 |
| Prezident Beneš na automobilové výstavě v Praze na podzim 1937. (Foto: archiv Lukáše Beera) |
Václav Vlk sen. se neudržel a zareagoval takto: „Vy jste asi nikdy nečetl žádný dějepis. Rakousko bylo v období 1918-1938 ekonomicky naprosto na huntě, revoluce a stávky se střídaly jedna za druhou, v roce 1919 bylo nutno odvést z Vídně tisíce hladovějících českých dětí a Rakousko dostávalo za pomoci Masaryka a Beneše potravinovou pomoc (stejně jako Německo) viz třeba ZDE. Rakousko se nevzpamatovalo z ekonomické krize do Anschlussu. Stejně jako Německo do Hitlera po roce 1933.“ (Zvláštní, pan Vlk uvádí jako zdroj informací vlastní článek.)
Ano, Rakousku se nedostávalo po první světové válce potravin a uhlí, nicméně v hrubém národním důchodu na hlavu bylo před ČSR. Mýtem je, že ČSR patřila mezi deset nejvyspělejších států světa. Nepatřila, v národním důchodu na hlavu byla na 17. místě, před ní byly všechny západoevropské a skandinávské země s výjimkou Itálie a Finska, dokonce i poražené Německo a již zmíněné Rakousko.
Podívejme se na československé meziválečné ekonomické počínání podrobněji. První ministr financí Alois Rašín oddělil 25. 2. 1919 úspěšně československou měnu od rakouské okolkováním bankovek, když nechal po dobu akce uzavřít hranice armádou. Uchránil ji tak před prudkou devalvací, neboť rakouská státní tiskárna cenin tiskla nové peníze bez jakýchkoliv omezení. Málo se ovšem ví, že polovinu hodnoty v bankovkách předložených k okolkování Rašín nechal zabavit, majitelé museli polovinu svého jmění v penězích poskytnout státu jako půjčku za neslýchaně nízký, jednoprocentní úrok; stát tedy polovinu oběživa stáhl. Ještě čtyři dny předtím zamýšlel Rašín stáhnout z oběhu 80 % hodnoty všech bankovek. Diletantsky se domníval, že když stáhne tolik a tolik procent hodnoty oběživa, klesnou v témže poměru i ceny. Opak byl pravdou. Obchodníci, kterým se nucenou půjčkou státu rázem zmenšil provozní kapitál na polovinu, se ho nějak snažili doplnit, nejsnadněji zvýšením cen. Pokud si jej opatřili půjčkou v bance, museli platit úrok ve výši 7 %, což taktéž zvedalo ceny. Není se čemu divit, Rašín byl právník a ekonom-samouk, který si o ekonomice přečetl jen několik příruček v rakouském vězení [Peroutka], tedy ekonomický diletant. Problematika peněžního oběhu mu byla přístupnější než mnohem složitější ekonomické vlivy na výrobu a hospodářství jako celek. Nedocházelo mu, že stažením oběživa a svou nekompromisní deflační politikou významně zbrzdí vývoj hospodářství, protože investorům pak bude scházet vlastní kapitál k investicím i na technický rozvoj. Československé banky měly následkem Rašínova stažení oběživa velmi málo volného kapitálu, takže půjčovaly značně neochotně. A za nemalý úrok. Vysoký směnečný kurs koruny zase bránil vývozu zboží, které bylo pro cizinu drahé.
