 |
| Shodou okolností (?) prakticky ve stejný čas, kdy si homosexualisté připomínají „historickou událost“ Christopher Street Day, rozhodl severoamerický Supreme Court o legalizaci stejnopohlavních manželství ve všech státech USA. Facebook zavedl jako signál sympatie s tímto rozhodnutím pro své uživatele možnost opatřit svůj profilový obrázek duhovými barvami. Učinil tak i zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg. |
Akce tureckého homosexualistického hnutí spadala do vlny podobných „pochodů hrdosti“ v dalších zemích, které se souhrnně nazývají „Christopher Street Day“ (CSD) – což je označení pro „historický milník“ v dějinách „LGBT komunity“. Ale co se za touto událostí ve skutečností skrývá?
Christopher Streed Day je považován za „mezinárodní svátek homosexuálů, leseb a transgender-osob“. Pod tímto názvem se „pochody hrdosti“ konají dnes za podpory místních starostů a radních v německých městech, ve Vídni se oslavám zase říká „Rainbow Parade“ a správci města vyzdobují duhovými vlajkami nejen svou radnici, ale i vídeňské tramvaje, aby tak demonstrovali záviděníhodnou „otevřenost světu a toleranci“, která prý panuje v jejich metropoli. Pochody CSD mají připomínat „legendární povstání“ homosexuálů ze dne 28. června 1969, které vypuklo v podniku „Stonewall Inn“ na Christopher Street v New Yorku. Tehdy prý homosexuálové úspěšně bojovali za své „osvobození“.
Pídíme-li se po detailech, dozvíme se většinou pouze to, že se tehdy homosexuálové stali obětí násilného policejního zákroku – že se ale bránili a tim zažehli jiskru v boji za své osvobození a v boji „proti homofobii“. Česká Wikipedia k tomu například uvádí: „28. června 1969 se po opakovaných raziích newyorských policistů v baru Stonewall Inn místní gay komunita vzbouřila a začala s policisty bojovat. Pouliční bitvy trvaly několik dní, do bojů se zapojilo přes 2 000 protestujících. Jednalo se o první americké, a zřejmě i světové, vystoupení gayů a lesbiček v boji za jejich požadavky, a jako takové bývá uváděno jako počátek moderního homosexuálního hnutí.“ To ale není celý příběh.
Bar „Stonewall Inn“ byl odbytištěm a překupnickým místem drog, kontrolovaným italskou mafií, a také se zde ilegálně naléval alkohol. „Štamgasti“ zde byli drogově závislí jedinci, transvestité, dospělí homosexuálové a nelzetilí mužští prostituti (pod 18 let), kteří dospělým homosexuálům nabízeli sex za peníze. O mnohých šestnáctiletých nebo sedmnáctiletých prostitutech, kterým se říkalo „barboys“, říkávala jedna z mála místních návštěvnic, která byla ženského pohlaví: „Mnozí z těch děcek mi říkají mami.“ K 30. výročí těchto událostí napsal list Berliner Zeitung v roce 1999: „Bar Stonewall byl nacpaný mladými muži, mezi nimi drag-queens [osoby mužského pohlaví upravující se zevnějškem jako ženy], hipísáci a chlapci ze zpustlých městských čtvrtí. Mnohým hostům bylo pod 18 let.“
Samotná policejní razie nebyla nic neobvyklého. Kdyby ovšem hosté a zaměstnanci podniku nezačali po policii házet mince, plechovky od piva a kameny. „Vzbouřencům“ se navíc podařilo policisty zavřít v podniku a zabarikádovat výchozí dveře vytrženými parkovacími hodinami. Rozbitým oknem „vzbouřenci“ do objektu nalévali benzín a zapálili jej. Heslo znělo: „Roast the pigs alive!“ („Usmažte policajty!“). John O‘Brien, jeden ze zakladatelů politické skupiny homosexuálů „Gay Liberation Front“, byl při tom mezi těmi nejaktivnějšími. O několik let později přiznal: „Naším cílem bylo policisty zranit. Chtěl jsem tyto policajty zabít.“
