Václav Junek
 |
| Zpráva z Lidových novin, ze dne 16. února 1939. |
Bylo tehdy s těmito místy něco jinak než dnes? Anebo zde nebyli ti co diskusi, anebo spíš politicko-aktivistickou hádku, kterou dnes kolem bývalého letského tábora slýcháme, tolik potřebují?
Ať je tomu však jak chce, kořeny tohoto problému jsou mnohem hlubší než se všeobecně ví a k tomu ještě složitější než jsou dotčené strany ochotny veřejně připustit. Vše totiž začalo docela jinak než se nyní leckde tak rádo hlásá, a především už daleko dřív.
Druhá republika, to „politické a dopravní monstrum“ jak se o ní poměrně dost výstižně vyjádřil jeden z jejích tehdejších předních politiků, vznikla na troskách ideálů a v důsledku nedobré praxe Masarykova a Benešova státu. To, co první z obou započal, zejména druhý z těchto proklamovaných národních velikánů dovedl kontinuální sérií vlastních omylů postupně až k přijetí verdiktu Mnichovské konference a (to však již jen zprostředkovaně) k fatální proměně nyní již bývalého Československa v Republiku Česko-Slovenskou.
„Mnichov“ 30. září, počátek obsazování přikázaně odevzdaných československých území 1. října a dokončení Pátého pásma tohoto záboru 10. října 1938. To jsou tři dny, uchované historií, sice nestejně pevně zapamatované, přitom však společně přinášející katastrofu nejen vojenskou a národní, nýbrž především ekonomickou. Jsou to data, na která se nesmí zapomínat, ale současně i časové termíny, od kdy bylo nevyhnutelné, aby se zmrzačený a zubožený stát vydal novou cestou, jestliže měl přežít i dál.
Hmotné škody známe: předmnichovské Československo přišlo doslova z noci na den vedle milonových ztrát na práceschopném obyvatelstvu o okrouhle třetinu původního státního území, výzamnou část těžkého a podstatnou část lehkého vývozuschopného průmyslu, o celou řadu přirozených obydlených center, bezpočetnou výměru polí a lesů a nikoli v poslední řadě o dosud velmi dobře fungující silniční a železniční síť.
Nejen národní život uvnitř nových hranic zbývající české majority, nýbrž především její ekonomická existence byla náhle zásadním způsobem ohrožena. Nový stát se tedy dostal do situace, před níž nikdy v historii nestály mnohem mocnější a produktivnější národy. Ovšem to, že se dali prakticky okamžitě a bez odkladu do práce, plným právem patří k lepším stránkám těch českých politiků, nad nimiž z nějakého, zřejmě jakéhosi vyššího etického pohledu dodnes ohrnujeme nos.
Přirozeně, že není možné ani teď přijmout celou řadu tehdy realizovaných politicko-správních opatření. Dílem direktivně zavedených, dílem mimovolně a jaksi samosebou vyvolaných zdola. Ani výrazná všeobecná společenská a kulturní kvalitativní proměna, k níž tehdy došlo, se nám vůbec nemůže líbit. Jenomže je třeba také bez okolků uznat, že šlo zpravidla buď o přímou reflexi mnichovského šoku, anebo o opatření, nezbytná právě pro životazáchovnou a co možná nejrychlejší revitalizaci tolik zlomeného státu.
Jinak řečeno: bývalý prezident Dr. Edvard Beneš opustil své dílo již 22. října 1938, načež nový stát musel velmi rychle zapomenout na včerejší luzné foxtrotové rytmy, nanicovatá intelektuální přemítání i na celý další laciný balast idejí a neplodného mudrování o nepodstatných věcech a naopak musel začít pracovat, dokonce velmi tvrdě. Kromě toho byl po krachu teď už naprosto iluzorní Malé a zejména Velké dohody nucen orientovat se i v nových, právě dík „Mnichovu“ vzniklých geopolitických podmínkách.
Jak tedy nanejvýš výstižně napsal vydavatel Stránský v úvodníku pro své Lidové noviny již počátkem října 1938: Chtěli jsme zpívat s anděly, musíme výt s vlky. Tak a nejinak tomu totiž v těch zlých dnech bylo.
Tohle všechno pomnichovské vlády, jimž toto neštěstí tolik neblahou hrou osudu spadlo do klína (anebo přistálo na psací stoly, to jak kdo chce), dělaly. Přitom ale kupodivu a přes všechno, co stálo proti nim, vůbec ne bez úspěchu.
Je doloženo, že se především dík značně neobvyklé vstřícnosti obyvatelstva, usedlého uvnitř země, povedlo už do první zimy roku 1938 jakž tak vyřešit osud statisíců, uprchlých ze zabraných území, i zaměstnání značného počtu demobilizovaných vojáků nyní již v podstatě zbytečné armády – a ani o to Dr. Emil Hácha ve svém prezidentském vánočním projevu nemusel nijak zvlášť prosit.
Rovněžtak se však překvapivě rychle dařilo alespoň nejnutnější oživení tuzemského zbytkového obchodu i průmyslu. A to včetně stabilizace orgánů státní správy i měny, bez ohledu na poměrně významnou britskou nouzovou půjčku. Kromě toho bylo se vší vážností přistoupeno ke konsolidaci vnitřní dopravy, včetně naprosto konkrétní přípravy do té doby jen vysněné dálniční sítě.
Avšak už proto, že takové kroky nemohly vyjít jen tak, bez bolesti, přišly také výrazné společensko-politické změny v oblasti, řečeno dnešním slovníkem, „lidských práv“. Nejenže vnější nevyhnutelná orientace na sousední Německo byla víc než zřejmá. Také uvnitř státu došlo k rigorózním politickým změnám v takové míře a rovněž natolik rychle, že se nad tím dodnes tají dech.
