 | |
| Spisovatel, režisér, scénárista a dramaturg Václav Junek (*1950), zabývající se středoevropksou historií, vydal před nedávnou dobou knihu, která vzbudila polemiku. Její podti- tul zní: Polemika o realitě jednoho velkého snu (Česko- slovenské stálé opevnění z let 1935-1938 – jeho cena, osud a smysl.) |
Přitom vše kolem československých pevností začalo původně nenejvýš nadějně a především mělo svůj smysl. Protože v první polovině třicátých let dvacátého století mělo pro uvažovanou obranu Republiky československé máloco jiného pádnější opodstatnění než záměr vybudovat při ohrožených hranicích státu co možná nejpevnější stálá opevnění.
Byla zde zjevná inspirace francouzskou Maginotovou linií a jistě také dalšími obrannými systémy, které také postupně vznikaly v rámci „evropského fortifikačního šílenství“ té doby. Kromě toho byl tento druh obrany výhodný jak z hlediska specifik obrany státu, tak jeho vyzbrojovacích možností a konečně i válečné doktríny. Zdálo se tedy, že tu není nic, proč by se tímto opevňováním u nás nemohlo začít.
Nic – ovšem až na čas, který jak známo nečeká a zejména v tomto ohledu jeho běh směřoval nakonec přímo k tragédii, které by bylo šlo předejít, kdyby… To bychom však zatím hodně předbíhali.
Celé šiky zastánců a často i milovníků československých betonových pevností jsou dodnes s to bít se snad dokrve za své svaté přesvědčení, že se už s ohledem na geografické záludnosti dvoutisícové československé státní hranice příštím potenciálním nepřítelem nenabízelo jiné, anebo snad lepší řešení. V tom mají sice pravdu, nicméně pouze relativní. Totiž právě jen pro ten čas, který tentokrát pracoval výrazně proti těmto snahám, a navíc na hned několika frontách.
Časový úsek od roku 1936, kdy se s budováním pevností fakticky začalo, byl totiž do uvažovatelného počátku příští války příliš krátký na to, aby mohlo být dokončeno v uspokojivé, respektive strategicky použitelné podobě. Podotýkám k tomu, že i ty nejstřízlivější prameny pro takový případ uvádějí rok 1942, další 1948 a jiné dokonce až letopočet 1953.
Stavební kapacity, materiál i příslušné pracovní síly zde sice snad byly. Ale Československý těžký a strojírenský průmysl nebyl v daném termínu s to dodat ani všechny potřebné pancéřové prvky, ani komplet pro boj nezbytných speciálních pevnostních zařízení a zejména zbraní.
Především tento věčný nedostatek pak neodvratně vedl k tomu, že v září 1938 (tedy v čase, kdy mělo Hlavní obranné postavení splnit své poslání) bylo k dispozici jen asi dvě stě dvacet těžkých objektů, sice konstrukčně prvotřídních, především však z velké části nedostavěných, bez nezbytných pancéřových zvonů a bez příslušných pevnostnostních děl a minometů. K tomu většinou v sestavě asi dvanácti tvrzí, z nichž ani jedna nebyla (když toho bylo zapotřebí) schopna skutečného boje. O tom, že část z nich dokonce zůstala ve stádiu plánů a část teprve v počínající stavbě, nemluvě.
To, že vedle těchto řekněme „velkých bunkrů“ zde bylo ještě asi deset tisíc lehkých kulometných objektů, ovšem opět z velké části stravebně nedokončených, bez pro život a boj uvnitř nezbytné ventice a především v neucelených (tedy relativně snadno prorazitelných) liniích, uvedenou celkovou značně tristní skutečnost ovšem jen dokresluje.
Hlavní obranná čára, která tedy vlastně nezbytnou souvislou čárou vlastně nebyla, by navíc byla již záhy vystavena moderním útočným zbraním nepřítele a především jeho revoluční taktice a – mírně řečeno – netradičnímu způsobu vedení invazní války.
