Tomáš Krystlík
 |
| V německých branných silách podle odhadu mohlo sloužit až 80.000 Čechů, mnohem více než v československých vojenských jednotkách na straně spojenců, což se dodnes v českých dějepisných pojednáních pečlivě zamlčuje. Ilustrační foto: archiv Lukáše Beera |
Právní aspekty
Dne 20. 11. 1938 byla s Německem uzavřena smlouva o otázkách státního občanství a opce, týkající se především obyvatel Československem odstoupených území, ale i Němců ve zbytkovém Československu a v cizině (č. 300/1938 Sb. z. a n., Deutsch–Tschecho-Slowakischer Vertrag über Staatsangehörigkeits- und Optionsfragen vom 20. November 1938), kterou čeští historici dodnes hojně dezinterpretují.
Stanovovala, že říšskoněmeckým státními příslušníky se k 10. 10. 1938 stávají bez ohledu na národnost a pozbývají československou státní příslušnost, kteří měli 10. 10. 1938 bydliště v novém říšskoněmeckém území a současně se (a) zde narodili před 1. 1. 1910, nebo ti, (b) kteří k 10. 1. 1920 pozbyli německou státní příslušnost. Podmínka (a) se týkala obyvatel území odstoupených Německu s výjimkou obyvatel Hlučínska, pro něž platila podmínka (b). Říšskoněmeckou státní příslušnost získaly také manželky dotyčných, jejich děti a vnuci a s nimi i jejich manželky. Manželka říšskou státní příslušností získat nemohla, pokud ji nezískal její manžel.
Kdo splnil ony předpoklady, dostal automaticky bez ohledu na národnost (sic), tedy i proti své vůli, říšskoněmeckou státní příslušnost přidělenu. Pokud měly osoby s přidělenou německou státní příslušností československou národnost, teoreticky jakoukoliv, zůstala jim zachována, nikdo se o ni nestaral, protože z německého státoprávního hlediska byli a jsou dodnes Němci definováni stále platným zákonem o říšské a státní příslušnosti z 22. 7. 1913 (Reichs- und Staatsangehörigkeitsgesetz, RuStAG, dnes s malými terminologickými úpravami pro SRN s názvem Staatsangehörigkeitsgesetz, StAG) pouze německou státní příslušností, ne národností (Deutscher ist, wer die deutsche Staatsangehörigkeit besitzt, Němec je ten, kdo má německou státní příslušnost).
Osoby neněmecké národnosti, které obdržely touto německo–česko-slovenskou smlouvou z 20. 11. 1938 říšskoněmeckou státní příslušnost, mohly podle ní do 29. 3. 1939 optovat pro československou státní příslušnost; osoby německé národnosti nesměly (sic). Tvrdí-li čeští dějepisci, že si Němci v odstoupených územích dobrovolně vzali německou státní příslušnost, nebo že mohli optovat pro ČSR, lžou. Karpatští Němci se na Slovensku říšskými státními příslušníky nestali, pokud neměli bydliště ve slovenských územích odstoupených v roce 1938 říši: v Petržalce (Engerau) a v Devíně (Theben).
Recipročně mohli podle mezistátní smlouvy z 20. 11. 1938 optovat do 29. 3. 1939 pro německou státní příslušnost i českoslovenští státní příslušníci německé národnosti v Česko-Slovensku s výjimkou osob, které nabyly československého státního občanství po 30. 1. 1933 (tj. po nástupu německého nacionálního socialismu k moci) a až do té doby byly německými nebo rakouskými státními příslušníky. Osoby, které optovaly pro ČSR, zůstaly bydlet v odstoupených územích na česko-slovenský, později na protektorátní pas.
Ve smlouvě se dále pravilo, že německá vláda může do 10. 7. 1939 projevit přání, aby českoslovenští státní příslušníci přistěhovavší se po 1. 1. 1910 do těchto území, pokud podle této smlouvy nenabyli říšskoněmeckou státní příslušnost, opustili do tří měsíců území Německé říše s tím, že je česko-slovenská vláda přijme na své území. Z tohoto ustanovení plyne, že optantům vystěhování z odstoupených území nehrozilo (sic). Čeští historici však tvrdí opak. Totéž přiznávala smlouva zcela analogicky se stejným termínem i osobám německé národnosti přistěhovavším se do Č-SR. Ale ani jedna smluvní strana možnosti vystěhování nevyužila.
