Před 70 lety: Češi se snaží na Židech vydělávat, hlásila německá bezpečnostní služba z Protektorátu

Lukáš Beer

Vylepování plakátů "Viktoria" na pražských ulicích
v červenci 1941.

Většina české populace projevovala v období Protektorátu vůči perzekuci Židů naprostou lhostejnost či pasivitu, pouze určitá část obyvatel vůči nim otevřeně dávala na jevo určitou solidaritu. Například, když byla Židům omezena doba, kdy mohli nakupovat, kupovali jim zboží jejich čeští známí. Solidarita s Židy se projevovala také v nebývalé účasti nežidovského obyvatelstva na židovských pohřbech. Ne vždy však měla tato “solidarita” skutečně “morální pohnutky”, neboť nezdřídka Češi zajišťovali Židům na úkor árijského obyvatelstva (tj. nejen Němců, ale i Čechů) přístup k nedostatkovému zboží, které jim ovšem zaobstarávali za náležitě vyšší ceny. Jistým mezníkem pro otevřené projevování sympatie k židovským spoluobčanům ze strany některých Čechů se stalo pak datum 1. září 1941, kdy pak v rámci postupné segregace židovského obyvatelstva bylo policejním nařízením stanoveno povinné označování Židů na veřejnosti nošením žluté hvězdy. Vyplývá to z různých hlášení pražské centrály bezpečnostní služby říšského vůdce SS (Sicherheitsdienst des Reichsführers-SS/SD).

Hácha a hlas lidu

V cyklu článků o J. Klimentovi již vyšlo: Josef Kliment - Háchův politický sekretář - Obnovuje se svatá říše římská - Osobnost a svoboda jednotlivce v souladu se zákonitostmi přírody - Publicistická činnost Josefa Klimenta
Josef Kliment

Jednotliví lidé dovedou být velmi často vděčni. Lid jako celek bývá však nevděčný. Dovede prohlašovat dílo, avšak dovede také upřít svému vedoucímu i pro minulost jakoukoliv souvislost s hlasem lidu, jakmile se začne zdát, že vývoj půjde jinak. Výtka, že státní president Dr. Emil Hácha nejedná podle hlasu lidu, bývala dost častá v prvé době po zřízení Protektorátu. Ustupovala pak úměrně s tím, jak těžké rány dopadaly na jednotlivé národy, jichž vedoucí volili cestu jinou. Znovu se začala ozývat, kdykoli zakolísalo válečné štěstí v neprospěch Říše.

Světové války

Michael Winkler

Koncem 19. století panovaly na kontinentu pro Anglii ideální podmínky. Francie byla 1815 poražena, směla si však ponechat veškerou, předchozími králi v loupeživých válkách získanou zemi. Ve střední Evropě existovaly malé státy jako Nizozemí, Belgie, Württemberg, Švýcarsko, Bavorsko, nebo Sasko. Jen Prusko a Rakousko-Uhersko byly velmoci. Krom toho také Rusko.V této době se stala Anglie neohroženou světovou velmocí. Průmyslová revoluce umožnila anglickému průmyslu dosud nevídanou expanzi. Celosvětově dobývala kolonie. 1854 se podílela pomalu zesilující Francie jako juniorský partner Anglie na Krymské válce proti Rusku.

Atentát bez lidické krve – to je jako šťavnatá pečínka bez masa

Lukáš Beer

Občané "uctívají památku" zastupujícího protektora R. Heydricha na 1. hrad-
ním nádvoří Pražského hradu dne 7. června 1942.