 |
| Rakouský automat na almužny z roku 1927 měl sloužit k tomu, aby se snížilo obtěžování žebráky na ulicích. Existovala něco jako „žebrácká etika“, která zakazovala brát si více peněz, než člověk akutně potřeboval, anebo dokonce automat celý vykrást. (Repro z knihy Österreich zwischen den Kriegen, Lothar Rübelt, Verlag Fritz Molden, Wien 1979, ff.) |
Při svém prvním působení jako ministr financí bránil Rašín kvůli své posedlosti vyrovnaným rozpočtem jakémukoliv dovozu, a to i nutně potřebných věcí a surovin. Byl ovládán představou, že mezinárodní spekulace uměle udržují vysoko zejména ceny surovin a že počká-li se, nakoupí se pak levněji. Opak byl pravdou, ceny surovin stoupaly dále. Byl tak neochotný vydávat devizy, že například odmítal podepsat jejich uvolnění pro nákup lokomotiv a železničních vagonů, které republika nutně potřebovala. Měl obsedantní představu, o které přesvědčil vládní koalici, že kurs československé koruny je na zahraničních peněžních trzích podceněn a že má vyšší kupní sílu, což se zhoubně projevilo hlavně v období před jeho druhým účinkováním jako ministr financí. Stát se tedy při poklesu kursu snažil udržet vysokou hodnotu československé koruny měnovými intervencemi tak dlouho, až byly všechny devizové rezervy Bankovního úřadu zcela vyčerpány, a to včetně téměř celé státní půjčky od Velké Británie [Peroutka].
 |
| Vánoční nadílka pro potřebné děti v Rakousku. Labilní rakouské hospodářství se dostalo na přelomu let 1924/25 do krize (nárůst nezaměstnanosti, klesající výroba, krachy bank), ale poměrně brzy se začalo vzpamatovávat. Záhy se však dostavila světová hospodářská krize. Zatímco v lednu 1928 bylo 230.784 nezaměstnaných s podporou, činila nezaměstnanost v lednu 1933 397.920 lidí. Nezaměstnaný v nejvyšší výdělečné třídě dostával denně dva šilinky podpory. Tato podpora byla časově omezená. |
Zhoubnost Rašínových kroků byla zřejmá i ekonomickým laikům. Ke konci roku 1922 sdělil T. G. Masaryk britskému vyslanci Georgu Clerkovi: „Dr. Rašín je špatný nejen teoreticky, ale svým tvrdohlavým setrváváním na udržení koruny na uměle vysoké hodnotě, která neodpovídá její reálné kupní síle v zemi, vede stát do katastrofy" [Klimek 1996]. Vliv deflační politiky zavinil insolventnost mnohých podniků a byl zřetelně rozpoznatelný na vývoji nezaměstnanosti. Zatímco koncem roku 1921, kdy ještě nebyla uplatňována deflační politika, bylo v ČSR 60.000 nezaměstnaných, koncem roku následujícího bylo již 440.000 lidí bez práce [Peroutka]. Nakonec se republika z těchto měnových potíží vytáhla, ale roky příznivého vývoje hospodářství byly nenávratně vinou Rašína ztraceny.
Československo začalo uvolňovat své vázané, státem řízené hospodářství až v roce 1921 a bylo mezi posledními státy v Evropě, které tak učinily. To, co bylo důsledkem válečného hospodářství, udržovala nebývale dlouho při životě česká touha po socialistickém státě [Peroutka]. Prvním hmatatelným výsledkem normalizace poměrů bylo, že se po dvouleté absenci objevilo v obchodech bílé pečivo. Panující bytovou nouzi řešil stát místo podporou výstavby nových bytů zavedením ochrany nájemníků před výpovědí, regulovaným nájemným a zabíráním velkých bytů s následným jejich dělením na několik menších. Takto byla „značně snížena bytová kultura“ v ČSR, „beztak již nízká v poměru k národům jiným“ [Peroutka]. Jen v Praze scházelo kolem 2100 čtyřpatrových obytných domů. Bytová nouze byla státem považována za přechodnou, československé vlády podlehly socialistickému omylu, že věc se dá řešit dělením velkých bytů. Výstavba nových bytů začala s několikaletým zpožděním, ceny pozemků a stavebnin pak vyhnali spekulanti do nebetyčných výšin.
 |
| Výdej obědů pro potřebné v hornorakuském Steyru. V této průmyslové oblasti bylo mnoho nezaměstnaných. Snímek je ze začátku roku 1932. |
Podstatnou roli hrála také skutečnost, že po průmyslovém zboží byla před válkou v zemích rakousko-uherského mocnářství velká poptávka, prodalo se vše; mimo monarchii se vyváželo minimálně. Na rozdíl například od Německa scházel tlak k inovacím. Vyrábělo se neefektivně a po první světové válce se průmysl musel vyrovnat se ztrátou naprosté většiny trhu, kterou tvořily země podunajské monarchie, nyní odříznuté od ČSR hranicemi a cly. Spojení se západní Evropou vedlo přes Německo, které Československu také poskytovalo většinu patentů a průmyslových licencí. V polovině 20. let vyvážela ČSR 40 % svého exportu do Německa, převážně suroviny a potraviny, zejména uhlí, dřevo, cukr, a z Německa (25 % československého dovozu) se dovážely špičkové produkty chemického a strojírenského průmyslu [Zeman 2002].
