Chaim Wertheimer odešel, v Česku pěstovaný mýtus „Sir Nicholas Winton“ zůstává

Lukáš Beer 

Česká veřejnost stádovitě přijala legendu o "Siru Nicholasu Wintonovi"

Novinář Martin Weiss zřejmě pod vlivem oné záplavy jednomyslných komentářů všech českých médií, připomínajících ještě komunistickou éru zglajchšaltovaného tisku, a pod vlivem stádovité reakce české populace na sociálních sítích nebojácně nakousl zajímavé okolnosti úspěšného mediálního pěstování kultu jisté osobnosti, kterou v České republice zná dnes patrně každý školák, když napsal: „To, že se z Wintona v posledních letech u nás stala legenda, je dílem hrstky zcela konkrétních lidí... Byť může být při sledování zblízka ta kampaň až trochu protivná. Bez kampaně se nikdo nový nedostane do čítanek. A je důležité, co je v čítankách.“

Napůl hraný, napůl „dokumentární“ kýčovitý film slovensko-židovského režiséra Mateje Mináče by ale při troše soudné kritiky neměl nikdy šanci obstát mezi českým publikem, kdyby za jeho propagací nestála skupina určitých vlivných politických osobností (pověstný "likudčík" Přemysl Sobotka nominoval Wintona na ocenění Nobelovou cenou) a kdyby za ní nestáli stádovití čeští novináři, nazpaměť dokola opakující onu stejnou „Wintonovu legendu“ jako odříkávání nějaké posvátné mantry. A kdyby se donekonečna neopakovala formulace o „petici českých studentů“ (za kterou stojí škola „Open Gate“ židovského finančníka Petra Kellnera), aby byla Wintonovi udělena Nobelova cena za mír. Tato myšlenka ocenění Nobelovou cenou „kupodivu“ nenašla na patřičných místech pochopení. Pokusil se někdo z českých novinářů o hlubší rešerše? Pokusil se někdo z nich najít odpověď na otázku, proč návrh na udělení Nobelovy ceny nenašel v Evropě odezvu? Troufám si říci, že aktéři stojící za mediální bublinou Winton, znalí skutečného historického „významu“ této postavy, už od počátku realisticky usoudili, že Nobelova cena je nereálnou věcí. O tu tu ale vůbec nešlo. Nominace na Nobelovu cenu vytvářela jen působivé kulisy pro velký bluff ušitý na českou veřejnost.

Česká televize Nicholase Wintona (Chaima Wertheimera) nazvala ve svém nekrologu „tichým hrdinou československých dějin“. Lidé stojící za rozsáhlou mediální propagací „Wintonovy legendy“ však rozhodně tiší nebyli – ti se naopak činili a na výsledek své práce mohou být právem pyšní. Podařilo se jim přehlušit i – ač ojedinělé – alespoň však částí mainstreamu vnímané kritické hlasy. Kdo si dnes ještě v té vlně srdceryvných nekrologů vybavuje kritický ohlas historiků Anny Hájkové a Martina Šmoka, kteří koncem loňského roku napsali: „Mýtus o Wintonovi jako osamělém hrdinovi se zrodil ve filmech Mateje Mináče, který tím chtěl příběh záchranné akce udělat pro české publikum stravitelnějším. Z Wintona tak však učinil něco, čím nikdy nebyl.“?

Historické výmysly v Mináčově filmu

K samotné tématice jsem v uplynulých letech napsal již několik článků. Vyměnil jsem si několik mailů s režisérem Matejem Mináčem, který mi na můj dotaz, i přes slibovanou odpověď, nakonec už neodepsal. A tak se už nikdy nedozvíme, jak to je s Mináčovým tvrzením, že Winton se prý na konci roku 1938 „dozvěděl, že co nevidět bude okupováno celé Československo“. Mináč stylizoval Wintona do předvídavé osoby, která viděla „blížit se holocaust“. Co mělo tedy být jedním z údajných motivů Wintona, aby pomáhal vyřizovat transporty židovských dětí z našich zemí? Mináč to vysvětluje takto: „Od jednoho úředníka z německé ambasády v Praze totiž získal mapy, kde bylo vyznačeno, jak bude postupně celá Evropa Německem obsazována. Byly tam i přesné termíny a bylo jasné, že mnoho času nezbývá. Z tajných materiálů vyplývalo, že nejpozději do osmi měsíců vypukne válka a pak už se žádné děti nepodaří do Anglie dostat.“ I v samotném Mináčově filmu se tato mapa objevuje – jsou na ní nápisy „Velkoněmecko 1938-1948“, „Deutschland, Deutschland über alles“, „Ein Volk, ein Reich, ein Führer“ a až na Itálii, Řecko, zbytek Francie a Španělska má Německo na mapě celou Evropu pod kontrolou a okupuje jí.