Češi si budou v půli příštího roku připomínat 70 let, které uplynou od tragických událostí, bestialit a krutostí spojených se zničením obcí Lidice a Ležáky a s usmrcením jejich nevinných obyvatel. Příčinu k tomu tehdy zavdala cíleně kalkulovaná provokace v zahraničí vyškolených a taktéž z ciziny do našich zemí vyslaných parašutistů, dnes v polistopadové éře entusiasticky vyzdvihovaných jako v celém českém odboji II. světové války nikým a ničím nepřekonaní hrdinové. Atentátníci se nejen stali jakýmsi symbolem domnělé celonárodní protektorátní chrabrosti a odvahy a takřka na nich staví jakási poválečně vypěstovaná „česká národní odbojářská identita“ z období Protektorátu, nebo lépe řečeno jakási představa o ní. Je ale paradoxní, že to není krev Reinharda Heydricha, který byl vlastním cílem jejich útoku, ale krev odvetně zavražděných popř. posléze krvavými represáliemi stíhaných Čechů, jež se neminula účinkem a přispěla velkou měrou k tomu, že česká emigrace konečně mohla úspěšně vyvíjet své diplomatické snahy o uznání předmnichovských hranic Československa ze strany Velké Británie. Již 5. srpna 1942 britský ministr zahraničních věcí A. Eden v dopise Janu Masarykovi oficiálně oznámil, že britská vláda se necítí být nijak vázána mnichovskou dohodou z roku 1938 a nebude na události roku 1938 brát žádný zřetel při stanovení československých hranic po ukončení války. To byl pro lidi kolem Edvarda Beneše nesmírný úspěch – úspěch, který byl však vykoupený lidickou krví, nikoli však krví Reinharda Heydricha („lidickou krví“ můžeme přitom zástupně chápat veškeré německé represálie vyvolané atentátem).

Pojďme si vypůjčit Čecha nebo Žida!

Lukáš Beer
Jak se dozvídáme z českých médií, letošním vítězem Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech se stal izraelský film Restaurátor režiséra Josepha Madmonyho, který lze charakterizovat jako psychologickou studii postav izraelské společnosti. Tzv. Diváckou cenu Práva vyhrál ovšem hraný „dokument“ slovensko-židovského režiséra Mateje Mináče – údajně byl pro tento snímek letos odevzdán dokonce rekordní počet lístků. Propagační kampaň odstartovaná v českých médiích probíhala vskutku nadmíru intenzivně a zapojily se do ní i některé známé osobnosti veřejného a politického života. Že tato kampaň v mainstreamových médiích byla v mnoha ohledech založena na lži a manipulaci, masírovanému obecenstvu v podstatě ušlo.

Kronika vyhánění evropských národů ve 20. století

Tabulku dle uvedených zdrojů zpracoval Franz Chocholatý Gröger

Symboly Sudet jako říšské župy

Roman Klimeš
1. Historický vývoj Sudet až do roku 1945

Z historického hlediska se označením Sudety (německy Sudetenland) rozumí všechny oblasti Čech, Moravy a jižního Slezska, které byly osídleny převážně německým obyvatelstvem. Z pohledu zeměpisného však není toto označení zcela správné, protože názvem Sudety je označováno horské pásmo mezi Krkonošemi a Beskydy (přibližně mezi Libercem a Ostravou). Poprvé se toto jméno objevuje v zeměpisném díle asi z roku 150, jehož autorem je pravděpodobně Claudios Ptolemaios. V překladu do češtiny název Sudety znamená Pohoří divokých prasat. (1)

Historický kabaret zjevně nevyrovnaného guru

Výňatky z knihy Jiřího Vacka a Jiřího Krutiny "Němci"
Lukáš Beer

"Duchovní učitel" ing. Jiří Vacek považuje "odsun sudeťáků" za slabou
odvetu - na místě byl dle jeho názoru trest smrti za velezradu. Jinde vyslo-
vuje sympatii k názoru, že "všichni Němci do jednoho měli být postříleni
kulometem". (Foto: screenshot www.jirivacek.cz)

Při pročítání textů internetového "vlasteneckého" periodika České národní listy jsem vyloženě náhodou narazil i na propagovaný text autora Jiřího Krutiny, který byl původně zveřejněn v publikaci „Němci“, vydané v minulém roce ve spolupráci s Jiřím Vackem ve společném vlastním nakladatelství. Nedalo mi to, abych si knihu s poutavým titulem i obalem okamžitě nevypůjčil v knihovně a neseznámil se s jejím obsahem. Starší z dvojice autorů, ing. Jiří Vacek, v tiráži knihy ujišťuje, že jeho “pojednání může být rozmnožováno a šířeno bez svolení autora celé nebo ve výňatcích všude tam, kde je nutné informovat zejména mládež pravdivě o dějinách soužití Čechů a Němců za podmínky, že bude uvedeno jméno autora a zdroj.“ Toto samozřejmě s největším nadšením činíme a rádi čtenářstvo s nejpůsobivějšími výňatky této poučné útlé knížečky seznámíme. Jediná fotografie uveřejněná v publikaci, na které možno vidět hromadu vychrtlých lidských mrtvol na přívěsu traktoru nebo náklaďáku (s popiskou „Koncentrační tábor Buchenwald, kde bylo vězněno a umučeno několik tisíc Čechů“) hned na začátku slibně naznačuje, že půjde vskutku „informativní“ dílko. Ovšem nepředbíhejme.