Protože co jiného byla zásadní změna německého útočného „Plánu Zelený“ z počátku září 1938? (Protože podle ní mělo Německo proti Československu zaútočit nejpozději ještě 1. října téhož roku nikoli klešťovým vstřícným náporem proti jižní Moravě a Jeseníkům, nýbrž hlavním úderem přes masív Šumavy a pak dál do strategického středu Čech. Tedy ve směru, kde by útočným divizím Wehrmachtu, jež zde nikdy nebyly očekávány, stály v cestě právě jen ty nedostavěné a jen v neúplných obranných čárách roztroušené „řopíky“.)
Pro oponenty těchto tezí však podotknu už teď ještě další sice trpělivě zapomínanou, především však rovněž neoddiskutovatelnou skutečnost. A totiž že že slavná Maginotova linie byla v červnu 1940 proražena tímtéž Wehrmachtem čelně a hned na deseti prokazatelných místech. Z toho čtyřikrát přes Rýn, jímž, jak známo, Československo rozhodně nedisponovalo. (Nikoli tedy jen zákeřným obchvatem přes Belgii a Ardeny, jak tento debakl zasvěcení omlouvají.) To ale docela stejně, jako mezi lety 1940 až 1945 vzaly za své Mannerheimova, Metaxasova, Rupnikova, Molotovova, Stalinova linie, opevnění v Holandsku, Belgii a Polsku, Západní i Atlantický val a s nimi vůbec všechna podobná stálá postavení kdy a kde v Evropě i ve světe vystavěná.
Zejména česká odborná, ale i populární příslušná literatura se v souvislosti se zářím 1938 zabývá klasickou otázkou bránit se anebo ne (ZDE např. názor vojenského historika Jana B. Uhlíře – pozn. red.) snad již od tehdejší kapitulace. Právem, protože je to vpravdě kardinální problém moderních českých dějin. Kdo a jak jej však připravil? Jak ve skutečnosti vznikl?
Základní úvahy o smysluplnosti československého státu v roce 1918 nechme alespoň protentokrát stranou a pokusme se najít odpověď jinde. Například v prapůvodně zvoleném způsobu budování Československé armády, v jejím vystrojování a vyzbrojování, ale také v kvalitách jejího velitelského sboru. A řekněme rovnou, že nic nebylo pevnější zárukou blížící se katastrofy v roce 1938, než tohle všechno.
Jestliže se totiž československé vedení jednou rozhodlo pro astronomická vydání v souvislosti s budováním betonových pevností, je přirozené, že se zřetelem na celkový ekonomický potenciál státu nebylo možné byť jen pomyslet na skutečně moderní letectvo, dostatek kvalitních bojových obrněných vozů a tanků pro útočné jednotky, ale ani na vážně míněnou, déle trvající válku.
České důstojnictvo bylo možná slavné na Sibiřské magistrále či na frontách první světové války, ale na tu příští, moderní, tedy naprosto jinou, připraveno nebylo. Opět především proto, že byla jeho kolektivní mysl už dopředu vázána přikázanou smrtonosnou, zásadně defenzívní strategií (opřenou o stabilní pevnosti), už ve svém principu nevyžadující žádnou snahu o naprosto nezbytné dynamické a ofenzívní vedení boje.
Můžeme se tedy jen ptát, zda o tom všem (anebo alespoň o podstatném z toho) u nás někdo ve druhé polovině třicátých let věděl. Jestliže ne, vojenské vedení státu si nezasloužilo ani své platy, ani penze. Pokud ano, je chyba vedoucích politiků, že toto případné volání na poušti nevyslyšeli. Včas a se všemi příslušnými důsledky.
Pokud jde o dotčenou vládu a prezidenty, nemám tím na mysli ani TGM, který byl tou dobou už mimo hru, ani věčně se haštěřící a především ve své převážné většině obvykle konkrétní akce neschopné koryfeje. Míním tím prezidenta Beneše a nejužší kruh jeho spolupracovníků.
