 |
| Pavel Vranský se v roce 1921 narodil v židovské rodině a v roce 1939 odešel do zahraničí, kde se zapojil do služeb protivníka. Foto: Paměť národa |
Podle smlouvy o občanství a opci z 20. 11. 1938 (Deutsch–tschecho-slowakischer Vertrag über Staatsangehörigkeits- und Optionsfragen vom 20. November 1938) Němci i Češi (sic) v územích odstoupených Německu dostali německou státní příslušnost přidělenu (podmínka: narodit se tam před rokem 1910 a mít tam k 10. 10. 1938 bydliště, národnost nikoho nezajímala), aniž se jich někdo ptal, tedy není pravda, že se československého občanství sami vzdali. Není pravdou, že ještě za doby trvání ČSR 98 % československých Němců přijalo německé občanství, odmítnout německou státní příslušnost a optovat pro ČSR s výjimkou Hlučíňanů-Moravců nesměli. Necelým 50 tisícům Moravců z Hlučínska, kteří se v československých censech hlásili k československé národnosti, byla německá státní příslušnost onou smlouvou nikoliv přidělena, nýbrž vrácena (Hlučínsko bylo odtrženo v roce 1920 od Německa a přičleněno versailleskou smlouvou Československu) a oni jako osoby neněmecké národnosti mohli optovat pro ČSR, což téměř nikdo neučinil, protože Československo bylo pro ně cizím státem, politicky, ač mluvící dialektem češtiny, tíhli k Prusku a Německu.
Vranského tvrzení, že „celá příprava mnichovské dohody mezi státníky Západu, tedy Anglie, Francie, Itálie a Německa bez nás, způsobila, že nám ubrali pohraničí“, je taktéž nepravdivé. Účast ČSR na mnichovské konferenci byla podle článku 86 versailleské smlouvy zbytná: „Stát československý… přijímá ustanovení, která tyto mocnosti (tzv. čelné mocnosti Společnosti národů: Francie, Velká Británie a Itálie) budou pokládati za nutná k ochraně zájmů těch obyvatelů v Československu, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem neb náboženstvím.“ Tímto ustanovením bylo umožněno čelným mocnostem Společnosti národů zasahovat v daném smyslu do vnitřních poměrů v ČSR včetně secese území. A ty byly účastníky mnichovské konference.
Další Vranského nepravdivé tvrzení: „Divoký odsun (trval) jen do června či července 1945, kdy tehdejší prezident Edvard Beneš vydal na základě postupimské dohody výzvu, že se odsun Němců musí provádět spořádaně a humánně.“ Postupimská konference nevyplodila nic, co by se dalo nazvat dohodou nebo mezinárodní smlouvou a Československo navíc zcela ignorovalo žádost spojenců z Postupimi zastavit odsun do rozhodnutí Kontrolní rady v Německu o podmínkách transferu, o jeho časovém harmonogramu a ilegálně vyháněno Němce dál.
Svoje exposé uzavírá Vranský naprostou nehorázností: „Ti Němci, kteří byli odsunuti, vytvořili samozřejmě svoji organizaci, což byl Sudetoněmecký svaz, který teprve loni ze svých stanov odstranil pasáž, v níž se požadoval návrat na naše území a návrat majetků, čímž by se úplně obrátily výsledky druhé světové války.“ Jinými slovy tvrdí, že cizí majetek smí být bez jakýchkoliv následků ukraden, jeho majitelé zbaveni občanství a vyhnáni ze svých domovů. To již tehdy, v době jejich vyhánění a okradení se příčilo ustanovením Společnosti národů a OSN.
Tento text vyšel na autorově blogu a je zde převzat s jeho laskavým souhlasem. Do diskuse k článku se lze zapojit pod uvedeným odkazem.