K estetice ztráty

Obrazy domoviny, útěku a vyhnání
Franz Chocholatý Gröger

Co stojí za obrázky ze staré vlasti? Jaké vizuální kódy člověk používá, když chce prezentovat útěk a vyhnání a s tím spojenou ztrátu své domoviny? Jaký je kánon zobrazení rozsahu témat útěku, vyhnání a ztráty domova? Tyto a podobné otázky kolektivní vizuální paměti nesou stopy níže citované knihy. Jedná se o vizuální a verbální obrazy, podobně jako když do divadelních her a filmu je realizován komplexní obraz. Také veřejné památníky se dostaly do zorného pole autorů, stejně jako soukromé náhrobní kameny, pořádání výstav a koncepce Heimatstube (muzea, která se zabývají tradicemi původní vlasti) a muzeí vysídlených. Na to všechno se soustředila práce jedenácti badatelů, zabývajících se historií a kulturou Němců ve východní Evropě. Tyto práce jsou uveřejněné ve sborníku Zur Ästhetik des Verlusts - Bilder von Heimat, Flucht und Vertreibung editovaném dr. Elisabeth Fendlovou z Institutu Johannese Künziga pro východoněmecký národopis (Johannes-Künzig-Institut für ostdeutsche Volkskunde) ve Freiburgu.

Publicistická činnost Josefa Klimenta

Související články: Josef Kliment - Háchův politický sekretář - Obnovuje se svatá říše římská - Osobnost a svoboda jednotlivce v souladu se zákonitostmi přírody
(Dle studie Michala Musila zpracoval Lukáš Beer)

Josef Kliment (vpravo) s Emanuelem Moravcem na projevu České ligy proti
bolševismu v Prostějově dne 11.6.1944.

Dne 27. února 1947 shledal Národní soud vinným bývalého Háchova politického sekretáře, doc. dr. Josefa Klimenta a odsoudil jej k doživotnímu vězení, pozbytí
„občanských ctí navždy“ a konfiskaci veškerého majetku. K odsouzení k trestu smrti, jak to požadoval národní prokurátor, tedy nakonec nedošlo. Jak uvádí Michal Musil ve své studii z roku 1995 (Příběh Háchova politického sekretáře), jednalo se v tomto případě o nejvyšší trest vynesený v okruhu obžalovaných z protektorátní správy.

Chladná vlast - Historie odsunutých Němců po roce 1945

Franz Chocholatý Gröger

V těchto dnech vyšla v překladu kniha německého autora Andrease Kosserta Chladná vlast. Kniha začíná kapitolou Z Východu popisem původní domoviny - to je německých východních území (Východní Prusko, Pomořansko, Východní Braniborsko, Slezsko a Svobodné město Gdaňsk), baltských států, Polska (Poznaňsko, Východní Horní Slezsko a Těšínsko, Volyň, Halič), Československa, Maďarska (Západní Maďarsko, Budapešť, Švábské Turecko, Baška a Banát), Rumunska (Sedmihradsko, Banát, Dobrudže, Bukovina, Besarábie), Jugoslávie (Banát, Baška, Baranja, Slavonia, Chorvatsko, Dolní Štýrsko, Zámuří, Kraňsko, Kočevje), a Sovětského Svazu. Další kapitola Exodus Němců z Východu se zabývá výkladem pojmu útěk, vyhnání a vysídlení a dále procesem vyhánění z domoviny provázeného znásilňováním, násilnostmi a excesy - tedy tím, co Bertrand Russel popsal v otevřeném dopise v Timesech dne 23.10.1945 následovně: „Ve východní Evropě provádějí naši spojenci v bezpříkladném rozsahu hromadné deportace a zcela zjevně se pokoušejí vyhladit miliony Němců, ne plynem, nýbrž tím, že jim vezmou domov a odepřou potravu, aby je nechali zemřít pomalou mučivou smrtí hladem. Není to válečný akt, nýbrž součást záměrné „mírové“ politiky.“

Osobnost a svoboda jednotlivce v souladu se zákonitostmi přírody

Související články: Josef Kliment - Háchův politický sekretář - Obnovuje se svatá říše římská
Josef Kliment