Mináč není historik – je ale zřejmě rafinovaný lhář, používající historické podvrhy v podobě údajných německých map. Takovéto podvrhy map produkovala v navzájem znepřátelených zemích válečná propaganda běžně už za I. světové války. Druhým vysvětlením tohoto nepochybně nepravdivého tvrzení ve filmu může být, že Mináč je velmi naivní – v tom případě existují ovšem pádné důvody jeho dojemným výtvorům o Wintonovi vůbec nedůvěřovat. Pokud Mináč pomocí této mapy odůvodňuje motiv Nicholase Wintona vyvážet z českomoravského prostoru židovské děti, jak si asi vysvětlí skutečnost, že Winton sám tvrdí, že se mu nedařilo přesvědčit britské úřady o naléhavosti potřeby utéci z Čech a Moravy, když měl v rukách takový trumf jako právě onu senzační „tajnou nacistickou mapu“ s konkrétními daty obsazení celé Evropy Německem a dokonce s údajem zahájení 2. světové války? Na tento paradox mi už pan Mináč neodpověděl.

Tyto mapy mimochodem skutečně existovaly, avšak byly vytisknuty v roce 1937 protiněmeckou propagandou a znázorňovaly, jak Německo postupně okupuje celé Československo, poté Maďarsko, pak Polsko, následuje Jugoslávie, Rumunsko a Bulharsko, posléze severní Francie se Švýcarskem a pak Rusko.

Winton pouhým figurantem ve velké sionistické vysídlovací akci

Už jsem na tuto okolnost upozornil dříve v článku Anglické hostitelské rodiny preferovaly „árijsky" vypadající „Wintonovy děti“ – ty ostatní končily často jako otrocká pracovní síla, ale vzhledem k aktualitě tohoto případu si ve zkratce připomeňme několik historických faktů:

Dne 15. listopadu 1938 přijal britský ministerský předseda Arthur Neville Chamberlain delegaci vlivných britských Židů, aby s nimi jednal o přechodném přijímání židovských dětí a židovské mládeže ze zahraničí ve Velké Británii. Židovská obec se přitom zavázala poskytnout garanční finanční částky 50 liber na jedno dítě (dle tehdejších poměrů asi něco jako 1500 eur). Tyto peníze mely být náhradou za cestovné a za náklady spojené s přesídlováním. Židovská obec stejně tak slíbila, že děti v Anglii pak rozdělí a poskytne jim podmínky pro přiměřené vzdělání. Hlavním úmyslem bylo tyto děti později opět sloučit s jejich vlastními rodinami, jež měly najít novou vlast v Palestině. Původní plán „Jewish Agency“, aby děti byly vystěhovány rovnou do Palestiny, byl totiž Angličany zamítnut.

Po patřičných zprávách o „Křišťálové noci“ se britský parlament rozhodl povolit vcestování 10.000 dětí do země. Historikové dokládají, že toto rozhodnutí britské vlády mělo být zároveň taktickým krokem, jakýmsi signálem Spojeným státům – demonstrací „dobré vůle“, aby Washington také zmírnil podmínky pro vcestování Židů do USA. V rámci západní Evropy pak tedy bylo ještě převezeno dalších 1.500 židovských dětí do Nizozemí, 1.000 do Belgie, 600 do Francie, 300 do Švýcarska a 450 do Švédska.

Oněch 669 odtransportovaných „Wintonových“ židovských dětí bylo pouze zlomkovým podílem této cíleně organizované akce. Člověk, který se skutečně zasloužil o vycestování tisíců židovských dětí, se jmenuje Gertrud Wejsmullerová-Meijerová, žena židovského původu a poměrně vlivná manželka bankéře žijícího v Holandsku. V souvislosti s přiostřující se situací židovského a neárijského obyvatelstva Německa vycestovala počínaje listopadem 1938 opakovaně do Vídně a trvala na setkání s Adolfem Eichmannem, který tehdy vedl „Ústřednu pro židovské vystěhování“. Začátkem prosince 1938 od něj obdržela příslib, že do Anglie smí vycestovat během pěti dnů 600 dětí – byl to dosti šibeniční termín. Když se jí tento úkol přes takto krátkodobě stanovený termín podařil splnit (11. prosince 1938), následovaly další transporty a nakonec se do Anglie dostalo více než 10.000 dětí z Německa, Rakouska a Československa. Až do začátku Druhé světové války se jí podařilo zorganizovat celkem 74 transportů.

Chaim Wertheimer alias Sir Nicholas Winton byl v tomto dějství, jehož hybné síly sledovaly mnohem šířeji pojaté cíle vystěhovávání Židů než ty, které jsou předkládány české veřejnosti, pouze figurantem.