pátek 1. srpna 2014

Mám se stydět!

Tomáš Krystlík 
Žatec / Saaz. (Foto: archiv L. Beera)
Jeden z diskutérů pod blogspotem Zpravodajství z Gazy mi napsal:

George Boehm, 31. července 2014, 6:17

Vy nikdy nepripustite ze Cesi byli vyhnani ze Sudet Nemeckou luzou! Presto ze jsou svedecke dukazy lidi kteri nemeli jinou moznost nez odejit. Tomu se rika Demagogie.

Otec se v Sudetach narodil tak jako matka a pozdeji musel v Protektoratu dokazat ze nemame zadnou zidovskou krev podle krestnich a oddacich listu. Ten papir jeste mam! Najednou v Sudetech se sousedi bali nas navstivit, pod natlakem a vyhruzkami nemeckych ordneru.

Prijmout Nemecke obcanstvi znamenalo narukovat na vychodni frontu! Nemci nemuseli vydavat zadne uredni listiny k odsunu Cechu, kdo si chtel zachranit zivot tak musel odejit. Testament o tom jak s nimi bylo nakladano je verejne pristupny, a vy to pane Krystlik vite!!!


Po Rijnu se nesmelo v Sudetech mluvit Cesky, vsechny Ceske organizace byly zakazany, majetek skonfiskovan jako by Cesi oficialne neexistovali. Ani bohosluzby nesmely byt v Cestine! Proti tomu bylo Benesovo Ceskoslovensko liberalni a svobodna zeme a ne jako Hitlerova diktatura narodniho socialismu! Po nejvice zustali zemedelci, vlastnici pudy, ktere Reich potreboval na vyrobu potravin a ti o to pozdeji prisli.

Napsat ze tata byl " poslán do německých sídelních území je čechizovat" je sprosta urazka. Neocekaval jsem od Vas ze spadnete tak hluboko, az dosud byla nadeje ze jste solidni clovek. Ze se nestydite!

Vážený pane Boehme,

především byste muset vysvětlit, když tvrdíte: „kdo si chtěl zachránit život, tak musel odejít“, jak je možné, že většina Čechů Sudety neopustila a minimálně 513.000 jich tam zůstalo (Bohmann, Alfred: Menschen und Grenzen. Band 4: Bevölkerung und Nationalitäten in der Tschechoslowakei, Köln 1975). Bartoš uvádí jejich počet kolem 600.000 (Bartoš, Josef: Okupované pohraničí a české obyvatelstvo 1938–1945. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1978). Ti, co opustili území odstoupená Německu, učinili tak z obav, že by mohli být popotahováni za své velkopanské kolonizátorské předchozí vystupování v německých sídelních územích, nebo ztratili možnost obživy, protože je československý stát nebo české podniky přestaly na tomto území vydržovat.

