, severní polovinu Saska s Dolní Lužicí a část Horní Lužice, celé Porýní a Vestfálsko. Po válkách za osvobození vládla v Prusku Hegelova filosofie. Postoj k Prusku vyjádřil r. 1814 Barthold Georg Nieburg : Současný pruský národ je tvořen mnoha malými národy. Zachovaly si své zvláštnosti, proto se obyvatelé Vestfálska, Nizozemci, Frísové, Pomořané ani Braniboři nemuseli vzdát svého charakteru, aby se stali Prusy. Náleží k jednomu národu, jehož jméno vyslovují s hrdostí. Z celku vychází síla na jednotlivce. (3)
.
Dne 8. 6. 1815 vytvořilo pak Prusko spolu s Rakouskem a ostatními německými státy Německý spolek (Deutscher Bund). Dne 18. 5. 1848 se schází 585 zástupců německého národa v kostele sv. Pavla ve Frankfurtu nad Mohanem, aby Německo sjednotili na základě liberální, demokratické ústavy. Vedl se však beznadějný spor o tom co Německo má vlastně být. Předseda Národního shromáždění Heinrich von Gagern požadoval, "aby se Rakous­ko považovalo za zemi, jíž se netýká vstup do německého spolkového státu, jenž má být zřízen." Ve svých myšlenkách se totiž obíral vidinou maloněmeckého řešení, které předpokládalo sjednocení států Německého spolku s výjimkou Rakouska. V ekonomické oblasti již takové řešení existovalo v podobě Německého celního spolku. Von Gagern hlasoval pro to, aby se německým císařem stal pruský král. Rakouskou moc a sílu podlamovaly zmatky v tomto mnohonárodním státě a pruský král Friedrich Wilhelm IV. se přece hlásil k ideálům německé jednoty. Německo jako Velkoprusko? Ovšem pro maloněmecké řešení se nenašly v Německém národním shromáždění hlasy. Vítězila velkoněmecká představa na čele s mnohonárodní rakouskou monarchií.
.
Liberální veřejnost v Německu se od Pruska odvrátila, a to tím spíše, že 24. září 1862 jmenoval král novým ministerským předsedou Otto von Bismarcka (1815-1898). Zastávat úřad předsedy pruské vlády pro něj nebylo cílem, nýbrž jen prostředkem k dosažení vyššího záměru. Bismarckovi šlo o rozšíření pruské moci a o upevnění pruského postavení v revoluční Evropě. Toho lze dosáhnout jen nastolením pruské hegemonie v Německu, a to na úkor Ra­kouska, ale také v souladu se zájmy ostatních evropských mocností. "Zásadní otázky doby se neřeší proslovy či rozhodnutím vět­šiny - to bylo velkou chybou let 1848 a 1849 -, nýbrž mečem a krví. ", tento výrok Bismarckův byl jen logickým úsudkem vycházejícím ze zkušeností dřívějších porážek. Metafora o "me­či a krvi" pocházela z pera Maxe von Schenkendorfa (1783-1817), jednoho z oněch válečných dobrovolníků z roku 1813, kteří se později měli stát jádrem studentského národní­ho a osvobozeneckého hnutí:
„Jen meč nás tedy spasit může, a vykoupit [zas] krev jen smí, (jež] z hříchu těžkých pout [pomůže], z těch ďábelských zpupností." - »Denn nur Eisen kann uns retten, und erlösen kann nur Blut von der Sünde schweren Ketten, von des Bösen Übermut“. (4)
.
Bismarck si tuto myšlenku do ji­sté míry osvojil, což jasně ukazovalo, že síly schopné prosadit změnu nebylo v žádném případě možné hledat především "do­le", mezi obyvatelstvem. Tak jako i jinde v Evropě se ani v Německu v této době neuskutečnila revoluce v první řadě zdola, nýbrž shora.
.