Poznámka Lukáše Beera: Následující text je doslovným přepisem předmluvy z pera doc. dr. Josefa Klimenta, kterou napsal k přednášce německého říšského tiskového šéfa dr. Otto Dietricha, patřícího již od roku 1931 k nejužšímu štábu Adolfa Hitlera. Tato přednáška vyšla v roce 1940 v nakladatelství Orbis v rámci vydávání politicko-vzdělávacích svazků cyklu „Na okraj nové doby“. Redakce Našeho směru zde tento článek zařazuje ze dvou důvodů. Při příležitosti 110. výročí narození Josefa Klimenta, člověka stojícího v pozadí protektorátního prezidenta Emila Háchy, vychází na Našem směru tematický cyklus věnující se této méně známé osobnosti české novodobé historie. Obsahem tohoto cyklu jsou nejen zveřejněné dobové články a úvahy Josefa Klimenta, ale bude jím i seznámení se zajímavou studií vypracovanou o této osobnosti, která byla v naší zemi publikována před více než 15 lety. V rámci tohoto pojednání se na tyto autentické Klimentovy texty bude pak také odvolávat. Druhým přínosem zveřejnění Klimentovy předmluvy má spočívat v pokusu o celistvější a objektivnější obeznámení řadového čtenáře s ideologickými pilíři nacionálního socialismu v širších a skutečných souvislostech, nikoliv pouze na základě dnes převažujícího podání výkladu „nacismu“ v jakési velmi tendenčně zredukované podobě kombinace tří jeho domnělých základních charakteristik - pangermanismu, holocaustu a rasové nenávisti. Chceme-li dnes skutečně vyvodit plodné ponaučení z omylů, tragédií a zla včerejších dnů a vyvodit z něj plodné důsledky, nebude rozhodně k neprospěchu nahlížet na tuto problematickou matérii celistvě, nikoliv pouze v jakési velmi zredukované podobě. Redakce na tomto místě důsledně zdůrazňuje, že smyslem tohoto přetisku není propagace ideologie a výslovně se od ní distancuje.

Válka, která měla mnoho otců (3.)

Předcházející: 1. díl - 2. díl
Související článek: Co zastiňuje tragédie ze září 1939
Gerd Schultze-Rhonhof

Vážené dámy a pánové, jsem rád, že mohu zahájit dnešní tři přednášky o událostech kolem II. světové války a událostech před jejím začátkem. Jistě jste si v těch třech krátkých životopisech na pozvánce k dnešní konferenci povšimli, že jsem z dnešních tří přednášejících jediným historikem-amatérem, a tak Vám chci ještě před začátkem krátce vysvětlit, jak jsem se jako laik začal zabývat dějinnými událostmi kolem začátku Druhé světové války.

Před několika lety jsem se zabýval otázkou, jak dalece mohlo německé obyvatelstvo let třicátých přisuzovat německé zbrojení Hitlerovým válečným záměrům.

Válka, která měla mnoho otců (2.)

Předcházející: 1. díl
Životopisné údaje k osobě Gerda Schultze-Rhonhofa

Náš spolupracovník se včera kontaktoval s panem Schultze-Rhonhofem, který vyjádřil potěšení nad zveřejněňováním připravovaného seriálu pro českého čtenáře na našich stránkách a při té příležitosti nám poskytl také svůj aktuální telegrafický životopis, jenž v rámci předmluvy předcházející vlastnímu textu přednášky nyní v překladu předkládáme.

Narodil jsem se 26. května 1939 ve Weimaru jako syn právníka a stříbrotepkyně a ženy v domácnosti. První roky života jsem strávil ve Weimaru, Halle an der Saale a v Bad Kösenu. Roku 1947 uprchla má rodina na Západ. Přitom jsem po sobě zažil americkou, sovětskou, francouzskou a belgickou okupaci. V letech 1949-1959 jsem byl členem Křesťanského spolku mladých mužů (Christlicher Verein Junger Männer, CVJM ) a díky tomu jsem absolvoval mnoho pěších túr po Německu a cest do Rakouska (počátkem padesátých let byly pobyty v zahraničí pro mladé Němce ještě něčím zvláštním). V roce 1959 následovala zkouška z maturity v Bonnu. Mé tehdejší koníčky v mládí: skautský život v CVJM, hraní na kytaru a můj pes.

Obnovuje se svatá říše římská

Úvodník Josefa Klimenta při příležitosti zřízení Protektorátu Čechy a Morava
Související článek: Josef Kliment - Háchův politický sekretář
Josef Kliment

Germánsko-románský univerzální stát Karla Velikého.