Sebrané vzpomínky pamětníků na tzv. vyhánění ze Sudet, jsou vzpomínkami osob, které byly tehdy dětmi (např.: Zelený Karel (ed.): Vyhnání Čechů z pohraničí 1938. Sborník vzpomínek. Ústav mezinárodních vztahů/Kruh občanů České republiky vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Praha 1998) a dost indicií svědčí, že jde o vzpomínky zmanipulované vydavatelem: zdůrazněno brachiální násilí, ztráta veškerého majetku, záchrana holého života posledními vlaky jedoucími do vnitrozemí (jako kdyby se pak zhroutila železniční doprava), že rodiče byli dosazeni do pohraničí státní správou a dokonce v několika případech, že otec německé národnosti optoval pro ČSR, což vůbec nešlo (to bylo dovoleno jen osobám s neněmeckou národností). Pro srovnání: české deníky té doby byly přeplněny komentáři o křivdách, které se Čechům staly odstoupením pohraničí, a to v takovém množství, že fakticky rezignovaly na svůj hlavní účel, na zpravodajství. Za tohoto stavu národního lkaní by žádná událost dokumentující příkoří, násilí, vynucené vystěhování Čechů z odstoupených území Německu, nezapadla, byla by zveličena a pohotově jako křivda na Češích podána čtenářům. Pro evidenci Ústavu pro péči o uprchlíky uváděli dotázaní přestěhovalci české národnosti jako popud k opuštění bydliště „skutečné potíže politické (11,92 %), hospodářské (16,41 %), kulturní (1,26 %)“, celkem 29,59 %, „obavy před potížemi politickými (19,56 %), hospodářskými (17,33 %), kulturními (2,40 %)“, celkem 39,30 %, „touhu žít mezi občany české národnosti a ideové důvody“ (11,82 %), „touhu žít v ČSR“ (7,21 %), „jiné důvody“ (8,37 %), „důvod neuvedli nebo uvedli nedostatečně“ (3,71 %) (knižně shrnuto v: Šíma, Jaroslav: Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938–1945. Příspěvek k sociologii migrace a theorii sociální péče. Societas, Praha 1945). Násilí ze strany místního obyvatelstva jako příčina odchodu se ve výčtu nevyskytuje. Velmi podrobně píšící Jaroslav Šíma uvádí v roce 1945, tedy již po válce, kdy mohl zjevit všechny důvody jejich odchodu, k pronásledování ze strany Němců pouze (!) následující: „22. září jsem byl zatčen, vyslýchán v Drážďanech, pak propuštěn.“ „Vypovězen, byl jsem členem SOS“. „Byl jsem pronásledován, že jsem pracoval v národních otázkách“. „Byl jsem ohrožován na životě a byla mně vytlučena všechna okna mého bytu.“ „Byl jsem funkcionář Sokola, skrýval jsem se, neboť jsme byli zatýkáni, pak jsem utekl“.

Německé občanství se, na rozdíl od toho, co tvrdíte, nepřijímalo, to prostě bylo přiděleno všem bez ohledu na národnost, kteří měli 10. 10. 1938 bydliště v novém říšskoněmeckém území a současně se (a) zde narodili před 1. 1. 1910, nebo ti, (b) kteří k 10. 1. 1920 pozbyli německou státní příslušnost. Podmínka (a) se týkala obyvatel území odstoupených Německu s výjimkou obyvatel Hlučínska, pro něž platila podmínka (b). Říšskoněmeckou příslušnost získaly také manželky dotyčných, děti a vnuci a s nimi i jejich manželky. Optovat pro ČSR měly pouze osoby, neněmecké národnosti! Ostatní nikoliv (Deutsch-tschecho-slowakischer Vertrag über Staatsangehörigkeits- und Optionsfragen vom 20. November 1938. Monatshefte für Auswärtige Politik 5 (1938), H. 12, S. 1213–1216, č. 300/1938 Sb. z. a n.)