Po definitivním vystoupení Rakouska z Německého spolku vznikl roku 16. 4. 1866 Severoněmecký spolek (Norddeutscher Bund), který pod pruským vedením sjednocoval všechny německé státy na sever od Moha­nu. Tento maloněmecký, leč velkopruský národní stát, již vyka­zoval veškeré rysy pozdější Německé říše. Byl sice svazkem su­verénních panovníků, ovšem jeden z nich se těšil větší suverenitě než ti ostatní. "Všechny vojenské oddíly spojenců", stálo ve spolkové smlouvě z 18. srpna 1866, "podléhají vrchní­mu velení Jeho Veličenstva krále pruského." Dne 21. června 1866 překročilo čelo pruské armády české hranice, a když bitva u Sadové 3. července 1866 válku rozhodla a Prusko tu stálo jako vítězem a Rakousko bylo z boje o moc v Německu vyřazeno, tak se národní hnutí jako samostatná politická síla v Německu zhroutilo. Souběžně s válečnými událostmi vedoucími k porážce Francie se dovršilo také sjednocení válčících německých států. Národní opojení se zmocnilo německého obyvatelstva a veřejné mínění vystavilo jihoněmecké státy tak velkému tlaku, že jedinou schůdnou cestu pro ně bylo sloučení se s Severoněmeckým spolkem. Cesta od vstupu do války po provolání Wilhelma I. německým císařem v Zrcadlové síni versailleského paláce byla sice krátká cesta, avšak posetou překážkami. Německé císařství (oficiálním názvem Německá říše, Deutsches Reich) bylo vyhlášeno 18. ledna 1871 a vzniklo podle maloněmecké koncepce (Kleindeutsche Lösung). Německé císařství v době vzniku zahrnovalo 26 spolkových zemí (Bundesstaat ), z toho 4 království (Königreich), 6 velkovévodství (Großherzogtum ), 5 vévodství (Herzogtum) 7 knížectví (Fürstentum ) 3 republikánská hansovní města (Frei Hansesstädte) – Bremen, Hamburg a, Lübeck a říšskou zemi - Reichsland Elsaß-Lothringen. Největší a nejdůležitější spolkovou zemí bylo Pruské království, které zabíralo kolem 60% rozlohy. Otto von Bismarck se stal kancléřem Druhé německé říše (Zweites Deutsches Reich) a ve svých rukách soustředil velikou moc a kromě funkce kancléře a ministra zahraničí byl od roku 1880 též ministrem obchodu a průmyslu. Jeho snahou bylo provést vnitřní konsolidaci státu a tomuto cíli podřídil vše. Zřídil centrální říšskou banku a říšskou marku zavedl jako společnou německou měnu, přes odpor liberálů též zavedl v roce 1879 ochranná cla. Od počátku 70. let vedl boj proti politické moci církve, tzv. Kulturkampf, zároveň se politikou „cukru a biče“ snažil omezit vliv socialistů. 21. října 1878 přijal říšský sněm z Bismarckova popudu zákon proti socialistům, současně začal jako první v Evropě budovat rozsáhlý systém sociálního zabezpečení, tzv. sociální stát. Systém sociálního zabezpečení (péče o zdraví v 1883, pojištění nehod v 1884, povinné invalidní a starobní pojištění v 1889, všechny jsou shrnuté v Reichsversicherungsorden), byl v té době to byl nejvíce pokročilý sociální systém ve světě a dosud existuje v Německu. (5) Ať jsem se vracel odkudkoliv, vždy jsem již z dálky radostně zdravil černo-bílou hraniční závoru a po jejím překročení jsem pocítil naprostou právní jistotu. Anglie, Francie, ani žádná jiná země se v právní oblasti s naší pruskou vlastí nemůže měřit ani srovnat. (Hermann Wagener 1870). (6)
.
