Česká politická scéna, přesněji politické strany pro jazykové Čechy tendovaly silně k nacionalismu (jedinou výjimkou byla KSČ) a socialismu. Nacionální socialismus není ostatně vynálezem německým, nýbrž českým. [Pozn. Lukáše Beera: Jaké konkrétní paralely bychom ve vztahu k Hitlerově nacionálnímu socialismu mohli ale ve skutečnosti najít? Kde bychom našli odlišnosti? Kromě toho: jenom na německé či sudetoněmecké politické půdě lze v tehdejší době vysledovat hned několik politických směrů a koncepcí, jež v češtině můžeme překládat pojmem „národní socialismus“ a jež navzájem nejsou identické, ačkoliv tu a tam vykazují společné rysy. Nejde přitom o identické „národní socialismy“. Dnes tímto pojmem chápeme běžně „Nationalsozialismus“, který ovšem neodpovídá pojmům „nationaler Sozialismus“ či „völkischer Sozialismus“ či dokonce „Volkssozialismus“. Například autorem posledního pojmu je sudetoněmecký sociální demokrat Jaksch.] V Čechách v roce 1897 vznikla první národně socialistická strana jako reakce českých národoveckých socialistů na internacionálnost sociální demokracie – Národně socialistická strana česká (později Československá strana národně socialistická). Prioritou českého nacionálního socialismu vůči německému se zakladatel strany Václav Klofáč vždy chlubil. Kdyby Češi byli početně silným národem, aby nemuseli brát ohled na německý stát, dočkalo by se zřejmě Československo koncentračních táborů pro Němce českých zemí ještě v době míru. Jako indicie nechť poslouží tzv. cikánské koncentráky v Letech a Hodoníně u Kunštátu.
Hodně politiků nevidělo rádo snahy Masaryka o větší vliv na řízení státu a o pravomoci nad ústavní rámec a podávali mu, tedy Kanceláři presidenta republiky (KPR), co nejméně informací. Nejdříve si KPR jako protitah představovala, že za ministry a politiky vyšle své pracovníky, kteří se z nich po způsobu žurnalistů snažit potřebné informace vylákají, ale ukázalo se, že je mnohem účinnější získat pro tuto činnost za peníze i na základě osobních sympatií řadu novinářů, protože politici si před nimi dávali méně pozor, co říkají, zejména pokud to byla neoficiální sdělení. O některých novinářích se rozneslo, že jsou informátory Hradu, o jiných to zůstalo utajeno.
Masarykova snaha o zvětšení své moci vyvolala vznik obrovské a vysoce efektivní zpravodajské sítě Hradu propojené s obdobně organizovanou tajnou informační sítí ministerstva zahraničí. Ti, o kterých se nevědělo, že donáší Hradu, se zdráhali posílat zprávy, byť strojopisné a podepsané kryptonymem nebo šifrou, poštou, takže se vymyslela účinná metoda rychlého, spolehlivého a diskrétního doručování přes četné i v noci volně přístupné schránky pro podávání inzerátů při redakcích a vydavatelstvích prohradních novin [Klimek 1996].
Masaryk řídil stát za vydatné pomoci rozsáhlé sítě informátorů, udání shromažďovala a prezidentu předávala Kancelář presidenta republiky, která měla v rukách také Emanuelem Voskou ukradený vídeňský policejní archiv z doby mocnářství – kdo si příliš vyskakoval, byl jí lustrován, a našel-li se o něm záznam, byl také rychle usazen. Lidé, i proslulí Pátečníci a další velmi známé osobnosti, psali většinou pod šifrou udavačské dopisy o tom, kdo, kde, co řekl, udělal, co zamýšlí a podobně, mnohdy s vlastními doporučeními a s upozorněními typu: „Slovutný pane presidente, račte si na něj dát pozor!“ Tyto dopisy s adresou „President Masaryk, Hrad“, házeli do schránek nočních redakcí prohradních listů. Ráno s nimi redakční poslíčci spěchali na Hrad.