Kdo by hleděl na poslední události zkaleným zrakem tohoto století, musil by žasnouti nad situací zdánlivě a nikdy nevídanou. Stačí však jen poněkud pozornější pohled do přezíraných kapitol našich dějin, abychom pochopili, jaká mohutná historická skutečnost se obnovuje před našimi neklidnými zraky. Obnovuje se útvar, který byl po dlouhá staletí jedinou myslitelnou organisační formou evropského světa, obnovuje se svatá říše římská národa německého.

110 let od narození Háchova politického sekretáře Josefa Klimenta

Doc. dr. Josef Kliment v hledišti strahovského stadionu dne
12. září 1943, kde se právě konalo vyvrcholení Dne české
mládeže, pořádaného Kuratoriem pro výchovu mládeže.

V těchto dnech si připomínáme 110 let, které uplynuly od narození blízkého spolupracovníka státního prezidenta dr. Emila Háchy, Josefa Klimenta. Přišel na svět dne 24. června 1901 v Německém Brodě v rodině přírodovědce Josefa Klimenta. Absolvoval studium práv na pražské Univerzitě Karlově a od svých třiceti let zde působil jako docent a žák profesora Jana Kaprase. Zaměřoval se na právní aspekty českých dějin, do popředí jeho zájmu se například dostal mírový projekt Jiřího z Poděbrad či poměr českého stavovského státu ke Svaté říši národa německého. Je autorem několika právně historických studií (např. Státní občanství a národnost v českém právu do Bílé hory) a hesel Ottova slovníku naučného s právní a historickou tématikou, přispíval také do revue Demokratický střed.

Válka, která měla mnoho otců (1.)

Předmluva
Lukáš Beer

Gerd Schultze-Rhonhof (nar. 1939)

Podněty zvenčí mohou být pro profesionální historiografii občas dobrým přínosem, inspirací či výzvou pro konstruktivní a férové vypořádání se s tématikou. Platí to i pro práci neprofesionálního historiografa Gerda Schultze-Rhonhofa, který se před několika lety (poprvé ve vydání z roku 2003) pokusil ve své knize „1939 - Válka, která měla mnoho otců“ (1939 - Der Krieg, der viele Väter hatte) nastínit dlouhý náběh na Druhou světovou válku v rámci rozsáhlého vylíčení, v němž dochází k závěru, že tato válka měla „mnoho otců“. Schultze-Rhonhof jmenuje na konci své studie výslovně šest států, kterým připisuje obzvláštní zodpovědnost za vypuknutí války v roce 1939. Jmenovitě to je Velká Británie, Francie, Polsko, Sovětský svaz, Spojené státy a Německo. V tomto seznamu chybějí Itálie a Japonsko, což na první pohled může překvapit, vzpomeneme-li už jenom italskou politiku včetně války v Etiopii, které samotný autor ve své knize věnuje určitý prostor. Vysvětlení možná nalezneme v autorově rozdělení Druhé světové války na tři dimenze, ve kterých z jeho pohledu probíhala, totiž na asijsko-japonskou, středomořsko-italskou a středoevropsko-německou.

Obhajovací spisy K. H. Franka (11. část)

Předcházející části: 1. část + rozcestník k souvisejícím textům - 2. část - 3. část - 4. část - Lidice a K. H. Frank - 5. část - 6. část - 7. část - 8. část - 9. část - 10. část
Až do hořkého konce
Obhajovací spis VI

Při příležitosti šestého výročí volby dr. Emila Háchy státním prezidentem se
dne 30. listopadu 1944 konalo setkání mezi německým státním ministrem
Karlem Hermannem Frankem a protektorátním prezidentem.

Ke konci léta roku 1944 se Protektorát stal operačním územím, na kterém se dotýkaly skupiny vojsk polního maršála Schörnera a generálplukovníka Rendulice. Spolu s ústupem front se moje opatření k tomu, aby byl český národ stále pevněji svázán s říšskými úkoly, stávala čím dál více nejistějšími. Jedním z pokusů na tomto území bylo zavedení řádů a vyznamenání pro pracujícího Čecha. Chtěl jsem tím Čechům dát pocit, že jejich pracovní nasazení stojí absolutně na stejné úrovni jako německé nasazení krve. Válka bohužel tento pokus, stejně jako mnohé další pokusy, učinila bezpředmětným. Hnala nás ke spěchu ve věcech, které se vlastně neměly provádět zbrkle.