V Pruském království žilo v roce 1900 celkem 34 472 509 obyvatel, z toho bylo s mateřskou řeči německou 30 615 217 ob., polskou 3 086 489 ob., mazurskou (masurisch) 142 049 ob., dánskou 139 577 ob., litevskou 106 305 ob. kašubskou (kassubisch) 100 213 ob., lužickou srbštinou (wendisch) 63 143 ob., holandskou 80 361 ob., moravskou 64 382 ob., českou 43 016 ob., frískou (friesisch) 19 885 ob. a valonskou (wallonisch) 11.872 ob.. Žilo zde 21 817 577 evangelíků, 12 113 670 katolíků, 392 322 osob židovského vyznání. (7)
.
Arthur Moeller van den Bruck rozvijí ve své knize Pruský styl (Der preussische Stil) své úvahy o soudobé roli pruských hodnot a ctností. (8) Pruská tradice ztělesňuje nejhodnotnější (tj. nepřestárlý) rys německého národního organismu. Tato prus­ká tradice, idealizovaná v konzervativním duchu byla po sjednocení 1871 v ohro­žení, stále více ji překrývaly bytostně německé složky, tedy laciný patriotismus, občansky plytký postoj liberální průměrnosti, měkkosti a zajištěnosti, saturovanost, jakási ženskost, vágnost, náklonnost k mýtům, popřípadě k útěšnému křesťanství, k falešnému sentimentu. Místo toho, aby Prusko kolonizo­valo zbytek Německa, byly složky příkladného pruského ducha pohlceny Němec­kem. Tento neblahý vývoj se zlomil. Syntéza na­stala ve chvíli, kdy se Německo semklo, a celý národ se mobilizoval pod praporem idejí roku 1914. Blahodárná syntéza němectví a prušáctví nastala v okamžiku, kdy organismus německého národa uznal nezbytnost pruských ctností (vědomí povin­nosti, chladná věcnost, bezvýhradná poslušnost, tvrdost, hrdinství, služba celku, se­bekázeň), otevřel se jim a vydal se cestou, kterou lze nazvat jako německý socialismus. Mobilizací své pruské složky se německá duše natolik zocelila a zmuž­něla, že mohla dostát svému dějinnému určení, tj. zvítězit ve válce, a tím prokázat, že je po právu mladým národem. Bohužel osud byl jiný. Německo prohrálo a po listopadové revoluci vznikla republika (Weimarer Republik), nesoucí nadále název Německá říše. Ta podepsala 28. června 1919 Versailleskou mírovou smlouvu a od Pruska bylo odtrženo území kolem Memelu (Memelgebiet) k Litevsku, Západní Prusko (Westpreuβen), Poznaňsko (Posen), část Horního Slezska ( Ost-Oberschlesien) k Polsku, Gdaňsk a okolí bylo prohlášeno za Freie Stadt Danzig, část Horního Slezska - Hlučínsko (Hultschiner Ländchen) k ČSR, část území Šlesvicka (Nordschleswig) k Dánsku, část Rheinprovinz oblast Eupen-Malmedy k Belgii. Tímto aktem se ocitlo 1 983 472 Němců mimo domovinu. (9)
.
Prusko přispělo v sedmi bodech pro rozvoj liberálního práva a demonstrovalo jeho hodnoty.
.
1) Prusko bylo - ve smyslu, že hlavní zásada "každému, co jeho vlastní" „jedem das Seine“ - první moderní právní stát na kontinentu. Prusko bylo také první zemí na světě, která roku 1740 – díky Friedrichu Velikému – zrušila mučení. Allgemeines Landrecht z roku 1794 byl jakýmsi druhem ústavy.
2) Prusko bylo první zemí s náboženskou svobodou. To je mnohem více, než tolerance.
