Už jenom místo tohoto premiérového vzpomínání vypovídá něco o významu, který je přiznáván historii utrpení asi patnácti miliónů Němců. Nikoliv plenární sál Spolkového sněmu, což by bylo přiměřené, nýbrž nádvoří Německého historického muzea bylo za tímto účelem poskytnuto k dispozici. To se hodilo k oněm už dlouho pozorovaným pokusům o muzealizaci tohoto monstrózního zločinu lidstva a k pokusům přenechat historikům, aby učinili politicky tlustou čáru, tak aby nebyli naštváni právní nástupci bývalých vyhánečských států. Ten, kdo se spoléhal pouze na krátké televizní zpravodajství, musel získat dojem, že Joachim Gauck srovnával „hrušky s jablky“, když poukazoval na paralely mezi událostmi před sedmdesáti lety a dnešními proudy uprchlíků. Přitom tento „papež František německé politiky“, jak jej nazvaly noviny Frankfurter Allgemeine, ve svém projevu podnikl celkem diferencovanou cestu do historie takzvaného „transferu obyvatelstva“ a přitom uvedl mnohé na pravou míru. Vyjasnil, že „fakta“ nevytvořila až dohoda z Postupimi, na kterou se vládnoucí kruhy v Praze a ve Varšavě tak rády odvolávají. „Milióny Němců již předtím utíkaly a byly vyháněny z německého východu, z Polska, z Československa, z Maďarska, Jugoslávie a Rumunska. A to, co mělo probíhat ,řádným a humánním způsobem‘, se v realitě ukázalo jako zlý sen.“ Gauck také připomínal lidi, kteří zůstali ve vlasti, jež byli zbaveni práv, vyvlastněni, týráni, posíláni na pochody smrti, byli vražděni, internováni a využíváni k nuceným pracím, nejprve zdánlivě „divoce“ a pak domněle „řádně“ vyháněni, nebo zavlečeni jako „živá reparace“ do pracovních táborů v Sovětském svazu. A citoval britského nakladatele Viktora Gollancze, který již roku 1947 dospěl k následujícímu závěru: „Pokud by se jednou mělo stát svědomí lidstva citlivějším, zůstane toto vyhánění uchováno jako nesmrtelná ostuda v paměti těch, kteří k němu dali podnět, anebo se s ním smířili. Němci byli vyhnáni, a to nejen že nikoliv za nedostatku přehnané ohleduplnosti, ale s myslitelně největší mírou brutality.“
Hlava německého státu, socializovaná v NDR, přiznala ne „bez určitého studu“, proč ona, proč „lidé doma“ ochotně potlačují skutečnost, že vyhnanci „tak nesrovnatelně více než my zaplatili za násilnou, strašlivou válku. Proč jsme my, kteří si zachovali vlast, začali porovnávat účty a začali uvádět vlastní bombardování a mrtvé, abychom se imunizovali vůči smutku těch ostatních. Politickými tezemi jsme blokovali u nás možnou empatii.“ Tohoto vyznání se převážná většina německých sdělovacích prostředků nepovšimla. Stejně tak málo si média povšimla, jak Gauck střízlivě popsal skutečnost, že tehdy přicházeli Němci k Němcům a „byli často diskriminováni a bylo jim nadáváno do Poláků, Cikánů, do Němců s ruksakem nebo do nýmandů“, kteří se údajně „obzvláště zasloužili“ ku prospěchu nacistické říše. „A tak nedostatečná solidarita našla navíc své cynické odůvodnění.“ Spolkový prezident má pravdu. O nějaké „vítací kultuře“ nemohla být žádná řeč a začleňování se také jenom táhlo. To, co dnes chválíme jako zdařilou integraci, se muselo tvrdě odpracovat a vybojovat. A to navzdory tomu, že do země postižené válkou proudili lidé stejného jazyka, kultury a náboženství. Jinak, než si to vybásnila západoněmecká legenda, jsme tu neměli do činění s nějakým dojemným společenským dílem národního souznění. Nové okolí bylo „chladnou vlastí“, tak to formuloval historik Andreas Kossert.
Aktuálně je tato vlast konfrontována s novými výzvami, které se liší od těch z prvních poválečných let. Nesmíme tyto rozdíly bagatelizovat nebo dokonce ignorovat. Letošní nositel ceny za lidská práva Sudetoněmeckého krajanského sdružení, profesor Manfred Kittel, k tomu pronesl pozoruhodné myšlenky. Integrace podle něj není nemožná, ale měli bychom si uvědomit, „že to dnes by bylo úplně něco jiného než tehdy“. Tam, kde dnes jde o integraci, podle něj platí, že ta se zdaří o to lépe, čím více jsou přistěhovalci kulturně bližší společnosti, jež je přijímá – a naopak. Pokud se pozorněji podíváme na proudy migrantů, budou rozdíly ve srovnání s tehdejší dobou patrnější. Oběti politiky „etnických a etno-náboženských čistek“ sice lze s tehdejšími vyhnanci srovnávat. Ale to neplatí pro hospodářské uprchlíky. Naprosto právem profesor Kittel varuje před nedoceněním individuálního osudu vyhnanců. Je proto třeba rozlišovat mezi těmi, jež se jako mladí příslušníci středních vrstev, kterých je vlastně naléhavě třeba v jejich vlasti, pokoušejí v Evropě najít štěstí, a mezi těmi, kteří se společně se svými rodinami chtějí dopravit do bezpečí před nelidským násilím. Článek 1 příslušné ženevské konvence v uprchlíkovi vidí osobu, která se nachází mimo zem, jejíž státní příslušnost vlastní nebo ve které má stálé bydliště, a která má kvůli své rase, náboženství, národnosti, příslušenství k určité sociální skupině anebo kvůli svému politickému přesvědčení dobře odůvodněný strach z pronásledování a nemůže si nárokovat ochranu v této zemi. To okruh lidí, které lze přijímat, omezuje. Ten, kdo například přichází do Německa z Kosova, není žádným vyhnancem. Jak Bernd Fabritius zdůrazňuje, tam sotva existuje nějaký etnicky podmíněný tlak vyhánění a rozhodnutí k migraci je „podmíněno hospodářsky“.
V aktuální debatě nesmíme zapomínat na to, že Slezané, východní Prusové a sudetští Němci – abychom jmenovali pouze některé skupiny obětí – nepřicházeli jako azylanti nebo migranti, ale také ne jako lidé, kteří utíkali kvůli chudobě. Přicházeli jako krajané, byli brutálně vyhnáni ze své vlasti. Je potřeba činit takovéto rozlišování v pojmech. Protože není nic nebezpečnějšího než nesprávně použité srovnání. Berlínský den vzpomínání bohužel jen málo dokázal přispět k věcnému diferencování.
Tento text byl redakcí listu “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a ke zveřejnění na stránkách Náš směr.
Vyšlo dne 2. července 2015.