Osobám z obou států, které se stěhovaly, smlouva zaručovala, že si s sebou mohou vzít veškerý movitý majetek. Vývoz peněz, cenných papírů a sbírek velké historické a kulturní hodnoty mělo upravovat zvláštní ujednání. O nemovitý majetek měly možnost se starat ze zbytkové Č-SR, později z protektorátu. Nestaraly-li se, byl stanoven nucený správce, který jim do protektorátu pravidelně posílal výnos z nemovitosti. To neplatilo pro židovský majetek, ten byl arizován.
Kdo z Čechů v odstoupených územích Německu německou státní příslušnost podle výše uvedené smlouvy neobdržel a chtěl ji mít, musel změnit na vlastní žádost svou národnost z české na německou. Totéž platilo i pro Čechy v pozdějším protektorátu.
Počty Čechů v odstoupených územích
Poslední československý census proběhl v roce 1930. Podle něho žili v územích odstoupených později Německu (mimo slovenských oblastí, tj. Petržalky a Devína) 2,818.942 Němci, 730.164 Čechoslováci [Seznam obcí a okresů RČS, které byly připojeny k Německu, Maďarsku a Polsku]. Údaje o složení obyvatelstva z pozdějších let, zejména ze září roku 1938, nejsou k dispozici. Přirozený nárůst obyvatelstva činil asi 0,5 % ročně.
Dle německého sčítání obyvatel ze 17. 5. 1939 žilo v území Říšské župy Sudety (Sudety v užším smyslu jen jako severní a severozápadní odstoupená území, bez Hlučínska, jihozápadních a jižních území) 2,943.187 obyvatel, z toho 2,640.417 Němců, 291.198 Čechů, kteří optovali pro ČSR, nebo jim německé občanství přiděleno nebylo a 174.150 Čechů, kteří obdrželi říšskou státní příslušnost a neoptovali pro ČSR, celkem tedy 465.348 Čechů. Detlef Brandes ale odhaduje počet Čechů zůstavších v Sudetech (v užším smyslu, tedy v Sudetengau) na 570.000 [Brandes 2012].
Některá území Čech, Moravy a Slezska se stala součástí jiných říšských žup – šlo o území připojená k Bavorsku (Reichsgau Bayerische Ostmark) s 90.382 obyvateli, k Rakousku (Reichsgau Oberdonau, Reichsgau Niederdonau) s 318.682 obyvateli a Hlučínska s 52.967 obyvateli ke Slezsku (Reichsgau Schlesien) – počty v různých pracích kolísají. V těchto územích žilo dalších cca 28.000 Čechů s protektorátní a 19.643 Čechů s říšskou státní příslušností. Zde je počet Čechů s protektorátním občanstvím jen odhadnut, protože odstoupená území Německu tvořila jen menší část stávajících žup a v původním území žup, zejména v rakouských, žilo již před odstoupením území relativně dost Čechů s československou státní příslušností. Josef Bartoš odhaduje, že jich tam v roce 1939 místo 28.000 žilo 36.550 [Bartoš]. V Hlučínsku podle německého sčítání lidu v roce 1939 žilo 52.805 obyvatel, z 98 % Němců. Většina hlučínského obyvatelstva se při sčítání v roce 1930 ale hlásila k československé národnosti (Moravci). Pro Česko-Slovensko prakticky nikdo z Hlučínska neoptoval, nebyl to jejich stát, byli k němu proti své vůli v roce 1920 přičleněni.
Celkový počet Čechů k 17. 5. 1939 na odstoupených územích Německu byl podle německého sčítání lidu cca 513.000 [Bohmann 1975], podle odhadu Bartošova kolem 600.000 [Bartoš]. Německé ministerstvo zahraničí ale uvádělo, že do Německa připadlo k 17. 11. 1938 vlivem nového vedení hranic 676.478 Čechů [Groscurth].
