Svoboda projevu jen pro někoho?

Václav Junek 
Aktualizace 25.1. v 12:00

Celé interview Pavla Kamase ve Studiu ČT 24, odvysílané v pátek 23. ledna
v době od 14.35-14.50, jakoby zázrakem chybí v archívu ČT 24,
ačkoliv zbytek pořadu je kompletní. (Foto: Screenshot ČT 24 f.)

Autor psal následující text v době, kdy ještě nebyl obeznámen o výsledku rozhodnutí soudu. Přesto má následující úvaha nadčasovou aktuální platnost: Dokazuje to koneckonců nejen způsob, jakým brněnské studio České televize ve večerním zpravodajském pořadu „Události v regionech“ zdůrazňovalo, že tři státní zástupci, kteří figurovali v kauze, poukazovali na údajné vazby obviněných na „neonacistickou a ultrakonzervativní“ scénu. Ale především tato skutečnost: Vydavatel Pavel Kamas byl včera 23. ledna pozván do brněnského studia ČT 24 a bylo zde v živém vstupu od 14.35 hodin odvysílané interview - záznam tohoto interview jakoby zázrakem není v archivu pořadu, ačkoliv celý zbytek této relace si lze přehrát. Aktualizace 25.1. 12:00: Chybějící část pořadu byla dodatečně do záznamu v archivu doplněna. - pozn. red.) 

Ve chvílích, kdy (snad) budete číst tento můj článek, bude verdikt brněnského odvolacího soudu nad vydavateli a autory českého vydání Hitlerových projevů již pravděpodobně znám. Ale ať nakonec bude znít jakkoli, pro mne už sám fakt konání tohoto procesu bude provždy nanejvýš výrazným mementem. A měl by být také pro vás – proč, to chci nyní napsat.

To že se i civilizovaná společnost musí co možná účinně bránit vůči určitým tendencím, jimiž se cítí být ohrožována, je legitimní a vcelku na místě. Bylo tomu tak vždycky, více či méně, obvykle v přímé souvislosti s mírou a realitou takových obecných pocitů.

Nechme pro stručnost stranou ostatní Evropu a připomeňme si přijatou nedotknutelnost TGM a ideje jeho státu před válkou, politiku „ideálního mostu mezi Východem a Západem“ těsně po ní a jistě také celou řadu tomu následujících komunistických dogmat, na nichž stával jejich zdejší režim.

To ovšem jen pro drobný příklad, protože takových záležitostí bylo vždy na výběr, dokonce značně bohatý, a jejich témata se měnila jen podle toho, jak zrovna šel čas. Všechny dohromady měly ovšem společné to, že ti, co měli odvahu, anebo byť i jen vnitřní potřebu postavit se těmto oktrojovaným pravdám, byli ostrakizováni, zostouzeni, vydělováni ze „slušné společnosti“ - pokud neskončili rovnou v kriminálech té které doby. Tedy právě tak, jako se docela dobře může stát těm, o nichž zde nyní píši především.

Také naše doba má svá tabu. Vedle otázek, plynoucích ze zásad naší bazální křesťanské morálky, proto vcelku pochopitelných, však také celou řadu takových, jejichž síla slábne a vytrácí se s během uplývajících let. Jedině díky tomu se „už dneska smí“ veřejně pochybovat o svatém poslání Václava Havla, neposkvrněnosti Listopadu 1989, skutečných kvalitách celé řady „osobností“ (na které byť i jen pomyslet křivě, by byla čirá sebevražda), skutečném smyslu i reálných perspektivách momentálního českého státu a konečně i o vojsku revanšistů, které jen čeká za Šumavou na příležitost získat zpět Liberec, Karlovy Vary, anebo třeba Opavu. Takže asi už posledním dnešním nedotknutelným motem je odvěký židovský problém a pohříchu docela všechno, co s ním byť i jen zdánlivě souvisí. Což je právě jádro našeho pudla.

