Svoboda místo demokracie

Fasbender vyvrací iluzi vytvářenou západními médii o 
Pussy Riot nebo oligarchovi Chodorkovském (foto).
Nikdy se nejednalo o nějakou „avantgardu ruského hnutí 
za demokracii“, ale o záležitost malé vrstvy. Chodorkovskij 
podle něj nemá s ruskou tradicí disidentů typu Andreje 
Sacharova nic společného. Se „západně-demokratickou“ 
kartou začal tento muž hrát až tehdy, když byla 
ohrožena jeho vlastní pozice, získaná v době Borise 
Jelcina. Foto: Wikipedia.

Rusko budí pohoršení. K tomuto závěru dospívají západní elity v politice a ve sdělovacích prostředcích. Rusko „vadí“ nejpozději od vypuknutí ukrajinské krize. Pojem „přítel Ruska“ je chápán všeobecně jako nadávka. Promovaný filosof Thomas Fasbender, který jako obchodník žije přes 20 let v Rusku, líčí ve své nové knize, jaká je podle něj tato země ve skutečnosti. Za dvě desetiletí tuto zem sice dobře poznal a určitým způsobem mu přirostla i k srdci, přesto však nevychází z údivu. Tato obrovská zem si vyžaduje jiný pohled, než ten, který máme na Evropu. Realita je podle autora jiná, než nám chtějí namlouvat „západoevropské předsudky“ a skutečnost je jiná, než v západní Evropě „zažitý“ ideál „moderní demokracie“.

Už samotný titul jeho knihy – Svoboda místo demokracie – v sobě z pohledu vnímání běžného „Západoevropana“ obsahuje provokaci, protože ten chápe oba pojmy prakticky jako obsahem se navzájem pokrývající a domnívá se zároveň, že doma, na „Západě“, jsou tyto dvě hodnoty realizovány a přeci nestojí vůči sobě ve vzájemném rozporu. Proto se duchem doby vychovaný „Západoevropan“ jaksi přirozeně domnívá, že Rusko vlastně nemůže učinit lépe, než se „přidat k Západu“.

Fasbender ve třinácti pestrých kapitolách vypráví o všedním životě v Rusku a o jeho dramatických dějinách. Rozebírá přirozené kořeny charakteru této obrovské země mezi Baltským mořem a Tichým oceánem, mezi Arktidou a Kavkazem, a zprostředkovává takřka intimní pohled do mentality jeho obyvatel, mentality často tvrdě zkoušené osudem. Autor dospívá k závěru, že Rusko cestu „Západu“ jít nechce a touto cestou také nepůjde. A to přitom nemá vůbec nic do činění s prezidentem země. Ruský člověk má své vlastní chápání svobody a to se moc dobře nesnese „s evropskou zamilovaností do věrnosti rozumu a zákonu“.

Autor vše přirovnává k situaci, ve které se západní svět nachází ve stejné změně paradigmat jako kdysi v historii při vystřídání geocentrismu heliocentrismem. Vesmír se už dávno netočí kolem západně-demokratického „světonázoru“. Předpoklad, že Rusko lze chápat a formovat dle washingtonských a bruselských měřítek, je mylný.

Je tedy autor snad „přítelem Ruska“? Ano, a to nepopírá. Tvrdí totiž, že je nejpřirozenější vlastností na světě snažit se pochopit a poznat historické pozadí charakteru toho druhého. Což ovšem automaticky neznamená, že by člověk názory toho druhého musel sdílet.