Češi, kteří dostali podle mezistátní smlouvy z 20. 11. 1938 říšské občanství a neoptovali, se tímto aktem stali německými státními příslušníky české národnosti. Dohromady Češi tvořili, podle různých odhadů, 10 nebo až 15 % z celkového počtu obyvatel Sudetengau (oficiální údaje z censu 1939: 2 až 19,8 % podle vládních krajů) obyvatelstva v územích odstoupených Německu. Ve dvou odstoupených okresech měli Češi s německou příslušností většinu: v bíloveckém 30.592 oproti 19.644 osobám německé státní příslušnosti i národnosti a v opavském 25.234 proti 20.644, v okrese zábřežském 28.788 versus 28.905 [Bohmann 1959]. Připočteme-li tam žijící Čechy, kteří optovali, respektive optovat stačili, měli Češi v těchto okresech výraznou, přibližně dvojnásobnou převahu nad Němci.
Ralf Gebel ale uvádí, že počet Čechů s protektorátním občanstvím byl vyšší, než zjistilo německé sčítání lidu v roce 1939, v konkrétním případě ústeckého vládního kraje o cca čtvrtinu, a odhaduje, že jich bylo jen v Říšské župě Sudety ne 291.198, nýbrž kolem 400.000 [Gebel]. Aby to bylo složitější, tak většina českých historiků a publicistů činí chybu, že z řad Čechů vylučuje ty, kteří neoptovali pro ČSR nebo nestačili optovat, např. [Bartoš – Borák], byť kritériem by měla být podle české praxe národnost a nikoliv státní příslušnost podle německého právního úzu.
Dost Čechů přijalo po odstoupení území dobrovolně německou národnost, tj. zažádali si o ni. Kolik jich bylo, nikdo nezjistil. Ernst Müller, odpovědný v Říšské župě Sudety za národnostní otázku, odhadoval v roce 1943 počet Čechů v župě, kteří se přihlásili k německé národnosti, na 100.000 [Zimmermann, Gebel]. I v protektorátu stoupal značně jejich počet, z 189.000 osob německé národnosti k 1. 3. 1940 na 235.000 v červnu 1940 a 245.000 k 1. 10. 1940 [Brandes 1999, Küpper]. Počet Čechů v protektorátu, kteří se přihlásili k národnosti německé a dostali německou státní příslušnost, se nedá oddělit od Němců českých zemí, kteří mezi válkami pod nátlakem nebo machinacemi sčítacích komisařů jim byla připsána při československých sčítáních lidu v létech 1921 a 1930 československá národnost, a od do protektorátu se přistěhovavších Němců odjinud, zejména ze staré říše.
Zajímavé také je, že zatímco v roce 1939 bylo v Říšské župě Sudety podle sčítání lidu 291.198 Čechů s protektorátní státní příslušností, tak do konce roku 1944 stoupl jejich počet podle Volkera Zimmermanna, odhadem na 400.000 až 600.000. Ralf Gebel ale udává přírůstek českých zaměstnanců z protektorátu do Říšské župy Sudety takto: 45.000 v roce 1942, začátkem dubna 1944 84.351 a k tomu 18.000 pendlerů [Gebel]. Detlef Brandes udává, že v roce 1944 pracovalo v Sudetech 102.000 Čechů přistěhovalých tam z protektorátu za prací [Brandes 2012], Zimmermann 102.358 v dubnu 1944. Zimmermann uvádí, že přes 29.000 pendlerů překračovalo koncem roku 1944 denně hranice do sudetské župy za prací [Zimmermann], Suppan naproti tomu píše o 85.000 pendlerech v dubnu 1944 [Suppan].