Jestliže byl Beneš mezi lety 1918 až 1935 v prakticky nepřerušené řadě v podstatě stálým československým ministrem zahraničí, nesporně byl nejen tvůrcem, ale také přímým realizátorem československé zahraniční politiky. A v letech l935 až 1938 jako prezident přirozeně o to vlivnějším. Na jeho osobní konto tedy spadá svázání se ČSR se všemi naprosto neperspektivními „spojenci“ dohromady, ale také totální absence vůle po nalezení pro obě strany snesitelného modu videndi s českými a slovenskými Němci. Také ovšem vyslovená nechuť a snad až vrozená zášť a zavylost vůči všemu německému, které jeho lidem a jemu obzvlášť zabránily podniknout byť jeden jediný vážně myšlený pokus rozumně se dohodnout s Německou říší – alespoň dokud byl ještě čas.
Všeobecných výsledkem toho pak už neodvratně bylo, že republika stála v roce 1938 (kromě slabých dvou set kilometrů hranice s Rumunskem) docela oblíčena státy, které na nejméně dvou tisících hraničních kilometrech všechny výrazně usilovaly o její bezživotí a neexistenci. Navíc s desetitisíci doslova ke všemu odhodlaných, vcelku dobře vyzbrojených a terénu znalých Henleinových mužů, navíc také připravených bojovat za svou vlast, v zádech.
Načež se teď můžeme začít ptát, proč byla českoslovesnská „betonová zeď“ doopravdy budována. A proč byla tak nekriticky vynášena do nebe a tolik propagována – i když v inkriminovaném čase muselo být jasné, že prostě nestačí a ani nestihne posloužit účelu, jemuž údajně měla sloužit především.
Odpovědí na tyto otázky se dnes nabízí hned několik:
Opevnění mohlo sloužit jako prostředek k maximálnímu národnímu vzepjetí a posilování vůle národa k obraně za každou cenu. To ale asi s podobným potenciálním efektem jako heslo „Vzduch je naše moře“ a tak podobně. Stejně jako betonové bunkry proti německým útočným divizím totiž také sice elegantní, především však hluboce inferiorní Avie nikdy nemohly obstát proti Luftwaffe.
Československé pevnosti měly posílit vojenskou pomoc spojenců v pravou chvíli. Anglie ovšem nikdy a Francie prokazatelně nejpozději od března 1938 neměla o skutečnou válku proti Německu pro ČSR žádný skutečný zájem. A SSSR zase celou řadu docela jiných.
Československé Hlavní obranné postavení sice do značné míry posloužilo jako výrazný odstrašující moment, ale (a to opakujme) nebylo ve svém celku v září 1938 schopno efektivní strategické obrany. A ještě dlouho nebyla žádná naděje, že tomu tak bude.
Tohle všechno Dr. Edvard Beneš jistě dobře věděl.
Výsledek ovšem známe. Bohužel!
Asi před dvěma lety jsem vydal Betonovou iluzi. Knížku, která snad vše zde uvedené podávala mnohem podrobněji a často i konkrétněji. Leckde dokonce v číslech a přesných datech. Přirozeně, že však především včetně výše naznačených principiálních premis a závěrů.
Negativní reakci jsem samozřejmě čekal. Tak se totiž u nás zákonitě stane úplně každému, kdo jinému pošramotí ideál, anebo mu šlápne na celoživotní hračku. Tato reakce ovšem přišla v míře docela neočekávané. A, přiznávám, že víc než překvapivé.
Dodnes tedy mám ve svém osobním archivu dobře uložené množství obvykle značně zlých odsudků a dokonce celých dlouhých dopisů, v nichž jsem za pohanění dotčené stavební památky viněn odpadlictvím, zlomyslností a dokonce morálním odpadlictvím od národa.
Budiž. Tak jako tak budou stovky nadšených „bunkrologů“, doslova zamilovaných do „betonu“, s maximálním nasazením obnovovat, udržovat a vůbec opečovávat své idoly na horách, uprostřed hlubokých hvozdů a všude tam, kde je v potu tváře vystavěli jejich předkové. A je to tak dobře, moc jim to přeji.
Přes vše zde řečené budou betonové pevnosti dál právem vévodit četným místům zase už českého pohraničí a budou ještě další dlouhé desítky let už samotným faktem své betonové existence upomínat na jednu z mála opravdu velkých dob českoho národa.
Dokud se však Češi sami nenaučí přijímat skutečnou pravdu o sobě samých, o svých vůdcích i o vlastních nejvyšších cílech, dobře u nás nikdy nebude.
