Lukáš Beer
V Houdkově „hejtomatu“, jenž má vyvracet zažité mýty a hoaxy, se lze mimo jiné seznámit s výkladem reagujícím na vlastní hlavou vytvořený, manipulativně formulovaný dotaz „anonyma“ následujícího znění: NECHÁPU, PROČ SE JIM ŘÍKÁ ROMOVÉ. UŽ OD DOBY, KDY PŘIŠLI NA NAŠE ÚZEMÍ, A TO DOKLÁDAJÍ HISTORICKÉ PRAMENY, SI SAMI ŘÍKAJÍ CIKÁNI. Už tento samotný „dotaz“ v sobě obsahuje sugestivní poselství, podle nějž „romské“ obyvatelstvo České republiky může poukazovat na staleté historické působení v těchto částech střední Evropy.
Houdek ve svém výkladovém textu posléze rádoby kompetentně vysvětluje, „jak je to ve skutečnosti“: Začíná historickým výkladem o 6., 9. a 11. století („Slovo Rom je odnepaměti součástí základní romské slovní zásoby, vyjadřuje příslušnost k romskému národu. Na rozdíl od něj slovo cikán v romštině nenajdeme...“) až najednou z ničeho nic skočí ve svém chronologicky pojatém textu do roku 1969, kdy se „v našem kontextu oficiálně poprvé slovo Rom objevilo v názvu organizace, která vznikla díky Pražskému jaru v roce 1969, Svazu Cikánů-Romů.“
Proč tolik mlžení? Historie cikánského etnika, obývajícího dnes Čechy a Moravu, sahá ve vztahu k našim zemím ovšem nejdále do roku 1945, a nikoliv do 6. či 9. století!
Zatímco v devadesátých letech mohl člověk v této zemi přeci jenom v častější míře narazit na objektivní texty, jež zcela jednoznačně čtenářům předkládaly informace, podle nichž současné cikánské etnikum obývající českomoravský prostor mělo z kulturního, ale i biologického hlediska poměrně málo společného s původními Cikány, žijícími v Čechách a na Moravě, zdá se, že pod náplavou všelijakého novodobého „romského“ aktivismu a nyní i v našich zemích narůstající multikulturalistické propagandy toto zásadní „vědění“ stále více ustupuje do pozadí. Mlžící výklad Lukáše Houdka je toho příkladem.
Do Druhé světové války žilo v Čechách a na Moravě něco přes 6000 Cikánů (z toho přibližně jedna třetina v Čechách a dvě třetiny na Moravě), přičemž čeští Cikáni v převážné míře kočovali, zatímco moravští Cikáni žili zčásti nebo zcela usazeně v osadách na jihu a jihovýchodě Moravy. Do tohoto počtu spadají i Sintové, německy hovořící Cikáni. Uvádí se, že pádu Protektorátu se dožilo 600 až maximálně 1000 zdejších Cikánů a existuje dokonce i jiný, precizní statistický údaj: 883. Cikánské etnikum, obývající dnes Českou republiku, ve své drtivé většině pochází z východního Slovenska a odlišuje se od původních Cikánů českomoravského prostoru z hlediska kulturního i „rasového“ (nebo řekněme politicky korektně raději „vzhledového“).
Již dva roky po konci Druhé světové války – a tedy ještě před komunistickým pučem – byl v Čechách a na Moravě hlášen oficiálně počet necelých 17 tisíc Cikánů. Pro většinu čtenářů určitě nebude ani novinkou konstatování, že statisíce příslušníků cikánského etnika, obývajícího naše země, se zde neobjevily z čista jasna, či se nejedná o důsledek mimořádné populační exploze autochtonního cikánského etnika, ale že ona vysoká čísla jsou dnes přímým výsledkem etnické (ale v podstatě i „rasové“) politiky poválečného československého státu, který cíleně vylikvidoval místní německou národní skupinu a její domovské území využil jako formu částečné populační náhrady k osídlení etnikem tomuto prostoru doposud naprosto cizím a s ním tudíž „biologicky a kulturně nesrostlým“. K těmto nebývale obrovským etnickým přesunům a operacím na našem území došlo z cílené politické vůle poválečného režimu. Což neznamená nic jiného, než že pokud by československá vláda tomuto procesu takto vyloženě nebyla nakloněna, ke stěhování zahraničních Cikánů do Čech a na Moravu by po válce v takovéto míře nikdy nedocházelo. Toto stěhování nevplývalo ze samotné vůle příslušníků cikánského etnika či z iniciativy jeho „vedoucích elit“. Jakékoliv hodnocení tohoto popsaného procesu ale ponechme teď stranou.