Obavy československých výrobců ze zahraniční konkurence se promítly do ochranářského celního systému první republiky s vysokými cly i úplnými zákazy vývozu nebo dovozu různých komodit. ČSR převzala rakouské celní tarify, ovšem s různými přirážkami způsobenými válkou. Prakticky hned, 28. 1. 1919, přirazila ke všem stávajícím celním tarifům dalších 200 % [Peroutka]. Domácí výrobci požadovali právo na zaručený odbyt svých výrobků na vnitrostátním trhu, nehodlajíce se vystavit soutěži jakostí a cenou s výrobky zahraničními. Už v roce 1921 vypudili přívržence uvolňování trhu z křesla ministra obchodu, aby jeho nástupce ještě téhož roku zvýšil cla na deseti- až třicetinásobek předválečného rakouského tarifu. Zřejmě aby byl systém dokonalý, zavedlo se clo i na dovoz letadel; navzdory tomu, že jediným takovým dovozcem byl stát, který by si clo od sebe vybíral i sobě platil. To, že československé ochranářské vysoké celní sazby měly charakter trvalý, podněcovalo země, se kterými ČSR obchodovala, aby svá cla také zvyšovaly. Československo v Evropě vedlo trend ochranářských cel a tak nepřímo je vnucovalo státům, se kterými obchodovalo. Nevhodnost této cesty se ukázala po roce 1930, kdy byl ochranářský systém dobudován ve všech evropských státech do dokonalosti a polovina československého průmyslu jejich následkem téměř zničena [Peroutka].
Platy v Německu a v Rakousku byly ve druhé polovině 20. let vyšší než v ČSR, v Německu cca 1,5 až 2,2krát při těchto relacích: kilogram chleba stál v ČSR 2 Kč, v Německu v přepočtu 3,10 Kč; kilo brambor 70 haléřů v ČSR, v Německu 51 haléřů; kilogram cukru byl v ČSR k mání za 6,30, v Německu za 4,57 Kč. Nájemné za byt bylo v ČSR vyšší než v Německu, taktéž ceny elektřiny a plynu.
V roce 1932 byla ČSR úrovní cen vůbec nejdražším státem světa. Byly-li ceny v českých zemích v roce 1913 přepočtené na zlato rovny 100, pak koncem roku 1932 v ČSR byly 102, zatímco v USA 92, ve Francii 80, v Belgii 74, v Japonsku 67. Za určitý obnos vztažený ke zlatu bylo v ČSR ke koupi méně zboží než v zahraničí. Domácí výroba byla drahá vlivem kursu koruny i nedostatečnou technickou úrovní výroby, což podlamovalo export [Klimek 2002]. O technologické vyspělosti svědčí i tento údaj: v roce 1937 tvořil podíl strojírenských výrobků v československém exportu pouhá 3 %; dovoz stejné komodity jej značně převyšoval.
Vyspělost státu se posuzuje také podle neekonomických kritérií. Počet negramotných obyvatel v československém státě klesl ze 7,39 % v roce 1921 na 4,06 % v roce 1930, v Podkarpatské Rusi za stejné období z 50,16 na 30,88 %. Kojenecká úmrtnost klesala, v roce 1936 činila 123,54 (počet úmrtí dětí do jednoho roku na tisíc narozených dětí), kdežto v sousedním Německu a Rakousku byla již o dva roky dříve 66, resp. 80. Horší byla v Evropě jen v Bulharsku, Polsku, Maďarsku, Rumunsku a Lotyšsku. V roce 1932 bylo v ČSR na tisíc obyvatel 25,1 posluchačů rozhlasu, v Rakousku 69,9, v Německu 61,6, v Maďarsku 37,2 [Klimek 2002].