Mezi nimi byli i ti, kteří Sudety po jejich odstoupení Německu opustili. Nahrazovali muže nasazené v branných silách. Vysoký podíl Čechů byl zaměstnán zejména u říšských drah, pošt, v silniční správě, čeští lékaři pracovali v sudetských nemocnicích. Sudetoněmečtí šéfové podniků a vedoucí pracovníci s nimi mnohdy mluvili česky [Zimmermann]. Již na podzim roku 1939 byl podíl českých horníků s protektorátní státní příslušností v dolech ústeckého vládního kraje 41,7 %. Podíl českých zaměstnanců v sudetoněmeckých podnicích odhadl Henlein v prosinci 1940 na jednu čtvrtinu až jednu třetinu celkového osazenstva [Gebel]. Podle údajů z června 1944 tvořili Češi s dalšími skupinami zahraničních dělníků 50 % všech pracovních sil v Říšské župě Sudety [Gebhart – Kuklík]. V srpnu 1941 hlásil Zemský pracovní úřad v Říšské župě Sudety 122.000 neobsazených pracovních míst. Navzdory všeobecnému zákazu zaměstnávat ve veřejných službách a úřadech Čechy s protektorátním občanstvím (výjimkou byl post starosty), bylo jich v opavském vládním kraji začátkem roku 1944 zaměstnáno 1477 [Gebel].
Říšská pošta zaměstnávala v říjnu 1943 kolem 3000 Čechů s protektorátním občanstvím, pro Říšské dráhy pracovalo jich dokonce 12.000, pro říšského lesmistra 150 Čechů z protektorátu a v dalších odvětvích tomu bylo podobně. Dotazy říšskému kancléřství od říšského vedoucího v Reichsgau Sudetenland (Říšská župa Sudety), zda smí zaměstnat v záchranné službě české protektorátní lékaře a v dalších veřejných službách, byly v Berlíně postupovány k rozhodnutí ministerstvu vnitra, aby kancléřství nemuselo v intencích Hitlerových pokynů odpovídat záporně [Brandes 1999]. Hitler později, po prezentaci těchto počtů v rozhovoru s Frankem 26. 1. 1944, kdy Frank zdůraznil, že náhlé odvolání těchto sil by mělo nedozírné následky, nařídil, „že tyto síly mohou prozatím zůstat v říši, ale v budoucnu nesmí být (v říši mimo protektorát) žádné úřednické místo obsazeno Čechem (s protektorátní státní příslušností)" [Küpper].
Nabývání německé státní příslušnosti
Dle německého sčítání obyvatel ze 17. 5. 1939 žilo v území Říšské župy Sudety, tj. bez Hlučínska, jihozápadních a jižních odstoupených území Německu 174.150 Čechů s přidělenou německou státní příslušností, kteří neoptovali. V územích připojených v roce 1938 k jiným německým župám žilo dalších 19.643 neoptovavších Čechů s přiděleným říšským občanstvím (podle některých historiků jich bylo více).
Zvláštní položku tvořili obyvatelé Hlučínska, které bylo versailleskou smlouvou přiděleno ČSR. Protože v právním státě nepozbývají obyvatelé státní příslušnosti aktem připojení území k cizímu státnímu útvaru, byla jim podle výše uvedené smlouvy 20. 11. 1938 německá říšská státní příslušnost v listopadu 1938 ne přidělena, nýbrž vrácena. Naprostou většinu hlučínského obyvatelstva z celkem 58 805 podle německého sčítání lidu v roce 1939 tvořili Moravci, kteří se při sčítání v roce 1930 hlásili k československé národnosti (k moravské nebo slezské se hlásit nemohli).
Kdo měl německou státní příslušnost a nebyl Žid, tj. měl maximálně 50 % židovské krve, musel rukovat do německých ozbrojených sil, kdo měl protektorátní státní příslušnost, nesměl. Hitler ve svém projevu z 26. 9. 1938 prohlásil: „Mohu ujistit, že žádný Čech vykonávat službu v německém vojsku nemůže, ba ani nesmí [Boberach].“
Dost Čechů v odstoupených územích, kteří neobdrželi říšskou státní příslušnost a chtěli ji mít, a taktéž Češi v protektorátu, kteří ji chtěli získat, si mohli o ni zažádat. Pokud jim úřady vyhověly, tak tak podléhali odvodu. Přiznávání německé státní příslušností v protektorátu se řídila směrnicí říšského ministerstva vnitra z 29. 3. 1939. Tento výnos stanovil: „Německé národní příslušnosti je ten, kdo se sám považuje za příslušníka německého národa, pokud tuto proklamovanou sounáležitost stvrzuji určité skutečností jako jazyk, výchova, kultura atd. Osoby cizorodé krve, zejména Židé, nejsou příslušníky německého národa nikdy, i když za ně dosud byli označování… Vzhledem k tomu, že proklamované sounáležitostí s německým národem přináleží podstatný význam, lze za příslušníka německého národa považovat spíše toho, kdo jest zčásti či zcela jiného kmene, např. českého, slovenského, ukrajinského, mad'arského nebo polského."