S připojením Slezska (1740), přibylo v Prusku mnoho katolíků Pruska. Platila věta
„Die Religionen müssen alle toleriert werden und muß der Fiscal (= Staat) nur das Auge darauf haben, daß keiner der anderen Abbruch tue; denn hier muß ein jeder nach seiner Fasson selig werden“. Král nebyl lhostejný k náboženství, on hájil svobodu všech vyznání svobodně pořádat své obřady. Patřil mezi ně také způsob náboženské výuky ve škole. Symbolem pruského náboženské svobody je katedrála Sv. Hedviky v centru Berlína. Žádné jiné evropské hlavní město nemá ve svém středu kostel menšinového náboženství. Totéž platí pro Velkou synagogu v Berlíně.
3) Prusko bylo první zemí na světě, v němž byla povinná školní docházka pro dívky a chlapce. Byla zavedena r. 1717 z praktických i náboženských důvodů. Za Friedricha Wilhelma I. a díky státu a Friedrichu II. bylo roku 1750 zavedeno do nejmenších a nejvzdálenějších obcí ve Východním Prusku povinné vzdělávaní jako zásadní krok v moderním státě. (Francie zavedla až v roce 1880 a Anglie 1882 povinnou školní docházku)
4) První moderní univerzity v oblasti výzkumu a výuky byly sjednoceny v roce 1809 v Berlíně. Friedrich Wilhelm III. řekl 10. 8. 1807 „Der Staat muß durch geistige Kräfte ersetzen, was er an physischen (materiellen) verloren hat“.
5) Idea pruského státu byla nadnárodní
6) Císařství let 1871-1918 byla první velmocí s demokratickým právem volebním: všeobecným, svobodným, rovné a tajným. Ve Francii to bylo teprve v roce 1875, ve Spojeném království v roce 1918
7) Z křesťanské zodpovědnosti a pruské tradice, dle prohlášení císaře Wilhelma I. z roku 1881, vznikl první sociální stát na světě. Zde nejprve poskytl stát podporu pro vdovy a sirotky a pro staré a ohrožené pracovníky.
.
Nakonec si sám sobě kladu otázku: Co nám dává Prusko pro budoucnost?
Idea pruského státu byla založená na zvláštním pojetí etiky, která vstoupila do legend. Na jedné straně jsou to stereotypy, tvarované protestantstvím (kalvínským), pruských ctností, jako je spolehlivost, šetrnost, skromnost, poctivost, pracovitost a tolerance. Jiný stereotyp odkazuje na militarismus, autoritářství, imperialismus a agrese, v zásadě antidemokratický a reakční politiku. Dnešní obraz Pruska v dějinách vědy je mnohem složitější než oba stereotypy naznačují, Prusko nám dnes může být v některých ze stereotypů dokonce vzorem. Dnešní rozsáhlá individuální svoboda podporuje egoismus. Zde se můžeme poučit z Pruska, kde nalézáme hodnoty v tvrdé práci, pokoře a obětavosti pro ostatní.
.
Prusko je dnes němou, anonymní mocností, avšak mocností, která roste a je mocnější než mnoho jiných sil v dnešním životě. Proto se Prusko stalo tajným heslem vědoucích. Vědí, že Německo bez Pruska se opravdu nevyplatí. To bylo jasné již Waltheru Rathenauovi, když v roce 1919 napsal: Odtrhněte Prusko od Německa. Co zůstane? Rýnský spolek - malá klerikální republika. (10)
.
Prusko bylo synonymem pro cestu Německa k pragmatické moderní době, nabízelo harmonizaci hlubokomyslného du­cha a aktivní tvůrčí síly prostřednictvím mravní ideje svobo­dy, která svoji úlohu rozpoznává v neposlední řadě v povin­nosti vůči společenství. Německé "sekundární ctnosti" jako píle, věrnost, spolehlivost, ale také skromnost se prostřed­nictvím pruské ideje propojovaly s praktickým obchodním smyslem, kterým disponovalo hospodářství, a vynálezeckým duchem vědců a inženýrů, ale přirozeně také s vůlí silného národa k sebeprosazení.
.
Můžeme se v 21. století od Prusů něčemu naučit?