Jindy Hrad, zejména když neměl k dispozici kompromitující materiály z vídeňského archivu, volil jiný difamační postup. V případě Jiřího Stříbrného zvolil okliku přes pražské kameloty. „Ti jsou“, prohlásil Masaryk, „většinou komunisté, ale bez výjimky jsou leví; odmítají zásadně fašistický tisk, ale kolportují tisk, který výslovně nenapadá komunisty". Organizace kamelotů si přivydělávala vydáváním nepravidelných bulvárních letákových novin a tak Hrad přes prostředníka, vystupujícího jako soukromý podnikatel, začal v červnu 1926 šířit přes kameloty letákové noviny Minuta (demokratických rozhovorů), které útočily na fašismus, ale zejména proti Stříbrnému, což byl jediný účel jejich existence [Klimek 1996]. Masarykovy instrukce v případě Jiřího Stříbrného z 3. 10. 1931 zněly: „Klíčové není, zda bude Stříbrný zatčen… o to běží, aby podle zásluhy… byl odsouzen. Nutno s ním okamžitě zahájiti soud pro křivopřísežnictví, další kauzu, korupční, předati porotě mimopražské.“ Žádal „zvěcniti“ cenzuru a konfiskovat články „podle smyslu“, nikoli pouze dle slov. „Dáti naučení o tom orgánům dotyčným ústní, ne písemné… Všecka ministerstva a úřady státní vůbec důsledně opravujtěž všecky nepravdy a lži tisku Stříbrného.“ Beneš zase roztrušoval, že okolí Stříbrného je spojeno s Maďary a nabízí služby Italům, že jemu a Karlu Perglerovi nejde o zásady, nýbrž o peníze. Stříbrnému peníze slouží jako prostředek k moci a pomstě [Klimek 1996].
Jako příklad relevantnosti politických názorů a „demokratického“ přesvědčení poslouží Karel Čapek, hlavní, neoficiální šéf udavačské sítě Hradu, proslulý svým esejem Proč nejsem komunistou. Myšlenky jím vtělené do této úvahy neznamenají, že byl demokrat. Když v roce 1923 Čapek prohodil před Antonínem Švehlou, že dát národ dohromady znamená omezit, odstranit stranictví, Švehla jej okamžitě sepsul: „Vy jste také jeden z těch intelektuálů, kteří káží o svobodě a demokracii a při tom by chtěli vyhoditi strany!… Odstraniti strany, to je právě zásada diktatury, ale demokracie znamená strany" [Klimek 1996]. V létech 1931–1932 ve své korespondenci s Tomášem Masarykem Čapek prezidenta naléhavě nabádal, aby rozpustil parlament, zavedl diktaturu, stavy a fašistickou vládu jako v Itálii [Čapek]. Pak napsal 17. 6. 1936 v moskevské Pravdě v souvislosti s přípravou „stalinské“ ústavy SSSR: „Sovětský svaz není jen nejsvobodnější zemí: je to země vytvářející nový typ demokracie, Sovětský svaz vyzdvihuje vysoko nad štít demokratické zásady, popírané v některých zemích. Hned teď, po uveřejnění návrhu nové ústavy SSSR, možno říci, že v dějinách Evropy začíná nová éra. Nová sovětská ústava znamená pokrok pro celý svět. Zejména hluboce na mne působí, že v návrhu nové sovětské ústavy nejsou dělány žádné rozdíly mezi různými národy. Nová sovětská ústava nejenom uskutečňuje nejlepší hesla Velké francouzské revoluce, ale rozvíjí je i dále, ovšem na jiné sociální základně. Tím se SSSR stává dědicem rozvíjení evropské kultury“ [Klimek 2002].
