Mariánskolázeňský případ sadisty Leo Kleina a ty ostatní

Před 70 lety kryla vyšší místa zločiny dvacetiletého ředitele nemocnice 
Lukáš Beer

V tzv. Halbmayrově domě – donedávna ještě symbol 
Mariánských Lázní – fungovala po válce tzv. výpomocná 
nemocnice, kde se na německých pacientech a na německém
 zdravotním personálu dopouštěl těžkých zločinů 
dvacetiletý ředitel Leo Klein.

Na osm set tisíc českých zlatokopů vtrhlo v létě před sedmdesáti lety do vesnic a měst, z nichž byli vyháněni čeští Němci“, píše se úvodem v článku Ivana Motýla (Rabování Čechů v pohraničí v létě 1945 je dějinná ostuda), který vychází v aktuálním vydání časopisu Týden. Před nedávnem vycházel na Našem směru krátký seriál, pojednávající mj. o polemice části bezprostředně poválečné české nekomunistické inteligence ohledně „odsunu“ sudetských Němců. Několikrát zde bylo zmíněno jméno novináře Michala Mareše, na tehdejší dobu odvážného kritika „odsunu“, ale i neutěšených a zčásti vyloženě zločineckých poměrů v pohraničních oblastech po zmíněném vpádu statisíců „českých zlatokopů“. Mareš (1893–1971) tak činil na stránkách časopisu Dnešek, pro který napsal několik, tehdejší českou veřejnost a český tisk pobuřujících článků – část z nich vyšla v seriálu nazvaném „Přicházím z periferie republiky“. Mareš považoval za svou novinářskou čest nemlčet o skutečnostech, kterých byl svědkem. Na druhou stranu bychom ale neměli zapomínat, že jeho kritika „odsunu“ Němců argumentovala především, a někdy i výlučně, hospodářským aspektem. Jeho reportáže se snažily čtenářstvu vysvětlit, že odstraněním Němců se odstraní potřebná pracovní síla, která pak bude v pohraničí chybět. Mareš zastával názor, že Němce, kteří se „neprovinili“, by bylo rozumnější v Československu ponechat, ale jejich děti bylo třeba posílat do českých škol a nakonec prostřednictvím asimilace tak učinit se sudetských Němců „dobré Čechy“.

Mareš mluvil s lidmi v pohraničí, prováděl rešerše na policejních stanicích a na základě toho vznikaly jeho reportáže. Nejzajímavější reportáže byly ty, které obsahovaly zprávy o zločinech a masakrech, jež se v pohraničí děly. Ale ještě v mnohem větší míře se věnoval rozkrádání a „hospodaření“ nových českých přistěhovalců-kolonizátorů a správců. V roce 2009 vydalo nakladatelství Academia velmi rozsáhlý svazek, který obsahuje nejen Marešovy poválečné reportáže, ale i reakce a repliky jiných publicistů a tiskovin na jeho články.

Zejména Marešův článek z časopisu Dnešek z 6. března 1947 vyvolal nebývalou pozornost. Článek nesl název „Opět propagujeme vlčí svobodu čili Puč a diktatura v České Kamenici“ a autor v něm odhalil zvěrstva páchaná v České Kamenici skupinou samozvaných vládců a partyzánů. Články se staly dokonce předmětem jednání československé vlády a Národního shromáždění a Mareš si kvůli nim vysloužil nevoli komunistických politiků a komunistického tisku. Případ v České Kamenici byl sice nakonec vyšetřován, ale mnozí se jej snažili zlehčovat. Hned v březnu 1948 byl pak Mareš zatčen a odseděl si sedm let v kriminálu.

Následující úryvky jsou z jeho několika reportáží, které vycházely v časopisu Dnešek v letech 1946 a 1947. Nutno dodat, že podobných postřehů popisuje Mareš ve svých článcích celé tucty – úvodem zmíněný případ z České Kamenice:

Nakládalo se zde s uvězněnými skutečně nelidsky. Jako příklad uvádím: Osoby, proti kterým nebylo zavedeno trestní řízení a u kterých chyběl důvod k zatčení, byly týrány tímto způsobem: přes holá chodidla byly tlučeny a celé tělo jim bylo rozšviháno karabáčem (...). Tlučení pěstí do obličeje a kopání do břicha bylo běžným zjevem. Jiný např. musel dát hlavu mezi dvě židle, svléci kalhoty a byl řezán tak dlouho, až omdlel. Byl polit studenou vodou a když nabyl vědomí, byl tlučen znova (...). Dále např. jedna dívka byla seřezána tak, až se pokálela, načež musela svoje výkaly snísti. Jinému byla propálena plamenem ruka. Vlastní otec, jemuž syn musel napřed ukázat, jak má rozbitá záda, musel pak syna, ležícího na lavici, do těchto rozbitých zad karabáčem bíti. Z uvedeného je zřejmo, že jde o zcela nenormální sklony lidí, kteří mohli takto řádit za komisařského vedení Adolfa Charouse.