Básníci a myslitelé

Michael Winkler

Nechci psát 837. pojednání o tom, proč se ze “země básníků a myslitelů” stala země nevědoucích volů, lhářů, pomatenců a udavačů. Jen těm volům se dá prominout, neboť ustrašenci se z historie naučili především to, že ten, kdo si hubu příliš na špacír pouští, tomu jí zalátají. Držet se zpátky, nechat sebou smýkat a dělat, že nevidím je ostatně jednodušší než se bránit a zasadit se za svá práva. Z takového postoje profitují škůdci, vyžírkové, lháři a lotři, kteří se sami považují za “elitu” – ačkoli dosahují nanejvýš průměrné intelektuální úrovně.

Jak by asi vyzněla Klausova omluva

Lukáš Beer

Před dvěma roky prohlásil český státní prezident Václav Klaus při příležitosti 70. výročí zřízení Protektorátu Čechy a Morava, že „15. březnem 1939 začala nejtragičtější kapitola našich moderních dějin… Proto považuji za nutné toto smutné datum naší historie v den jejího 70. výročí připomínat“. Člověk si v této souvislosti marně bude chtít vybavit pobouřenou reakci ze strany Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Mnichově, která by se snad pohoršovala nad tím, že si Klaus připomíná „nejtragičtější kapitolu v českých dějinách“ zrovna několik dní poté, co si sudetští Němci připomínali 90. výročí událostí z 4. března 1919, kdy československé vojsko v několika pohraničních městech otevřelo palbu do demonstrujících spoluobčanů německé národnosti a 54 jich usmrtilo, mezi nimi i ženy a mladistvé. Žádného inteligentně smýšlejícího funkcionáře landsmanšaftu by však ani ve snu nenapadlo vyčítat českému prezidentovi „lidskou necitlivost a nepoučitelnost“ jenom kvůli tomu, že si připomíná události z 15. března 1939, jež se shodou okolností odehrály ve stejném měsíci, pouze s posunutím o 20 let po oné historické události, která se do paměti německých občanů žijících v Čechách a na Moravě nepochybně také zapsala jako den jejich národní tragédie.

Pravici nebo levici

Josef Vít

Ve Španělsku proběhly komunální volby, ve kterých nespokojení Španělé dali jasné vítězství pravici. Příští rok budou parlamentní volby a očekává se drtivé vítězství pravice. Ve Francii je situace právě opačná – tam vládne pravice a ve volbách příští rok se očekává jasné vítězství levice. Nespokojení Francouzi doufají ve zlepšení své situace pod levicovou vládou. U nás vládne pravice a rozhořčení lidé požadují předčasné volby, ve kterých by zvítězila levice.

Samochvála smrdí a lež má krátké nohy

Nese Izrael skutečně náklady na evropskou obranu, jak směle tvrdí politolog Alexander Tomský?
Lukáš Beer

Už v roce 2003 přestavěl Izrael tři Německem dodané ponorky
na nosiče jaderných zbraní.

Česko-židovský politolog a nakladatel Alexander Tomský si ve svém čerstvém komentáři zamoralizoval nad údajným přílišným evropským pacifismem. Zatímco osvícení Američané se podle něj upřímně radují ze zneškodnění „masového vraha“ a „jednoho z největších nepřátel Západu“ Bin Ladena, proklíná prý velké procento přihlouple naivních Evropanů tento americký postup ve formě fyzického zneškodnění vůdce teroristů a lidé se u nás upřímně neradovali na ulicích, jako tomu bylo za oceánem, což má podle Tomského být znakem zdejšího „tradičního amerikanismu“.

Hitlerův obušek zabere vždy spolehlivě

Lukáš Beer

Předseda FPÖ Heinz-Christian Strache ve středu uskutečnil v Evropském parlamentu ve Štrasburku své první oficiální vystoupení na půdě ústřední instituce Evropské unie. Smysl této jeho ofenzívy spočíval v tom, že tím Svobodní sledovali přiblížení se jiným podobným pravicově orientovaným a EU-kritickým politickým stranám, které jsou dnes zastoupeny ve jmenovaném parlamentu. Odpoledne se pak na závěr konala společná tisková konference s šéfkou francouzské Front National a poslankyní evropského parlamentu, Marine Le Penovou.

Vydání rozkazu nebo suverénní politika? Merkelová v USA.