Nemohla by se naše představa svobodného člověka žijícího uprostřed společenství a způsob, jakým lze společnost vyvést z krize a přivést k nové síle, přiučit také něčemu z pruského étosu? Nebyla by třeba pruská střízlivost, mírná dávka askeze a rezignace jak na rychlý vzestup, tak i na naříkavý přístup vhodným kulturním dědictvím, které bychom si dnes moh­li jako protiváhu - a tím příspěvek k rovnováze - znovu připomenout? (11)
.
Pardubice 25,2.2010
Franz Chocholatý Gröger
.
Poznámky:

.
(1) Kontrollratsgesetz Nr. 46,Auflösung des Staates Preußen vom 25. Februar 1947 -http://www.verfassungen.de/de/de45-49/kr-gesetz46.htm
(2) Schmitt Carl, Teorie partyzána, OIYKOYMENH, Praha 2008, kap. Partyzán jako pruský ideál r. 1813 a obrat k teorii s.43-51
(3) Hugelmann Karl, B. G. Niebuhrs Erklärung aus dem Jahre 1814 über sein Verhältnis zu Preußen und zu Dänemark, in Historische Zeitschrift 98/1907 S. 126, Literaturbericht S. 135
(4) Schultze Hagen, Stát a národ v evropských dějinách, Nakl. Lidové noviny Praha 2003, S. 209. 218- 219
(5) Spieker Manfred, Sociální stát a jeho krize, Česká křesťanská akademie 1996 s.7-8
(6) Wolfgang Saile: Hermann Wagener und sein Verhältnis zu Bismarck. Ein Beitrag zur Geschichte des konservativen Sozialismus, Tübingen 1958
Klaus Hornung: Preußischer Konservatismus und soziale Frage - Hermann Wagener (1815–1889). In: Hans-Christof Kraus (Hrsg.): Konservative Politiker in Deutschland. Eine Auswahl biographischer Porträts aus zwei Jahrhunderten, Berlin 1995
(7) http://www.verwaltungsgeschichte.de/land_preussen.html , Pruské království tvořilo 13 provincii:, Stadt Berlin, Brandenburg, Hannover, Hessen-Nassau, Ostpreuβen Pommern, Posen, Rheinprovinz,,Sachsen, Schlesien (Niederchlesien, Oberschlesien), Schleswig-Holstein,, Westfalen, Westpreuβen, Regierungbezirk Hohenzollern.
Menšiny: polská ( Posen,Schlesie, Westpreuβen, Brandenburg, Westfalen)), mazurská (Ostpreuβen), dánská (Schleswig-Holstein) , litevské (Ostpreuβen), kašubská (Westpreuβen ). Srbská (Brandenburg,Schlesien), holadnská (Hannover, Westfalen, Rheinprovinz), moravská (Schlesien) , česká (Schlesien),fríská ( Schleswig-Holstein), valonská (Rheinprovinz)
(8) Arthur Moeller van den Bruck Der preußische Stil Bergstadtverlag Wilh. Gottl. Korn, München , 1953.
(9) Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc 2009, S.246 Ost-Oberschlesien,Posen,Westpreußen 46 136 km², 3 927 000 ob. (1 500 000 Němců),
Danzig, 1 920 km², 330 252 ob., (315 021 Němců) Memelgebiet 2 708 km², 140 746 ob., (71 156 Němců), Hultschiner Ländchen, 286 km², 45 396 ob. (6 480 Němců), Nordschleswig 3 983 km², 166 895 ob., (40 428 Němců), Eupen und Malmedy 989 km², 60 924 ob.,(50 387 Němců).
Celkem 56022 km², 4 671 213ob. (1983 473 Němců).
(10) Schoeps, Hans-Joachim, Preußen: Geschichte eines Staates. Bilder und Zeugnisse. Berlin, Propyläen 1966
http://eisernekrone.blogspot.com/2009/01/hans-joachim-schoeps-preuischer-patriot.html
(11) Di Fabio Udo, Kultura svobody, CDK 2009 , s.251,253