***

Vesnice nad líbeznou Ploučnicí na Českolipsku. Novopečený pantáta s přídělem takřka 30 ha půdy. Manželka líná jako veš, bezdětná. Pan „rolník“ má vysoké lesklé holínky a za jednou z nich zastrčenou pěknou žlutou rákosku. (...) Zelený germánský klobouček na hlavě se štětkou kamzíkovou. Pěkně se prochází po lánech kvetoucího obilí. Tucet hovězího dobytka, dva páry lesknoucích se koní dobře udržovaných, jedna radost se podívat na takové hospodářství. Přirozeně je tento muž proti jakémukoliv odsunu Němců na jeho majetku pracujících. Na dotaz, co bude, až Němci odejdou, na dotaz jasný proto, poněvadž pan statkář neumí opraviti ani svůj plot, praví ležérně: „To je ptaní, to je nějakej problém? S prázdným pytlem jsem přišel, s plným odejdu, dva roky jsem se parádně měl, vejlet do pohraničí se mi vyplatil, ňák bylo, ňáko bude...“

***

Nějak takhle to řekl Mistr Jan Hus: Přísámbůh, že Němec čestný člověku bližší jest, než Čech neřádný. Za tato slova by také dnes Hus byl ne-li upálen, to ne, tedy designován jako: Ejhle kacíř. (...) Slováci se dobře naučili od odsunovaných Němců svému dílu. A pak přišly Slovačky, že chtějí ihned nové šaty. „Proč?“ „Abychom mohly jít do kostela!“ „I tak se panu Bohu líbíte“, bylo odpověděno. „Ano, panu Bohu ano, ale ne hochům. Těm se líbí lépe oblečené Němky.“ Těžko takovému argumentu odolat a přes značné těžkosti byly Slovačky oblečeny podle svého přání. Pak přišli Slováci: „Nemůžeme vypadat hůře než Němci.“ I tu byly těžkosti s oblečením a obutím, ale stalo se! A pak se všichni do jednoho usnesli, že pojedou domů. Jaro začíná, kdo nám pole obdělá? Němci jsou odsunuti, Slováci odešli, čeští hrdinové práce na svůj úkol nestačí, ze šestnácti vagonů denně se vyrábí asi polovic. (...) Co tedy dělat? Měl bych pro to recept. Každý občan, který je pro odsun Němců, nechť zákonem je také povinen nastoupiti na jejich místo, kdykoliv a kamkoliv ho republika postaví. A bez řeči. Pak uvěříme také jeho pravému vlastenectví. A běda tomu, kdo by se zachoval tak jako ti, kdož dnes na hranicích českému jménu plodí ostudu!

Závěrečná ukázka je z Mariánských Lázní, kde se na československé straně snažili ututlat kriminální činnost jistého mladíka, jenž se díky dobrým kontaktům stal ve věku 20 let ředitelem místní výpomocné nemocnice, ve které byli ošetřováni němečtí pacienti a pracoval zde také jemu podřízený německý lékařský personál. Mareš ve své reportáži napsal, že „tato aféra dvacetiletého ředitele výpomocné nemocnice v Mariánských Lázních Leo Kleina byla tak nenápadně ututlána, že ani domorodci o tomto hanobiteli dobrého českého jména se nedověděli slůvka. Ovšem kolika jazyky člověk mluví, tolik se toho také doví. Třeba přes zahraniční závoru nebo od amerických výletníků či sovětských návštěvníků našeho pohostinství.“ Tato nemocnice pro zhruba 600 německých pacientů byla zřízena v tzv. Halbmayrově domě. Klein byl nakonec zatčen a ke svým činům se doznal. Mimochodem – svůj lup z nemocnice si odvezl nákladním automobilem do bytu svých rodičů v Praze:

Jako svědci pří výslechu vypovídali jak Češi, tak Němci. Z Němců to byli lékaři a sestry vyňatí z posledního již odsunutého transportu, aby potvrdili vše, k čemu se již Klein doznal. Samé hezké věci! Dr. Kopetz, který byl v nemocnici zaměstnán po celý rok, vypověděl: Klein obtěžoval pacienty, okrádal je, bil je bičíkem, často se opíjel a pak v nemocnici ohrožoval revolverem kdekoho, střílel do zrcadel, lahví, skříní, fackoval nemocniční sestry, několik pacientek pohlavně chorých uzavřel ve sklepě, pak je dal svléknouti, předvésti do své kanceláře a tam je bičoval. Do nemocnice přijal jako svou sekretářku Němku Emu Sametovou, dal jí k disposici hotelový pokoj v sousedství svého pašalíku. Milostný poměr nezůstal bez následků. Jaké musel míti tento dvacetiletý hoch styky s centrálními úřady, když proti vůli Sametové jí zaopatřil prozatímní občanství! Nakonec těhotnou svou milenku kopal do břicha s následky silného krvácení. Dr. Kopetz nařídil převoz Sametové do všeobecné nemocnice, tomu však Klein zabránil a donutil Kopetze s revolverem v ruce k provedení potratu, přímo v dome Halbmayrově. Pobíhaje při operaci po pokoji, neustále hrozil revolverem, nepovede-li se operace, lékaře zastřelí. Podobně vypovídá lékař Finkes. Klein bral pacientům cigarety, střílel po nich, tloukl je tak, že měli v obličeji podlitiny.