Nástup německého národního socialismu (nacionálního socialismu, nacismu) k moci vyvolal v Češích rozličné reakce. Mimochodem, Prezident Masaryk viděl v německém národním socialismu, stejně jako ve fašismu a komunismu, i prvky lidové, demokratické, aby i nadále největší nebezpečí spatřoval v monarchismu. Josef Schieszl z Kanceláře presidenta republiky (KPR) napsal: „Již od dlouhé doby tuším… že demokracie jest možná jen ve společnosti liberalistické… Poněvadž naše společnost (a sice i její kruhy podnikatelské) liberalismus dožívá, myslím, že budeme hledati nový systém státní správy.“ Předsedovi národně socialistické strany Klofáčovi se zdálo inspirativním německé nacionálně socialistické „sjednocení národa“ a 19. 9. 1933 napsal do Českého slova: „Hitlerovský národní socialismus přijal náš titul. Leckterá Hitlerova hesla, a právě ta dobrá, jsou docela bez obalu vypůjčena od nás… Světem jde dnes vlna národní koncentrace, soustředění kladných sil národa za účelem dosažení pokud možná největší pracovní energie… Světová krise potvrdila pravdivost toho, co hlásal národní socialismus od počátku… že největší národní energii může každému národu dáti jen důkladně provedená národní solidarita, to jest pochopení a provádění souručenství zájmů všech tříd a všech stavů“. Klofáč psal 30. 9. 1933 Josefu Klimentovi: „Končí stará epocha se všemi svými starými Bohy a objevuje se nová, ve které vlastně děláme pokusy, hledáme, když celá stará civilisace ocitla se v krisi. I ten parlamentarismus a všecko, co s ním souvisí, potřebuje ohromné revise, protože je pozůstatkem starých kapitalisticko-liberalistických tendencí“ [Klimek 2002].
Také Beneš sdílel názor, že „klasické“ parlamentní demokracii ve světě zvoní hrana, že nastává konec kapitalismu a je třeba hledat nové nekonvenční cesty. Beneš považoval za stěžejní principy moderního státu rovnost a bratrství, svoboda mu byla statkem z nich odvozeným. Pod dojmem Hitlerova volebního vítězství nevylučoval nastolení diktatury i v ČSR [Klimek 2002].
I Masaryk hledal recepty. V roce 1933 se většina jeho interview točila okolo pojmu demokracie a diktatura. Hlásal protikladnost demokracie a „teokracie“, prakticky označoval katolicko-germánský monarchismus za hlavní hrozbu, a to mu zcela bránilo pochopit podstatu totalitních hnutí, bolševismu, nacismu a fašismu. Britskému novináři W. B. Slaterovi řekl Masaryk podle Lidových novin z 19. 3. 1933, že „ve fašismu je jakýsi prvek demokracie. Aby měl úspěch, musí fašism vyhovovati veřejnému cítění a zájmům. Mussolini zatlačil monarchism“. Američanu E. A. Mowrerovi v červnu 1933 pravil: „Noví vůdcové potřebují podporu národa a všichni vycházejí z lidu: Hitler, Mussolini i Stalin nutně pocházejí z lidu. Také to jest určitý druh demokracie.“ Dalšímu Američanu, S. Stoneovi, prohlásil v srpnu 1933: „Demokracie činí opatření, pokud jde o soustředění moci do několika málo rukou v době krise; dokonce i Hitler byl německým lidem zvolen. President Roosevelt má rovněž diktátorské pravomoci.“ Ještě zřetelněji to řekl v interview londýnskému listu Morning Post v říjnu 1933: „Demokracie není, za určitých okolností, neslučitelná s diktaturou… Demokracie však musí býti řízena experty… Mám právo jmenovati ministry, kteří jsou pro funkci nejlépe vybaveni, ať sedí v parlamentu, nebo ne… A mohu propustiti ministra, kterého nepovažuji za vhodného.“ Jeho výroky o potřebě, aby hlava státu jmenovala „vládu odborníků, těch, co znají umění vládnouti spíše než počítati hlasy“, vedly novináře A. B. Austina k námitce, že „to byl přesně argument pana Mussoliniho“. Masaryk dodal, že volby, hlasování „může býti tím nejcennějším ukazatelem pro ty, kteří vládnou. Většina členů našeho parlamentu se nemusí hoditi pro vládnutí, avšak představují různé části naší země s různými problémy a různými potřebami. To, co říkají, se zaznamenává, a jejich odlišná pojetí se zvažují při koncipování vnitřní politiky“ [Klimek 2002].
Zdroje:
Čapek, Karel: V hluboké úctě a oddanosti. Masarykův ústav AV ČR, Praha 1999
Klimek, Antonín: Boj o Hrad, díl I. a II. Panevropa, Praha 1996, 1998
Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české XIII., XIV. Paseka, Praha 2002
Tento text vyšel na autorově blogu a je zde převzat s jeho laskavým souhlasem. Do diskuse k článku se lze zapojit pod uvedeným odkazem.
