Terezín
(Obhajovací spis IV)
 |
| Záběr z propagandistického filmu o Terezíně. Obecenstvo přihlíží fotbalovému utkání obyvatel ghetta. |
V létě 1944 jsem obdržel jak od Himmlera, tak i od ministerstva zahraničí úkol, abych prohlédl a zkontroloval „Říšské ghetto Terezín“, protože byla nahlášena návštěva zástupců Mezinárodního červeného kříže.
Odjel jsem do Terezína a prohlédl si masový tábor a mnoho jednotlivých bytů. Na radnici jsem si vyslechl projev židovského stařešiny, který mi zevrubně vysvětlil samosprávu obce a provedl mne ještě různými dalšími obydlími. Ukázali mi banku a vysvětlili mi peněžní oběh s vlastními židovskými penězi. Musím uznat, že kavárna, kina, divadlo a různá další kulturní zařízení na mne učinily velký dojem, neboť všechno bylo vydržováno z vlastních sil. Byl jsem přítomen koncertu, který pořádala židovská kapela na hlavním náměstí a který si vyslechly tisíce lidí, a který, jak mně bylo ujištěno, se konal vícekrát týdně, viděl jsem taneční představení, dětské hřiště, pekárnu, prádelnu, zúčastnil jsem se výdeje jídla, prohlédl si sportovní hřiště a přihlížel jsem kabaretnímu představení. Největší dojem ale na mne udělala výborně vybavená nemocnice, ve které jsem se dlouho bavil se šéflékařem dr. Springerem ze sousedního města mé domoviny, Mariánských Lázní. Postrádal jsem nějakou školu. Proto jsem dal podnět k tomu, aby bylo zavedeno školní vyučování, a pověřil jednoho z mých mužů, aby zařídil, co je třeba. Dopravu a pořádek řídila vlastní židovská policie. – Při procházce před koncertující kapelou jsem byl upozorněn na různé vysoce postavené židovské osobnosti, univerzitní profesory, lidi z finančnictví, vlastníky velkých pozemků a další. – Také čtyři přátelé z mládí z mého gymnaziálního období v Karlových Varech na sebe upozornili. Nařídil jsem, aby byli převeleni jako malé pracovní komando do zahradnictví u mého letního sídla v Panenských Břežanech, kde mohli bydlet a pracovat se svými ženami.
Mezinárodní komise, která po mě ghetto navštívila a která sestávala ze dvou švýcarských pánů, jednoho pána ze Švédska, dánského ministra zahraničí a po jednom zástupci našeho ministerstva zahraničí a říšského hlavního bezpečnostního úřadu, byla po prohlídce Terezína u mě na návštěvě v Černínském paláci. U večeře mi pánové potvrdili, že byli uspokojeni především proto, že mohou pozorovat normální život Židů v Terezíně při naprosto volném a překážkami neomezovaném pohybu. Potvrdili mi, že vše, co viděli, nebylo vyumělkované nebo účelně podtržené, vše se jim prý předvedlo bez přikrášlení a dekorace.
Poznámka Ernsta Franka:
Státní ministerstvo a protektorátní vláda neměly s Terezínem bezprostředně nic do činění. Město sice leželo na území Protektorátu (…), ale správně spadalo samotně pod říšský hlavní bezpečnostní úřad. Frankovu zprávu o Terezíně si zřejmě vyžádal lidový soud, nebyla jí však pak dále v důsledku jejího obsahu věnována pozornost. Na ty čtyři spolužáky ze třídy, o kterých Frank mluví, si autor (tj. Ernst Frank – pozn. LB) ještě vzpomíná podle jmen. Byli to spolužáci z jeho karlovarského období na gymnáziu. Jednoho z nich znal autor osobně. Při jedné návštěvě v Panenských Břežanech je viděl, ale nemohl s nimi mluvit. Působili spokojeným dojmem.
POKRAČOVÁNÍ.
Zdroj: Tento text je překladem „Ohajovacího spisu IV“, sepsaného K. H. Frankem počátkem roku 1946 a zveřejněného v knize jeho bratra, Ernsta Franka, nazvané „Můj život pro Čechy“ (Mein Leben für Böhmen) a vydané v roce 1994 v nakladatelství ARNDT
Fotografie: archiv Lukáše Beera