Bankéř Jaroslav Preiss varoval v lednu 1933 vládu, že stát má peníze jen na jeden měsíc, do začátku února. Republice hrozil státní bankrot. Odhlasoval se s platností na půl roku zmocňovací zákon č. 95/1933 Sb. z. a n., navrhovaný již od roku 1930, opravňující vládu činit opatření bez předchozího souhlasu parlamentu. Jeho platnost byla pak prodlužována až do 30. 6. 1937, aby ho v roce 1938 nahradil ještě tvrdší zmocňovací zákon č. 330/1938 Sb. z. a n. Na základě zmocňovacího zákona č. 95/1933 Sb. z. a n. bylo vydáno 306 nařízení hospodářského charakteru. Od roku 1933 po celou zbývající dobu své existence se republika potýkala s hrozbou státního bankrotu. Zmocňovacím zákonem tak dlouho platícím se republika značně přiblížila ke státně monopolistickým formám vládnutí v totalitních státech [Petráš].
Československé hospodářství se dostalo ve třicátých letech do chronické výrobní a odbytové krize, která se již nedala řešit dílčími úpravami, nýbrž strukturálními změnami a transformací celé ekonomiky. Českoslovenští liberální ekonomové se neodhodlali přes všechna opatření vlády k včasné a odpovídající regulaci krizového hospodářství. Podnikatelská filozofie bank, ovládajících průmysl, byla příliš konzervativní: dokázala sice odčerpat z podniků zisky, nebyla však s to poskytovat adekvátní investiční úvěry, jež by umožnily potřebnou modernizaci a dynamický rozvoj průmyslu [Rataj]. V roce 1935 dosahovala průmyslová výroba jen 70,1 % úrovně z roku 1929, obdobně se těžilo jen 68 % uhlí, vyrábělo se 44 % železa a 54 % oceli, vývoz celkově dosahoval jen 29 % objemu z roku 1929 [Zeman 1998].
Pro srovnání ekonomické výkonnosti obou hlavních národnostních skupin ve státě: Daňové příjmy například v prvním pololetí roku 1938 pocházely v českých zemích z 61 % od československých Němců a z 39 % od osob národnosti československé.
Na konec poznámka týkající se ČSR po druhé světové válce. Václav Černý píše, že slovo „zmetek“ se začalo používat pro vadné výrobky, dříve se jim říkalo „brak“, teprve v prvních letech po druhé světové válce, za třetí republiky, kdy cizina šmahem po vagonech vracela ČSR nefunkční a nekvalitní československé výrobky [Černý 1968, 1977]. Do té doby výraz „zmetek“ totiž označoval nedostatečně nebo nepřirozeně vyvinutou živou bytost. Češi bez vyhnaných Němců nebyli schopni dodržet kvalitu.
Prameny:
Černý, Václav: Paměti IV. ´68 Publishers, Toronto 1968
Černý, Václav: Pláč Koruny české. ’68 Publishers, Toronto 1977
Klimek, Antonín: Boj o Hrad, díl I. a II. Panevropa, Praha 1996, 1998
Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české XIII., XIV. Paseka, Praha 2002
Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Díl I. až IV. Lidové noviny, Praha 1991
Petráš, René: Menšiny v meziválečném Československu. Právní postavení národnostních menšin v první Československé republice a jejich mezinárodní ochrana. Karolinum, Praha 2009
Rataj, Jan: O autoritativní stát. Ideologické proměny české politiky v druhé republice 1938–1939. Karolinum, nakladatelství Univerzity Karlovy, Praha 1997
Zeman, Zbyněk: The Making and Breaking of Communist Europe. Basil Blackwell, Oxford, Cambridge 1991; česky: Vzestup a pád komunistické Evropy. Mladá fronta, Praha 1998
Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš. Politický životopis. Mladá fronta, Praha, 2002
Tento text vyšel na autorově blogu a je zde převzat s jeho laskavým souhlasem. Do diskuse k článku se lze zapojit pod uvedeným odkazem.
