Dokumenty hrůzy

Němečtí vyhnanci z Čech a Moravy nebyli v Rakousku v prvních letech vůbec vítanými hosty 
Niklas Perzi

Autor textu Niklas Perzi (vlevo) se 30. května zúčastnil "Pochodu smíření" 
a jeho zakončení v klášterní zahradě na Mendlově náměstí v Brně. Pokusil se 
také diskutovat s několika málo odpůrci akce, kteří jsou na fotografii 
v uniformách. Foto: Lukáš Beer

Úmrtní kniha fary Waldkirchen ve Waldviertelu se neliší od všech těch ostatních. Ale udávaný věk a důvod smrti z června 1945 je zde zvláštní: jde o kojence, malé děti, které zemřely vyčerpáním a podvýživou. Oběti vyhnání německých obyvatel z města Jihlavy, které je od dolnorakouských hranic vzdáleno šedesát kilometrů.

Jsou to dokumenty hrůzy, jejíž dimenze dnešní pozorovatel už dnes asi nedokáže emocionálně pochopit. Smrt 23 jihlavských dětí představuje jednu z nejtragičtějších kapitol nucené etnické homogenizace, v rámci jejíhož průběhu bylo po konci Druhé světové války z Československa vyhnáno a vysídleno více než 2,5 miliónů osob s německou mateřskou řečí. To bylo další pouštění žilou pro bohaté, vysoce zprůmyslněné české země po holocaustu, válce a nacistickém teroru, dříve než se o tři roky později chopili moci komunisté. Děti byly pohřbeny na farním hřbitově ve Waldkirchenu, kde byl později zřízen pamětní kříž. Dodnes se zde setkávají přeživší a jejich potomci. Od převratu v roce 1989 sem přijíždějí také zástupci dnešní české Jihlavy, pokládají zde věnce a truchlí nad oběťmi.

Úmrtní kniha je exponátem výstavy „Pomalu se to zlepšilo“ (Langsam ist es besser geworden), která byla v roce 2013 zahájena v Sankt Pöltenu a od té doby putuje po Dolním Rakousku a po Česku. Titul pochází z jednoho více než třiceti rozhovorů s dobovými svědky, kteří vedle exponátů a dokumentů z archivů tvoří základ výstavy. Ta je projektem „Centra pro výzkum migrace“ (Zentrum für Migrationsforschung) v Sankt Pöltenu, které bylo roku 2012 zřízeno Dolnorakouským zemským archivem z iniciativy náměstka zemského hejtmana, Wolfganga Sobotky. Šest bran symbolizuje na výstavě dramatické proměny pro životy lidí v době, tolik naplněné politikou. Vzpomínky tehdy většinou ještě nezletilých osob mohou návštěvníci poslouchat na zvukových nahrávkách.

800.000 lidí bylo jako Němci bezprostředně po konci války v důsledku „divokého“ vyhánění (ve skutečnosti se jednalo o akce řízené z rozkazu pražské politiky) nahnáno přes české hranice, z nich asi 250.000 jen do Horního a Dolního Rakouska. Přinesli si sebou sotva víc než to, co měli na sobě, rádi, že přežili, ale naplněni šokem, strachem, nejistotou, tesknotou a nadějí v návrat. Střechu nad hlavou nejprve mnozí nacházeli u příbuzných, u známých a u ostatních, kteří byli ochotni pomáhat v příhraničních obcích Weinviertelu a Waldviertelu [severní polovina Dolního Rakouska – pozn. překl.]. Z oficiálních míst zpočátku nebyla prakticky vůbec žádná pomoc a z toho důvodu bylo mnoho obětí podvýživy, fyzického a psychického vyčerpání. V očích ústředních míst ve vzdálené Vídni představovali vyhnanci jen dodatečný problém mezi jinými dalšími, a vzbuzovali „velkou rozpačitost“, jak to formuloval státní kancléř Karl Renner, sám původem Jihomoravan. Na troskách „Třetí říše“ nově zřízená a do čtyř okupačních zón rozdělená republika těžce bojovala s dědictvím nacionálněsocialistické diktatury a války, s hladem a bídou. V zemi se nacházelo 1,6 miliónů „Displaced persons“, vedle vyhnanců to byli osvobození vězni koncentračních táborů, vojáci, bývalí nuceně nasazení dělníci z doby nacionálního socialismu...

Spojenci neměli zpočátku žádný zájem na tom, aby zastavili vlnu uprchlíků z Československa. Až na svém posledním společném setkání v Postupimi v srpnu 1945 požadovali po Praze konec „divokého“ vyhánění, ale zároveň dospěli k závěru, že „musí být provedeno převedení německého obyvatelstva (z Československa)“. Toto ustanovení se mělo použít i v případě těch, co se mezitím dostali do Rakouska, což u politiků, kteří již nechtěli mít nic společného s „němectvím“ a s „Němci“, na začátku jednotně naráželo na souhlas. Bývalý vedlejší koncentrační tábor v Melku byl adaptován jako průchozí lágr, přes který bylo 80.000 lidí nejprve internováno a posléze „repatriováno“ do okupovaného Německa. Většina z těchto lidí to chápala jako druhé „vyhnání“ a pokoušela se všemi možnými způsoby zůstat v Rakousku, někteří spáchali sebevraždu.

Ale (dolno)rakouské úřady byly neúprosné, záleželo jim, stejně jako politikům ve Vídni, na dobrých sousedských vztazích s novými českými vládci a pokoušely se lidem vštěpovat, že „je to prázdné žvanění fantastů, pokud se neustále vykládá, že se za čtrnáct dnů vrátí zase zpět do své vlasti“, jak to například formuloval tehdejší okresní hejtman ve Waidhofenu nad Dyjí. Úřady až postupně pomalu měnily svůj postoj, protože přeci jenom zjistily, že vyhnanci by mohli vykonávat dobrou práci při sklizních. Byla formulována výjimková ustanovení ohledně plánovaného odsunu do Německa, zemědělci intervenovali za „své“ nové služebníky, továrníci za dovedné dělníky, a vznikal nejeden mezilidský vztah. Nakonec mohlo v Rakousku zůstat 114.000 lidí. „Pomalu se to zlepšilo“, vzpomínal jeden dobový svědek na pozdější dobu. Postupně se rušila usnesení v oblasti hledání pracovního místa a bydlení, návštěvy škol a studia. A teprve roku 1953 obdržela většina vyhnanců rakouské státní občanství. Desetiletí potom stála pak ve znamení zakládání rodin, výstavby domů, budování hospodářské existence..., vedle ztracené „staré“ vlasti vznikala vlast nová.

Tento text byl redakcí listu “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a ke zveřejnění na stránkách Náš směr. 
Vyšlo dne 2. července 2015.