Historicky se Fasbender vrací až ke Kyjevské Rusi, jež vytváří zárodek dnešního Ruska a která v roce 998 svatbou knížete Vladimíra I. s byzantskou princeznou navázala spojení s „křesťanskou“ Evropou. Tento kontakt byl brutálně přeťat vpádem Mongolů na začátku 13. století, který na dalších 250 let donutil ruská knížectví pod vládu Zlaté hordy – mongolské veleříše. Komunální samospráva byla zrušena a vytváření svobodného měšťanstva, nezávislé šlechty a sebevědomého kněžského stavu bylo přerušeno. Až koncem 15. století se moskevským knížatům podařilo zbavit se cizí nadvlády. Ale ony „vládnoucí principy napůl nomádské jezdecké armády“ – duch poddanství, patolízalství, intrikování a nezodpovědnost – zůstaly nadále účinné a formují ruskou mentalitu do dnešních dnů. Rusko znalo vyloženě surové vládce, ale v kolektivní paměti se jim to do jisté míry jakoby odpouští. Panuje totiž přesvědčení, že jiným způsobem by se Rusové nezbavili cizí nadvlády. To platí pro Ivana Hrozného stejně jako pro Stalina, u něhož Fasbender vyslovuje prognózu, že v ruské historii za čas zaujme stejné místo jako Napoleon ve Francii.

Rusko se dá asi z poloviny pojmout evropskou racionalitou, ale z druhé půlky patří k Asii. Fasbender vyvrací iluzi vytvářenou západními médii o Pussy Riot nebo o oligarchovi Chodorkovském. Nikdy se nejednalo o nějakou „avantgardu ruského hnutí za demokracii“, ale o záležitost malé vrstvy. Chodorkovskij podle něj nemá s ruskou tradicí disidentů typu Andreje Sacharova nic společného. Se „západně-demokratickou“ kartou začal tento muž hrát až tehdy, když byla ohrožena jeho vlastní pozice, získaná v době Borise Jelcina. „Spojence si rychle našel – veřejné mínění na Západě a západní média, krmená americkými poradci public relations“, píše Fasbender v knize.

Winston Churchill považoval Rusko za „mystérium“ a za jeho rozluštění „ruský národní zájem“. Zastánce posledně jmenovaného spatřuje mnoho Rusů právě v Putinovi. K němu konkrétně má autor rozpolcený poměr, ale prokazuje mu také neskrývaný respekt. Západ považoval chaotickou etapu 90. let, kdy Rusku ukázalo své slabiny, za jakýsi trvalý stav a domníval se, že si může Moskvu vzít pod svou vlastní správu. Putin s tím ale učinil konec. Ale i ruská opozice dnes není z větší části „prozápadní“. Na druhou stranu je Rusko odkázáno na zdárný vztah s Evropou a opačně to platí stejně tak.

Fasbender samozřejmě nasbíral také bohaté zkušenosti se zvůlí ruských úřadů. Uvádí zde jako typický příklad policejní kontroly rychlosti jízdy automobilů na liduprázdných mimoměstských komunikacích. Ale tato svévole funguje přesto podle určitého systému, který si říká „korupce“. Úřad od milicionářů očekává, že přispějí svým dílem k vylepšením skromného rozpočtu. Tomuto systému nelze uniknout, ale nanejvýš – pokud je člověk šikovný – lze určit cenu. Autor knihy ruskou realitu rozhodně neidealizuje. Zná moc dobře prázdnotu a vulgárnost ruských superboháčů, kteří přebírají měřítka pro „dobré žití“ ze západních life style magazínů. Ovšem i v tomto případě se Fasbender pokouší vysvětlovat příčiny a psychologii tohoto jednání.

Rusko, a to Fasbender zdůrazňuje, není žádnou diktaturou a už vůbec ně totalitním státem. V zemi existuje něco jako rozdělení práce: stát se má postarat o pořádek, ale nevměšuje se do soukromého života. Za to stát očekává loajalitu od svého občana, který nemá strkat nos do záležitostí státu. A tak vzniká jakási vyrovnaná shoda, která sice není „demokratická“, ale podle Fasbendera „otevírá více volného prostoru, než ho existuje v mnoha formálně demokratických státech“. (-lb-)

Thomas Fasbender: Freiheit statt Demokratie. Rußlands Weg und die Illusionen des Westens. Lichtschlag in der Edition Sonderwege. Manuscriptum Verlagsbuchhandlung. Waltrop und Leipzig 2014, brožované, 361 stran, 19,80 Euro.