Samostatná evropská politika není patrná
Andreas Mölzer
Když minulý týden pobývala německá spolková kancléřka Angela Merkelová na státní návštěvě ve Spojených státech amerických, neměla se vlastně dostavit u amerického prezidenta Baracka Obamy k přijetí vydaného rozkazu, nýbrž jí bylo spíše radno, aby co nejnaléhavěji demonstrovala svébytný evropský profil. Neboť emancipace evropské politiky vůči americkým zájmům by byla důležitým signálem k tomu, aby se nejen navodila zásadní změna kursu v evropské bezpečnostní a obranné politice, popřípadě i zahraniční politice, nýbrž také v centrálních otázkách evropské politiky zahraničního obchodu, kde jsou nadále beze změny uplatňovány výlučně americké parametry.

Smějeme se s Pepíčkem - Volá Londýn, govorít Moskvá!

Předcházející humor z EJHLE na téma: Zásobování - Totální nasazení - Alibisti - Osvobození - Rudý Joe, Čurča a spol. - Edvard Beneš - Honza Masaryk - Betonáři

U nás si lidi vod jakživa potrpěli na to, aby si na něco potrpěli. A takový, kerý furt na něco trpěj, se zovou vobecně fandové, nóbl filové. Ty, kerý fanděj na Letnej, dělej se na spartofily a slaviofily. Co fanděj v politice, tak zasejc na englikánofily, francouzofily, rusofily, židofily a prachofily. Ty čutací filové sou víc vybíraví než ty politický. Fanděj jen prvním manšaftům při mistrovskejch a na ňáký předzápasy druhýho nebo třetího manšaftu a dorosteneckýho aušusu neberou žádnej zřetel. Zato ty druhý sou strašně skromný, je jim to fuk, esli to v politice hraje první, druhej nebo třetí manšaft! Ty dokonce fanděj i takovejm manšaftům, kerý už to maj dávno vodpískaný.

V naší ulici a v našom baráku se dycky ve voboru politickom fandilo podle voken. Ty lepší partaje, kerý maj vokna do ulic, kudy každý dvě hodiny choděj funusy, sou englofilové, francouzofilové a placama židofilové. Ty vostatní, kerý maj vokna jen do dvora, sou rusofilové. Některý politicky, některý jen zoologicky, jako naše hokyně. To je vyložená rusofilka! Ta v kvartýru má vod jakživa víc rusů než štěnic.

Propaganda

Andreas Popp

Andreas Popp

Existuje svoboda tisku, nebo se to aspoň říká. Upřímně řečeno, neznám nikoho, kdo by tomu skutečně věřil, přičemž mé okolí spíše nepatří mezi „normálně“ smýšlející z hlavního proudu, nýbrž mezi autarkní myslitele. Takže můj dojem by neměl být vnímán jako reprezentativní.

Rozhodnutí švýcarských občanů o vyslovení se proti muslimským náboženským objektům byly plné noviny, protože toto „nacionalistické“ chování občanů je prý neúnosné. Všechny noviny, televizní pořady a rádiostanice informovaly o rozhněvaných „moderních“ evropských obyvatelích, kteří se za toto nestydné švýcarské hlasování styděli. Legrační. Já znám spoustu lidí různé úrovně vzdělání, kteří, ač mnohdy „pod vousy“, toto rozhodnutí Švýcarů vítají jako velmi pozitivní. Z čehož se dá odvodit, jak moc se mediální líčení reality od té mojí domnělé odlišuje.

Das „Graseln“ mit tschechischen Freunden fand ich viel interessanter als echte Schießübungen mit Luftgewehr

Ein Interview mit dem Brünner Zeitzeugen Hugo Fritsch (Fortsetzung)
1. Teil
Verweis: Tschechischer Text - Český text
Lukas Beer

Eine Sonderformation der Brünner Hitler-Jugend
(datiert 1941 o. 1942).

Sind Sie auch regelmäßig beim Dienst im „Moravenhaus“ erschienen?

Hugo Fritsch: Ab 20. April 1943 war ich einmal in der Woche dort, um Schießübungen zu absolvieren. Mein Bruder war bis Herbst 1944 dort, bis er zur Marine-HJ gekommen ist. Die Grenze für unser Fähnlein im Beamtenheim, wie die Deutschen diesen Stadtteil nannten, für die  Pimpfe war der Hohlweg (Úvoz). Für uns Pimpfe war jedoch nur ein Tag in der Woche reserviert. Die Teilnahme war Pflicht. Da ich im Schießen sehr schlecht war - das Gewehr war zu schwer - und immer Wettbewerbe einzelner Gruppen gemacht wurden, haben mich die Buben meiner Gruppe nicht gemocht.