O Hitlerových projevech, které vydalo knižně brněnské nakladatelství guidemedia etc vloni, jsem se vyjádřil jednak otevřeným dopisem, adresovaným v čase prvního brněnského „procesu“ všem předním českým médiím, jednak v hned několika podrobnějších článcích, takže se k charakteristikám této knihy vracet nebudu. Snad kromě toho, že její odsudky pronášejí s jistotou zejména ti, kteří si ji nikdy nekoupili – prostě proto, že je jednoduše drahá. Takže její kritiky v zásadě bývají pouhým papouškováním jednou vykonstruovaných, anebo spíš vymyšlených výroků toho, kdo s nimi kdysi přišel první. Tak už to ale u nás chodí, i v přemnoha jiných případech, tak proč se rozčilovat, že?

Já knihu mám, četl jsem ji a také si ji prostudoval – právě v naznačeném mediálním kontextu. Těm, kteří projevy neznají, ale přesto mají zájem dozvědět se o nich objektivní pravdu, tedy mohu prozradit, že se jedná o českou verzi celkem osmnácti Hitlerových řečí, pronesených (a publikovaných) mezi lety 1939 až 1942 – přirozeně že v duchu doby, v jejím smyslu a za aktuálních okolností. Jde tedy už v zásadě o dokument autorovy okamžité reflexe ostatního světa a pak snad už jen doklad jeho rétorických schopností. Tedy nikoli o žádný pronacistický manifest pro věčnost a už vůbec ne o Hitlerovu adoraci z dnešního pohledu.

Lukáš Beer (Foto: screenshot ČT)

V žádném případě ovšem knihu nebagatelizuji a současně netvrdím, že nemá své kvality. Osobně se však domnívám, že má reálný význam jen pro zainteresované odborníky a určitou, už v principu úzkou část obce historiků. A že její zjevný vydavatelský (a tedy komerční) úspěch má co děkovat paradoxně především jejím sdruženým nactiutrhačům.

Jak jsem již řekl, byť jinými slovy: nejde o žádnou adoraci Adolfa Hitlera – konečně už její úvod není zdaleka jen povinně alibistický, nýbrž především poučený a uvádějící vše související pregnantně na pravou míru. Jenomže se nečte, stejně jako kniha sama, a to je právě problém jak projevů, tak i jejich odsuzování.

Řekl bych, že smůla (jestli ne rovnou neštěstí) právě souzených spočívá v tom, že (zřejmě v dobré víře) vstoupili do stejného vlaku, v němž už se takovou dobu vezou především lační „zbohatnutí na Hitlerovi“. Brněnské nakladatelství a jeho spolu s ním žalovaní autoři však svou práci dělají soustavně, dobře a především s úspěchem, který se u nás neodpouští nikdy. Takže mají smůlu.

Tomu by se snad bylo možné pousmát, kdyby ovšem tato epizoda neměla mnohem obludnější a zejména nebezpečnější konsekvence.

Protože: co bude dál?

Co bude následovat po (případném) zákazu předmětné knihy a možném odsouzení jejích vydavatelů? Pokusem o kriminalizaci zveřejnění dávno zapomenutých projevů politické mrtvoly to zjevně začíná, čím to ale skončí?

Je totiž docela dobře možné, že kromě holocaustu, který nikdo soudný nezpochybňuje, u nás vyrazí ze země jako houby po dešti nové nahonem zákonně podepřené imperativy, tentokrát ovšem vylhané a vysloveně účelové.

Jak dlouho může trvat například, než se stane ostouzení koránu podobně stíhatelným projevem? Zatím to sice pořád ještě patří k bontonu, kdy se však dočkáme, že jakákoli publikace nových antimohamedánských karikatur, neřku-li zpochybňování mírumilovnosti našich muslimských spoluobčanů, budou trestné?

Moc by mne zajímalo, kdo všechno za těmito tendencemi stojí a kdo tyhle lidi platí. Že by šli na barikády (a k soudu) kvůli projevům z čistého idealismu, to totiž – znaje poměrně dobře své Pappenheimské – naprosto vylučuji.

Opakuji, že ve chvíli, kdy píši tyto řádky, rozsudek dnešního trestního projednávání v Brně neznám. Ale už toho, že k němu vůbec došlo, bychom se měli nejen bát, ale zařídit se podle toho dopředu.