 |
| Nevinná a čistá česká dívka Grétka se ocitá mezi samými "německými Gertrůdami"" ve filmu "Der Lebensborn - Pra- men života" (2000).Pak se zamiluje do židovského chlapce Lea. |
Spoléhám se tedy na postřehy těch, kteří svůj čas pro shlédnutí filmu obětovali. Nedávno jsem četl krátkou recenzi o filmu na blogu Tomáše Peciny a ačkoliv jsem – jak už bylo uvedeno – sám osobně neměl tu čest, jako bych cítil, že autorovy oči viděly to, čeho bych si zřejmě povšiml také. Nemám ani důvod pochybovat o pravdivosti některých, autorem namátkově uvedených faktografických nedostatků snímku. Řekl bych, že je to jenom malý zlomek ve filmu nakupených nesmyslů, jejichž další příklady uvádějí zas jiní kritikové. Slavnostní premiéry filmu v Mnichově se svého času zúčastnili i představitelé Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Údajně je film nadchnul, údajně to bylo ve filmu zachyceno realisticky. Nevím, neviděl jsem, ale už jenom soudě podle ukázek o tom pochybuji.
Navíc – a to se týká i „Habermannova mlýnu“ – je jakýmsi neodmyslitelným zvykem zabudovávat do scénářů snímků, odehrávajících se v období Protektorátu, za každou cenu zápletky postav, které jsou pronásledovány pro svůj židovský původ. Tyto filmové postavy jsou pak nějakým způsobem vázány na hlavní postavy snímku, ať příbuzensky nebo citově. Snad aby tím byla nějak okořeněna dramatika a zdůrazněna krutost doby, aby bylo vyzdviženo utrpení za „nacismu“, a to vlastně i přes skutečnost, že se dějství filmu vlastně celkově spíše soustředí na česko-německé vztahy. Obávám se, že tahle nemoc scénáristů rozhodně nepřispívá k tomu, abychom odkrývali různorodé nitky dějin česko-německých vztahů, a to i v podobě uměleckého díla, v reálnější podobě. Ostatně i Protektor, další, tentokráte čistě český film, který jsem si záměrně nechal ujít (pokud se na dvě hodiny zastaví čas a přestane se točit Zeměkoule, rád se na něj čistě ze zvědavosti podívám) se bez židovského původu hlavní představitelky absolutně neobejde. Otázkou je, co pak by z pointy filmu zbylo. A zda by svým dějstvím upoutal pozornost diváka. A příběh tuctové české protektorátní rodiny se svými soukromými radostmi a starostmi by většinu z nás zřejmě nudil – tedy pokud tato rodina nebude mít doma ve sklepě zrovna ukrytého odbojáře nebo partyzána, což byl ovšem okrajový jev. Pomožme si tedy rasově pronásledovanými spoluobčany, ukrývejme je ilegálně doma nebo je mějme za manžela, a ta správná protektorátní dramatika a námět pro dobrý film je se vším všudy tady!
Dokonce ani křečovitě šablonovitý filmový počin režiséra Milana Cieslara z roku 2000, film Der Lebensborn – Pramen života (ukázka) se nedokázal bez tohoto prvku obejít, a to přímo na místě, kde bychom to sotva mohli očekávat. Nevinná česká dívka Grétka Weisserová se svatouškovskou tváří ala Nastěnka z „Mrazíka“ a s pohledem nevinné laňky se ocitá mezi německými Gertrůdami sanatoria „Lebensbornu“, kde se jedno klišé předbíhá se druhým. Čeští herci se snaží co nejvěrohodněji mluvit čistou němčinou, až to naškrobeněji a trapněji působit nemůže, protože se jim to nedaří. Divák má spíše dojem, že se octl v nějaké špatně natočené persifláži, která postrádá skutečně humorných momentů, ale o to více jich má nevýslovně trapných. A jako vrchol všeho se jemná a citlivá česká dívka, toto jediné čisté lidské stvoření mezi samými nelidskými nacistickými mimozemšťany, nakonec zamiluje ausgerechnet do židovského chlapce Lea, syna bývalého židovského majitele, který se u sanatoria ilegálně skrývá! Jako by svůj obvyklý recept na scénář neměly pouze tuctové hollywoodské filmové šlágry ale i české filmy odehrávající se za druhé světové války.
