V takovýchto chaotických poměrech přirozeně roste touha po troše normality. Politika tuto touhu občanů vycítila. Je dokonce pochopitelné, pokud političtí aktéři – ačkoliv jsou za tento chaos spoluzodpovědní – také tuto touhu pociťují a chtějí jí vyhovět.
Alespoň tam, kde je to možné. A existuje tu politické pole, kde se takovéto refugium normálnosti dá zařídit, přičemž je to taková oblast, kde by se něco takového ještě před několika lety zdálo být naprosto nemyslitelným. Jako nějaká galská vesnice se Bavorsko po celá desetiletí vzpíralo normalizačnímu procesu. A proto je obdiv věnovaný aktérům, kteří najednou touží po normalitě, o to větší.
Horst Seehofer mezitím do Prahy jezdí, jako kdyby snad náhodně udělal rychlou odbočku při cestě z Mnichova do Norimberka. Byl tam již třikrát. Zrovna teď začátkem července. Mnoho rozruchu kolem takovéto cesty se už nedělá. Poprvé to byla skoro senzace, podruhé to bylo také ještě trochu dramatické a potřetí už všechno bylo tak nějak prachobyčejně normální.
Skutečně se zdá, že Seehoferovi se podařilo jednu touhu uspokojit. „Konečně normalita mezi Mnichovem a Prahou“, zněl titulek v deníku Die Welt. Poznamenejme jen na okraj, že se jedná o ony noviny z nakladatelství Springer, které ještě několik týdnů před pádem železné opony v roce 1989 vkládaly název NDR do uvozovek, protože se chápaly jako poslední novinářská bašta proti znormalizování komunistické diktatury na německé půdě.
Samozřejmě, že toto srovnání pokulhává. Také v Praze byla v roce 1989 komunistická diktatura svržena. Takže tedy normalizace v německo-českých, respektive nyní také bavorsko-českých vztazích, má nejen své oprávnění, ale je také příkazem.
Co je ovšem velmi nápadné, je křečovitost, s jakou se tento normalizační proces nyní realizuje. No dobrá, Bernd Posselt podle svých vlastních údajů neměl čas, ale v některých sdělovacích prostředcích (také v Die Welt) byla neúčast sudetoněmeckého mluvčího v Seehoferově delegaci s jistotou interpretována jako gesto bavorského ministerského předsedy novému šéfovi české vlády Sobotkovi. Takovéto (mylné?) interpretace jsou přirozeně přiživovány, když velké téma, jež po celá desetiletí stálo v cestě normalizaci v bavorsko-českých vztazích, nyní najednou skutečně (téměř) není vidět ani slyšet, když je Seehofer v Praze na návštěvě. Uvidíme, zda se to změní s plánovaným litoměřickým kongresem „Dialog bez tabu“, ale prozatím se nomalita vykupuje za cenu sebezapření. Ta bavorskému ministerskému předsedovi, který je známý svou elastičností, co se týče mínění, zřejmě nedělá obtíže. Ale přinejmenším část sudetoněmeckých krajanů bude tento vývoj pozorovat obzvlášť ostrým zrakem a nebude mít chuť na jásání nad tímto druhem normality.
Pochybnosti jsou totiž vcelku oprávněné. Protože taková normalita, která spočívá v zametání problémů pod kobereček, je jen zdánlivou normalitou, jež funguje tak dlouho, dokud ti, jejichž problémy byly vypuzeny mimo pozornost, jsou zticha. Sudetští Němci přeci vůbec nechtějí touhu po normalitě nijterak kazit (oni sami k tomu mají na základě svých tragických životních zkušeností sklony), ale také by nechtěli, aby jejich zájmy a jejich oprávněné záležitosti byly v Praze obětovány na altáři normality, která není myšlena upřímně.
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 7. srpna 2014.