Přitom bylo pro konečný úspěch takových činů nezbytné nejen do značné míry zglajchšaltovat československý tisk, oktrojovat ústavu, výrazně omezit levou část politického spektra (včetně zákazu komunistické strany), ale především zajistit pro aktivity, nezbytné pro přežití státu, pracovní sílu. V případě nezbytí i těmi nejméně demokratickými způsoby. Takže se nyní konečně dostáváme k meritu naší dnešní věci.
Nejen tam. Ale také v Letech u Písku byly už v roce 1939 ubytovány skupiny, jimž bylo přikázáno pracovat.
Jistě to nebyl žádný odpočinkový prázdninový tábor – už proto, že se jeho osazenstvo rekrutovalo z těch sociálních vrstev, jimž pravidelný pracovní režim ani pro velkou většinu ostatních běžné pracovní návyky rozhodně nebyly vlastní. To jistě jen velmi mírně řečeno. Není nicméně nejmenšího divu, neboť Česko-Slovensko si v žádném případě nemohlo dovolit živit darmojedy. Jakkoli zní něco takového takto vysloveno snad až příliš drsně, nebylo tomu jinak a ani nemohlo být.
Pracovní prapory, ubytované v Letech, působily na stavbě právě tehdy dokončovaného Podolského mostu a v rámci dalších veřejných prací dál odsud, či přímo ve městě, anebo v okolí blízkého Písku.
Tábor spadal pod sdružené pravomoce česko-slovenských ministerstev veřejných prací a vnitra. Byly zde zajištěny jak pravidelný přísun postačující stravy, tak i základní lékařská péče. Hygienické podmínky jistě nebyly ideální s denní režim byl určitě tvrdý, ale odpovídal charakteru internovaných. Opakujme však i zde, že se toto všechno dělo uprostřed patrně nejhlubší krize a v čase největšího ohrožení českého státu v jeho moderních dějinách. A také, že – ač nám může dnes připadat tento způsob zajištění existence vyloučených částí společnosti přinejmenším krutý – tehdy zkrátka nebylo jiné, snad kultivovanější cesty.
Události z března 1939, ani tomu následující další zásadní státoprávní změny, se však faktu a konečně i způsobu existence tábora v Letech přímo nedotkly. Prostě proto, že se nezměnil ani prvotní důvod jeho zřízení. V roce 1940 však byl změněn letský tábor na kárný. S tím, že bude nadále určen pro "potulné cikány a jiné tuláky stejným způsobem žijící, řemeslné žebráky a osoby žijící ze žebroty jiných (dětí apod.), řemeslné hráče hazardní hráče, notorické zahaleče, povaleče a osoby žijící z nečestných výdělků (prostituce apod.) vlastních nebo jiných osob".
Je pravda, že již uvedený citát uvádí cikány na prvním místě. Jenomže to nebyl žádný preventivní odsudek, nýbrž pouhé konstatování dané aktuální skutečnosti. Rovněž není možné hovořit o koncentračním táboře ve smyslu, v jakém je tento výraz chápán a užíván dnes. Nezbytné soustřeďování se totiž řízené osobní perzekuci či dokonce přímé fyzické likvidaci rozhodně nerovná. Bohužel, tehdejší Romové první, důvodně a jednoznačně odpovídali uvedené kvalifikaci, toť vše.
Nikdo netvrdí, že životní podmínky v kárném táboře Lety u Písku nebyly zejména s postupujícím válečným časem strašlivé. Ani nepopírá, že tábor byl spravován, řízen a hlídán nikoli německým, nýbrž výhradně českým personálem. Rovněž tak není možné nelitovat tří set dvaceti šesti zdejších obětí, protože život byť i jedné jediné lidské bytosti je vždy svatý.
Stavba vepřína v části bývalého tábotového areálu v 70. letech minulého století také jistě nebylo nic hezkého. Dokonce mohl být tento počin inspirován tehdy bežnými politickými obyčeji. Avšak proto, že ani proti tomuto zjevnému lapsu tenkrát nikdo neprotestoval, dostáváme se tentokrát už k dnešní problematice letského kárného tábora.
Je třeba respektovat, že si romské etnikum váží vlastní minulosti a že ji připomíná také tímto způsobem. Horší však je, že je tato adorace naprosto chybně pojatého cikánského koncentračního tábora zřízeného a spravovaného Čechy až příliš často zřetelným výrazem romských protičeských nálad a nikoli v poslední řadě předmětem vnitřních bojů mezi jednotlivými romskými zájmovými skupinami.
Zřízení romského památníku v Letech je sice zcela na místě, ale právě v tomto kontextu se musíme současně ptát v jakémže stavu se nyní nachází drtivá většina všech ostatních dvou tisíc sto pětadvaceti míst (!), kde se okupační moc v letech 1939 až 1945 také „projevila“ na území současné České republiky. Navíc často ještě výrazněji a mnohem drastičteji.
Historie ani současnost letského tábora by se neměla stát nešťastným rukojmím určitých romských předáků v jejich protičeských tendencích. Stejně jako by se mělo upustit od celé řady dalších podobných, také zpravidla účelově vylhaných omylů a dogmat, které vesměs všechny tak citelně otravují historické povědomí národa.
O jistém čelném představiteli české politiky, který v posledních dnech jediný za celou dlouhou dobu nejrůznějších debat „o Letech“ v tomto směru srozumitelně a jasně vyslovil holá, nezkreslená fakta, si mohu myslet mnoho a jistě to nebude vždy pěkné. Avšak to, že je za tento svůj bezpříkladný krok pomlouván, haněn a skandalizován, nejenže není správné, ale může to být propříště dokonce velmi nebezpečné.