Ony horké české hlavy, ohánějící se dnes primitivními bláboly a nenávistnými verbálními útoky na adresu „nepřizpůsobivých spoluobčanů“, by si tedy konečně měly nalít čistého vína a přiznat si v první řadě, kdo a co je opravdovým viníkem a příčinou jimi kritizovaných jevů. O tomto procesu nerozhodovali figuranti, ale lídři a architekti. Nikoliv – jak se v českém prostředí říká – „nepřizpůsobiví“, kteří zcela legitimně naplňují své životní projevy svou „Bohem danou přirozeností“, nýbrž odbornost/diletantismus a nebo prozíravost/neprozíravost poválečné vlády Benešova československého státu a všech těch následujících československých a českých vlád, které se hlásily a dodnes hlásí k odkazu „Benešových dekretů“: všech těch konstruktérů a inženýrů, kteří plánovali a realizovali eliminaci německé menšiny v našich zemích, odněmčení českých zemí, a všech ideologů a kazatelů dosavadní české státní doktríny, jež vyzdvihují dodnes odkaz a právoplatnost poválečné etnické „čistky“ na český způsob.
Neuškodil by malý analogický výlet do říše rostlin, plodin a kytiček. Každý moudrý a zkušený zahradník je si zajisté vědom toho, že pěstování rozličných rostlinných kultur a druhů na vymezeném prostranství vyžaduje fundované znalosti o jednotlivých druzích – o jejich vlastnostech, schopnostech se přizpůsobit, o jejich afinitě k tomu či onomu prostředí, k té či oné půdě apod. Ne každý druh půdy té či oné rostlině dokonale prospívá, ale stejně tak i „vztahy“ mezi jednotlivými rostlinami nemusí být přirozeně vždy idylické, nehledě na to, jaký užitek ta či ona rostlina zahradníkovi přináší. Každá má své specifické vlastnosti. Na neidylických poměrech, daných přírodními vlohami, nezmění nic ani přihnojování, ani prostřídání míst pro pěstování určitých rostlin či plodin. V takovém případě neúspěchu může totiž jít jak o vyčerpání půdy, tak o nesnášenlivost rostlin. Nepomůže-li výměna země a její dobré zpracování, bývá na vině nevhodná kombinace rostlin. Proč se některým zeleninám (ale i květinám) nedaří ve společnosti druhů vysázených na stejném záhonu? Mnohdy se stejným květinám zase daří lépe při jiné kombinaci sousedství.
Rozhodne-li se zkušený pěstitel z nějakého důvodu zbavit rozsah celé jedné třetiny své zahrady určitého rostlinného druhu (vymýtit tuto rostlinu) a nechce-li tuto půdu ponechat navěky ladem a úpadku, musí přitom při výběru náhradního, možná i naprosto cizokrajného rostlinného druhu brát v úvahu, jak tento druh zapadne mezi místní faunu a floru a jaký dopad tento zákrok bude mít na místní biokulturu.
Jisté je, že naše „českomoravská zahrada“ v polovině minulého století prodělala nebývalou a zásadní cézuru. Jistě bychom v uplynulých staletích nalézali období, ve kterých se se toto prostranství podobalo krásně rozkvetlé zahradě více než jindy předtím. Stejně tak bychom nalezli etapy, kdy se pozorovateli naskýtal obrázek méně půvabný.
A opět nyní ponechme stranou kvalitativně hodnotící úvahu nad tím, jak se na našem českomoravském záhonu podepsal zahradnický experiment, který si zástupně dovolíme nazvat „Benešovým“...