Stejně tak byl u toho i homosexuální spisovatel Lucian K. Truscott. Jako očitý svědek popřel jeden ze dvou hlavních mýtů ohledně této události, které dnes jsou rozšiřovány. Pro New York Times napsal: „Jeden z největších mýtů okolo Stonewallu je ten, že nepokoje prý představovaly povstání homosexuální komunity proti útisku trvajícímu celá desetiletí. To by odpovídalo pravdě, kdyby Stonewall ,homosexuální komunita‘ nějakým způsobem pravidelně frekventovala. Ale štamgasti byli především teenageři z Queens, Long Islandu a New Jerey a několik ,drag queens‘ a mladíci bez střechy nad hlavou, kteří okupovali opuštěné domy na Lower East Side. (...) Dalším mýtem je, že razie ve Stonewallu byla součástí širšího policejního opatření proti homosexuálním barům v létě 1969, protože se tento rok konaly volby do funkce starosty. Ve skutečnosti byla akce ve Stonewallu provedena policejním inspektorem Seymourem Pinem a úředníky mravní policie. Dělo se tak, aniž by o tom věděli policisté místního revíru, protože vůči nim existovalo podezření, že přijímali úplatky od podniku Stonewall a od jiných homosexuálních barů ve čtvrti, kontrolovaných mafií. Inspektor Pine jmenoval dva důvodu pro tuto razii: Jednak se v baru Stonewall prodával alkohol bez licence, což souhlasí. Kromě toho byl využíván vyděračským okruhem mafiánů, který rekrutoval homosexuální štamgasty, jež pracovali na Wall Street, což zřejmě také odpovídá pravdě“ (zdroj).
Ve své knize The Politics of Homosexuality píše Toby Marotta, absolvent Harvardské univerzity: „Protože homosexuální bary v New Yorku byly kontrolovány mafií (...), bylo pro seriózního obchodníka téměř nemožné, aby otevřel homosexuální bar s normálním složením návštěvníků. (...) Stonewall [byl] jeden z nejznámějších barů kontrolovaných mafií.“ (Zdroj: Marotta, Toby: The Politics of Homosexuality, Houghton Miffl in Company Boston 1981, s. 74.) Vedoucí policejního zásahu, Seymour Pine, později řekl: „Nešlo nám o homosexuály. Šlo nám o mafii“ (zdroj).
Mezitím obklíčená policejní jednotka si vyžádala posilu – také proto, že množství lidí, zúčastněných na nepokojích mimo bar, neustále narůstalo. Teprve po dlouhých hodinách měla policie situaci opět pod kontrolou. Bylo několik zraněných a několik osob bylo zatčeno. Interiér baru Stonewall kompletně vyhořel. Protesty pokračovaly další tři dny.
Homosexualistické organizace dodnes tvrdošíjně tvrdí, že při nepokojích šlo o „osvobození“ od útisku. Ale co má drogová závislost, transvestismus, prostituce nezletilých mladíků a jejich sexuální vykořisťování společného se „svobodou“ a „emancipací“? Pravda – mnohé paralely s "gay life style" (drogy, prostituce, sociální a společenská spodina) zde nalézáme, nicméně je stále druhořadé, že cílem zásahu policejní jednotky se stal homosexuální bar. A je dobré vědět, že policie zde neřešila sexuální orientaci zúčastněných osob, ale šlo jí o potírání jiných jevů.
V diskusním fóru jedněch německých homosexuálních stránek pro mládež jeden z postižených upřímně přiznává: „Ten, kdo oslavuje Stonewall, ten oslavuje pokus o zlynčování k smrti hrstky policistů velkou přesilou lidí. Jsem rád, že skoro žádný heterosexuál neví, co se ve Stonewallu skutečně odehrálo, protože kdyby věděli, co homosexuálové oslavují, tak by mnozí cítili znechuceni a cítili by odpor k těm, co oslavují pokus o zavraždění zlynčováním, a sice naprosto právem!“ (-lb-: Tento text vychází z článku Marion Gebertové: Christopher Street Day – Mythen und Tatsachen)
