***
Tolik výmluvná ukázka z fejetonového cestopisu publicisty Jana Kovanice, jehož články povětšinou přebírá košer internetový deník Neviditelný pes. Co se musí odehrávat v hlavě tohoto v českém jazyce tvořícího publicisty, pokud jako první myšlenku asociuje pocit míru s bombardováním hlavního města cizího státu? Co pro tohoto člověka znamená slovo „mír“? Ruku na srdce, sotva který Středoevropan nebo Čech se dokáže do těchto Kovanicových myšlenek rozumově a citově vcítit. Ledaže by člověk byl pro takový způsob cítění predestinován podobně vytříbeným rodokmenem jako pan Kovanic, a tak by s větší pravděpodobností dokázal viděl svět jeho očima. Ale vyvarujme se raději paušalizujícímu házení všech příslušníků určitého etnika do jednoho pytle, káže nám rozum a morálka. To by přeci bylo tak hloupé a nevzdělané.„Němci jsou Němci a na svoji historii se budou dívat vždy německýma očima“, to ale říká v jednom ze svých četných článků, věnovaných problematice česko-německých vztahů, právě Jan Kovanic. Už v roce 1998 „poučně“ ve svém článku poznamenal: „Moc bych prosil nesrovnávat genocidu Židů s odsunem Němců. Němci osobně (ne nějaký bájeslovný Hitler) administrativně vykonávali státní politiku, která měla za cíl vyhubit i další méněcenné ,rasy‘: a) nepřizpůsobivé občany, b) Romy, c) Slovany včetně Čechů. Čechoslováci po děsné válce odsunuli německou menšinu vedeni snahou ochránit se do budoucnosti. Při této deportaci docházelo i k neomluvitelným zločinům, jednalo se však o jednotlivé případy. Nebylo cílem Němce vyhubit, nebylo to státní politikou. Odsun byl jen důsledek hrozné války, špatné, ale nejlepší řešení.“
Jak je to od něj velkorysé a „vlastenecké“ – Kovanic považuje za rouhání porovnávat „odsun Němců“ s „genocidou Židů“, zároveň má ale za zcela legitimní stavění represálií vůči Židům do jedné roviny s „vyhubením Čechů“ v Protektorátu. Tím přeci srdce každého opravdového českého „vlastence“ nemůže opovrhnout! (Poněkud informovanější čtenář mezitím patrně uvažuje nad tím, zda se pan Kovanic taktéž domnívá, že drtivá většina židovského etnika našich zemí přicházela v očích nacionálních socialistů v úvahu k poněmčení a k přijetí do „německého národního tělesa“.)
Kovanic si roku 1998 taktéž oddechl: „Už abychom byli v NATO. Potom se přestanu bát nejen Rusů, ale i Němců.“ Soudě však podle tenoru jeho článků, zveřejňovaných od přijetí ČR do Severoatlantického paktu r. 1999 až dodnes, se pan Kovanic „bát Němců“, jak eufemisticky opisuje svou zarytou nenávist k „sudeťákům“, pod ochranou mocného NATO nepřestal. Úvahy tohoto aktivního člena „Kruhu občanů ČR vyhnaných r. 1938 z pohraničí“ si padají do noty jiného vášnivého němcobijce, „vlastence“ a patrně shodou okolností stejně tak vášnivého, pro domnělého příslušníka českého kmene neobvykle nadšeného milovníka „země izraelské“, Václava Vlka staršího, taktéž publikujícího pro Neviditelného psa. „Vlastenecká“ duše musí zaplesat pod dojmem osvětové činnosti obou těchto pánů „českých vlastenců“.
Nemůže být žádných pochyb o tom, že Kovanic je „opravdovým Čechem“. Protože v jednom ze svých článků z roku 2013 například uvádí: „Před 75 lety zažil náš národ jeden ze svých hvězdných okamžiků. Všeobecná mobilisace!“ A nehovoří přitom o Izraeli. To je přeci jasný důkaz upřímně míněného vlasteneckého cítění tohoto poctivého Čecha, jenž pouze jakoby navíc objevil svou lásku pro „zemi izraelskou“. Ne nadarmo říkají přeci četní „naši“ vlastenečtí politikové, že Čechy a Židy jako žádné jiné národy pojí společná historická zkušenost – to, co si český národ musel prodělat roku 1938 v obklopení německého ohrožení, prožívá stát Izrael dnes – a proto židovskému státu prý náleží „naše“ solidarita a podpora, a proto se nelze chovat jako neprozíravé západní mocnosti vůči ČSR roku 1938, a proto nemůžeme Izrael, obklíčený arabským nepřítelem, nechat dnes ve štychu. Z toho vyplývá, že „vlastenectví“ české se s vlastenectvím izraelským navzájem nevylučuje – naopak, ono se navzájem synergizuje!
Podle informací portálu Eretz.cz Jan Kovanic v těchto dnech navštívil radnici Židovské obce v Praze (Kovanic ZDE vpravo na snímku), aby předal redakci několik výtisků své nové knihy „Mír v Izraeli“, ve které „autor jemně a s noblesou, nadhledem a humorem líčí své zážitky z cest do Izraele“, přičemž v knize „každá kapitola začíná slovem mír“.
Nerad bych se mýlil, ale nazvat 122 kapitol resp. fejetonů, vztahujících se k nějakému konkrétnímu státu, počátečním slovem „mír“, musí být označeno za světový propagandistický rekord svého druhu. Děsí mne ovšem poněkud ta představa, co všechno se panu Kovanicovi musí honit v hlavě, když myslí na onen požehnaný „mír země izraelské“ – jestli pak sní o tom, jak izraelským letounem bombarduje (nejen) Bagdád?