Asimilováni měli tedy být nejenom ti, kdo se hlásili k německému národu, ale í lidé s německými kořeny – to znamená osoby, u nichž byl jejich německý původ prokazatelný nebo i jen domnělý. Ty směly být odmítnuty jen „ojedinělých případech“ a sice tehdy, pokud se „hlásily k cizímu národu a pro něj i pracovaly" [Brandes 2012, Němec, P.]. 20. 6. 1939 vydal říšský protektor pokyn oberlandratům, aby etnické Němce evidovali formou dotazníků a na jejich podkladě vydávali průkazy státní příslušnosti. Pří posuzování příslušností k německému národu je kromě jazyka, školního vzdělání, činností v německých organizacích třeba ověřovat morální a politické chování, to, co jedinec dokázal, rasové rysy a podíl německé krve, jemuž je třeba „přičítat význam vůbec největší". Lze jej předpokládat, pokud jeden z prarodičů byl nebo je Němec (sic), stálo ve směrnici říšského protektora.
Mnoho Němců českých zemí bydlících v protektorátu o říšské občanství kvůli službě v Pracovní službě (Arbeitsdienst) a odvodům do ozbrojených sil neusilovalo a pokud ho již nabyli, snažili se ho zbavit. Z 234.919 osob vytipovaných protektorátními úřady jako etničtí Němci se do německých řad do 1. 6. 1940 nepřihlásilo 22.709.
Německý národnostní soupis
Deutsche Volksliste, německý národnostní soupis (DVL, niemiecka lista narodowa, volkslista) zavedený 4. 3. 1941 byl promyšlený a značně velkorysý německý pokus z co nejvíce osob v okupované Evropě učinit Němce bez ohledu na rasová kritéria.
Netýkal se ale protektorátu a československých území odstoupených Německu v roce 1938. Jeho idea vycházela ze skutečnosti, že mezi obyvateli meziválečného Polska se nacházelo hodně potomků etnických Němců připadlých při rozdělení Polska koncem 18. století mezi Rusko, Rakousko a Prusko, žijících především na západě a na jihu polského území. Osob československé národnosti se Deutsche Volksliste týkala, pokud neměly protektorátní státní příslušnost a pocházely-li z těch částí Těšínska, které byly v roce 1938 Československem odstoupeny Polsku.
Usedlé obyvatelstvo Slezska, polsky nebo slezskými dialekty hovořící, bylo německými úřady považováno za etnické (kmenové) Němce (Stammdeutsche, Volksdeutsche). Německý národnostní soupis (Deutsche Volksliste) měl čtyři tzv. oddělení (Abteilungen) podle stupně němectví.
Do oddělení I německého národnostního soupisu (DVL I neboli Deutsche Volksliste, Abteilung I) byli zapsáni lidé aktivně prosazující němectví v předválečném Polsku včetně Československem odstoupeného těšínského území v různých německých organizacích, jejich německý původ se nezkoumal. Ti směli vstoupit do NSDAP ihned.
Do DVL II (Deutsche Volksliste, Abteilung II) byli zapsáni lidé německé kultury a řeči, ale pasivní vůči prosazování němectví. Ti mohli vstoupit do NSDAP až po určité čekatelské lhůtě.