Film rozhodně není mým koníčkem a také nemohu o sobě prohlásit, že bych měl obzvláštní náklonnost pro novodobý německý film, je to mu spíše naopak, ale nemohu si odpustit jako jistý protiklad k předcházejícím snímkům zmínit jistý film německého režiséra Dennise Gansela z roku 2004. Natáčel se mj. také v České republice a účinkovalo v něm ve vedlejších rolích také několik českých herců a statistů (tentokrát je ovšem raději nadabovali Němci). Odehrával se v roce 1942 a líčil dramatické momenty přátelství dvou žáků elitní nacionálněsocialistické školy NAPOLA, podle které byl film také pojmenován (celý film lze po částech shlédnout zde). 17letý Friedrich se bez souhlasu rodičů nechává zapsat na jmenovanou školu, uteče z domova a seznámí se v ústavu také se synem vysokého funkcionáře a gauleitera, Albrechtem. Otcovy nekonvenční metody a především skutečnost, že chovancům školy nařídí jednu noc v lese nahánět a střílet na uprchlé a ozbrojené ruské válečné zajatce, kteří se však nakonec ukážou jako neozbrojené ruské děti, ovšem až když už je po všem, dovedou citlivého syna Albrechta za dramatických okolností až k sebevraždě. I přes zjevné faktografické chyby příběhu, týkající se zejména funkčních a rámcových okolností kolem skutečných podmínek vyučování na školách Napola, a přes zjevné přidání dramatičnosti ději incidentem se střílením na bezbranné ruské děti, se film skutečně naprosto vystříhal šablonovitosti záporných a kladných charakterů. Některými německými kritiky však potom bylo Ganselovi vytýkáno, že nacionální socialismus nezobrazil ve filmu dostatečně kriticky. Některé německé sdělovací prostředky se tehdy doslova ptaly: copak smí být nacionální socialismus ve filmu také „sexy“?
No smí nebo nesmí? Ale když se nad tím skutečně zamyslíme, tak i pro mnohé mladé Němce nacionální socialismus svého času „sexy“ skutečně byl. A přitom tito Němci stále zůstávali lidmi a nepřeměňovali se v odporné nelidské kreatury ala Kozlowski z filmu „Habermannův mlýn“. Proč se tedy bát alespoň náznakově pochopit, co člověka vede k určitému nadšení? A bát se připustit, že tento člověk je zároveň ve svém nitru přesvědčen, že činí dobře a že činí dobro? Možná až do okamžiku, kdy na základě určitých zkušeností tento člověk svůj názor v něčem nebo úplně poopraví, pozmění.
Protagonisté ve filmu „Napola“, mohou být na jedné straně naivní, snad ještě tápající žáci, ale na druhé straně i přesvědčení nacionální socialisté. A pak je tu to největší množství lidí „někde uprostřed“, mezi oněmi dvěma póly. Ve filmu „Napola“ vlastně až na Friedrichovy rodiče a muže, kteří ho autostopem dopraví až ke škole, účinkovali vlastně jen samí „nacisté“. Ale přesto je to film o lidech a o jejich omylech a nedostatcích.
Když hlavního hrdinu Friedricha na konci příběhu vedení školy z ústavu do slova a do písmene vyhodí jen s kufříkem a v krátkých šortkách, ačkoliv venku zrovna panuje mráz a mrholí, máme tu před sebou najednou „bývalého nácka“, člověka, který s odchodem ze školy najednou zahodí všechny své dosavadní názory a je „vyléčen“? Ne, ale sympatie diváků jsou na jeho straně, protože se zachoval lidsky v pozitivním smyslu slova. A kam zařadit Friedrichova učitele Voglera, který chvílemi ve filmu působí sympaticky a chová se ke svému žákovi spíše jako starostlivý otec. Je to člověk nebo „nacistická zrůda“? Na to režisér filmu „Napola“ neodpovídá. Ale stejně tak neodpovídá na podobné dotazy i skutečný reálný život.
Dokud si budeme vlastní minulost malovat pomocí fiktivních postav typu esesmana a „nacistické kreatury“ Kozlowského, dokud si budeme pomáhat černobílým a šablonovitým viděním období nacionálního socialismu, a to se v druhé řadě týká i zpracovávání omylů v česko-německých vztazích, nebudeme se přibližovat poznání „pravdy“ a složité, mnohem komplexnější reality.
Tomáš Pecina se tedy chopil ve své recenzi správného kořene, když na jejím závěru píše: „Sporné je, zda je morálně ospravedlnitelné vyhnání a okradení těch Němců, kteří Hitlera obdivovali a nacistické ideologii propadli.“ Tady si šablony neví rady, a to ani ve filmovém průmyslu.