Píšete: „Po říjnu (1938) se nesmělo v Sudetech mluvit česky, všechny české organizace byly zakázány, majetek zkonfiskován, jako by Češi oficiálně neexistovali.“  Zákaz mluvit na veřejnosti česky neexistoval. Je pravdou, že české střední a vyšší školy byly v odstoupených územích většinou zrušeny a omezován byl i počet českých obecných škol. Jen v místech s alespoň 20 % českého obyvatelstva, například na Opavsku, Vrchlabsku a Mostecku zůstaly zachovány obecné a měšťanské školy s českým vyučovacím jazykem. Ve Vládním kraji Opava (Regierungsbezirk Troppau) bylo k 1. 9. 1941 170 z celkových 290 českých obecných škol v Říšské župě Sudety a 11 českých škol měšťanských. V Hlučínsku a v bývalých československých územích v župě Niederdonau byly české školy všech druhů uzavřeny zcela. Většina veřejných českých knihoven byla zavřena, ne však v opavském vládním kraji. České spolky a organizace, s výjimkou dobrovolného hasičstva, byly rozpuštěny. I zde existovaly výjimky: např. v ústeckém bylo nově připuštěno 32 a v opavském vládním kraji 63 českých spolků a sdružení, kdežto v zábřežském okrese s 55 % českého obyvatelstva ani jeden český spolek. Zda budou obce úřadovat dvojjazyčně, včetně česko-německých nápisů a ukazatelů pro veřejnost, bylo ponecháno, na rozdíl od meziválečného československého státu, stejně jako za Rakouska-Uherska, na vůli obcím. V některých obcích s českou menšinou tomu tak bylo, v jiných nikoliv. Dokonce nádražní hlášení a nově vydané jízdní řády byly někde i v češtině. Rozpuštěny byly i spolky a organizace sudetoněmecké, z celkem 81.000 českých a německých jich zbylo v Říšské župě Sudety jen 15 000, tj. necelých 19 % (Gebel, Ralf: Heim ins Reich! Konrad Henlein und der Reichsgau Sudetenland 1938–1945. Oldenbourg, München 1999; Benda, Jan: Útěky a vyhánění z pohraniční českých zemí 1938–1939. Karolinum, Praha 2013).

Píšete, že čeští zemědělci v Sudetech přišli o půdu. Problém je složitější. Na přelomu let 1938–1939 se zavedla nucená správa zemědělských podniků patřících Židům a přidělených pozemkovou reformou přestěhovalcům do vnitrozemí, kterým se na rozdíl od židovských majitelů pravidelně zasílaly výnosy z podniků a nemovitostí do protektorátu (tedy půda a statky zůstaly jejich majetkem). V únoru 1940 bylo zavedeno právo dědičného (nedělitelného) statku. Podle něj směl statek dědit jen ten, kdo měl německou státní příslušnost, jinak jej musel do 12 měsíců prodat do německých rukou (osobě německé státní příslušnosti) nebo se sám přihlásit k německé národnosti a získat německou státní příslušnost. Čechů s německou státní příslušností se tedy tento právní předpis netýkal. Výjimky z tohoto nařízení schvaloval landrát. Tímto způsobem by se dostaly české zemědělské majetky nabyté pozemkovou reformou během jedné generace zpět do německých rukou. Neoptovavší Češi byli považováni za Němce, protože definice Němce, platící od roku 1871 dodnes, nerozlišuje národnost. Do října 1943 se převzalo v Říšské župě Sudety 65.000 ha z půdy přerozdělené pozemkovou reformou (asi 16 % původního vyvlastňovacího záměru) a 10.000 ha z „pozemkového vlastnictví říši nepřátelského“, tj. zemědělského majetku po Židech (třetina původního záměru) do nucené správy (Treuhand). Ke každému konkrétnímu vyvlastnění, pokud k němu docházelo – začala se vyvlastňovat půda a statky přidělené národnostně velmi nespravedlivou pozemkovou reformou - byl vždy (vyjma arizace) zapotřebí souhlas příslušných landrátů, kteří jej také relativně často odmítali udělit a svůj postoj dokázali zdůvodnit. Politika vyvlastňování narážela na odpor i u samotných sudetoněmeckých nacionálních socialistů, kteří se obávali vlivu zásahů na politickou náladu a postoje Čechů, a proto K. H. Frank koncem března 1944 vyvlastňování v Sudetech zcela zarazil. Do konce války nebylo obnoveno (Zimmermann, Volker: Die Sudetendeutschen im NS-Staat. Klartext, Essen 1999).

Podle všeho byl Váš pan otec buď synem českého starousedlíka a dostal přidělenu německou státní příslušnost, aniž se ho někdo na něco ptal, a pak optoval (jeho rodiče optovali) pro ČSR, nebo byl syn člověka poslaného do Sudet je čechizovat. Třetí možnost nevidím.

Tento text byl převzat se souhlasem autora. Původně vyšel na jeho blogu.