Do DVL III (Deutsche Volksliste, Abteilung III) byly zapsány polonizované osoby zpravidla již německy nehovořící, ale neprotivící se němectví (na rozdíl od osob z DVL IV), osoby cizího původu, které uzavřely sňatek s Němcem, tedy osoby hovořící slovanským jazykem, ale německého původu (deutschstämmig), tj. Kašubové, Mazurové, Slezané, Wasserpoláci. Všechny za podmínky, že předtím nebyly členy předválečných polských politických organizací. Mohli si zažádat o tzv. německou státní příslušnost na odvolání (deutsche Staatsangehörigkeit auf Widerruf), přičemž maximální lhůta pro odvolání německého občanství ze strany státu byla deset let. Podle druhého výnosu o německém národnostním soupisu a o německé státní příslušnosti v začleněných východních územích z 31. 1. 1942 (Zweite Verordnung über die Deutsche Volksliste und die deutsche Staatsangehörigkeit in den eingegliederten Ostgebieten vom 31. Januar 1942. Reichsgesetzblatt, Jahrgang 1942, Teil 1, S. 51f., § 5) obdržely německou státní příslušnost na odvolání všechny osoby zapsané do DVL III.
Do DVL IV (Deutsche Volksliste, Abteilung IV) připadly osoby, které podlehly polonizaci a aktivně podporovaly polskost členstvím v polských politických organizacích a samy na sebe nahlížely jako na Poláky, dále osoby zcela neněmeckého původu, které podporovaly politiku Třetí říše. Mohly si ale o německou státní příslušnost na odvolání ihned po zápisu do DVL IV požádat a od 25. 4. 1943 byli všichni zapsaní v oddělení IV vedeni jako čekatelé na německou státní příslušnost na odvolání. Jen část z nich ji do konce války obdržela.
Osoby zapsané do DVL III a IV nesměly vykonávat úřad, kdežto osoby z oddělení I a II okamžitě. Kdo z osob československé národnosti se po polském záboru Těšínska v roce 1938 přihlásil k polské národnosti, aby tam mohl zůstat, připadl do oddělení III národnostního soupisu. (Teoreticky se tehdy mohl též přihlásit k národnosti německé.) Pro protektorát optovat po německém záboru polského Těšínska nemohl, tato možnost neexistovala. Muži zapsaní do DVL I, II, III podléhali vojenské povinnosti, z DVL IV pouze ti, kteří německou státní příslušnost na odvolání obdrželi [Pešek – Tůma – Kittel - Miller].
Německé úřady začaly zapisovat do Deutsche Volksliste, do německého národnostního soupisu počínaje 28. 10. 1939 nejdříve osoby na území bývalého Polska připadlého Německu. Později tak činily i v jiných okupovaných zemích, např. zapisovaly do ní slezské horníky v okupované Francii. Když byl dvanáctým výnosem 25. 4. 1943 změněn zákon o říšském občanství (Zwölfte Verordnung vom Reichsbürgergesetz vom 25. April 1943, 12. výnos říšského zákona o občanství z 25. 4. 1943), nesměli již nabývat německou státní příslušnost Židé a Cikáni. Od 19. 5. 1943, začaly se zápisem, ale pouze do oddělení I a II německého národnostního soupisu (Deutsche Volksliste, Abteilung I a II), u osob německého původu na Ukrajině se zpětnou účinností (platností) od 21. 6. 1941 a v bývalých jugoslávských územích Dolního Štýrska, Kraňska, Korutan s taktéž se zpětnou účinností a to od 14. 4. 1941.
Povolávání do německých ozbrojených sil
Déle usedlí Češi v odstoupených územích Německu obdrželi za podmínek uvedených v Deutsch-tschecho-slowakischer Vertrag über Staatsangehörigkeits- und Optionsfragen vom 20. November 1938, ve Smlouvě mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb. z. a n. jako Němci přidělenu německou státní příslušnost bez ohledu na národnost, a to aniž se jich někdo ptal. A museli rukovat. Pokud muži s přidělenou německou státní příslušností neněmecké národnosti optovali pro ČSR, vyhli se službě v německých ozbrojených silách.
O těchto skutečnostech čeští dějepisci svorně a zarytě mlčí. Jediný, kdo se tímto tématem dosud zabýval, s teritoriálním omezením na Hlučínsko, je historik František Emmert. Ve své knize však, ač též právník, zcela nepochopitelně dezinterpretoval onu Smlouvu o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb. z a n. tvrzením, že „jinak Češi zůstali jak v protektorátu, tak i v Sudetech pouze protektorátními občany bez říšské státní příslušnosti“, což se příčí skutečnosti [Emmert].