Sie sagen, die Teilnahme war verpflichtend, wurde sie denn auch dementsprechend kontrolliert?

Hugo Fritsch: In diesem Haus mußte ich selbst einmal in der Woche erscheinen und wenn ich zweimal unentschuldigt gefehlt habe, sind die Führer bei den Eltern erschienen. Das war bis November 1944, als der damalige Fähnleinführer Abel aus der Goethegasse (Zachova) in der Zeile (Cejl) das Felscherfähnlein in einem ehemaligen jüdischen Geschäft gebildet hat und ab da mußte ich die blöden Schießübungen nicht mehr mitmachen.

Ex-senátor Mike Gravel: „Netanjahu je mocnější než prezident Obama“

Mike Gravel

Reportérka Lucy Kafanovová z televizní stanice „RT“ (anglicky vysílající ruský zpravodajský program) vedla 24. května rozhovor s bývalým americkým demokratickým senátorem z Aljašky, Mikem Gravelem o vlivu, který má židovská obec v USA, AIPAC a samotný Izrael na americkou politiku na Blízkém východě. Podnět k interview dal mimořádný souhlas, který vyvolalo vystoupení izraelského ministerského předsedy Benjamina Netanjahua před americkým Kongresem ve stejný den. Mike Gravel je toho názoru, že členové amerického kongresu se neodvažují postavit zájmy své země před zájmy Izraele pouze ze strachu z moci, kterou v zemi zaujímá proizraelská lobby. Maurice Robert „Mike“ Gravel (narozen 1930) byl v letech 1969 až 1981 senátorem za americký spolkový stát Aljaška a až do roku 2008 patřil k americkým Demokratům. V roce 2006 oznámil svou kandidaturu na prezidentské volby, které proběhly o dva roky později. Přinášíme obsah rozhovoru, jehož záznam lze zhlédnout zde.

Nekompromisní vypořádání se s pouliční prostitucí – pouze otázka hodnotového žebříčku, nezkorumpovaného myšlení a vůle

Lukáš Beer
Ze Švédska před nějakou dobou dorazila zpráva, že dvanáct let po zákazu „nákupu sexuálních služeb“ v zemi (nikoliv prodeje) bylo přijato zákonné opatření, které zdvojnásobuje tresty pro zákazníky pouličních prostitutek. Od 1. července hrozí „zákazníkům“ až jeden rok vězení. Tento vládní záměr byl přijat téměř jednomyslně – pouze jeden hlas se vyslovil proti. Po vstupu zákona o zákazu v platnost roku 1999 se mezitím pouliční prostituce ve Švédsku zredukovala na polovinu a za celé období bylo odsouzeno 660 mužů, z nichž 85 procent bylo nuceno zaplatit peněžní tresty. Za mřížemi se octlo mnoho mužů, kteří platili za „sexuální služby“ velmi mladým prostitutkám či takovým, jež byly pod vlivem drog. Švédský stát kriminalizuje organizovanou prostituci a toleruje přitom prostituci individuální.

Kuratorium pro výchovu mládeže ve filmových týdenících

Malé doporučení jako doplnění k vytvářenému seriálu o Kuratoriu pro výchovu mládeže: v současné době lze na uživatelském kontě Reichsprotektorat na portálu Youtube zhlédnout několik záznamů z filmových týdeníků z let 1939-1945, ve kterých byla zachycena mezi jiným i činnost organizace české mládeže v Protektorátu od roku 1942. Nejzajímavější se jeví filmová zpráva ze září 1943, ve které divák spatří záběry z pražských ulic a ze sportovního zápolení na Strahovském stadioně, kde tehdy před 60.000 českými diváky, ale i německými hosty, vyvrcholil dvoudenní program Dnů české mládeže. Na závěr programu promluvil před diváky a shromážděnými sportovci předseda Kuratoria, ministr Emanuel Moravec. I přes úzkostlivé snahy londýnské emigrace a šeptané propagandy přesvědčit Čechy a jmenovitě Pražany, aby tuto významnou akci Kuratoria pokud možno co možná nejvíce bojkotovali, projevily tisíce obyvatel hlavního města Protektorátu živý zájem o tento program. (Podrobné informace přináší 10. díl seriálu).