Principiálně platilo: Kdo měl německou státní příslušnost (i židovští míšenci I. stupně, tj. s 50 % židovské krve), musel k odvodu a byl-li schopen vojenské služby, musel rukovat. Tak se stalo, že se v řadách německých ozbrojených sil ocitly osoby české (podle předválečného úzu: československé) národnosti. Z německého státoprávního hlediska byla národnost lhostejná. Podle definice byl Němec ten, kdo měl německou státní příslušnost. Od roku 1935 z toho byli vyloučeni Židé (a míšenci s více než 50 % židovské krve) a teprve během války i Cikáni.
Následující odhad je učiněn z faktu, že polovinu populace tvoří muži a z nich téměř polovina je schopná odvodu, z počtu (1) 193.793 osob české (československé) národnosti s německým občanstvím v odstoupených územích z německého sčítání lidu k 17. 5. 1939, (2) z cca 45.000 Hlučíňanů-Moravců hlásících se při sčítání lidu v roce 1930 k československé národnosti, počet osob československé národnosti odešlých z Hlučínska v roce 1938 do vnitrozemí odhadnut na 4000, (3) z 124 859 osob hlásících se k československé národnosti v polském, později německém záboru Těšínska [Seznam obcí a okresů Republiky česko-slovenské, které byly připojeny k Německu, Maďarsku a Polsku] minus cca 30.000 přestěhovavších se ke konci roku 1938 do vnitrozemí [Rataj]. Ty byly coby Slezané po německé okupaci polských území považovány za osoby německého původu (deutschstämmig), slezská národnost platila principiálně za německou, zapsány do německého národního soupisu, do oddělení III (Deutsche Volksliste, Abteilung III). Obdržely německou státní příslušnost na odvolání (deutsche Staatsangehörigkeit auf Widerruf) a muži museli rukovat.
V německých branných silách podle odhadu tedy mohlo sloužit až 80.000 Čechů (sic), mnohem více než v československých vojenských jednotkách na straně spojenců, což se dodnes v českých dějepisných pojednáních pečlivě zamlčuje.
Zatímco se v územích odstoupených Německu v roce 1938 nedá prokázat rozlišování spolehlivosti rukovavších podle národnosti, volkslistářům z oddělení III a IV se, zřejmě kvůli velkoryse stanoveným podmínkám nabývání německé státní příslušnosti, nepříliš důvěřovalo, panovala obava, že by mohli narušovat morálku v bojových útvarech, takže byli relativně často přidělováni do nebojových, strážních útvarů. Obdobným způsobem se zacházelo s Čechy v protektorátu, kteří si změnili národnost na německou. Jenže strážní oddíly, a to i v koncentračních táborech, spadaly pod SS (neplést si s bojovými vojenskými útvary Waffen-SS).
Na závěr pro úplnost poznamenejme, že bývalí českoslovestí státní příslušníci i Židé (sic) ze slovenských a podkarpatskoruských územích odstoupených vídeňskou arbitráží Maďarsku a zabraných po rozpadu Č-SR podléhali vojenské povinnosti a rukovali do maďarské armády, Židé ale pouze do technických praporů. Do maďarské armády rukovali i Slováci a Rusíni z těchto území. Karpatští Němci, to jest bývalí českoslovenští státní příslušníci německé národnosti žijící k 15. 3. 1939 ve Slovenské republice, se nestali říšskými státními příslušníky, rukovat do Wehrmachtu nemuseli, ale mohli tak učinit na zcela dobrovolném základě. Učinili-li tak, obdrželi po narukování německou státní příslušnost.
Češi s protektorátní státní příslušností a Poláci z Generalgouvernementu jako jediní z okupovaných národů Německem bojovat v německých ozbrojených silách nesměli. Ke konci války se nasazení prvních českých dobrovolníků již připravovalo, ale nedošlo k němu. Ostatním národům byl boj v německých ozbrojených složkách na základě dobrovolnosti umožněn a to většinou zformováním jednotlivých cizineckých divizí Waffen-SS.
Zdroje:
Bartoš, Josef: Okupované pohraničí a české obyvatelstvo 1938–1945. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1978
Bartoš, Josef; Borák, Mečislav: Češi v Říšské župě Sudety. In: Hořák, Martin; Jelínek, Tomáš (eds.): Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí. Studijní materiál pro učitele dějepisu, Galén, Praha 2006
Boberach, Heinz (ed.): Meldungen aus dem Reich 1938–1939. Die geheimen Lageberichte des Sicherheitsdienstes der SS. Bd. 11. Pawlak Verlag, Herrsching 1984
Bohmann, Alfred: Das Sudetendeutschtum in Zahlen. Handbuch über den Bestand und die Entwicklung der sudetendeutschenvolksgruppe in den Jahren von 1910 bis 1950. Die kulturellen, soziologischen und wirtschaftlichen
Verhältnisse im Spiegel der Statistik. Sudetendeutscher Rat, München 1959
Bohmann, Alfred: Menschen und Grenzen. Band 4: Bevölkerung und Nationalitäten in der Tschechoslowakei, Köln 1975
Brandes, Detlef: Die Tschechen unter deutschem Protektorat. Teil I und II, R. Oldenbourg, München, 1969, 1975; česky: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939–1945. Prostor, Praha 1999
Brandes, Detlef: Umvolkung, Umsiedlung, rassische Bestandsaufnahme. NS-„Volkstumspolitik“ in den böhmischen Ländern. Veröffentlichungen des Collegium Carolinum 125. Oldenbourg Verlag, München 2012; česky: Germanizovat a vysídlit. Nacistická národnostní politika v českých zemích. Prostor, Praha 2015
Emmert, František: Češi ve wehrmachtu. Zamlčené osudy. Vyšehrad, Praha 2005
Gebel, Ralf: Heim ins Reich! Konrad Henlein und der Reichsgau Sudetenland 1938–1945. Oldenbourg, München 1999
Gebhart, Jan; Kuklík, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české XV. b. Paseka, Praha 2007
Groscurth, Helmuth: Tagesbücher eines Abwehroffziers (1938–1940). Deutsche Verlags-Anstalt, Stuttgart 1970
Habel, Fritz-Peter: Eine politische Legende. Die Massenvertreibung von Tschechen aus dem Sudetengebiet 1938/39. Langen–Müller, München 1996
Küpper, René: Karl Hermann Frank (1898–1946). Politische Biographie eines sudetendeutschen Nationalsozialisten. Oldenbourg, München 2010; česky: Karl Hermann Frank (1898–1946). Politická biografie sudetoněmeckého nacionálního socialisty. Argo, Praha 2012
Němec, Petr: Die Lage der deutschen Nationalität im protektorat Böhmen und Mähren unter dem Aspekt der „Eindeutschung“ dieses Gebiets. In: Bohemia, 32/1991
Pešek, Jiří, Tůma, Oldřich, Kittel, Manfred, Miller, Horst (eds.): Německé menšiny v právních normách 1938–1948. Československo ve srovnání s vybranými evropskými zeměmi. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2006
Rataj, Jan: O autoritativní stát. Ideologické proměny české politiky v druhé republice 1938–1939. Karolinum, nakladatelství Univerzity Karlovy, Praha 1997
Seznam obcí a okresů RČS, které byly připojeny k Německu, Maďarsku a Polsku. Stav ke dni 28. listopadu 1938. Státní ústav statistický, Praha 1939
Suppan, Arnold: Hitler – Beneš – Tito. Konflikt, Krieg und Völkermord in Ostmittel- und Südsosteuropa. Institut für Neuzeit- und Zeitegeschichtsforschung. Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, Wien 2014
Zimmermann, Volker: Die Sudetendeutschen im NS-Staat. Klartext, Essen 1999; česky: Sudetští Němci v nacistickém státě. Politika a nálada obyvatelstva v říšské župě Sudety (1938–1945). Prostor, Argo, Praha 2001
Tento text vyšel na autorově blogu a je zde převzat s jeho laskavým souhlasem. Do diskuse k článku se lze zapojit pod uvedeným odkazem.
